Share house aneb jak se sdílí dům

Ještě než jsme vůbec do Anglie odjeli, bylo třeba zajistit střechu nad hlavou. Pokud chcete vyzkoušet pevnost vašeho vztahu či manželství, vřele doporučuji rozhodnutí o přesídlení do jiné země. Pokud vztah pevný není, rozpadne se ještě během příprav k odjezdu.

Typ, cena, místo ubytování... vše bylo předmětem bouřlivých diskuzí a i přes poměrně silné stěny našeho bývalého domova by sousedé mohli vyprávět místo mě.

Protože já zařizovala svatbu, Martin měl na starost anglickou záležitost. A tak na internetu sám aktivně hledal a podával inzeráty. Vše bylo dost obtížné z důvodu, že nejsme Angličani a neměli jsme zde žádnou historii. Další těžkostí byla naše prozatímní fyzická nepřítomnost v Anglii. Nic z toho však nebylo takovým problémem, jako skutečnost, že máme psa. No Pets. No Pets. No Pets. Tahle dvě slova na nás křičela z každého inzerátu a když nekřičela, ihned přišla v odpovědi. Hledali jsme a hledali. Zvládli jsme se se psem najít bydlení v Plzni i Praze a byli jsme odhodlaní najít ho i v Anglii. Až zase někde budu číst inzerát, že se někdo zbavuje psa z důvodu stěhování, tak mu ten inzerát osobně přijdu nacpat do pr****.

Původní záměr najít si nějaký pěkný domeček či byt se brzy vytratil s frází No Pets, jež nám okruh rozšířila i na tzv. share house. Tak mi byl jednoho dne na fotografii ukázán maličký pokojík v podkroví. Má reakce přišla záhy: " Spad si z višně přímo na palici? Absolutně NE! I utečenci v kamionu maj prostoru víc! Ani dvě postele se nevlezou vedle sebe, uvědom si, že jsme novomanželé!" Navíc jsem pořád tajně doufala, že sdílet s někým budeme tak maximálně zeď. Nicméně nic jiného na trhu pro nás nebylo k mání. Počal tedy Martin komunikovat s majitelkou domu. Protože ani později nám žádné jiné bydlení do klína nespadlo, nakonec jsem znovu vyslovila "ano". Dlouho jsem poté přemýšlela, jestli nebude mít tvrdší dopad, než to předchozí. První obavy ze mě začaly padat při prvním hovoru na Skypu, při němž jsme viděli dům a všechny jeho obyvatele. Ty poslední ze mě spadly během prvních dnů tak rychle, jak právě padá listí ze stromů.

A jak že se to tedy bydlí v tom share housu? Máme svůj pokojík. Podkrovní pokojík. Malý, ale hezký. Rozmontovali jsme rošty a tak se nám vedle sebe vešly i matrace, jsme přeci novomanželé! Koupelnu, kuchyň, jídelnu, obývák, zahradu... vše sdílíme s ostatními obyvateli domu. Uklízí každý sám po sobě, kromě psů, ti v tomto ohledu silně pokulhávají. Dům samotný je...jiný. Jiný pro člověka z Čech, který nikdy předtím v Anglii nebyl. Tak jako já. První dojem byl.... rozpačitý. Zdál se mi starý, zašlý, špinavý... Na podruhé už jsem ho však viděla jinak. Staře a zašle působí všechny domy v okolí a starý anglický dům zkrátka vypadá poněkud ponureji, než kterýkoli jiný. Majitelka domu, Ana, má navíc ráda vintage a viktoriánské starožitnosti, což dojem ještě umocňuje. Je tu hodně věcí. Hodně věcí a řekla bych, že každá nemá své místo a to je důvod, proč jsem si poprvé myslela, že s úklidem to bude kříž. Jak jsem se mýlila. Ana každý pátek, sobotu a neděli vytírá a jednou týdně navíc utírá prach a dezinfikuje kuchyň a koupelnu. Malý robotický vysavač je navíc vždy připraven k akci.

Pojďme si tedy představit všechny obyvatele domu na Hughenden Road v High Wycombe.

Ana.

Majitelka domu. 53 let, rozvedená. Bankovnice pracující v Londýně. Původem z Portugalska a Francie. V Anglii žije již 30 let. Faktem je, že vzhledem ani chováním neodpovídá svému věku, čupr baba, se kterou se hodně nasmějete.

Emma.

Nájemnice. 51 let. Rodilá Angličanka pracující v Beaconsfieldu jako pečovatelka v domě seniorů. Věk byste jí také nehádali, s Anou chodí 4x týdně do posilovny. Což se stalo velkou motivací pro Martina, který si také zakoupil permanentku.

Morse.

3-letý King Charles Španěl patřící Emmě. S Ketynkou a Martinem soupeří o pozici největšího žrouta v domě. Trochu víc tlouštík. Velký mazel.

Po práci se vídáme všichni v jídelně, povídáme si, smějeme se. Máme v plánu společné nedělní večeře.

Pro naši angličtinu a vůbec je to asi ten nejlepší začátek.