S naším rozhodnutím o vycestování se vznášelo ve vzduchu ještě jedno. Věděli jsme o něm oba, jelikož jsme o něm mluvili prakticky od začátku našeho vztahu. Přesněji jsem spíše mluvila já a Martin přitakával. A tak jsem už dávno pokoukávala po svatebních šatech, po zásnubních a snubních prstenech.... protože štěstí přeci přeje připraveným. A mně to štěstí nakonec opravdu přálo. Když už jsem doma asi po stodvacátéčtvrté říkala, že než odjedeme, tak se přeci chceme vzít, tak to přišlo. Nikoli nečekaně, jelikož jsem to očekávala každou minutu. Každou vteřinu. I tu nejtitěrnější milisekundu jsem byla připravená z plna hrdla zvolat: "Ano! Ano! Ano!". A protože Martin věděl, že ať už mě vezme do hvězdárny, do restaurace nebo na hřbitov, vždy to budu čekat, tak po mě doma hodil celozrnnou bagetu s krabičkou, ve které se třpytil překrásný prstýnek. Skutečně překrásný, jelikož jsem ještě před vším vytvořila na počítači složku s prtýnky, které jsou vskutku dle mého gusta... neromanticky, avšak prozřetelně, jelikož já bych byla schopna jít vyměnit i zásnubní prsten. (Kdo zná Přátele, jistě vzpomene na Rachel...)
První úkol- být požádána- byl tedy splněn. Protože do odjezdu zbývali dva měsíce, bylo třeba jednat rychle. Vymyslet datum. Koupit šaty. Vybrat snubní prsteny. Oznámit datum na rodinném sjezdu. Změnit datum, jelikož rodiče jsou v zamýšlené datum na dovolené. Datum změněno, rezervováno. Najít prostory na svatební veselí. Zajistit pravidelný přísun tekutin a potravin. Najít DJ, fotografa, kameramana, vizážistku. Nezapomenout na květiny a dekorace. Bylo toho moc, ale i přes šibeniční termín se podařilo a já si 9.1O. 2015 konečně mohla říkat Maršálková a také se tak podepsat. Což mi nečinilo žádný problém, protože... štěstí přeci přeje připraveným.
Jůůů, krásnej pár
OdpovědětVymazat