Dva v jednom

Některé možná zklamu, nicméně nadpis článku nenaznačuje můj příchod do jiného stavu, nýbrž příchod do jiného zaměstnání.

Poslední zpráva na blogu týkající se pracovního poměru nadšeně oznamovala přijetí do hotelu Crowne Plaza.

Nadšení však netrvalo dlouho, skončilo v podstatě hned při první cestě do zaměstnání. Cesta se ukázala dosti nebezpečná pro samu mladou ženu a Martin mě musel doprovodit. 20 minut rychlou chůzí pěšky na autobus, z velké části cestou obklopenou křovím či lesem, bez osvětlení, v naprosto neobydlené části. A že v půl sedmé ráno je ještě zatracená tma. Stejně tak v pět večer.

Mými spolupracovnicemi byly jen Polky a Rumunky. Na zaučení jsem byla přidělena k Rumunce nikoli starší, než já. Během naší spolupráce jsem se dozvěděla, že má dvě děti, (staršímu je osm...) a třetí právě čeká. Její manžel pracoval na stejné pozici ve stejném hotelu. Kuřácké pauzy byly nezbytnou součástí pracovního dne většiny personálu, i těhotné Rumunky... na moje upozornění, že v těhotenství by kouřit neměla mi s úsměvem řekla, že je to v pohodě. V pohodě pak utřela záchod ručníkem, kterým posléze utřela i sprchový kout a umyvadlo. Po housekeepingu v USA jsem nabyla dojmu, že kvalitě odvedené práce pokojských se věřit nedá... a zde jsem se o tom znovu přesvědčila.

Vyhlídky byly hrozné. Děsivá cesta do a z práce. Žádné zlepšování angličtiny. Práce v kolektivu, který mi není blízký nejen svým inteligenčním kvocientem. Plat směšný a dýžka žádná. Z oběda se vyklubaly jen studené zbytky od snídaně.

Nicméně práci jsem potřebovala a tak jsem odcházela s myšlenkou, že to prostě musím a budu dělat, dokud nenajdu něco jiného, lepšího. Zdá se to téměř jako zkouška osudu, jelikož ještě při čekání na autobus mi zazvonil telefon, který dal mému životu v Anglii naprosto jiný směr. Směr s větrem do plachet...

Volal Martin. Personalistka Rosa rozeslala po firmě email, v němž se ptala, zda někdo neví o zodpovědném, spolehlivém člověku, který by zastal právě uvolněnou pozici. Netřeba inženýrské vzdělání, netřeba zkušenosti, bude poskytnuto plné zaučení. A tak se stalo, že jsem ještě druhý den, 23. prosince, procházela firmou mému budoucímu šéfovi v patách.

Ještě ten den jsem jela do města Maidenhead do agentury, která mě bude zaměstnávat. Někteří zaměstnanci jsou totiž zaměstnáni přímo Renesasem, což je i Martinův případ a někteří přes agenturu, což je případ můj. Což vysvětluje rozdílná písmenka na našich zaměstnaneckých kartách (P jako permanent, C jako contractor). V agentuře se mě ujala krásná a sympatická angličanka původem z Indie jménem Bhavna, která je mi k dispozici, když něco potřebuji, třeba naposledy potvrzení o zaměstnání či adrese.

S podepsanou smlouvou jsem šla zpět na vlakové nádraží. Přede mnou 40 minut čekání, které jsem si zpříjemnila alespoň výbornou perníčkovou kávou. Samozřejmě do půllitru, 40 minut je 40 minut. Při usrkávání mě zaujala socha na protějším nástupišti. Muž sedící na lavičce s knihou v ruce. Ihned jsem si vzpomněla, že v Maidenheadu přeci žil sir Nicolas Winton... Vydala jsem se k soše a s totálně pošetilým výrazem ve tváři jsem na ni několik minut hleděla. Prague to London.... směsice pocitů a vzpomínek ve mě vyvolávala nutkání sochu pohladit. Bronzovou sochu....

Do dveří Renesasu jsem jako její právoplatný pracovník vstoupila v úterý 5. ledna.

Mám svou vlastní místnost, ve které podle zadání skládám nejrůznější krabičky, které následně plním různými "věcičkami", o jejich využití nemám tucha... pro mě malé zelené destičky, pro Martina plošné desky. Poté je třeba zadat do počítače údaje, vytisknout štítky, nalepit na krabičky. Do systému pak zadat další údaje ohledně stavu skladu a hotovou práci donést do jiné místnosti k Markovi, který má na starosti jejich odeslání k zákazníkovi. Všichni moji spolupracovníci jsou neuvěřitelně milí, což dělá mou práci naprosto dokonalou. Martin dělá o patro výše, chodíme spolu na oběd do firemní kantýny a po obědě spolu hrajeme ping pong. Dalším významným pozitivem je fakt, že firemní automaty na všemožnou kávu, čokoládu čaj, vodu či limonádu o mnoho procent vylepšily dodržování mého pitného režimu.

Všechno bylo dokonalé a zalité sluncem.... až do středy, kdy nám naše bezpáteřní bývalá landlordka napsala, že nám vrátí jen část depozitu (kauce). Chystáme se k soudu.

V duchu hesla "když se něco sere, tak pořádně", v pátek mrzlo a já v polovině kopce zjistila, že mi nefunguje brzda na koloběžce... o tom, jak jsem dopadla (doslova), jaká byla naše zkušenost s anglickou nemocnicí, a jak krásně vypadám, si počkejte na příště.