Den poslední

Minulý pracovní týden jsem zaučovala svého nástupce jménem Radu, z Rumunska. Vypadá jako milý mladý muž, ale jsem ráda, že s ním už nemusím sedět v jedné místnosti.... je kuřák a promiňte mi to, ale ti mi zkrátka smrdí. Od úterního večera jsem připravovala české pohoštění na můj velký pátek- den poslední. Máslové košíčky, škvarkový koláč a piškotový dortík ze zakysané smetany.

Na fotkách můžete vidět dortík před dokončením a celou slavnostní tabuli prostřenou na luxusním ubrusu z bublinkové folie. :-)

Jelikož přepravit všechno pěšky jen s dvěma rukama bylo prakticky neproveditelné, objednala jsem si osobního řidiče s černým luxusním sportovním vozem audi TT. Řidič se jmenuje Steve a je byl to můj týmový kolega.

Všem členům našeho týmu jsem rozeslala zprávu s oznámením času degustace, který jsem stanovila na půl jedenácté a také sdělila mé poslední přání- společné foto. Ve stanovený čas se skutečně všichni dostavili, myslím, že můj kamrlík toliko lidí pohromadě dosud nezažil. Věnovali mi krásné přání "Hodně štěstí" s věnováním od každého, čokoládové bonbony a Steve ještě na památku něco ze svého umění.

Na fotografii zleva: Don, Mark, Saj, Lisa, já, Jes, Ian, Steve, Joe.

(Joe se nedopatřením na fotografii nedostavil, vypůjčila jsem si ho proto z fotografie získané poté. Ovšem mé dovednosti v kategorii "úprava fotografií" jsou, jak se můžete přesvědčit, menší než mizivé.)

I já jsem všechny obdarovala.... ze starých cédéček, které bych jinak vyhodila, jsem pro každého vytvořila "umělecké dílo"! :-) Tyto výtvory zvěčněné nemám, ale sovičku a rybičku, kterými jsem si vyzdobila kamrlík, Vám ukázat mohu!

Nejrychleji zmizely košíčky, nejvíce údivu sklidil samozřejmě škvarkový koláč a nejvíce chvály padlo na nepečený dortík,

o jehož recept jsem se dokonce na žádost musela podělit. Kolegové tak už vědí, co jsou to piškoty, i když jim neřekli jinak, než "fiškoty". :-)

Onen pátek jsem nedělala nic, Radu všechnu práci zastal za mě a já mohla přijímat návštěvy, dojímat se a dojímat se. Bylo mi tak zvláštně, jak se čas chýlil ke konci, jako když jsem byla malá a chýlil se ke konci Štědrý večer. Ovšem za rok vždy přišel nový. Jestli však znovu poznám tak báječné lidi, jako tyto? To řekne jen čas.

Rozloučili se se mnou jak všichni moji kolegové, tak i ty Martinovi- sedávali jsme spolu všichni na obědě a povídali si.

Andrea z Itálie mi ještě stihl udělat poslední pravé italské minicapučíno. Po minulé zkušenosti ví, že s nějakým espresem bez mléka a cukru si na mě opravdu nepřijde! :-)

Den se skutečně uchýlil ke konci a můj řidič Steve zavelel k odjezdu. S vypětím všech logistických sil jsme do malého sporťáku naskládali několik krabic, které už nebyly ve firmě potřeba a které mi Mark skladoval na stěhování.

Ten samý Mark mě také vzal v neděli do Londýna na celodenní výlet... ale o tom příště!