Praní s praním

Před nějakou dobou jsem na základě jednoho mého článku a následných komentářů dostala nápad na samostatný článek o tom, co každá musíme (nebo bychom měly...), pokud zrovna nejsme v těch horních nevím kolika tisících, které si mohou dovolit hospodyni. Tedy prát, sušit a žehlit. Po návštěvě mamky s babičkou se mi potvrdilo, že téma je to opravdu vděčné a kupodivu snad i úsměvné.

Já nelžu. A tak veřejně přiznávám, že nejsem dobrá pradlena, věšařka, ani žehlička.

• Máme zaprané bílé ponožky. A vlastně nejen ponožky. V začátcích mé kariéry hospodyňky jsem zastávala názor, že za prvé bílá je taky barva a tak ji klidně můžu hodit s barevným (či černým, černá je taky barva), když přidám prášek na barevné prádlo. Za druhé ponožky v botech nejsou vidět. Za třetí abych prala jen bílé prádlo, musela bych ho sbírat rok, páč ho máme pomálu. A kvůli jednomu PRáDlU přeci nebudu zapínat celou pračku. A přitom by bylo v domácnosti s bílochlupatým psem tak praktické... asi budu uvažovat o barevné obměně. Prádla, ne psa. V této oblasti však vidím značný progres a dosud nezaprané bílé prádlo se snažím skutečně trpělivě sbírat a tak nás v bílém můžete vidět odhadem dvakrát do roka.

• Ponožky a spoďáry dohromady nebo zvlášť? Je to jedno nebo není? Já je vždycky prala zvlášť, jakože hygiena, páč fusky jsou fusky a spoďáry jsou spoďáry. Pak mi bylo vlivnou osobou řečeno, že je to šumák, páč se to v pračce několikrát vymáchá. Ještě vlivnější osoba mi řekla to samé, ale vzápětí dodala, že nepere svoje prádlo s manželovým- jakože hygiena. Tak nevím a tuto zapeklitou otázku řeším podle momentálního duševního rozpoložení.

Co se týče praní, jsem schopna nastavit pouze teplotu, k nějakým dalším tlačítkům jsem nedospěla.

• Věším neesteticky! A to nehodlám měnit. Věšet ponožku k ponožce, ještě navíc rovnou do páru, rovnat, aby to pěkně vypadalo.... no to ne, za prvé by mě to vůbec nebavilo, za druhé ztráta času. Ten sušák stejně vidí jenom Martin a jemu je srdečně jedno, jestli vedle zašedlé ponožky visí zašedlá ponožka nebo červené tričko. Já zkrátka prádlo pouze věším a neprovádím s ním žádné estetické procedury. Ponožky si pak všechny shrábnu na hromadu a motám do ruličky, tak k čemu by to bylo. Když věším doma, kde nehrozí silný poryv větru, nepoužívám kolíčky. A kdybych používala bylo by mi naprosto jedno, jakou barvu má. Ptáte se, proč to zmiňuji? Protože jsem se dozvěděla, že jsou v mém okolí lidé, kteří musí mít kolíček dle barvy toho onoho prádla. Zelené tričko, zelený kolíček. Modré trencle, modrý kolíček. A tak dále a tak dále... no to se na mě nezlobte, ale to už je ujetina.

• Ach to žehlení... pravidelní čtenáři, pokud máte pocit deja-vu, máte ho oprávněně, na blogu už jsem žehlila. Ale pro komplexnost článku si fakta zopakujme. Žehlení neholduji. Mám jedno malé prkno z Kaufu za dvě stovky a jednu žehličku, co měla máma doma navíc. Tedy já jsem usoudila, že jí měla navíc, na co by potřebovala dvě žehličky?? Nevím, ale nyní má myslím tři. O její mojí žehličku je dobře postaráno, jelikož jí vůbec nepřetěžuji. Žehlím jen v případě krajní nouze. Nežehlím povlečení, protože se v něm spí a hned se tak zmuchlá. Pyžama jakbysmet. Ručníky totéž. Kalhoty se natáhnou na nohách, když ne, je to styl. Trička se trošku lépe pověsí a ve skříni si to sedne. Když nesedne, nastává právě ona krajní nouze.

Pokud si říkáte, že jsem ostuda celého ženského pokolení a měla bych okamžitě ke zpovědi, tak zmíním, že ale umím vařit. A uklízet. A nevylučuji, že se třeba s dětmi polepším i v tom prádelnictví.... ale růžový kolíček k růžovým dupačkám nikdy, to mohu říci s jistotou.

PS: Maminko, babičko, není to Vaše vina. Občas se něco v tý palici pošaší a to jabko prostě padne o pár fuseklí dál.