Psal se 19. listopad. Rok 2012. Tenkrát jsme spolu, po týdenní známosti, poprvé strávili noc. Ani jeden u nás není na vztahy na jednu noc a tak bylo jasné, že tohle bude napořád. A tak dnes slavíme již čtvrté Ketynčiny přivezeniny! Vůbec mi to nepřijde jako včera, naopak, přijde mi to jako celá věčnost, ne teprve jenom čtyři roky!
Ale pamatuji si moc dobře, jak jsem jí poprvé našla na internetu. Lišácky se prezentovala svou fotografií z mládí, kdy ještě měla figuru a perfektní barvu bez jediné šediny. Domluvila jsem si tedy nezávaznou schůzku. Přivítala mě důchodkyně, která měla svá léta slávy dávno za sebou. Ale spolu jsme chytili druhou mízu.
Dokonce si přesně pamatuji, co jsem měla ten den na sobě. Tedy na nohách. A to proto, protože mi tehdá málem umrzly. Bílé botasky opravdu neposkytovaly dostatečnou ochranu proti té vlezlé zimě, která zavládla zrovna onen den. Ale já si zrovna poprvé vypůjčila Ketynku... přeci jí hned nevrátím, jak by to vypadalo? A tak jsem tu hodinku i za cenu nejvyššího utrpení přečkala.
Pak jsme týden jezdili randit i k nám domů, šli jsme na to zlehka a pomalu. Ne tak Ketynka, tak skočila rovnou do postele. Ale ne ne, to se nesmí uspěchat!
19. listopadu už jsme se k sobě ale nastěhovali a už nebylo úniku.
Občas jsme se potýkali se strachem ze psů a tím pádem občas s jejich nechápavými páníčky (Pokud někdo žádá odvolání Vašeho psa, který je bez vodítka, věřte, že k tomu má asi důvod. Špatná odpověď: "Ale on je hodný!" Správná odpověď: Azore, ke mně!).
Občas jsme bojovali se zapšklými lidmi, kteří si nedali vymluvit, že náš pes opravdu není ten, kterého slyší štěkat.(Zajímavé je, že nejbližší sousedi o žádném štěkotu od nás nevěděli, ale ti o x pater dole ano... Vyřešil to uctivý dopis, který jsem pro ně vyvěsila na nástěnku)
Často jsme bojovali se správkyní domu, kterou jsme stále museli žádat, aby našeho psa piškotkami nekrmila. (Ketynce se pokaždé zatmělo v palici, jen když ji viděla. Klidně by se uškrtila na obojku nebo skočila pod auto. Vedle toho mi prostě bylo líto, že by nás bez mrknutí vyměnila za babku s piškotem)
Občas jsme bojovali i sami se sebou. Nebudu vám nic nalhávat, začátky nebyly jednoduché. Ty začátky netrvaly dny, týdny nebo měsíce. Trvaly roky. Roky vzájemného získávání důvěry a učení se, jak spolu komunikovat. Ale stálo to za to a na ten inzerát bych odpověděla znova. Už jste slyšeli, že milovat někoho znamená trávit život s někým, koho byste občas nejradši zabili, ale neuděláte to, protože by Vám moc chyběl?
Takhle by mi chyběl třeba její spací koloběh: Skočit na postel, zahrabat tlapkou na peřinu. V případě neúčinnosti tlapky použít jazyk, který je nejlepší strčit spící osobě přímo do nosu. Již nespící osoba zvedá peřinu, kam se Ketynka krásně zavrtoší. Tak krásně, že vám půlku té peřiny sebere. Po určité době se zpod peřiny začne ozývat hluboké dýchání. Ketynka opouští svou zateplenou noru a lehá si tentokrát nikoli pod, ale na peřinu. Tak, že vám jí zase půlku sebere. V ten moment, kdy se snažíte si tu peřinu ukořistit zpátky, předvádí Ketynka ukázkové "štronzo". Buď jste dostatečně fyzicky i duševně silní a prostě si tu peřinu vezmete, nebo obětujete vlastní pohodlí. Je to vcelku jedno, jelikož po chvíli začne být pejskovi pro změnu zima, zvedá se, hrabe packou na peřinu... a koloběh začíná od začátku.
Za ty uplynulé společné roky jsme spolu prožili například toto:
- Bydlení v plzeňské jednajedničce.
- Poznání spousty nových lidí na společných venčeních díky plzeňské pejskařské facebookové skupině.
- S kamarádkou právě z oné skupiny jsme se zúčastnili našeho prvního celorepublikového srazu russell teriérů, který se konal v kempu v jižních Čechách. Díky tomuto srazu jsme se poprvé podívali na zámky Blatná a Hluboká.
- Kupování automobilu, malé ojeté cétrojky a otevření brány do světa mnoha výletů. Začali jsme Komáří vížkou u Teplic, zámkem Libochovice či zříceninou hradu Hazmburk.
- V okolí Plzně jsme společně navštívili například rotundu ve Starém Plzenci, Hrad Radyně, Křížový vrch, zříceninu hradu Roupov, rozhlednu Bolfánek nebo vodní hrad Švihov.
- V Plzni jsme se účastnili také Psího dne, který jsme vyhráli a objevili se v regionální televizi!
- Stěhování do pražského bytu u velkého parku a Prokopského údolí.
- Psí den v Praze 13, kde jsme si vybojovali tentokrát třetí místo, konkurence byla kvalitní!
- Náš první canicrossový závod.
- Náš druhý celorepublikový sraz russell teriérů, tentokrát v kempu u Jičína. Navštívili jsme tak Benátky nad jizerou, zámek Loučen, zříceninu hradu Veliš, Rumcajsovu jeskyni a vrch Brada, Prachovské skály, zčíceninu hradu Pařez, Trosky, Hrubou skálu, Lázně Bělohrad, zříceniny hradů Pecka, Kumburk a Bradlec a samozřejmě Jičín. Hrad Kost cestou ze srazu domů taky nesměl chybět.
- V okolí Prahy jsme ještě stihli Bubovické vodopády a lomy Velká a Malá Amerika ( a statek Drozdových v Mořině- fandové Svateb v benátkách nebo Přístavu vědí).
- Stěhování za kanál La Manche.... a dál už to znáte! :-)
A na rozloučenou jedna čistě vyhlídková koláž!
Nepíšeš, odkud jsi ji přivezla? :) Vypadá totiž dost podobně jako přítelova "čistokrevná russellice", u které věřím, že je mixnutá s nějakým stafbulíkem. (néé, my PP necheme, klasika).
OdpovědětVymazat[1]: Já ji přivezla jako osmiletou od paní, která už jí nechtěla- to je zkrácená verze. Ta zdlouhavá je, že paní si v pětadvaceti pořídila štěňátko, pak přišel manžel a první dítě. Pejsek šel k manželovo rodičům na zahradu. Dítě odrostlo, pejsek šel zpátky. Přišlo druhé dítě, pejsek šel zase na zahradu... pak se rozvedli a rodiče exmanžela už jí nechtěli, takže jí zase vrátili paní. Ta měla dvě malé děti a na Ketynku tak prý už málo času... co ti budu povídat, já bych se jí takhle nevzdala a to jí nemám od štěněte, tedy teoreticky bych k ní mohla mít menší vztah, než paní, která si jí pořídila...
OdpovědětVymazatPak jsem se později paní ptala odkud si jí vzala, pro zajímavost.... a prý si to nepamatuje. Já nevím, ale jak můžeš zapomenout, odkud si bereš psa?
Já tam toho stafbulíka občas taky někdy vidím, když je fakt udejchaná a má hubu od ucha k uchu Co tam proběhlo u nás netuším, ale musím jí jedno nechat, oproti jiným bezpapošům má opravdu krásně rovné nohy a zdravíčko ji mohou jen závidět. Ale tak to víš, to bylo 12 let nazpátek, to tak russlové ještě nejeli, to bude asi hrát velkou roli.
Ketynka si určitě myslí, že se dostala do psího ráje...
OdpovědětVymazat[3]: Tos mě pobavila, prosím tě, ta si myslí, že se dostala tak do pekla!
OdpovědětVymazatJe krásná, nádherná :) pri čtení tvého článku se mi stýská po mem psikovi (to probouzeni probíhalo u nas taky podobně :)) )
OdpovědětVymazat[4]: Asi ano. Náš vořech z útulku v Tróji by nás opustil i za kus suchého rohlíku a pak, že jsou vděční...
OdpovědětVymazat[5]: To ona je, navíc je muchlovací, takže v tomto směru je naprosto dokonalá!
OdpovědětVymazatDneska jsem se mimochodem zase vůbec nevyspala, už 14 dnů si říkám, že jí pošlu do boudy.... a furt nic Když jsme všichni pohromadě, tak jí šoupnu k manželovi nebo do díry (přesně doprostřed matrací), tak to se dá, ale teď, když mám jednolůžko... [6]: Přesně! Nevděčníci nevděční!
Život s pejsky je prima. Na konci srpna jsme si po smrti posledního z našich kotcových psů jednoho, dvouletého, vybrali v útulku a od té doby jsme jak v ráji. Byla to z naší strany láska na první pohled, už jak jsme ho viděli na fotce na útulkových webovkách. Když jsme se konečně dočkali a vyšlo nám to právě s ním na dobrovolnické venčení, abychom se vzájemně oťukali, během hodinky jsme se rozhodli, že nebudem riskovat, že nám ho někdo vyfoukne a domů jsme jeli už společně. Nevím, jestli svou roli v tom, že k nám okamžitě a silně přilnul, hrálo to, že jsme se s ním na procházce rozdělili o chleba se sýrem , ale to, co následovalo po příjezdu domů, jsme ještě s žádným pejskem nezažili. S šílenou radostí kolem nás běhal na zahradě dokolečka, byl plný emocí a vydrželo mu celých 6 dní takto bouřlivě oslavovat to, že našel nové páníčky.
OdpovědětVymazatMusím říci, že náš útulkový pejsek je hodně vděčný a svojí oddanou láskou nám oplácí lásku naši. Svou roli jistě hraje i jeho milá, mírná a inteligentní povaha, kterou získal jako kříženec šeltie od své maminky. Martino, prosímtě, jak jste řešili s pejskem návštěvy hradů a zámků? My totiž dosud měli pejsky pouze kotcové, kteří tudíž zůstávali doma, ale teď máme pejska který s námi žije v domě a je silně společenský. Toho bychom rádi brali všude s sebou. Kde Kettynka byla, když jste navštívili takovou Hlubokou nebo Loučeň? Do hradů asi pejsek někde může, jak vidím podle Tvých fotek, ale asi ne do zámků?
Z celého článku cítím radost, že se máte. Z prvních řádků jsem usoudila, že jsi se svěřila se sexuálním zážitkem. Ale tento vztah je jasně trvalejší. Přeju vám Kettynku a Kettynce vás. Má nakonec bohatý život a vy taky
OdpovědětVymazatZase druhý stejný článek! U tebe se mi stává, že mi přiletí odkazy na stejný článek, ale DVAKRÁT. Dnes zase. Nevadí, takto pěkně napsaný a nafocený článek ráda uvidím i podruhé, ale jak se to stává? Dlouho se neukládá a pak je na blogu dvakrát? Nevadí mi to, ale je to - víš to?
OdpovědětVymazatMarti, myslela jsem, že hra pod peřinu na peřinu byla záležitostí naší minulé jorkšírky. Zřejmě se hodně pletu, protože i současná jorkšírka Barunka začíná tuhle hru hrát a vidím, že u vás hrajete také
OdpovědětVymazat[9]: No, jsem zvědavá, kolik lidí tento článek díky tomu dvojsmyslu navštíví.... sex a cizí neštěstí, to jsou vždycky trháky! S tím technickým problémem opravdu neporadím, bohužel, víš jak blog teď (ne)funguje...[8]: Tak to je krásné! Naši měli taky nejdřív psa, německého ovčáka, venku... a pak to máma ukecala na bišonka doma a už by neměnil ani jeden, máma ani táta.
OdpovědětVymazatS návštěvami je to jednoduché. My objížděli hlavně hrady, zříceniny, vyhlídky... tam většinou není problém, ale pro jistotu vždy zkontrolovat předem na netu, jak to mají se psi. Většinou mohou i na prohlídku, když jsou v přepravce. Ale to my nic, protože přeci jen ona už je těžká, to by se pronesla. Takže třeba tu Hlubokou, tam jsme chtěli jít dovnitř, tak nám hlídali venku kamarádi. V Loučni jsme tedy nebyli vevnitř zámku, ale venku je obrovský park s labyrinty, lanovým parkem a tak a to můžou všude. Kost je taky super, tam můžou vevnitř úplně všude, ta je asi ze všech nejlepší. No a ty vyhlídky, tam když nemůžou, tak se prostřídat nebo se zeptat. My jsme takhle vycapkali na mnoho věží a rozhleden s Ketynkou v náručí
[11]: Jojo, Ketynka jí hraje ráda fakt hodně, já už míň
OdpovědětVymazatTak jsem si , Martinko, početla i Ketynčinu anabázy stěhování, chudák zvíře.
OdpovědětVymazatMá se u vás skvěle a ty fotky jsou nádherné, děláte jí moc pěkný psí život
Jééé, trošku opožděně přeju všechno nejlepší k přivezeninám a spoustu dalších krásných zážitků
OdpovědětVymazat[14]: No jo, sama musím říct, že fotky jsou bezva a to jich zrovna dost fotil Martin, kterého pořád péruju, že neumí fotit [15]: Baru, děkujem! Komentáře už jdou tedy psát, koukám
OdpovědětVymazatJsem se dojetím rozplakala, jak nádherně jsi to napsala... a ty fotky ... Ach, musím doma poňuchňat Summinku :)
OdpovědětVymazatSeOskárek zdraví Ketynku a přeje vše nejlepší k přivezeninám.
OdpovědětVymazatMy taky jezdili hodně po zříceninách a rozhlednách..namátkou Starý Plzenec, Radyně, Volfštejn, Lopata, Buben, Bolfánek, krasíkov, Ovčí vrch, Kamýk, Pušperk, Litice, spoustu rozhleden, bylo by to na dlouhý seznam.
Takže přejeme ještě spoustu zajímavých zážitků
Tvoje definice toho, co znamená někoho milovat, je fakt přesná A za tvůj přístup k těm, kdo se bojí psů, máš ode mě metál - já jsem se psů kdysi bála hrozně (když jsem byla malá, tak mě jeden pokousal) a ti, co se ke mně hnali bez vodítka... no, co ti budu vykládat! Správně odpověď: Azore, ke mně!
OdpovědětVymazat[18]: No, jo, vy toho máte mnohem víc, ale my vás jednou určitě doženeme!
OdpovědětVymazatMně ty zříceniny stejně baví množná víc, než nějaké zámecké interiéry... má to takové tajemné kouzlo, které já prostě žeru.[19]: No, já tu definici začala používat hlavně vzhledem k Martinovi, víš... Ale na psa sedí stejně perfektně, co už nadělám.
Já to myslela, že se Ketynka bojí psů, ale s lidma je to ten samý přístup, takže je to jedno. Já Ketynku nikdy k nikomu nepustím, pokud nevidím, že si to ten člověk vyloženě nepřeje. Zrovna jeden bývalý kolega, z Rumunska, tak ten měl strach, se kterým jsem se ještě nesetkala. Fakt se bál, měl snahu, nechal Ketynku přiblížit se, ale jakmile se jen trochu rychleji hýbla, tak prostě měl pocit, že ho kousne. Ona ho sice jen chtěla olízat, ale nelámali jsme to přes koleno.
[20]: Jo, myslím, že je právě velmi univerzální
OdpovědětVymazatÁha! No vidíš, to mě ani nenapadlo, že by se pes mohl bát jiných psů - a přitom je to vlastně úplně logické. Každopádně jsi vzorná panička - jak vzhledem ke psům, tak k druhým lidem