Narozeniny

Včera. 24. února. Narozeniny. Moje. Nijak zvlášť (spíše vskutku nijak) jsem své narozeniny neslavila. Kromě těch prvních, desátých a osmnáctých. Ani ty včerejší, šestadvacáté, neměly být výjimkou. V cizí zemi, měsíc a půl v nové práci, manžel navíc zrovna na služební cestě.

Ranní dáreček od Ketynky skončil na dně popelnice a já se sama vydala na tu dlouhou, nudnou a strastiplnou, více než tříkilometrovou každodenní cestu do práce. A navíc ještě mrazivou, teploměr se zase nepochlapil. Cestou přemýšlím o prádle, o nákupu, o tom, co bude k obědu, o budoucnosti nebo o pozitivním účinku těch podělaných více než tří kilometrů na mou zadnici. O čemkoli, hlavně ať mi cesta uteče nebo se zdá být alespoň užitečná.

Již se suverénně rozhlížím na správnou stranu, tedy napoledy doprava a ještě suverénněji přebíhám silnici. Pípám si, zdravím recepční. Suverénně pouze "morning". Ne, že bych ovšem suverénně působit chtěla. Ale první slabiku žbluňkám, obzvláště poránu, přirozeně odjakživa. Z dobrý den bylo brý den, z good morning je morning.

Při vstupu do mé komnaty mé oči nejdříve spočinou na stole a mé pořádkumilovné já se durdí, kdo mi to co na stole nechal za bordel. Přistupuji blíž. Ono se to třpytí. Jsou to malé kousíčky čehosi. Hle, ono to má tvar balónků. Hle... Zvednu hlavu a na zdi visí růžový pás s nápisem Happy birthday girl. A další hned vedle. A další za mnou. A další zase vedle. A taky růžové balónky.

Vydávám se za kolegy zjistit, kdo za tím stojí. Tušení bych měla. Moje dámská spolubojovnice Lisa a můj milý strýček Jes. "Martina, take a seat." Usedám na židli, dostávám přání s podpisy kolegů a hledím na Jese, který z plné tašky vytahuje dortík, do kterého zaboří svíčku. Samozřejmě růžovou. Podstoupíme riziko a zažehneme plamen, abych ho v milisekundě mohla sfouknout (přecijen necítím potřebu vejít ve známost vedle "ta co si rozbila hubu na koloběžce" ještě jako "ta, co narozeninovou svíčkou spustila požární alarm"). Ona plná taška v sobě skrývá dortíky, koblihy, chipsy... zkrátka dobroty. Všechny tyhle dobroty si mám odnést k sobě, a v 10:30 se u mě scházejí kolegové, aby mi popřáli, prohodili pár slov a ochutnali, co za mě pro mě obstaral Jes. Celé s naprostou samozřejmostí. Moc jsem mu děkovala. A z jeho "You are welcome" jsem cítila, že to není jen to obyčejné "není zač", ale že to vážně udělal rád...

26. narozeniny se tak řadí na seznam k těm neobyčejným, na které díky mým úžasným kolegům nikdy nezapomenu.

A nezapomenu také protože co? Protože touhle dobou už mamka s babičkou sedí v minibuse a jedou poprvé v životě do země královské, do Velké Británie. Vstříc novému dobrodružství, vstříc dceři a vnučce. Poprvé v životě se budu upřímně a ze srdce radovat nad narozeninovým dárkem v podobě chleba s vysočinou. Nebo s tlačenkou a jitrnicí? To se dozvím už zítra...