"Já jsem ti to říkala!"

Síla slov. U nás doma. S každou situací končící slovy: "Já jsem ti to říkala!" přemýšlím, zda moje slova doma vůbec nějakou sílu mají. Došla jsem k závěru, že asi nemají, nebo pokud mají, je to váha nikoli větší, než setina nanogramu prachového peří. V opačném případě bych totiž větu "Já jsem ti to říkala!" nemusela vyslovovat tak nekřesťansky často.

Manžel vždy oponuje stejným způsobem. V lepším případě jedním slovem "Neříkala!", což mohu přisuzovat jeho nepozornosti či špatné paměti. Neboť já to říkala. A nejednou.

V horším případě přichází na řadu rovnou souvětí " Říkala, no a co, já jsem to chtěl udělat podle sebe!" Tato věta může však pocházet ze dvou odlišných zdrojů. Jedním může být velká potřeba mužské samostatnosti. Nebo se jedná o tzv. období vzdoru, které přichází kolem 2. roku života dítěte. Samozřejmě, že se jedná o to první, jelikož můj manžel se naprosto nikdy jako dítě nechová... Vyloučeno. Absolutně.

Pro představu mého životního údělu popíšu situaci s pracovním názvem "obaly".

Před více, než rokem jsme se nastěhovali do Prahy. Koupili matrace a spoustu dalších krámů. Protože jsme počítali s tím, že se budeme někdy stěhovat, obaly jsme uskladnili ve sklepě. Více než rok jsme se prodírali obaly pokaždé, když jsme zrovna potřebovali ze sklepa něco, co nebylo obalem. Obaly si žily vlastním spokojeným životem, než nastal den před odstěhováním. Manžel se jal vyklízet sklep. Večer mi s pocitem dobře vykonané práce povídá, že vyhodil tolik nepotřebných věcí. Začínala jsem tušit, že se právě na vlastní kůži přesvědčím, co je to medvědí služba. Přesvědčila.

Já: "Ty obaly, které nás déle než rok obtěžovali jen, pouze a jedině kvůli stěhování, tam ale stále jsou, viď, miláčku?"

Miláček: "A do prdele"

Mojí další reakci už myslím není příliš těžké uhodnout....

A co vy, vzpomenete také na situaci, kdy "už jste to říkali" ?