Pod stromečkem

Jsem si říkala, že tohle téma vám sem cpát nebudu, protože to je nudný, trapný, nikoho to nezajímá a ještě byste určitě záviděli. (Hele, choděj mi sem nějaký chlapi, nebo se na to měkký můžu vyprdnout? :D )

Ale když si toho žádá přímo Téma týdne, tak prosim. Navíc, dyť mě znáte, ráda dělám lidem radost. Tak jsem si říkala, že jí udělám Padesátce, že zas ukojím ty její babičkovský pudy. Jestli jsme je teda v Človíčkově vážně nenávratně nezadupali až do nejhlubšího jádra Země.

Takže naše foto pod stromečkem, u stromečku, se stromečkem, za stromečkem.

Víte, jak se modelky a "modelky" nastavujou zásadně do takových póz, kde jejich nohy vypadají nejdelší, nejhubenější a nejkrásnější? Tak ty já evidentně budu muset ještě naštudovat. Ještě, že mám to dítě, který vypadá dycky úžasně a dokonale.

No. Ale tak já vám ještě teda napíšu, co jsme pod tím stromem našli. Kvantita nic moc, my si totiž věci kupujem, když je potřebujem, a pak nám Weihnachtsmann nemá co donést. Tak se letos vytáhl aspoň s kvalitou.

Vedle trampolíny, kterou už jste viděli minule, jsme chtěli zase udělat další malé gesto směrem k naší planetě. A to tak, že se rozloučíme s kávovarem na kapsle. A Weihnachtsmann byl tak štědrý a obdaroval nás suprtrupr hogofogo kávovarem na zrnkovou kávu.

Prohlášení o kvantitě se však nevztahuje k Máťovi. Ten pod stromečkem nalezl cca 150 balíčků. Konkrétně zhruba 147 autíček, garáž, povlečení, a pyžamo. Je vám asi jasný, co sehnal Weihnachtsmann a co Weihnachtsmanice. Takový krásný povlečení, materiál mikrokrep je ultrapříjemný!

Ale ta garáž je prej lepší....

Nechtěný dárek

Kdy jindy zasednout k blogu, než dneska, že jo. Vzhledem k tomu, že Martin má volno (a taky jako jeden z mála dalších smrtelníků mít bude ještě další tři týdny, heč heč, takže mě tu třeba ještě uvidíte) a vzhledem k včerejšímu dni, že jo.

Každej rok se někdo někde na internetu ptá, jakej kdo kdy dostal nejnezapomenutelnější dárek. Ale pozor! Ten, jaký si nepřál! Ten, při kterým mhouří oči a v duchu si říká: "Hmm....aha.... hmm...??" anebo prostě "Co to do prdele je??!!".

Já do týhle debaty každoročně přispívám a každoročně sklízím spousty řehtajících smajlíků.

Takže!

Na stupni vítězů stojí jednoznačně Martinova babička. Poprvé jsem od ní dostala zvoneček. Takový malý, červenobílý. Na jedné straně s nápisem "Veselé Vánoce". Otočím zvoneček... a na druhé straně jméno "Zuzana". Hm....aha...hm?? :D

Zasmáli jsme se společně a smějeme se dodnes.

Podruhé jsem od té stejné babičky dostala takový keramický obrázek, kde je znázorněno znamení zvěrokruhu. Zde bylo konkrétně znázorněno znamení štíra... hm....aha....hm..... já jsem narozená v rybách... :D

Na další místa řadím rozhodně Vánoce, kdy mi bylo asi 14. Nakonec to nejlepší, se říká. Takže jsem si odložila stranou jeden dárek největší a jeden nejtěžší. Tý jóóó, co to asi tak může být?! V největším balení se ukrýval toaletní papír s broskvovým aroma. Rovných 16ks, proto ta velikost!

Tak aspoň, že mám ještě ten nejtěžší, to bude něco! Mou čtrnáctiletou myslí probíhaly nejrůznější předměty, které by se uvnitř mohly nacházet, ale klika ke dveřím rozhodně ne. :D Železná i s kováním, proto ta váha!

Technická poznámka: Kdyby snad dodnes nikdo nepochopil můj odlehčený styl psaní, nadhled a smysl pro humor... tak prosím vás: Je to styl, nadhled a humor. Opravdu jsem nechtěla a nechci nikoho žalovat za psychickou újmu, děkuji za pochopení.

Letos se nic takového neudálo. Ale konečně se mohu vznášet, mohu si létat! Mohu skákat jako Čech! Mohu se cítit jako pírko, mohu odporovat gravitaci. Mohu mít hlavu v oblacích...nebo aspoň obtisknutou ve stropě.

A jakej je ten váš nezapomenutelnej dárek?

Tip na závěr

Mimochodem mám pro vás tip, jak někomu jinému takový nezapomenutelný dárek vytvořit!

Vezměte obálku, napište do ní vzkaz "Kup/te si něco sám/sami." .... a zapomeňte do ní vložit peníze.

Porazila jsem Mareše aneb to nejlepší z komentářů

O internetových diskuzích (komentářích) už bylo napsáno mnohé. Nejdřív jsem si říkala, že to číst nebudu. Věřili byste mi? Ne. Já sama jsem si nevěřila. O kolik bych přišla!

• Ta je dutá jak bambus! (To je můj člověk. Když byl někdo hloupý, používala jsem přesně tohle přirovnání. Od pátku bych však prosila už jen a pouze "Dutá jak prázdnej barel od ropy".)

• Nesympatická ženská, nepřál jsem jí to. Vyberte tam už konečně někoho normálního. (Ježiš, jen to prosim ne! Bych si ráda dovolenku užila se stejnou krevní skupinou. Takže prosím nesympatický a nenormální, žádný normální nepřející suchoprdy!)
  

• Leoškovi praskne hlava, jestli bude takhle upovídaná i v reálu. (Co na to říct. Praskne. V reálu je moje norma ještě někde úplně jinde. )

• Štěstí pro ni, že nemá tílko. (Tílko zlidovělo, komentářů týkajících se této části oděvu bylo mnoho. Pro neznalé: v jednom z minulých dílu byla jakási instagramová modelka, přesto, že byla zima, přišla v tílku. K vítězství to však nestačilo. No. Já nejsem ani instagramová ani žádná jiná modelka, takže neprůhledný punčochy a svetr až ke kolenům. Hidžáb neměli a v kukle na mě volali policajty. Ale k vítězství to stačilo.)

• Leoš to pustil. (Já teda nevím, co měl Leoš pustit.... ale vítězství to podle mýho nebylo. Proč by to taky dělal, když by to znamenalo zajistit si tak společnost tak dutýho, nesympatickýho a ukecanýho člověka? A teď si vyber.)
  

• A co s dítkem? (No tady nevím, asi ten babybox. Nee vlastně, uuuf, dyť vono má i tatínka.)

• Vyhrála paní, která už a Americe byla a žije v Německu. Jsem jediná komu to přijde nefér? (Paní, uklidním vás, jediná v České republice bohužel určitě nejste. Chtěla bych se Vám z celého srdce omluvit, že nesedím v Čechách doma na dávkách nebo nemám alespoň rakovinu. Já blbá zapomněla, že úspěch, byť dosažený vlastním úsilím, někteří lidé neodpouští. Znáte tu pohádku s Blažkem a Bohdalkou? Moc pěkná, doporučuji.)

Ale bylo samozřejmě spousta fajn komentářů! A protože jsem taky jenom ženská, že jo... tak vám tady vypíchnu tenhle! Přísahám, že jsem ho nepsala já! :D

• Za mě je Martina daleko větší kočka, než ta předešlá soutěžící instagramová modelka. Martina je navíc sympatická a má přirozenou krásu, takže gratulace manželovi! A Martině gratulace, že jede do Vegas.

Hej děcka, já se tak těším! A koukejte se tam taky někdo přihlásit, místa jsou ještě volný!

Porazila jsem Mareše! Leoše! Aneb mejch 25 minut slávy

To jsem vám takhle jednou na Seznamu sjela do bulváru, že prej nějaká soutěžící v nějaký soutěži měla nějaký tílko... a tak to začalo.

Konečně přišla chvíle mýho Instagramu, dlouho ležícího ladem. Přihláška do soutěže o zájezd do Las Vegas s Leošem Marešem (víc vám řekne Google...) se podávala fotografií s popiskem, proč by si zrovna mě měli vybrat. Že má být krátkej, nikde řečeno nebylo, takže si to dovedete představit... Jsem ráda, že se mi to vešlo do dvou příspěvků. Když nic jinýho, tak aspoň jsem jim poslala nejdelší přihlášku v historii.

"Vyberte si mě, protože jsem šíleně soutěživá.
Tak určitě. Ale pojďme do toho maloučko zabřednout…
Bejvaly časy, kdy jsem byla schopná Martinovi za to, že mě po několika hodinách Dostihů porazil jediným pojebaným vabankovým hodem, tejden nedat…. teplou večeři. Bejvaly doby, kdy by na nás noví sousedi byli schopni volat strážce pořádku pro podezření z domácího násilí, ti staří už věděli, že to jenom Maršálci zase něco hrajou. Dřímá ve mě neskutečný energetický náboj skórovat, drtit a porážet. Nelžeme si do kapsy...neumím prohrávat. Lidi, co jsou u toho, si okamžitě vzpomenou na Moniku z Přátel.

Jenže. V listopadu 2017 šel tenhleten náboj do p…. zase to zklidníme, páč šel až do toho nejzadnějšího koutku mojí paty. Narodilo se nám děťátko. Jsem soutežila tak akorát sama se sebou, jak dlouho vydržim bez spánku nebo nemytejch vlasů (a kdyby jenom vlasů), později jak dlouho vydržím laskavým hláskem vysvětlovat "Lásko, Ketynku nemůžeš tahat za ocásek, jí to bolí…", než se snížím k jinému tónu a obsahu "Ty zmetku, netahej Ketynu za ten vocas nebo tě kousne do prdele!". Pak svitla naděje. Máťu začal bavit Buzzův kvíz, vědomostní hra na Playstationu. Jáááj, jakou já měla radost, moje oblíbená! Ta radost mě brzy přešla, když bych u toho podle přání děťátka měla sedět nejraděj několik hodin v kuse. A když mi pak v rekordu jediným stiskem tlačítka celou nezálohovanou hru vypnul (!!!), tejden nedostal mlíko a Playstationu jsme udělali pápá.
A co pak, že jo. Soutěživost se stále drala na povrch. S televizní soutěží "Co na to Češi" mě všichni odmítli krátce a stručně "Jsi se zbláznila?!".
Nastalo ticho před bouří… a pak jsem v jednom bulvárním článku viděla odkaz na #porazmarese
To je vono! To je čelendž!
Už vidím ten titulek "Vykojená matka na mateřský, taková ta ekobiokráva, navíc studovala v Plzni (!!!) (ne)porazila Mareše!" Budu na internetu, takže slavná… proč ne, Monika to přece dotáhla až do televize!
Jo a jestli jste škodolibý, tak vedle soutěživosti se tak trochu bojím mikrofonu a letadel a jestli to vyjde (jakože fakt nevím, jestli psát "nedejbože" nebo "díkybohu"), tak moje první reakce bude znít přesně takhle "A do prdele…"
Ty voe, mne se to sem nevejde!

Pokračování...
A díky všemu výše zmíněnýmu budu fakt šťastná, ať už vyhraju nebo prohraju. Positive vibes forever, ne asi.

PS: Asi nejtěžší bylo najít fotku. Nikdo mě nefotí a teď mý selfíčko fakt vidět nechcete. Tak tu máme klasickou fotografii z hajzlu nazývanou taktéž záchodovkou. Jedno z mála míst, kde můžu bejt (občas) sama. Nebo s kámoškou. Hezčí a chytřejší kámošku jsem odřízla. Jistota je jistota.
PS2: Tak kecám, nejtěžší bylo najít na počítači, jak se dělá ta zahrádka, no ten hashtag, rozumíme si. Prosím pěkně, počítačový otázky ne, na ty mám manžela."

A dva tejdny na to jedem do Prahy. Do rádia. No chápete, já.... tak nějak se domnívám, že jsem měla obrovský štěstí, že se přihlašovalo písmem a ne mluveným slovem.

Ve čtvrtek jsme dojeli k dlouholeté kamarádce na Zličín. Spát jsem chtěla jít brzy, ale člověk míní, víno a děti mění. Někomu to může zavánět OSPODem, ale děcka spát nechtěla a ta láhev strejčkova moravskýho tramínu se prostě musela dopít. Usnout v jednu, vstávat v šest, mezitím být asi tak desetkrát probuzena... no ještě, že v tom studiu byla poměrně tma a že Leoš patrně taky dopíjel nějakou láhev.

Dorazili jsme na čas, v osm ráno, už za to bych si vysloužila půlbod. Podepsat souhlas s natáčením a jde se. Normálka, živě v éteru s Marešem, Boučkem a Hezuckým se vídám běžně, že jo.

Víte co, je naprosto zbytečný, abych vám dál něco říkala, podívejte se na to sami.

Říkala jsem si, že nebudu číst diskuze, víme proč... no nakonec mi zvědavost nedala... ale hej, to si asi nechám na samostatnej článek! :D

Je to naše!

6.8. 2019

Malý krok pro lidstvo, velký krok pro nás!

Je to tak, konečně si můžu říkat "paní domu"! V katastru nemovitostí se od dnešního dne dočtete, že nemovitost na území České republiky patří manželům Maršálkovým!

Fakt je ten, že si můžu říkat "paní chatičky", kterou moje mamka od prvního pohledu přezdívá familiérně "kůča". A při pohledu do její tváře, když se dozvěděla o našem záměru, byste vsadili boty, že k Zemi se nazadržitelně blíží meteorit, a ne že Maršálci kupujou chatu. Ale je to naše kůča! Naše česká kůča! Kůčinka (Helga právě smrtelně bledne, jestli se nebude dlouho ozývat, asi tu kůčinku nerozdejchala...) volající po rekonstrukci, bez vody, s kadibudkou a strašně blbým dispozičním řešením, ale s nádhernou zahradou na místě, které jsme si od prvního momentu zamilovali. Máťa taky, soudě podle toho, jak se na prohlídce uvelebil na židličce. Ketynka taktéž, soudě podle toho, že se tam hnedka vysrala. Pro odrazení případných dalších zájemců jsme tam to hovno nechali. Evidentně to pomohlo a dostali jsme i slevu!

Chataření a zahrádkaření zdar!

Lipno

Říkala jsem si, že by to chtělo zase nějakou pořádnou krásnou zahraniční dovolenou u vody.... a tak, když minulý týden přišli naši s nabídkou 3 nocí na Lipně i s odvozem a přívozem, neváhala jsem! (Kdybych váhala, možná bych nejela nikam, možná by naši zatím stihli zjistit, že Lipno není z Norimberka "tak hodinku a půl max", ale ještě o dvě dál. :D).

Doposud jsem navíc Lipno znala jenom s rohlíkem, o to víc byla nabídka neodolatelná.

Tatínka jsme nechali doma. Ani těžký to nebylo, pustil nás s podmínkou, že mu naši přivezou kolo.

Ubytování jsme hledali asi tak, ehm, 3 dny předem? Jo, jsme střelci. Penzion Pohádka, zbývá jeden poslední pokoj!! Okamžitá rezervace, ufff, stihli jsme to.

Cesta probíhala dobře. Když jsme vjeli do Rakouska, znejistěli jsme, ale tak navigace neni blbá asi ne! Rakouskem jsme projeli do Čech, potud dobrý. Pak nám navigace ukazovala směr do slepé ulice, no tak asi blbá je, ne?! Otáčíme se zpátky na Rakousko... nenene, otáčíme se zpátky na slepou ulici.... nenene, otáčíme se směr nejbližší hospoda, a zeptáme se. Navigace blbá fakt nebyla, ale značení jo, za tím si stojíme! Jak má neznalý turista vědět, že na konci tý slepý ulice je přívoz, co vás převeze přes vodu i s autem? No, fakt se nám ulevilo, že nemusíme objíždět celý Lipno, páč jsme byli přesně na druhý straně, než jsme potřebovali.

Evidentně už mám německou auru, přišli ke mě Němci (nejspíš teda Rakušáci, ale rozumíme si), že jestli bych jim nekoupila lístky, byl tam automat. Ja, ja, kein problem. Zwei motorcycle, házím jim tam z jejich peněženky 60 kaček. Culí se na Máťu a dává mu 20korun. Dělám zagorku, ale jen krátce ze slušnosti, nebudu okrádat vlastní dítě, ne asi. A taky, než přijdou na to, že je tam ještě persona, za kterou musej dát dalších 3O kaček.

Přejíždíme a fotíme se, jako bysme se plavili minimálně na Titaniku.

Dojíždíme do penzionu. Ten poslední volný pokoj byl jeden jediný pokoj v penzionu vůbec. A byl v podkroví. Už předem nás polívá studený pot a v mysli nám proběhne "Všichni tady umřeme. Když ne dneska, tak zejtra." Na pokoji jsme objevili dva přístroje, jeden považujeme za přímotop, druhý za klimatizaci. Takové zklamání, když na obou naleznu nápis "heater", jsme ještě nezažili. Ale maj tam úžasnou postel ode zdi ke zdi, a tak i naši můžou poznat, co je to to kontaktní (pra)rodičovství. Když táta prvně uléhá, pronáší památnou větu "To je jak pryčna v Terezíně." a má jinak čistotná máma poprvé v životě zubní pastou poprskává zrcadlo nad umyvadlem.

Ten pokoj není úplně špatnej... když máte smysl pro humor. Střecha podkroví nad postelí je proklatě nízko. Možná i proto je spaní řešeno takto hromadně, jelikož tvůrce nepředpokládal, že by zde někdo mohl provozovat třeba sex.

Každopádně... když jsi připraven na nejhorší, což v našem případě bylo fatální přehrátí organismu, můžeš být jen překvapen, jak je nakonec barák kvalitně odizolován, situován na správnou světovou stranu a jak tam vlastně vůbec není v noci horko!

Každý den (rozuměj dva dny) se autem vydáváme na pláž v Horní Plané. Mnohými je považována za tu nejkrásnější a já to vyvracet určitě nebudu. Je skvělá pro děti, písčitá a čistá. (Druhej den tam teda plavala mrtvá ryba, ale tak ani ryby nejsou nesmrtelný. Ale za to tam byly nefalšovaný živý labutě.)

Pro dospělý, hlavně teda asi ženský, tam maj bezva koktejly a když jste zvyklý na pražský nebo německý ceny, najednou se zdají jakoby zadarmo... a to se teda musíte držet. Copak dítě, to se nějak obstará, jen ať si ho babi s dědou užijou, ale hlava aby vás nebolela, že jo.

Poslední den jsme si naivně mysleli, že najdem něco "na blind" jinde, páč v tý Horní Planý, tam byses "Zimmer frei" nedopočítal. Ale kolem Lipna nad Vltavou na blind v létě asi ani garáž, hele. Tak jsme se jen na pár hodin plácli na pláž v Přední Výtoni, ale ve srovnání s Horní Planou je to taková chudá příbuzná.

Svět by byl lepším, kdyby....

Poslední tejdny byly hrozná trága, je to tak. A to mě vede k vážnému zamyšlení.

Na světě by bylo líp, kdyby...

• Neexistovala klíšťata a komáři. Jako k čemu je to dobrý??!!
• Meloun neměl ty pojebaný pecky. S tím, k čemu všemu maj bejt jako prospěšný, na mě nechoďte. Hnusný jsou.
• Bylo kafe zdravý!
• Cukr byl megagigaultrazdravej!
• Na sluníčku by se člověk nemohl spálit! A ještě by to bylo zdravý!
• Každá sebemenší obec, i ta nejmenší pidiobcička, měla svoje moře!
• Všechny děti spaly 8 hodin v kuse!
• Kdybych měla čas, nebo si ho uměla najít, četla a komentovala vaše blogy (místo toho studuju druhy záchodů a odpadů, studny, grily, sekačky a křovinořezy... a vy ani nevíte proč!) a psala vám pravidelně normální, duchaplně duchaplný články a ne tyhle hovadiny. Odpusťte.