Komedie mého života

V mém životě se událo komediálních chvil několik. A musím podotknouti, že za některé by se nemusela stydět ani platinová blondýna. A páč nejsem žádnej lakomeček, velmi ráda se o ně s vámi podělím.

• Ruční brzda není řadící páka. Ví každej blbeček. Já už taky. Věděla jsem to i v autoškole, ale když jsem prostě stála v kopci a na sedmdesátýdruhý pokus se s ručkou rozjela, moje pravá ruka se nedokázala přeorientovat a stereotypně a naprosto přirozeně místo přeřazení na dvojku pomocí řadící páky to zkusila pomocí ruční brzdy. No nešlo to, co vám budu povídat a já i instruktor jsme se osobně přesvědčili o významu slovního spojení "mít hubu na skle". Pro váš klid v duši dodám, že řidičký průkaz jsem sice získala (a na první pokus), ale řidičkou nejsem. Ale plánuji to už několik osm let.

• Vášnivá lyžařka. To já jsem. Bohužel na lyžích už jsem nestála skoro tak dlouho, jako plánuji mé řidičovství. Má vášeň započala už v dětství. Bohužel v něm jsem se pro změnu přesvědčila o významu rčení " když dva dělají totéž, není to totéž". A tak když si doma bratr zkoušel lyže a nad schody se nakláněl nahoru a dolů, že "jako" jede, zkusila jsem to taky. Jako ztratilo své úvozovky a vystačilo pouze slovo dolů. Děkuji, že bylo doma jen odhadem ke třiceti schodům. Rovně, přímo ke dveřím, které mou freestylovou jízdu ukončily. Točité schodiště bych asi nedala.

• Pomoooc! Zasekl se výtah! Chtěla jsem začít kříčet ve Francii, kde jsme byly tenkrát s babičkou a dědou na poznávacím zájezdě. Nastoupila jsem do výtahu, dveře se zavřely, čekám, čekám, konečná zastávka a nic. Pořád nic. Celá nervozní jsem klepala na dveře a než jsem začla volat o pomoc, otočila jsem se. Naštěstí tam byly jen otevřené dveře a nikdo jiný, jinak by si ze mě asi čůrnul do gatí. Kdo to ale mohl vědět, že můžou být dveře na obou stranách, že jo.

• Myš! Ačkoli myš zvířecí vede v mém případě také k humorným chvilkám (ovšem jen pro přihlížející, pro mě vede k boji o mé přežítí), nyní mám na mysli myš počítačovou. To si tak jednou skypuji s kamarádkou a češu si vlasy Tangle Teezerem. Odložím Tangle Teezer. Po chvíli stejná stereotypní situace jako v autoškole, kdy má ruka sahá právě na Tangle Teezer, jezdí s ním po stole a hlava se diví, že mi ta šipečka na obrazovce nefunguje...

• Topítko. To mi takhle v práci byla jednou zima. Tedy nejednou, pořád. Až jsem si zažádala o topítko. Dostala jsem nové, ještě zabalené v krabici. Kouknu na obrázek, postavím topítko na koberec podle obrázku, zapnu topítko. To to smrdí, smrdí. Je nové, to je asi tím, potřebuje se to asi vypálit. Po půl minutě topítko zasmradilo celou mou komoru a vypálilo se tak, že přestalo fungovat. Druhý den vidím to samé topítko v jídelně, jen ne nastojato, ale naležato.... já jsem totiž vypalovala koberec.

• Sem tam, táhni, tlač. Ačkoli jsem se zmiňovala o mé vynikající paměti, která dokáže pojmout mnohé od právních předpisů po cizí slovíčka, na kterou stranu mám otevřít dveře si zapamatovat nedokáže. Každý den chodím těmi několika stejnými dveřmi a stejně to napoprvé vždycky zkusím na tu špatnou stranu. Co je ještě horší, že to dělám i přesto, že na všech dveřích je vždy napsáno velkými tiskacími písmeny push a pull neboli tlač a táhni.

• Orientace chrousta. Existují věci, které bych nedokázala dokončit. Vedle matematicko fyzikální fakulty je to i orientační běh. Což mě nijak zásadně v životě neomezuje, jelikož narozdíl od mého muže nemám problém se v případě orientačních nesnází zeptat někoho na cestu. A to klidně na každých 50 metrech. Blbý je, když se ptám přímo před hledaným místem. To jsem si takhle vyrazila obhajovat bakalářku vyšvihnutá, mimořádně v podpatkách....přiklapu si k jedněm dveřím, na kterých čtu něco o diplomkách, takže se teda zeptám, kde jsou bakalářky. S posměšným výrazem mě ti kvádráci odkážou na ty dveře, které jsem před vteřinou četla. No jo, ale nedočetla.

• Kolťačka. Byla moje přezdívka nějakou dobu na základce, snad až v devítce. A to mě ani nevyloučili za nedovolené ozbrojování. To se mělo tak. Měli jsme předmět, jehož už si ani název nepamatuji, ale my holky jsme tam řezaly, stloukaly... nebo se to aspoň pokoušely. A taky jsme psaly do sešitu poznámky, které mladý pan učitel diktoval, abychom z nich následně mohly psát písemku. Při "vyhlašování" mě pan učitel proslavil a mě seznámil se skutečností, že kóty opravdu nejsou kolty. Celá písemka byla krásně okoltována a kolťačka mi zůstala.

• Zpěvačka. Nebojte, ta ze mě nebude. Vedle toho, že mé zpívací schopnosti jsou ještě méně kvalitní, než ty řidičské a orientační dohromady, mi stále zůstal talent kóty měnit na kolty. Tak si představte, že jsem se teprve před pár dny tady na blogu dozvěděla, že ten švec visel u Lysý! A já odmala měla za to, že visí ulisí. Jakože visí v ulici, ale aby se to rýmovalo, tak visí ulisí...