Na přání...

… neznámé paní Bett, která se mne v komentáři u minulého článku ptala na několik otázek spojených s Anglií.

Celá naše Anglie byla jedním z nejspontánnějších, nejzávažnějších a nejsložitějších rozhodnutí vůbec. Teď a tady, po necelých čtyřech měsících říkám, že i nejlepších a pevně doufám, že tento názor potrvá.

Před třemi měsíci bych vám totiž řekla, že to byla jedna z největších hovadin, kterou jsme kdy vymysleli.

Na otázku " Jak se tu žije?" tak neexistuje univerzální odpověď.

Záleží na mnoha okolnostech. Na bydlení, na práci, na vaší osobnosti.

Když jsme žili v domě hrůzy, já neměla práci a Martin dojížděl tragickou autobusovou dopravou, stálo to za prd. Tak velký prd, že jsme si říkali, že to dlouho nedáme.

Zpod mraků na nás však vykouklo slunko v podobě nového bydlení a svitla naděje na lepší časy. Které skutečně přišly. Po jednodenní směně v hotelu jsem získala skvělou práci ve stejné firmě jako Martin a na naší obloze se vedle sluníčka naplno rozzářila i duha. Teď se nám žije hezky. Co se týče prostředí, polepšila si i Ketynka.

Vím ale jednu věc. Že sama bych to nezvládla. Jsem tu s člověkem, který mi poskytuje pevnou půdu pod nohama a kterého obdivuji, jak zařizoval všechno zdejší úřadování, papírování a vyřizování. Já na to byla levá už v Čechách. Díky Martinovi je ale vše, jak má být.

Nezvládla bych to sama ani právě proto, že bych byla sama… a jsme u toho stýskání nestýskání.

Já nejsem vlk samotář ani dobrodruh. Ale v některých věcech jsem cílevědomá. V tomto případě moje cílevědomost přebila i fakt, že jsem ve skutečnosti člověk, který by i raději zůstal v klidu doma na zadku s rodinou a přáteli. Mám tu ale manžela, tu osobu, kterou bych si vzala na pustý ostrov a Ketynku, to jediné zvíře, které bych přibalila.

Mám tady brečet do polštáře? K čemu by mi to pomohlo? K ničemu, k trápení. A do mé bubliny má od určitých dob trápení vstup zakázán. Mezi řádky ostatních článků se ale můžete dočíst, že z kamene přesto nejsem.

Na otázku " Jací jsou tu lidé?" také neexistuje jednoznačná odpověď.

Když jsem byla ten jediný den v hotelu, poznala jsem přetvářku, pomluvy, posměšky. K holčině, která mně byla nejsympatičtější ze všech. Na místech, kde patrně nelze očekávat příliš mnoho inteligentních jedinců, to tak žádná výhra oproti Česku není.

O to větší překvapení to bylo, když jsem nastoupila do firmy, kde má 90% lidí vysokoškolské vzdělání. Usměvaví, přátelští, nápomocní, přejícní. U nás ve firmě je opravdu ukázkové pracovní prostředí a každému bych to přála zažít. Samozřejmě za předpokladu, že by se choval také tak! Tady je rozdíl obrovský.

Vidím to i na ulicích. Pokud tady potřebujete najít cestu nebo třeba vyfotit s rodinou, lidé vám spíše pomohou, kdežto v Čechách si spíše hledí každý svého a odbyde vás, protože spěchá.

A jestli Anglie splnila naše očekávání? Ano, ano, naše ano.

Já jsem jela najít nový životní směr, novou cestu. Našla.

Oba jsme měli dost té české povahy mnoha lidí kolem nás (zde musím podotknout, že tento důvod nám dala hlavně Praha) - netolerance, sobeckost, závist… Tady se nám lidé zdají milejší, pokornější a tak nějak vychovanější… Ale žijeme i pracujeme na maloměstečku plném Angličanů. Ve větších městech plných přistěhovalců z různých koutů světa to asi zase bude o něčem jiném.

V neposlední řadě jsme samozřejmě jeli i za lepším platem, jelikož vidina třicetileté hypotéky na dům nebo dvacetileté na byt v paneláku nás nelákala. I tento záměr se vyplnil. Avšak zaznamenala jsem, že lidé mají pocit, že kdo odjede do Anglie, je do roka milionář, ne-li multi. Tak tak to opravdu není. Máte třeba dva až třikrát větší plat. ALE. Ale cena vašeho bydlení je větší až pětkrát! Za jídlo utratíte až třikrát víc.

Ale ano, peněžně si polepšíte, z třicetileté hypotéky si pár let odkrojíte :-)

Není všechno zlato…však to znáte. A cesta do světa, abyste lépe žili, ať už tam nebo jednou zase doma, je vykoupená odloučením od rodiny, od domova. Je vykoupená mnoha dalšími malými drobnostmi, které dohromady dávají jednu velkou cenu, kterou platíte za to, že nežijete "doma".

Proto Vás prosím, pokud jste si sami takovou životní cestu nevyzkoušeli, abyste z tepla domova nikdy nesoudili a nedělali si závěry, že ten, kdo žije tam, se má dobře, protože je přeci tam. Když už se mu pak přeci jen naplní třeba ta kratší hypotéka, to poslední, co si takový člověk zaslouží, je Vaše závist. Nežijeme v době před čtyřiceti lety a každý se může rozhodnout svobodně, každý může odjet. Nebo taky nemusí, ale pak netrestejme někoho za to, že se rozhodl jinak, než my. To už bychom v té nesvobodné době totiž zase byli.

PS: Na politiku lidé nadávají i v Anglii.