Stěhování po deváté!

Po měsíci bydlení a kočování po pokojích v sharehousech (ne, že by to nebyl vopruz, ale do stěhování je nepočítám), je to dnes přesně týden, co bydlíme ve "svém". Naivně jsem si myslela, že když už se do bytu nastěhujeme, v řemeslnících se hne svědomí a potažmo hnou i svojí p*delí. Nestalo se tak. Za tento týden přišli jeden den na hodinu a půl, druhý na dvě, další dny vůbec. Akorát zbrousili podlahu v ložnici a připevnili lišty. Čemu se však divit, když vymalování bytu jim trvalo měsíc. A tak si připadám zase jako na koleji, kde jsme myli nádobí v koupelně a prali v suterénu.

Tedy sice bydlíme, ale na posteli zase nespíme. Pokud však bude progresivní vývoj pokračovat, dočkáme se jí též.

Prvních pár dní jsme uléhali na nafukovací postel. I přesto, že Martinovo váze jsem nyní skoro nejblíže v historii, rozdíl ve výšce ložné plochy je stále markantní. Tentokrát jsme si tak k "Není nutno, aby bylo přímo veselo..." mohli začít přehrávat ještě "Jednou jsi dole, jednou nahoře...". Aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že matrace uchází... průměrnou rychlostí "dvě hodiny/ležíš na zemi". Někdo budí v noci sousedy sexem, my šlapací pumpičkou.

Po pár dnech jsem matraci konečně zalepila vteřinovým lepidlem-progres č.1.

Po dalších dnech jsme přivezli rozkládací gauč- progres č.2.

Progres č.3 v podobě postele (i když zatím bez matrací), čeká smutně rozložený v koutě na hotovou ložnici a ty řemeslnický lenochody.

Jak jste mohli vyčíst výše, už shromažďuji nábytek. Což se mi povedlo naprosto dokonale, až na jeden černý puntík jménem Horváth. Vysvětlím níže.

Nábytek jsem klasicky hledala na internetu z druhé ruky- na ebay.kleinanzeigen. Dlouho nic. Buď bez odpovědi nebo neuměli anglicky nebo věc už nebyla volná... a pak najednou pic, v pátek večer jako kdyby se hnul vesmír a já nestíhala odepisovat. Tak jsme si v sobotu jeli do jedné stanice pro bezvadný přebalovací pultík s krásnou podložkou se sovičkami a do jiné mrknout na gauč, stůl se židlemi, postel a skříň. Vše za hubičku v perfektním stavu. Prodával mladý ruský pár, Andrej a Evženie, 27 let. Vzali se těsně před odjezdem do Německa, které po roce a půl opouštějí... jakoby mi to něco připomínalo... :)

Na neděli tak bylo třeba objednat dodávku. Po minulé rozpačité zkušenosti s kuchyní jsme se rozhodli dát šanci Čechovi jménem Horváth. Přeci nejsou všichni Horváthové stejní....se říká. Dohodli jsme, že přijede kolem půl dvanácté.

V neděli v deset jsme u mladých Rusů začali rozmontovávat. Tedy, kluci začali, já si povídala s Evžou a opravdu jsme si rozuměly. V 11 bylo rozmontováno a tak chlapci začali snášet nábytek na chodbu do přízemí. Ze třetího patra bez výtahu!

Hotovo. V prázdné kuchyni už jen čekáme na příjezd dodávky a přikupuji ještě krásnou rychlovarku! Všechno šlape jak na drátkách, říkám si. Dokud v 11:36 nepřijde zpráva od Horvátha, cituji: "Dobry den ale dnes mito nejde nebo nam dotoho neco prislo rodini problemi prominte gdiř tak jindi este jednou prominte". Víc komentovat asi netřeba. Před barákem nám stojí akorát náš kombík, kam se z tohoto nákupu vleze tak akorát ta rychlovarka. Jen si to představte...

Panu Horváthovi odepisuji, že jindy už rozhodně takovou situaci opravdu riskovat nehodlám.

Jeho odpověď opět stojí za citaci:" pani stalo se nam ze miho tati bracha cera umrela uz chapete gdiz takovou viec nevipe to pochopit a ja za to nemuzu ze voni dali nedavno vediet a tak sme sli richle na cz".

Když mi tep klesne na přijatelnou hodnotu, začínám přemýšlet. Voláme Rusovi od kuchyně, není jiná možnost. A jestli nebude moct, jsme v p*deli jak Baťa s dřevákama. Domluva trvala století jako minule, i přesto, že s ním v jeho rodném jazyce komunikovala Evža. Ale přijel! Akorát stál víc, než celej nákup. Neděle, urgence na poslední chvíli, a možná byl trochu nakrklej, že jsme mu nedali vědět rovnou. No co už.

Cestou jsme ještě zastavili na jedné stanici pro pračku. To jsme měli také štěstí, první zájemce před námi odpadl a za námi stálo v imaginární frontě dalších 12. Aby ne, za tuhle krásnou A+++ Boschku jsem dostala od Martínka speciální pochvalu!

A poslední krok... nanosit všechno do bytu. V druhém (a půl) patře. Zase bez výtahu! Beru rychlovarku a po zbytek času funguji opět jako odborný dozor. A jako odborný dozor odborně říkám, že Martin je borec, silák, machr a nejlepší chlap na světě. Takových schodů, a s nákladem! Já bych to nedala už v první stanici, po druhé cestě nahoru bych řekla, že nábitek si nechte, umrela miho tati bracha cera, musim jit!