Barvy, barvy, barvičky!

Hned na začátek chci říct, že ctím hesla "proti gustu žádný dišputát" a "sto lidí, sto chutí" a v článku naleznete opět pouze můj naprosto subjektivní a naprosto nedůležitý pohled na věc.

Na věc barev. Ačkoli v mém odborném pojednání o praní zastávám názor, že bílá a černá jsou také barvy, pro účely tohoto článku na ně jako na barvy hledět nebudeme. Nebo můžeme, ale jen jako na barvy nudné a fádní. A sterilní. A neútulné. A nehřejivé. A nudné a fádní. Tak.

Něco vám řeknu. Módní trendy mi byly vždycky tak trochu šumák. Stejně tak, jako se oblékám, tak jak se mi co prostě líbí nebo nelíbí, v čem se cítím nebo necítím (nasrávajdy si mezi lidi nevezmu, ani kdyby to byly poslední kalhoty ve vesmíru), tak i bydlení si zařizuji podle uvážení svého. Supermegagigaultra moderní bílobílá místnost ve stylu nemocničního pokoje není nic pro mě. Snad minimalismus se tomu říká a já jsem tedy maximalista, jehož styl by možná takový minimalista nazval "každý pes, jiná ves". Ale mě se to líbí. Miluju barvy, a kde jinde se jimi obklopit, než doma, kde trávíme tolik času. Během našich stěhování, jsme si zatím malovali dvakrát. Kuchyň byla vždy v odstínech žluté, ložnice v zelené. Předsíň jsem tapetovala dekorem cihly s břečťanem. Na chatě v pokoji, který jsem obývala, po mě stěny zůstaly fialové.

Nyní civím na bílé stěny. Jen z toho důvodu, že dům není náš, je veliký, a malování a případné přivádění do předchozího stavu by nás stálo až příliš mnoho energie, času, peněz. Vzhledem k frekvenci našich stěhování si to nelajznu. Nu což, tak se ze mě ze dne na den stal milovník obrazů, kterými dávám bílým stěnám nádech domova. Vedle třídílného obrazu s červenými květinami (původně do kuchyně, nakonec do pracovny) a jiného třídílného s oblázky (na chodbu před koupelnu) jsem pořídila i krásný obraz lesa s prosvítajícími slunečními paprsky (do obýváku).

Má to jen jeden malý háček. Respektive to ten háček nemá. Nemáme vrtačku a obrazy už přes týden leží na zemi o zeď jen opřené. Samolepící háčky se ukázaly pouze jako několikahodinové řešení, když nás přinutily o druhé hodině ranní vzít do ruky obušek a jít se podívat, kdo nebo co způsobilo ten hluk v kuchyni.

Jsem ženská. V některých odvětvích asi trochu víc ženská. Nepředpokládám totiž, že by si chlap vybíral nový notebook podle barvy. Doposud jsem disponovala 7 let starým notebookem. Což to, o věk, a jak jsem řekla, ani o módní trendy mi nejde. Kdyby fungoval, měla bych ho klidně další dekádu. Jenže půl roku psaní písmene "a" pomocí kláves ctrl+v se na mě podepsalo. Doposud a stereotypně píšu tímto způsobem.

Při výběru jsem měla pouze několik málo požadavků. Řazeno podle důležitosti:

• Musí být dotykový.
• Nesmí být černý.
• Mohl by být sytě růžový. Nebo fialkový, zelený, žlutý....nejlépe duhový.
• Nesmí být těžký a příliš velký.
• Musí mít dlouhou výdrž.

Zdálo by se, že výběr nebude nijak obtížný. Chyba lávky. Objevila jsem díru na trhu. Přímo džuznu! Samá černota! Mé požadavky splňovaly v podstatě jen dva kousky. Červený HP a oranžový Lenovo. V tomto bodě jsem přivolala na pomoc muže. Muže, který sice nerozumí barvám, ale rozumí zbylým parametrům, jako je RAM, CPU nebo HDD. Muž přiřkl svůj hlas oranžovému kandidátovi a bylo rozhodnuto. Dnes mi můj nový notebook, druhý v životě, dorazil. Jsem spokojená, ta oranžová je prostě skvělá! :-)