Tak se mi teda stejská

Tak teda jo, tak se mi teda asi stejská. Všichni se mě pořád ptali, jako kdyby si to přáli. A já se neubránila. Od včerejšího večera můžu odpovědět pozitivně. V duši tajně doufám, že tento stav zase rychle pomine, jelikož mě nenapadá jediná věc, k čemu by to bylo dobrý. Tento lítostivý stav jsem neměla v úmyslu ukázat dřív, než se zařadím do toho zástupu hrdých matek pyšně sdílejících fotografie z ultrazvuku, u kterých já zatím leckdy provedu prvotřídní procvičku krčních obratlů při pokusu vidět cokoli, co vypadá jako pidičlověk.

Včera odpoledne si Martina vyzvedl stříbrný mercedes a zase mi ho odvezl. Známo kam. Na letiště. Zase (zase = podruhé) mi odfrnknul na služební cestu do Němec. Tedy na školení, ale to je prašť jako uhoď, prostě jsme tu s Ketynkou zvostaly jako kůlky v plůtku. A už večer to začlo. To uvědomění, že se prostě teoreticky nemůžu sebrat, nasednout na metro nebo na autobus a být u kámošek nebo u našich. Prakticky taky prd, vzhledem k časovému posunu už všichni buď chrápali nebo se chrápat chystali. Ale přeci jen jsem něco zkusila, protože čert a babička s dědou nikdy nespí. Nespali. A tak jsme Skypovali, než se nám všem spát chtělo. Podotýkám, že babičce je přes 70 a dědovi skoro 80 a od Vánoc disponují tabletem. Děda říkal, že mu ho babička nechce půjčovat, tak nevím, co je na tom pravdy. Děda totiž taky ve svém věku leze a padá ze žebříku. A potom, co ho babička sebere, tak leze ona. Prarodiče jsou to vskutku unikátní.

Dnes jsem si plánovala, že se stavím u paní sousedky, domluvit se na čaj v týdnu, abych si to lítostivé čekání na pátek, kdy přijede rovnou celá delegace, zkrátila. Paní sousedka je Jitka a je původem Češka a už jsme u nich byli na večeři a.... a musím o ní napsat celý článek, protože je úžasná. No, a tak jsem tam po práci skočila, domluvit ten čaj. Zítra se staví. Ale vedle toho jsem tam také měla už v plastové dózičce připravené napečené koláče, které pekla a chtěla mi donést! Koláče už ve skutečnosti neexistují, sežrala jsem všechno. Zaprvé to bylo zase strašně dobré a za druhé jsem zažírala dojetí. Takhle nám pekla máma, babička. Je to neskutečná náhoda. Neskutečná náhoda, že vedle nás bydlí paní Jitka, která mluví česky. Paní Jitka, která má dceru i vnoučka přes oceán a já zase rodinu a přátele přes kanál. Jsem strašně, strašně ráda, že tu je. Jen to vědomí, že je tu někdo, kdo je vám prostě blíž, a nejenom proto, že bydlí o 20 metrů vedle.