Ještě před odjezdem do Anglie jsme byli pozváni na firemní Christmas party. Za zaměstnance zaplatí firma, partneři si zacálují 40 liber. Reprezentovat manžela ve společnosti? Ani minutu jsem neváhala.
Večírek se konal v hotelu Holiday Inn ve městě Maidenhead s možností ubytování, na které nějakou librou přispěje i firma. Opět jsme neváhali.
Tak nějak "náhodou" jsem týden před večírkem nalezla v jednom obchodě šaty, které jsem na večírek opravdu nutně potřebovala. A byla na ně dokonce sleva! A jaké neuvěřitelné štěstí, že v tom samém obchodě měli i kabelku, která se perfektně hodila jak k šatům, tak k mým kozačkám...
Jako hoteloví hosté jsme měli možnost využít i bazén, vířivku, saunu či posilovnu. Ale já plavky nechala v Čechách... nevadí, koupím, využiju. V celém nákupním středisku měli plavky jen v jednom obchodě (pokud jsem tedy nechtěla jít nahoře nebo dole bez, protože v HáeMku měli výprodej zahrnující vždy jen jednu polovinu plavek). V tom jednom obchodě měli jen jeden typ plavek. A tak jsem si po 20 letech zakoupila jednodílné plavky se zdůvodněním, že je nekupuji zbytečně jen kvůli jednomu koupání, určitě je znovu využiji, až budu třeba po dětech.... nakonec je využiji možná i dřív, jelikož k mému údivu se Martinovi strašně líbí. Vy je můžete vidět na jedné z fotek, ale jen zepředu, protože když jsem se viděla v kabince zezadu, zjistila jsem, že moje zadnice nutně potřebuje pravidelnou dávku dřepů a výpadů. Prozatímní životní styl tak nesvědčí nejen mému sebevědomí.
Martinovi jsme den před večírkem koupili košili z HM. A to jsem ho ještě musela pomalu přemlouvat.
V pátek 11. prosince, v den večírku, byl Martin v práci. S nezbytnou vytisknutou mapkou jsem se vydala autobusem do města Maidenhead. Cestou jsem se 4x ptala na cestu. Mou mapku nikdo nechápal, jelikož všichni mají ufouna s navigací. Když jsem se ptala potřetí, hledajíc mapku jsem se řízla o žiletku, kterou jsem doma na poslední chvíli hodila do tašky, protože byla obsazená koupelna. Když jsem se ptala počtvrté, stále zastavujíc krvácení, už mi bylo do breku. Pán mi naštěstí sdělil, že toužebný Holliday Inn je pouhých 250 metrů daleko a stále rovně. Zvládla jsem to.
Dorazila jsem ve čtvrt na tři, na pokoji si uvařila kafíčko, a hurá do plavek. Ve vířivce byl samotný nějaký starší muž... a tak jsem plavala a plavala a čekala, než ji přestane okupovat. Než přestal, uplavala jsem asi třicet bazénů, což je na někoho, kdo nemá rád plavání, výkon vskutku obdivuhodný.
Krásně odpočatá jsem se vrátila do pokoje a započala proměnu v dámu. Během proměny dorazil i manžel a i on též započal. Namyšleně řeknu, že na konci procesu jsme věru nevypadali zle.
Večírek se konal v jakémsi velkém hotelovém sále s tanečním parketem. Přítomny byly i jiné firmy a jiní lidé. Stoly bylo laděny do modra a zasedací pořádek určovaly jmenovky. Na stolech byli také stříbrné krabičky, které v sobě skrývali různá pískátka, čepičky, masky, nafukovací balonky...zkrátka pomůcky k proměně dospělých v malé děti. Což se rozhodně podařilo.
Na stole byli i jakési velké papírové "bonbony"... jednalo se o crackers, což jsou v podstatě takové dárky obsahující nějakou maličkost, vtip a papírovou pokrývku hlavy.
Večeře obsahovala tři chody.
Jako předkrm jsme oba zvolili paté. Paštiku s chutney a opečeným toastem. Naprostá delikatesa.
Hlavním chodem jsme pasovali roasted turkey (krocan). Dobré, ale takový dojem jako paté nezanechal.
V dezertu jsme se již neshodli. Martin i přes mé varování zvolil christmas puding. Varování proto, protože už ve škole nás učili, že christmas puding je příšerný. Nebyl příšerný, dalo se, ale myslím, že jednou stačilo. Já s mým cheesecakem vsadila na jistotu. Byl vynikající.
Co se tekutin týče, na stole byly lahve bílého a červeného vína a navíc každý dostal několik voucherů na ostatní alkoholické i nealkoholické nápoje. Tolik voucherů, že nám zbyly na památku.
Vedle voucheru na nápoje jsme obdrželi i voucher k panu fotografovi. Ten nás nejdříve vyfotil klasicky...nuda... takových fotek máme... tak jsme si trošku zaskotačili a opět namyšleně řeknu, že myslím, že máme rozhodně nejhezčí fotografii!
Již jsem se zmiňovala o tanečním parketu. Tento byl plný už od začátku večera a i my jsme se s několika kolegy do tance přidali. Tedy spíše do šlapání zelí.... protože to, co DJ hrál bylo... obskurní. DJ, který nezná Calvinna Harisse není žádný DJ!
Večírek skončil v jednu hodinu. Já se už měsíc těšila, že spolu s manželem strávíme noc v hotelu, že to bude jakási jednodenní svatební cesta.... jooo, velký kulový. Manžel vyměnil hotelový pokoj s manželkou za diskotéku s několika kolegy. Na jednu stranu naštvaná, že usínám sama, na druhou stranu ráda, že Martin našel kamarády. Přišel ráno v pět.
O po půl desáté jsme šli na snídani, kterou bych si nechala líbit každý den... volská oka, opečená slaninka, jogurty, ovoce, salámky, sýry... vše vynikající. Nacpala jsem se tak, že jsem byla ráda, za své jednodílné plavky.
Kolega Christian nám počkal s odvozem a tak jsme si ještě společně skočili do vířivky. A pak zase separovaně do sauny.
Odjížděli jsme zrelaxovaní a spokojení zpátky do naší noční můry, do share housu. Jak jsem však již naznačila, našemu sharování je jíž konec...
A jestli je Ketynka po mně, tak by stejně mluvila anglicky jak vietnamský prodavač česky. No, zpátky k mé dobročinnosti, která dlouho netrvala. Přesněji jsem zlepšování své karmy věnovala dva dny, respektive několik hodin. Druhý den jsme zavírali dřív, protože šéfka vypadala, že ji snad odnesou nohama napřed. Doufám, že neměla tuberu, protože to by mě teda ta práce zadarmo přišla pěkně draho.
