Sedm St...ěhování

Stěhování. Zas a znovu. Stěhování jest důvodem mé odmlky.

Když jsem před pěti měsíci psala článek s názvem stěhování pošesté, neměla jsem potuchy, že šestka bude jen na chvíli. O to více doufám, že sedmička dostojí své pověsti a bude opravdu šťastná. Protože stěhování je opruz. A čím větší číslo, tím větší opruz, protože věci se kupí a kupí.

Prvně jsem se stěhovala od našich na plzeňský privát kvůli vysoké škole. Do pokoje sdíleného s jinou vysokoškolačkou Péťou, která byla podobně praštěná jako já, a staly se tak z nás dobré kamarádky, které si téměř každý týden chodili "zatrsat". Jednalo se nejen o sdílený pokoj, ale i celý byt, stěhovala jsem se tak jen s dvěma taškami.

Protože se bydlení v tomto domě ukázalo nestrpitelné kvůli nesnesitelným a netopícím senilním pronajímatelům, po prváku jsme jim dali vale. Péťa odjela na Erasmus do Anglie (kde si mimochodem našla holandského přítele, s kterým dodnes žije v Amsterdamu), a já se stěhovala podruhé. Množství věcí se změnilo jen nepatrně a bylo možno jej převézt tramvají.

Druhým druhým domovem se již stala vysokoškolská kolej, do jejíhož pokoje jsem se nastěhovala se spolužačkou Jančou. Měli jsme svou pidikuchyňku, koupelna nás propojovala s pokojem vedle. Když jsem se na kolej hlásila, předali mi určité dokumenty na mé jméno. Poté když jsem přijela, zjistily jsme, že tak docela na mé jméno nejsou a byly mi vydány špatné. Představte si, že hned ve vedlejším pokoji bydlela slečna, která se jmenovala také Plachá. Což byla docela humorná náhoda, přičteme-li, že Plachá není Nováková.

Moje spolubydlící Janča se mnou prožila mnohé. Je první, komu jsem představila Martina, tenkrát přítele, nyní manžela. Chápavě odjížděla na víkendy na Moravu. Kdo jiný by nám tak měl svědčit na svatbě, než ona? Janča zůstala navždy jednou z našich nejbližších přítelkyň.

Na kolej vzpomínám s radostí, ale ani tady jsem nezůstala dlouho, přesně necelý školní rok.

Jelikož se počet lidí zdvojnásobil, zdvojnásobil se i počet stěhovaných věcí do nového bydlení. Již bylo třeba několikrát naplnit osobní auto, jenž nám i se svou osobou zapůjčil ke stěhování Martinův táta.

Do třetice jsme se s Martinem nastěhovali do bytu, do pronájmu. Martin končil školu a jeho vzdálená teta měla zrovna volný byt k pronájmu. 1+1 sláva umakartu ve čtvrtém patře, starý byt po umřelé babičce. Vydrhnout, vyhodit staré skříně, vymalovat, vytapetovat, vybavit. Vše za pár peněz, kterých nebylo nazbyt. Ze smutného bytu se mi ale myslím podařilo vytvořit útulné hnízdečko, do kterého jsme přivedli i Ketynku a ve kterém jsme vydrželi přes tři roky. Po oněch třech letech však nastal čas, kdy nás v Plzni nic nedrželo, naopak v Praze ano.

Náš majetek byl vedle psa zvětšen také například o lednici, psací stůl, komodu nebo minigaučík. Tentokrát přišel na řadu táta můj, jeho Felície, dědův vozejk a náš malý Citroen C3. Nevím jak, ale dali jsme to na jednu cestu.

Napočtvrté jsme tak přesídlili do 2+kk (už zděné!) do desátého patra paneláku u stanice metra Lužiny. Pronajímatelka byla bezvadná, stejně jako paní s dětmi, která bydlela v bytě před námi a se kterou jsme stále v kontaktu.

Po roce jsme se však z různých důvodů rozhodli své pobývání ukončit nejen v Praze, ale i v České republice.

Do naší výbavy nám přibyly hlavně matrace, kterých se nikdy nevzdáme. Zbytek nábytku jsme ovšem prodali nebo odvezli na chatu, jelikož jsme se udělali "krok zpět" a zase se stěhovali do pokoje ve sdíleném domě…

Páté stěhování jsem popisovala již dostatečně. To ono stěhování do domu v High Wycombe, který se ukázal jako dům hrůzy s ježibabou. Peklo jsme snášeli necelé dva měsíce. Počet věcí se změnit z povahy velikosti pokoje nemohl. Na stěhování postačil Ford Transit, který zůstal poloprázdný, s řidičem.

Pošesté jsme se nastěhovali do roztomilého minidomečku ve Flackwell Heath, s těmi nejlepšími sousedy na světě. Z tohoto pohledu dokonalé, ovšem z jiné strany dokonalé již mnohem méně. Dokonalých sousedů, s kterými jsme alespoň také stále v kontaktu, jsme si tak neužívali ani půl roku, jelikož nové zaměstnání jsme našli několik set mil na sever.

Ten samý Ford Transit jsme nyní naplnili také postelí a další matrací, kterou jsme dostali darem právě od našich sousedů. Stěhovali jsme se totiž do domu s dvěma pokoji.

A co hosti? Už mají kde spáááát….

A jsme u té sedmičky.

O ní Vám ale povím příště....