Jak jsem v Německu rodila česky

Je středa a stejně jako poslední dny sjíždím několik dílů seriálu Chirurgové. Den ukončuji dílem, v němž Meredith rodí. "To by byla prča, kdybych v noci taky začala, co?"

"A co Ohnivý kuře, myslíš, že ještě stihneš čtvrteční díl?"

"To určitě, doktor přeci říkal, že tenhle týden to nevidí a já se pořád vůbec necejtim, že bych jako měla rodit..."

Žádné otoky nohou, noční spánek každodenně krásných nerušených 12 hodin, žádný hnízdící syndrom- pokud se nepočítají pokyny manželovi "Až tu nebudu, převlíkni postel a vytři." Zkrátka, stejně jako moje máma před lety, vagony bych mohla skládat. Ona ve skutečnosti sbírala vokurky na poli, já aspoň vyloupávám vořechy.

Po půlnoci uléhám do postele a za dvě hodiny jdu čůrat. Nic neobvyklého. Ovšem, že bych si hned na to čůrla do postele? To už přeci jen trochu neobvyklé je, aspoň v tomhle věku teda určitě. Odcházím tedy, už s předtuchou, opět na toaletu a za chvíli volám "Lásko, ASI jedem do porodnice. Nebo ne, počkej, já nevím. Nevím, jestli je to TA voda." Jelikož v televizi, když praskne TA voda, může se vyhlašovat první povodňový stupeň, volám kamarádce s na chlup stejnou zkušeností, jako je ta moje. "Tak jo, je to TA voda, jedeme!"

Do porodnice přijíždíme ve třičtvrtě na tři. Na recepci odevzdáváme těhotenský průkaz a mluvíme anglicky. Po shlédnutí průkazky slyším: "Vy jste z Česka?" Česky! Česky, česky, česky! Porodní asistentka je původem Češka! Nad přesympatickou atraktivní blondýnkou se přímo rozplývám štěstím. Při vyšetření se dozvídám, že se jmenuje Jana a pochází z moravského Hulína, ovšem v Německu žije už přes dvacet let. Později se také dozvídám, že je jen o měsíc mladší, než moje máma :) A co víc, domluvili jsme se, že se stane i mojí hebamme! (Kdo je hebamme, o tom jindy...)

Během vyšetření už se může vyhlašovat ten povodňový stupeň a není tak třeba testovat, zda je to opravdu plodová voda. Jestli do následujících dvanácti hodin od odtoku plodové vody nezačnu rodit, napíchnou mi oxytocin na vyvolání porodu a antibiotika kvůli možné infekci.

Martin jede domů a já dostávám pokoj. Janě končí směna, další má zase noční, a já doufám, že při té už se neuvidíme.

Přes pravidelné bolesti nemohu spát, tak jsem ráda, že je se mnou na pokoji Iqin s třídenní holčičkou. Taky nespí, odstříkává mléko. Rozumíme si parádně, je původem z Malajsie, v podobném věku. Je ze mě unešená. Z toho, jak snáším bolesti. Že ještě nikdy nikoho takového neviděla. Taky jsem ze sebe unešená. Bolesti přicházejí pravidelně, tak to je asi ono. Ty kontrakce. Během nich si trošičku zadýchám, a je to cajk. V pohodě si jdu na snídani. Takový velký menstruační bolesti, jak psali na internetu. Už jsem na takový bolesti zvyklá, tak to asi lépe snáším, mám radost. (Krávo blbá naivní)

V jednu po poledni přichází Martin a už dostáváme instrukce, kam se dostavit. Uléhám na lehátko. Připojují mě na monitor a zavádí kanylu do hřbetu ruky. Bolí to jak čert, mnohem víc, než ty kontrakce. Celoživotní obrovská viditelnost mých žil má jednu výhodu. Netrefit se napoprvé může jenom úplnej debil a tak nemusím skuhrat víckrát, než je nutné.

Kurňa, ty kontrakce jsou nějaký silnější. Kurňa písek, jako o dost silnější. Do p*dele, co to je???? Smích mě přešel. Přemisťujeme se na porodní sál.

Po třech hodinách utrpení prosím, škemrám, žebrám. "Dejte mi epidurál, prosím, dejte mi ten epiduráááál!"

Anesteziolog je ovšem vedle na sále u císařského řezu, prý přijde za chvíli. Fajn, chvíli to ještě vydržím...

Nakonec se dozvídám, že chvíle znamená neurčitý časový údaj, přijde až vedle skončí a to se neví kdy! Kácím se, všechny hračky padaj do hodně hlubokýho kanálu. Dostávám aspoň rajský plyn. Který po několika pokusech vracím, bolest mi dovolí se svíjet, ale fakt ne dejchat z masky.

Ještě před epidurálem si nechávám provést klystýr. Velice ochotně. Přiznávám, že před porodem jsem neřešila vůbec nic, největší obavy jsem měla akorát z toho, že se při porodu poto... no co, každej máme jiný priority!

V sedm hodin konečně přichází dva pánové, aby mi ukázali, že na světě je ještě pořád hezky a dneska ještě neumřu. Podepisuju papír. Ať tam je cokoli, je mi to jedno, klidně ať mi hlava upadne! Přeochotně nastavuji páteř, račte, prosím! Do ruky dostávám ovladač a každých 15 minut si můžu zmáčknout a poslat do sebe dávku... Posílám!

Jééééééééé. Koukám na monitor, kde vidím, že mám právě obrovskou kontrakci. Ale vůbec jí necítím, zázrak! Jsem unešena a vůbec nezávidím ženám v době dávno minulé. Doufám, že toho, kdo tuhle věcičku vymyslel, nominovali aspoň na Nobelovku.

Jana přichází na noční, vítám ji radostně, zase vtipkuji a na sále je veselo. Ne nadlouho. Ve dvě hodiny ráno, že prý jako jdeme na to. Jana na chvilku odchází. Přestávám si mačkat epidurál, abych cítila kontrakce a věděla, kdy tlačit. Píšou na netu. Jana je furt pryč. Furt. A furt. Kontrakce nejsou pryč. Ty podělaný kontrakce se vrátily jak bumerang přímo mezi voči. Konečně přichází Jana. Ptá se mě jak chci rodit. Nevím, ještě jsem nerodila. Zkoušíme různé polohy. Na netu taky píšou, že poloha na zádech je nejpohodlnější jenom pro doktora. Tak tam prosím připište, že pro doktora a pro Maršálkovou.

A pak jsem dvě hodiny řvala, řvala a řvala. Co řvala, já vřískala tak, že jsem ani netušila, že to tak umím! Nicméně to ničemu nepomohlo. Německým sálem se rozléhaly české výkřiky "Drž hubu!", "Já už nemůžu!" nebo "Já chci umřít!".

Prosila jsem tentokrát o nástřih. Píšou přece na netu, že je to lepší, než...než se rozpůlit. Nicméně... v Německu, nebo alespoň na této klinice panuje názor opačný, tedy že lepší je přirozená ruptura. Tak fajn. Jdeme na pořádnou dávku masochismu! Pokud sháníte antikoncepci pro dceru, stačilo si jít stoupnout za dveře. I když...možná by vám nevěřila, že tam někdo rodí, ale myslela by, že jste na ní ušila boudu a běží tam film s brutálním mučením.

Řvala jsem při kontrakcích, řvala jsem mezi kontrakcema. Vono když vám skáčou na břicho a když pak máte mezi kontrakcí mezi nohama něco o obvodu 36cm plus horní končetina, držet hubu není tak úplně dobře možný.

v pátek, 17.11. 2017 ve 4:44 se nade mnou vesmír konečně slitoval. Průběh uplynulých několika hodin se na mě však podepsal. Položili mi toho malého človíčka na hrudník. Neplakala jsem, nebyla jsem šťastná ani pyšná (jak píšou na netu...) ...nic. Nebyla jsem schopná ničeho. Dívala jsem se na něj, ale skrz něj. Ztělesnění totální vyčerpanosti a odevzdanosti. Živá mrtvola. Když se pak šťourali v placentě jak já v zeleninový polívce, že bude možná potřeba kyretáž...ani mě to nepřekvapilo. Docela by to zapadlo. Tak aspoň šitíčko zevnitř, zvenku, zezdola, zeshora, zprava, zleva...

Během dvou hodin s malým na hrudníku jsem naštěstí obživla a na pokoj už mě převáželi s úsměvem a malým přisátým k prsu.

Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Pokračování příště.