Jak jsem v Německu rodila česky - 2.část

Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Náš čerstvě narozený syn má infekci. I přes během porodu podáváná antibiotika. Normální hodnota je 5, kdežto on má 30. Konec kontaktu 24 hodin denně, konec spaní na stejné posteli, na stejném pokoji. Odvážíme ho na oddělení neonatologie, kde musí strávit týden! Pokládáme ho do boxíku a s potlačovaným pláčem usedám na židli vedle. Připojují ho na monitory a zavádějí kanylu s antibiotiky. Do hlavičky... dvakrát se to doktorce nepodařilo, jako by toho nebylo málo. Napotřetí už se spokojí s ručičkou. Během následujícího týdne však hadičku několikrát přepíchávají, až se z nás stejně stává náčelník Velký medvěd z kmene Maršounů.

Na neonatologii panuje přísný hygienický režim a za miminkem mohou pouze a jen rodiče. Sice kdykoliv, opět 24hodin denně, ale pokud nejste robot...

Až do pondělí mohu zůstat na svém poporodním pokoji. Za Mathiasem docházím tak často, jak mi síly stačí a v noci mě sestry budí na kojení. Martin za námi jezdí na skoro celé odpoledne.

V pondělí mě propouštějí a stěhuji se na pokoj určený pro matky v mé situaci. Už obyčejný, skromný, bez lékařské péče. Další kritický den, místo abychom šli domů, máme před sebou pět nekonečných dní. Jediné pozitivum je to, že se konečně najím. Až doteď mi jídlo nosili na pokoj bez možnosti výběru. Samozřejmě přesně takové, které bych si nikdy nevybrala, tak se vždy najedl aspoň Martin. Nyní si na začátku "pobytu" zaškrtávám můj jídelníček ze seznamu. A zaškrtávám dobře, Martinovi vždy nechám jen ždibík na ochutnání, aby se neřeklo, že jsem lakomá.

Pokoj je dvoulůžkový, první noc jej obývám sama. Druhý den už mám společnost. Paní, dlouhovlasá mladá štíhlá blondýna, řekla bych skoro já... a nakonec se dozvídáme, že naše porody byly téměř identické... takže není ani divu, že naši synové mají na chlup stejnou diagnózu.

Dny se vlečou, jeden jako druhý, až do čtvrtka. Probouzím se pozitivně naladěná, těším se na druhý den domů. Odpoledne však ve sprše objevuji na svém těle vyrážku. Pozitivismus je tatam. Navíc stehy mě bolí desetkrát tolik. Skoro hodinu čekám s pláčem na chodbě na doktora. Nevím, jestli je pláč důsledkem zoufalství nebo bolesti. Konečně se mě ujali. Vyrážka je nejspíš alergie a tak můj odchod domů díkybohu nijak neohrožuje. Stehy se hojí dobře a dostávám doporučení na léky proti bolesti a sedací koupele. V té době bych vůbec neřekla, že za tři týdny už víceméně žádnou bolest neucítím a dnes si myslím, že tehdy velkou roli sehrála psychika a stres.

V pátek ve tři hodiny nás konečně propouští! V porodnici si můžete domluvit focení (tzv. newborn), které probíhá přímo na pokoji nebo v našem případě na pokoji pro hosty. Nechtěla jsem o tuto možnost přijít a tak se ještě ve čtyři hodiny díváme do objektivu. Z focení vám do pár dnů přijde domů mnoho produktů, jako např. fotoplátno, fotokniha fotokarty a mnoho dalšího, které si za zvýhodněnou cenu můžete zakoupit anebo prostě zaslat zpět. I vzhledem k tomu, že náš byt stále potřebuje zútulnit a navíc jsou Vánoce a fotoprodukty jsou pro babičky báječným dárkem, celou fotosadu kupujeme.

Jedeme domů za tmy. Po týdnu vycházíme na čerstvý vzduch a denní světlo, respektive tedy noční tmu. Zvláštní pocit. Radost, ale zároveň strach, už nás nikdo nehlídá, to malé miminko už není v boxíku hlídané 24/7. A i když je to zvláštní, trochu i stesk, jelikož erlangenská porodnice a personál, který se o mě staral byl naprosto dokonalý. A jestli mi bude dopřáno rodit znovu, pokud to bude možné, rozhodně to bude opět tady. Protože zdejší přístup a servis je nepřekonatelný. Jak to tady chodí se ode mě určitě v budoucnu dozvíte v samostatném článku.

Jak jsem v Německu rodila česky

Je středa a stejně jako poslední dny sjíždím několik dílů seriálu Chirurgové. Den ukončuji dílem, v němž Meredith rodí. "To by byla prča, kdybych v noci taky začala, co?"

"A co Ohnivý kuře, myslíš, že ještě stihneš čtvrteční díl?"

"To určitě, doktor přeci říkal, že tenhle týden to nevidí a já se pořád vůbec necejtim, že bych jako měla rodit..."

Žádné otoky nohou, noční spánek každodenně krásných nerušených 12 hodin, žádný hnízdící syndrom- pokud se nepočítají pokyny manželovi "Až tu nebudu, převlíkni postel a vytři." Zkrátka, stejně jako moje máma před lety, vagony bych mohla skládat. Ona ve skutečnosti sbírala vokurky na poli, já aspoň vyloupávám vořechy.

Po půlnoci uléhám do postele a za dvě hodiny jdu čůrat. Nic neobvyklého. Ovšem, že bych si hned na to čůrla do postele? To už přeci jen trochu neobvyklé je, aspoň v tomhle věku teda určitě. Odcházím tedy, už s předtuchou, opět na toaletu a za chvíli volám "Lásko, ASI jedem do porodnice. Nebo ne, počkej, já nevím. Nevím, jestli je to TA voda." Jelikož v televizi, když praskne TA voda, může se vyhlašovat první povodňový stupeň, volám kamarádce s na chlup stejnou zkušeností, jako je ta moje. "Tak jo, je to TA voda, jedeme!"

Do porodnice přijíždíme ve třičtvrtě na tři. Na recepci odevzdáváme těhotenský průkaz a mluvíme anglicky. Po shlédnutí průkazky slyším: "Vy jste z Česka?" Česky! Česky, česky, česky! Porodní asistentka je původem Češka! Nad přesympatickou atraktivní blondýnkou se přímo rozplývám štěstím. Při vyšetření se dozvídám, že se jmenuje Jana a pochází z moravského Hulína, ovšem v Německu žije už přes dvacet let. Později se také dozvídám, že je jen o měsíc mladší, než moje máma :) A co víc, domluvili jsme se, že se stane i mojí hebamme! (Kdo je hebamme, o tom jindy...)

Během vyšetření už se může vyhlašovat ten povodňový stupeň a není tak třeba testovat, zda je to opravdu plodová voda. Jestli do následujících dvanácti hodin od odtoku plodové vody nezačnu rodit, napíchnou mi oxytocin na vyvolání porodu a antibiotika kvůli možné infekci.

Martin jede domů a já dostávám pokoj. Janě končí směna, další má zase noční, a já doufám, že při té už se neuvidíme.

Přes pravidelné bolesti nemohu spát, tak jsem ráda, že je se mnou na pokoji Iqin s třídenní holčičkou. Taky nespí, odstříkává mléko. Rozumíme si parádně, je původem z Malajsie, v podobném věku. Je ze mě unešená. Z toho, jak snáším bolesti. Že ještě nikdy nikoho takového neviděla. Taky jsem ze sebe unešená. Bolesti přicházejí pravidelně, tak to je asi ono. Ty kontrakce. Během nich si trošičku zadýchám, a je to cajk. V pohodě si jdu na snídani. Takový velký menstruační bolesti, jak psali na internetu. Už jsem na takový bolesti zvyklá, tak to asi lépe snáším, mám radost. (Krávo blbá naivní)

V jednu po poledni přichází Martin a už dostáváme instrukce, kam se dostavit. Uléhám na lehátko. Připojují mě na monitor a zavádí kanylu do hřbetu ruky. Bolí to jak čert, mnohem víc, než ty kontrakce. Celoživotní obrovská viditelnost mých žil má jednu výhodu. Netrefit se napoprvé může jenom úplnej debil a tak nemusím skuhrat víckrát, než je nutné.

Kurňa, ty kontrakce jsou nějaký silnější. Kurňa písek, jako o dost silnější. Do p*dele, co to je???? Smích mě přešel. Přemisťujeme se na porodní sál.

Po třech hodinách utrpení prosím, škemrám, žebrám. "Dejte mi epidurál, prosím, dejte mi ten epiduráááál!"

Anesteziolog je ovšem vedle na sále u císařského řezu, prý přijde za chvíli. Fajn, chvíli to ještě vydržím...

Nakonec se dozvídám, že chvíle znamená neurčitý časový údaj, přijde až vedle skončí a to se neví kdy! Kácím se, všechny hračky padaj do hodně hlubokýho kanálu. Dostávám aspoň rajský plyn. Který po několika pokusech vracím, bolest mi dovolí se svíjet, ale fakt ne dejchat z masky.

Ještě před epidurálem si nechávám provést klystýr. Velice ochotně. Přiznávám, že před porodem jsem neřešila vůbec nic, největší obavy jsem měla akorát z toho, že se při porodu poto... no co, každej máme jiný priority!

V sedm hodin konečně přichází dva pánové, aby mi ukázali, že na světě je ještě pořád hezky a dneska ještě neumřu. Podepisuju papír. Ať tam je cokoli, je mi to jedno, klidně ať mi hlava upadne! Přeochotně nastavuji páteř, račte, prosím! Do ruky dostávám ovladač a každých 15 minut si můžu zmáčknout a poslat do sebe dávku... Posílám!

Jééééééééé. Koukám na monitor, kde vidím, že mám právě obrovskou kontrakci. Ale vůbec jí necítím, zázrak! Jsem unešena a vůbec nezávidím ženám v době dávno minulé. Doufám, že toho, kdo tuhle věcičku vymyslel, nominovali aspoň na Nobelovku.

Jana přichází na noční, vítám ji radostně, zase vtipkuji a na sále je veselo. Ne nadlouho. Ve dvě hodiny ráno, že prý jako jdeme na to. Jana na chvilku odchází. Přestávám si mačkat epidurál, abych cítila kontrakce a věděla, kdy tlačit. Píšou na netu. Jana je furt pryč. Furt. A furt. Kontrakce nejsou pryč. Ty podělaný kontrakce se vrátily jak bumerang přímo mezi voči. Konečně přichází Jana. Ptá se mě jak chci rodit. Nevím, ještě jsem nerodila. Zkoušíme různé polohy. Na netu taky píšou, že poloha na zádech je nejpohodlnější jenom pro doktora. Tak tam prosím připište, že pro doktora a pro Maršálkovou.

A pak jsem dvě hodiny řvala, řvala a řvala. Co řvala, já vřískala tak, že jsem ani netušila, že to tak umím! Nicméně to ničemu nepomohlo. Německým sálem se rozléhaly české výkřiky "Drž hubu!", "Já už nemůžu!" nebo "Já chci umřít!".

Prosila jsem tentokrát o nástřih. Píšou přece na netu, že je to lepší, než...než se rozpůlit. Nicméně... v Německu, nebo alespoň na této klinice panuje názor opačný, tedy že lepší je přirozená ruptura. Tak fajn. Jdeme na pořádnou dávku masochismu! Pokud sháníte antikoncepci pro dceru, stačilo si jít stoupnout za dveře. I když...možná by vám nevěřila, že tam někdo rodí, ale myslela by, že jste na ní ušila boudu a běží tam film s brutálním mučením.

Řvala jsem při kontrakcích, řvala jsem mezi kontrakcema. Vono když vám skáčou na břicho a když pak máte mezi kontrakcí mezi nohama něco o obvodu 36cm plus horní končetina, držet hubu není tak úplně dobře možný.

v pátek, 17.11. 2017 ve 4:44 se nade mnou vesmír konečně slitoval. Průběh uplynulých několika hodin se na mě však podepsal. Položili mi toho malého človíčka na hrudník. Neplakala jsem, nebyla jsem šťastná ani pyšná (jak píšou na netu...) ...nic. Nebyla jsem schopná ničeho. Dívala jsem se na něj, ale skrz něj. Ztělesnění totální vyčerpanosti a odevzdanosti. Živá mrtvola. Když se pak šťourali v placentě jak já v zeleninový polívce, že bude možná potřeba kyretáž...ani mě to nepřekvapilo. Docela by to zapadlo. Tak aspoň šitíčko zevnitř, zvenku, zezdola, zeshora, zprava, zleva...

Během dvou hodin s malým na hrudníku jsem naštěstí obživla a na pokoj už mě převáželi s úsměvem a malým přisátým k prsu.

Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Pokračování příště.

Narodil se Mathias, veselme se

A je (to) venku!

17.11. 1942 - Martin Scorsese - významný americký režisér, herec a scénarista, držitel Oscara
17.11. 1944 - Danny de Vito - americký herec a na Oscara nominovaný filmový producent
17.11. 1966 - Sophie Marceau - francouzská herečka a režisérka známá hlavně díky roli Bond girl v bondovce "Jeden svět nestačí"
17.11. 1978 - Rachel McAdams - kanadská herečka, též v minulosti nominovaná na Oscara
17.11. 1983 - Kateřina Emmons - bývalá česká sportovní střelkyně, trojnásobná olympijská medailistka

17.11. 2017 - Mathias Maršálek - již v nejranějším věku osobnost, Čech houbařící 3 měsíce v Anglii, 3 měsíce v Čechách a 3 v Německu, kde zároveň poctil lidstvo opuštěním matčiny dělohy, což učinil způsobem vskutku osobitým. Nejen, že si vybral významné historické datum, zvolil čas vhodný pro sklerotiky- 4:44, ale navíc na svět přilétl jako Superman s horní končetinou vpřed. Sláva mu!