Neználková v městě podruhé

Tak jsem před týdnem, ve středu, podruhé v životě navštívila Londýn. Zase nuceně úřednicky, kvůli vyzvednutí pasu na ambasádě. Zjistila jsem dvě věci. Že nákupy v Londýně jsou mýtus a že bez mapy nemůžu už ani na místa, kde už jsem byla.

Protože už jsme si s kamarádkou Verčou žijící v Londýně dlouho domlouvaly sraz, chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou. A protože tři mouchy jsou lepší, než dvě, ke srazu s kamarádkou a vyzvednutí pasu jsem přihodila ještě nákupy.

Den nezačal pěkně. Doteď jsem si myslela, že ve Flackwellu ty autobusy prostě jezdí perfektně. Ve středu mi ujel před nosem, jelikož na internetu nebyl aktualizovaný jízdní řád. Tak jsem šla zase domů, protože zastávku máme za rohem. Na další autobus jsem potom šla o deset minut dřív, aby ten přijel o deset minut později. Matematicky se tak dopočítáme k dvaceti minutám čekání. Autobus mě nevyhodil na předpokládané zastávce blízko vlakového nádraží, ale až na autobusovém nádraží, takže cesta přes centrum na vlakáč. Tady už mi naštěstí štěstí jelo naproti, protože vlak přijel ihned. A dokonce přímák, žádnej courák. Ten chytnu vždycky až na cestě zpátky.

Měly jsme sraz před stanicí metra Oxford circus. Dojela jsem na onu stanici a řekla si, že půjdu s davem. Ten dav, však nešel ven, ale přestupoval. Otočka, jiný dav... Pak mi mé druhé já řeklo: "Nebuď líná a čum na cedule!" a vyvedlo mě ven.

Verča byla ještě na cestě, tak jsem zatím sama prošla pár obchodů. Mimochodem s Verčou jsme se setkaly po více než třech letech. Po druhé v životě. Poprvé to bylo v USA v Yellowstonu, kde jsme spolu cídily pokoje. Verča se přistěhovala do Londýna před rokem a 4 měsíci a pracovala v japonské restauraci. Teď přemýšlí, jestli se nevrátit do Čech, do Brna. Musím uznat, že silnice přechází jako rodilá angličanka, tedy jako barvoslepý člověk bez jakéhokoli pudu sebezáchovy. Stejně tak dobře ovládá i zkratky. Kdyby mě vedla na trh s bílým masem, nevím o tom. Tak vám přesně neřeknu, kde jsme to šly, ale na Piccadilly circus jsme byly, to vím určitě.

Prošly jsme spoustu obchodů, a já si koupila jedny džíny v Gapu za dvacku. Jako liber, i když někteří mají z vyprávění různých lidí pocit, že tu snad stojí dvacet korun. Nestojí. Je zvláštní, že jsme se s Verčou shodly, že skutečně nevíme, kde nakupují ti lidé, kteří hlásí, že v Anglii a speciálně v Londýně je všechno oblečení za pakatel a speciálně to značkové. Ano, oblečení je tu za skvělou cenu, ale pokud máte anglický plat! Pokud nemáte bohaté rodiče, kteří vás sponzorují, tak to v tomto ohledu opravdu zázračné město není a pečení holuby tu do huby vskutku nelítají. Za což jsem ráda, protože vím, že stejně tak, jako v Londýně si mohu nakoupit i v High Wycombu, kde jsem si nakonec koupila několik dalších věcí. V klidu, bez davů.

Před rozloučením jsme si skočily na čokoládu a malý zákusek do Costy, kde jsme si dopověděly, co se při (ne)nakupování nestihlo.

Před půl třetí jsem nastupovala do metra. Na ambasádě mě čekali jen od dvou do tří, ale byly přede mnou jen tři zastávky metrem a cestu od metra už přeci znám, už jsem tam byla... jak jsem se přesvědčila, to však vůbec nic neznamená. Vystoupila jsem z metra a suveréně se vydala doleva. Mám ještě dvacet minut, pohoda. Jojo, to je mi povědomé, pokračuji v cestě. Tady už to musí být, ksakru... čas ubíhal a mně došlo, že jsem se, jako už tolikrát v životě, vydala špatným směrem! Otočit o 180 stupňů, připravit, start! Na ambasádu jsem doběhla totálně zpocená, ale včas! Při vydání pasu ani cestě zpátky domů už se díkybohu žádná kovbojka nekonala a vy se tak můžete těšit na další článek, tentokráte na téma týdne, něco o tom, jak mne baví žít... :-)