V práci se zatahuje

Počáteční naivní slepota, tak bych to nazvala. Vážně začínám myslet, že když něco na začátku vypadá naprosto bezchybně, tím spíš to znamená, že šedivé mráčky teprve připlují. A možná že ani nepřiplují, už tam byli, jen my jsme je neviděli.

Naštěstí však existuje rovnováha, a když nám něco začíná pošmourně, časem se to vyjasní.

Třeba v prvních měsících naší známosti, kdy to stálo za nic a nakonec se z nás stal nerozlučitelný pár. Nebo naše současné bydlení, které jsem po prvním dojmu chtěla odmítnout, ale nakonec jsme v něm našli perfektní místo s českou sousedkou.

Na druhou stranu jsme si mysleli, že bydlení v sharu bude fajn a ono to skončilo soudním sporem s ježibabou.

Stejně zaslepeně jsem tu nedávno básnila o své práci... a hle, zase se zatahuje.

Samotná práce se nezměnila a neměla bych si na co stěžovat kdyby....

kdyby po mně něchtěli něco, co mi nikdy neřekli nebo neukázali. Vědma nejsem.

Šéf mě přijímal jako naprostého nováčka s tím, že mě vše naučí. Vše jsem si zapisovala polopaticky do posledního puntíku do sešitu. Když jsem si nebyla jistá, ptala jsem se a zase si pečlivě vše zapisovala. Začlo to bezvadně a dva měsíce nebyl žádný problém, žádná reklamace, nic.

Během minulého týdne mi moje bublinka praskla a začala se pomalu, ale jistě vyfukovat. Šéf mi oznámil, že přišla první reklamace. Toto byla opravdu moje chyba, místo koncovky V2 na štítku jsem se překoukla a napsala V1. Nic se víceméně nestalo, jen překlep.

Nicméně druhý den jsem zjistila, že došly i nějaké kartony, které používám. Když jsem nastoupila, hlavně mi zdůrazňoval, že musím zapisovat na speciální blok u Marka, kolik jsem si čeho vzala. Tak jsem měla za to, že to zapisuji proto, aby věděl, kdy má objednat další. Jaké překvapení, když mi protivně oznámil, že jsem mu to, že kartony dochází měla říct dřív, protože to trvá kolem dvou týdnů od objednání, než přijdou nové.

Další den jsme naprosto náhodou zjistili, že část konečného papírování dělám špatně, respektive vynechávám jeden krok. Opět dosti naštvaný šéf mi sděloval, že ho přeci nemohu vynechat. A já to snad chtěla? Nicméně ten krok mi jaksi na začátku zapomněl ukázat, protože toto vysvětlování si vedle toho, že ho mám do puntíku v sešítku pamatuji naprosto přesně. Tak jsem do večera opravovala papíry za předešlé dva měsíce...

Včerejšek tak pro mě vlastně nebyl překvapením, když se mě zeptal, zda jsem zaregistrovala USB. Nezaregistrovala. Opět jsem dělala vše tak, jak mi při nástupu ukázal. Nicméně mi zase zapomněl ukázat, že mám jít ke speciálnímu počítači, připojit, naťukat, zaregistrovat. Takže očekávám další reklamace, jelikož poměrně dost takto nezaregistrovaných objednávek jsem během těch dvou měsíců poslala. Odhodlala jsem se a řekla jsem, že toto mi vážně neukazoval, že na to asi zapomněl. Myslíte, že něco takového připustil?? Ne.

Že zoufalou bezmoc zažívám doma, když mě manžel neposlouchá nebo si nepamatuje, co říkal a neříkal, už jsem si zvykla a je to taková součást našeho rodinného folklóru. Ale v práci mě to mrzí a srovnávám se s tím ne úplně lehce. Děláte vše tak, jak vám ukázali, nejlíp, jak můžete. A pak jste káráni za chybu, která ale v podstatě není vaše.... ale bohužel to nemáte jak dokázat. A když to nemáte jak dokázat, tak má prostě pravdu šéf, že...

No, velká malá plačtivá krize částečně způsobená i těmito událostmi na mě padla minulý týden. Tento týden už se usmívám, jak dlouho v té práci budu, že... kdo ví... :-)

Jen naznačím, že v následujících týdnech se buď nestane vůbec nic, nebo budou přelomové.