Proč jsem, kdo jsem?

• Ocásek a účes podle hrnce. Tak to byly mé účesy, když mou kebuli měli na zodpovědnost naši. Už ve školce jsem strašně záviděla dlouhovlasým holčičkám a na prvním stupni jsem se dohadovala se spolužačkami, kdo bude dneska česat Radku. Radka měla totiž dlouhé vlasy do půli zad. Jak to šlo, tak jsem si nechala vlasy růst, ale vždycky se zasekly na určité délce. Nicméně za poslední léta se to podařilo. Mám vlasy delší, než tenkrát Radka! A i přesto, že jsou neuvěřitelně těžké a nepraktické, jsem na ně pyšná a když si náhodou u kadeřnice nechávám zastřihnout ten půlcenťák, vychutnávám si pokaždé tu chválu: "Ježíši, vy máte vlasů! A takový krásný, zdravý!"

• Sport. Mě provázel celý život. Začala jsem na gymnastice v Sokole, ale to si skoro ani nepamatuji a bůhví, jestli jsem tam byla víckrát, než dvakrát. Ale očarovat mě tam asi stihli, provazy i mosty jsem zvládala s přehledem a dodnes mám rozsah pohybu neuvěřitelný, pokud vezmeme v potaz, že se v podstatě nehýbu. Zkuste si lehnout na břicho a kousnout se do palce u nohy. Já to dokážu. Mým životním sportem se ale stal basketbal. Se kterým jsem se rozešla dohromady čtyřikrát. Jednou, protože jsem byla prostě malá a vyplašená. Dvakrát kvůli šikaně. Pak jsem s ním strávila 10 let a důvod mého odchodu.... všechno se vším. Velký tlak, neshody s trenérem, puberta... ale nelituji. Talent jsem možná i měla veliký, ale s mojí nedisciplinovaností by to asi stejně nedopadlo. A tak asi díky celoživotní sportovní průpravě se dá říci, že s kterýmkoli sportem nemám problém. Jezdila jsem reprezentovat jak základku, tak gympl. V běhu, skoku do dálky a vrhu koulí. Šplhala jsem nejlíp ze třídy (Na tyči. Naopak to druhé šplhání mi nikdy nešlo, na to byly odbornice jiná děvčata). Na holku, která závodně dělala jen basketbal jsem docela dobrá v pinčesu, tenisu, volejbale... Jestli ale nějaký sport ráda nemám, je to běh. Neběhám špatně, i přesto, že se po několika letech zvednu z gauče spoustu lidí předběhnu, ale nebaví mě to. Já prostě potřebuji skórovat. To byly pocity, když jsem si odvážela cenu pro nejlepší střelkyni zápasu nebo turnaje.... Soutěživost. Tu ve mě basket probudil a ta mi zůstala, a nemalá.

• Hory. Na hory s námi naši začali jezdit už když jsme byli malí špunti. Jezdili jsme pravidelně do Kryštofových Hamrů v Krušných horách s celou velkou partou lidí a dětí. Byl tam jen takový krátký kopec a nahoru vedl vlek na takové nasazovací kotvy. Co já se navztekala jak na té kotvě nebo na svahu. Ale lyžovat jsem se naučila poměrně dobře a dokonce lyžování přímo zbožňuji a je jediným důvodem, kvůli kterému akceptuji zimu.

• Včela na zmrzlině. Pamatuji si to přesně přesto, že mi bylo velmi málo let. Byli jsme v cizím městě. Jdu po chodníku, vepředu, v ruce zmrzlinu. Kolem jede povoz s koňmi, já se po nich ohlížím a zároveň olizuji zmrzlinu. Něco mě píchne. Otevřu pusu a .... bzzzzzzzzzz. Včelka. V nemocnici mi píchli injekci do zadku a já řvala jak tur a stejně jsem dostala omalovánky. :-) Vyrostla ze mě osobnost s fobií z bodavého hmyzu. Pokud se ke mě přiblíží včela nebo vosa, znehybním a mumlám o pomoc. V létě nemůžu spát, pokud si nejsem jistá, že všichni komáři jsou po smrti.

• Psi. Láskou ke psům jsem byla nakažena. V první třídě jsem měla nejlepší kamarádku Áju, která měla všechno psí. A já brzy taky. Trička, povlečení, plakáty, časopisy, vystřihovánky.... a k narozeninám jsem si přála jet do útulku. Když mi bylo šest, chtěli jsme s bráchou psa. Já chtěla něco malého domů, brácha německého ovčáka. A jeli jsme pro německého ovčáka :-) Ještě starou oranžovou škodovkou, kterou nám pokadil. Chtěla jsem, aby se jmenoval Asta, ale naši rozhodli, že to bude Nero. Nerouškovi jsem mohla klidně strčit hlavu do huby. Byl to úžasný přátelský pes, který nás opustil po 15 letech. Láska k ovčákům ve mě díky Nerouškovi zůstala, mým budoucím vysněným plemenem je bílý švýcarský ovčák. S mým přispěním po nějaké době k našim přispěl bišonek Tobík, kterému jsou teď 4 roky. My s Martinem jsme ale bydleli v bytě v Plzni, já byla pořád doma s učením a hlavou svěšenou... a "jen tak" jsem začla hledat nějaké staroušky, které nikdo nechce, že by třeba... a přibyla k nám naše babča Ketynka, která v létě oslaví své dvanácté narozeniny. Díky ní jsem se začala hlouběji zajímat o psí problematiku a na základě toho se nyní snažím alespoň trochu šířit "protimnožitelskou" osvětu. O celý Ketynčin příběh se s vámi také jednou podělím...
• 

• Naše domy. Naši nejsou realitní makléři ani nechutně bohatí lidé, ale pravdou je, že máme dva domy. Ten první dostali od rodičů a já v něm žila odjakživa. V řadovém domku se zahradou. Starší, ale vždy útulný, prostě "doma". Tento dům mě ovlivnil velmi a to tím způsobem, že si nedovedu představit život v paneláku s vyhlídkou "napořád". Pořád si sním o domě se zahradou a pevně věřím, že sen se jednou stane realitou. Nemusí být nový a drahý, protože nový nutně neznamená útulný a drahý neznamená krásný. Musí to být "doma". Druhým domem, který se mi vepsal do života je naše chata. Dříve ruina, nyní krásný dům. 20 let táta svépomocí z vesnické ruiny, kterou máma zdědila, dělal umělecké dílo. A tak jsme začínali jezdit na chatu, kde se koupelna skládala z kadibudky na druhém konci dvora a umyvadla v kuchyni. Kde jsme po večerech karbanili kanastu, táta přihazoval špalky do kamen a pak šli spát všichni do jedné místnosti. V létě byla možnost očisty venku v solární sprše nebo plechové vaně na prasata. A taky koupání v Ohři. Po dvaceti letech ruina stále stojí, ale už se bydlí naproti v bývalé sýpce a chlívech, to je totiž to tátovo dílo. Chystáme se tam v létě a už se nemohu dočkat.

• Martin. A já Martina. Můj osudový muž. Osudový muž, kterého jsem potkala v tanečním baru. Když jsem ho poprvé viděla, poprvé se s ním dala do řeči.... nenapadlo by mě, že mluvím se svým budoucím manželem. V následujích dnech a letech jsem v něm však našla toho pravého, toho, o kterém jsem snila a se kterým chci sdílet budoucnost. A protože to byl ten pravý, měl to stejně. A tak se z přítele stal manžel. Dobrovolně!

• Školy. Základka v Litoměřicích. Po základce gympl v Litoměřicích. Pak tomu okolnosti chtěly a přišla práva v Plzni a o pár roků později ještě k tomu dálkově Policejní akademie v Praze. Vejšku bych na jednu stranu vymazala, ale na druhou stranu bych bez ní nepoznala Martina, ani mé tři nejlepší kamarádky, se kterými budu jednou krmit holubi na lavičce v parku. Vím, že mě mají rády takovou, jaká jsem, i s mou praštěností, soutěživostí nebo přespřílišnou upřímností. Jen teda ve čtení blogu pokulhávají, že jo, vy mršky jedny??

• Naši. Tak samozřejmě. To máma mě v jejích dvaceti přivedla na svět jako druhorozenou a tátovi jsem v jeho čtyřiadvaceti usínala na prsou. To po mámě jsem tak šetřivá a to už musí být, abych u nákupu neskončila se slovy :"Dyť to vlastně nepotřebuju." To po tátovi mám nedocela pěkný nos a docela zdravé zuby. To po mámě mám talent na basket a vůbec na sport a po tátovi zase ráda peču. Po mámě jsem praštěná a trochu bláznivá, po tátovi zase cholerická. Jen teda nikdo neví, po kom jsem tak ukecaná....

Pro tento článek mi byla inspirací Baruschka a její výzva. I když jsem nejdříve neměla v plánu se připojit, musím říci, že se mi psalo krásně a s lehkou rukou. Snad Vám se bude krásně a s lehkým úsměvem číst...