O holčičce

"Hlavu vzhůru!"

Jedna z věcí, která se snadno říká, ale mnohem hůře provádí. Jak víte, momentálně se nacházím v poměrně nezáviděníhodné situaci, kdy nade mnou bdí nabručený šéf. Otřepané formulky typu "Hoď to za hlavu", " Vykašli se na to" nebo právě "Hlavu vzhůru" jsou naprosto nefunkční, ať už jsou pronášeny kýmkoliv, včetně mě samé. Dušíčka nevnímá a jede si svou písničku. Smutnou, skleslou, vystrašenou. Tyto pocity znám bohužel roky... kořeny jsou zapuštěny hluboko v minulosti. Když semínka těchto pocitů zasejete do úrodné půdy maličké nestabilní dušičky, nemusíte je ani pravidelně zalévat, aby se přesto projevily v plné síle kdykoli jen budou chtít. Jsou jako plevel. Nechcete ho, ale zcela a navždy se ho zbavíte jen ztěží. Co nebo kdo byl tím nezvaným zahradníkem?

Povím Vám pohádku.

Pohádku o holčičce.

Byla jednou jedna malá holčička. Blonďatá, veselá, pilná. Jen krapítek citlivější a stydlivá. Už od nejranějších školních let se však na hodinách cizího jazyka musela potkávat s paní učitelkou, která patřila k nejneoblíbenějším na škole. Paní učitelka totiž neměla něco, čemu se říká trpělivost a porozumění dětské duši, a seřvávala malé žáčky pokaždé, když chybovali. Nedělala rozdíly mezi drzými spratky a malými premianty, rovnice byla jednoduchá- chyba rovná se řev. S každým řevem se v malé pilné holčičce srdíčko sevřelo a doufalo, že nedojde na ní. Protože když řekne něco, co bude špatně, bude následovat co? Řev. A tak holčička neříkala nic, nehlásila se ani v případě, že odpověď věděla. Protože co kdyby se přeci jen mýlila... Stala se tak mlčící holčičkou. Mlčící z důvodu možného selhání a následného hněvu.

Prozatím měla strach jen z reakce učitelky, nikoli z posměchu okolí. O změnu se však postarala zanedlouho jiná paní učitelka. Poněvadž byla holčička pilnou jedničkářkou, tento fakt dával paní učitelce určitou záruku, že její papírkový vzkaz dojde do jiné třídy v pořádku. Kolikrát holčička prosila paní učitelku, aby si vybrala jiného poslíčka. Ta však měla za to, že pravidelným posíláním se vzkazy do jiných tříd holčičku stydlivosti zbaví. Cesta do pekla tak byla opravdu dlážděná dobrými úmysly.... Některé třídy byly pro holčičku opravdu peklem, starší žáci se rádi posmívali a holčička se leckdy vracela se skleněnýma očima.

Záměr paní učitelky došel obdobného výsledku, jako když se dříve zlá kuchařka ze školky rozhodla holčičku naučit jíst rajčata a papriky. Když do ní násilím nacpala rajčatovopaprikový salát, výsledkem byl pozvracený koberec a zlomená holčička, která rajče nepozřela dalších 15 let a paprika to má spočítané nadosmrti...

Definitivní zájem projevovat nahlas své znalosti ztratila holčička na střední škole, když se opovážila decentně a v soukromí upozornit paní učitelku češtiny, že holčička opravdu chybu v diktátu nemá, že zplihlé vlasy jsou opravdu zplihlé, jelikož to píší i v Pravidlech českého pravopisu. Asi byla blbá jak holčička, tak autoři Pravidel, jelikož paní učitelka trvala na svém "s".

Holčiččin získaný blok se později ve velkém projevil na vysoké škole. Pokud na některém semináři vyučující žáky vyvolával nebo snad požadoval přednes seminární práce před třídou, už na něj nešla nebo přestoupila k jinému vyučujícímu a raději si napsala o to těžší písemný test, i kdyby ho měla psát třikrát. Z pouhé představy přednesu před tolika cizími lidmi totiž holčička upadala do mdlob. Pokud by si k té představě přidala ještě třeba mikrofon, srdíčko zvonilo rovnou k infarktu.

Na závěr si holčička moc přeje, aby těmito vlastnostmi nebyly obdařeny její vlastní budoucí děti, jelikož život s nimi není jednoduchý, ač to mnozí nedokáží pochopit. Je to asi stejně těžce pochopitelné jako sdělení, že holčička nechtěla být právničkou, protože věděla, že v tomto oboru není dobrá...a přitom by s ní její index většina studentů mileráda vyměnila.