Do boje!

Kdo čte od začátku a pozorně, asi si pamatuje, že naším prvním bydlením v Anglii byl pekelný share house. Ano, pekelný, který nám byl čert dlužný. Ale stalo se. Byli jsme nezkušení mladí hodní cizinci a bohužel narazili na člověka, který má potřebu si z takových lidí něco vzít. Přesně 225 liber.

Vysvětlím situaci. Než jsme se nastěhovali, podepsali jsme, v domnění, že podepisujeme nájemní smlouvu, takzvaný lodger agreement. Což jsme nikdy neměli udělat. Jedná se totiž pouze o dohodu o nájmu, na základě které nejste v podstatě vůbec nijak chránění oproti běžné nájemní smlouvě. A nechráněn je tak i váš depozit. Depozit je jakási obdoba naší kauce, v případě klasické nájemní smlouvy se ukládá na zvláštní účet a není možné peníze jen tak nevrátit. V případě našeho podělaného lodger agreementu si ho madam prostě uložila k sobě do banky. Běžně se požaduje depozit ve výši jednoho nájmu. Madam chtěla tři.

Pak jsme trpěli zimou, sušičku jsme nemohli používat, protože to madam zakázala hned na začátku pobytu z důvodu, že je to drahé a přikázala sušit na sušáku, na dveřích, na židlích...

Topení bylo také moc drahé a proto v případě zimy jsme byli odkázáni do obýváku k plynovým kamnům.

Jak byl dům studený a navlhlý (aby ne, když se celá léta suší po baráku, okno nikdo neotevře, ani pořádně nezatopí), ani třetí den jsem neměla věci suché. Postupně všechny naše věci získaly vskutku výjimečný odér a Martin vyrážku, se kterou musel navštívit lékaře.

V malém podkrovním pokoji, který jsme si pronajímali, měla madam v jedné části odloženou svou veteš, kterou si nebyla schopna nikdy odnést, protože na ní prý neměla místo.

Po týdnu bydlení jsme objevily mokrý roh za její veteší. Madam roh ihned zamalovala a konec. Za další dva týdny zatopila na celou noc a my druhý den objevily mokré zdi. Madam byla naprosto v šoku, protože to tam prý v životě nikdy neměla. Její řešení? Po zhruba dalších třech týdnech musela celý pokoj vymalovat. I přesto, že jsme jí žádali, aby to nedělala v den, kdy budeme pryč, to udělala v jediný den a noc, kdy jsme tam nebyli.

Potom, co nás začla obviňovat z dalších věcí, bylo bydlení už opravdu neúnosné a my začali hledat nové. A díky bohu našli to skvělé bydlení, kde jsme nyní. Madam jsme to oznámili, podepsali výpověď a počala běžet měsíční výpovědní lhůta, z které jsme tam pobyli jen jeden týden a zaplatili jí tak 3 týdny za nic. To madam přesto nestačilo a po dalším měsíci, v době, kdy nám měla vrátit náš depozit, jsme od ní obdrželi email, že si z depozitu bere to a to, protože.... protože jsme jí tam způsobili vlhkost, protože jsme tam sušili a měli moc věcí!!! A kvůli té vlhkosti musela vymalovat a vyčistit deky!!! A to nám říká až po tom, co už tam nemůžeme jít i přesto, že to věděla už když jsme odcházeli?!!

Znovu opakuji, že jsme sušili tam, kde přikázala, v našem pokoji měla krámy ona a byli jsme u sebe jediní, kdo kdy otevřel okno. Ano, přiznáváme se, že jsme dělali něco, co vlhkost způsobuje a to značnou. Omlouváme se, ale my jsme dýchali! A dovolili jsme si dýchat všichni.

Ani nevím, jestli jsme byli jejím chováním zaskočeni, vlastně ani ne, čekali jsme to, oba jsme z ní cítili něco zlého dlouhou dobu a mě se o tom dokonce i zdálo. Chtěli jsme své peníze zpět. Což neudělala. Proto jsme se rozhodli začít bránit jedinou legální cestou, která je pro nás možná a to obrátit se na tzv. small claim court.

Small claim court je taková malá soudní instance právě hlavně pro případy, kdy člověk chce zpět své peníze po dlužníkovi. A tak jsme madam napsali oficiální dopis. Samozřejmě odpověděla naprosto zcestně a peníze nevrátila. Počali jsme tedy spor a zaplatili první soudní poplatek. Soud madam obeslal a ona měla dva týdny na to, aby něco učinila. Peníze opět nevrátila a zaslala jakousi svoji "obhajobu". Kde je mimo jiné šest stran z jejího mobilu, že byla někde na očním vyšetření.... povím vám, že nikomu nepřeji setkat s člověkem nejen zlým, ale navíc i hloupým. Kombinace za všechny prachy, a pevně doufám, že ne za ty naše. Tuto "obhajobu" jsme obdrželi v úterý a nyní máme dva týdny na akci zase my.

Nyní máme tři možnosti. Vykašlat se na to, jít do mediace nebo rovnou k soudci. Rozhodně víme, že jdeme do mediace, protože nemáme co ztratit, ta je ještě zadarmo. Mediace probíhá tak, že nezávislá třetí strana-mediátor (vyškolená soudní osoba)- se snaží dovést strany ke smíru. Nijak je ale nesoudí.

V případě, že se nedohodneme (jakože známe madam), tak máme znovu ty dvě zbývající možnosti. Vykašlat se na to nebo zaplatit další soudní poplatek a spolehnout se na soudce.

Celý spor nás stojí neskutečně mnoho úsilí, energie a času. Přemýšleli jsme, co dál, co nám za to stojí, co už ne. Navíc i když vyhrajete, tak není žádná jistota, že peníze zpátky vymůžete....

Ale vykašlat se na to, to je přesně to, co madam chce. My jsme žili v hrozných podmínkách a ještě jí za to platili nekřesťanské peníze a ještě si nechali s prominutím "na hlavu srát". Naše pokračování ve sporu už není tak o penězích jako o boji za spravedlnost, hrdost a čest. Šest dlouhých roků jsem ta práva studovala... a musela bych se snad stydět, kdybych tohle madam nechala bez boje. Tak držte palce!