Hello, housekeeping!

Před dvěma týdny jsem nastoupila do hotelu u nás v městečku na pozici cleaner/housekeeper. Tedy uklízečka/pokojská.

Hotýlek je to útulný, menší (43 pokojů) a velikou výhodou je jeho poloha. Pouhých 6 minut pěšky od našeho bydliště.

K mému překvapení a radosti jsou všechny mé kolegyně Angličanky. Stejně jako 99% zbylého personálu. Zaměstnanci jsou opravdu typičtí Angličani ze severovýchodu . Říká se, že tady v "North East", jsou lidé milejší a vstřícnější, než na jihu.

A vedle toho mají lidé v oblasti Newcastlu šílený přízvuk, říka se jim "geordie". Přiznávám, že na pohovoru jsem si vystačila s třemi věcmi. S úsměvem a neustálým přikyvováním a opakováním "yeah" (jo). Nesestavuji přece jaderný reaktor.

Celkově je nás 6 pokojských. Nejvýše stojí čtyřicátnice Lynn, která si právě užívá dovolené na Ibize. Za ní stojí Karen, 52 let, s postavou bývalé modelky. Pak tu máme Kay, 54 let, která má o 23 let mladšího přítele. S Cheryl, 36 let, doposud pracuji prakticky neustále. Já zatím jenom stelu postele a poklízím, doplňuji, co chybí... a Cheryl myje koupelnu. A poslední Lindsey, ke třicítce, která má ovšem úvazek jen na 16 hodin.

A pak tu je vlastně ještě Henry, mužský v našem ženském týmu.

Je strašně roztomilý, takového jsem ještě neviděla. Na to, jak je malý, má opravdu dlouhý chobot.

Někdy začínám už o půl sedmé, kdy s kolegyní uklízíme restauraci v prvním patře. Vysáváme, utíráme, leštíme. Někdy o osmé, kdy se to samé provádíme v přízemí kolem recepce. A někdy od devíti, kdy už začíná klasická práce pokojské, tedy

uklízení pokojů. Někdy končíme v jednu, někdy ve dvě, někdy ve tři... záleží kolik nás je a co je za den. V pátek a neděli většinou všichni odjíždějí a brát všechny pokoje z gruntu samozřejmě zabere víc času.

Měla jsem radost, že případná dýška se odevzdávají a poté se dělí. Radost by byla, kdyby nějaká dýška byla. Zatím to vypadá, že Angličani jsou oproti Američanům opravdu šetřílkové, kde nic tu nic. Musím se tedy spokojit s minimální mzdou. Ale tuhle jsem si odnesla alespoň nové časopisy na čtení, co zůstaly na pokoji ještě zabalené. Takové nálezy obyčejně také odevzdáváme. Do krabice, kterou si po určitém čase můžeme rozebrat a zbytek se vyhodí. Tak jsem takhle třeba odevzdala epesní anglické kloboučky a 10 lahví piv.

Přiznám se, že důvodem mé psací prodlevy byla únava. Nejenže práce pokojské není zas taková brnkačka, jak si leckteří myslí (11 tisíc kroků za směnu), ale my s chronickými záněty štítné žlázy prostě býváme unavení více, než jiní. A vysvětlujte to lidem, kteří si myslí, že jste jenom líní :-)

Ve středu mě navíc začalo bolet v krku, chytla jsem rýmu a.... a opary využily snížené imunity a včera se vyklubaly na povrch. Hezky pod nos i na držku. Obrátila jsem se na svůj oparový článek. Ovšem opary už byly daleko za startovní čárou, nic nezabralo a já tedy konečně dnes skočila do lékárny a koupila Zovirax s pumpičkou. Naivně jsem si myslela, že je to sprej a ono ne. Pořád je to mastička, jen si ji na prst můžete vypumpnout. To už mi přijde prašť jako uhoď, když na to stejně musím sahat.

Po tolika rozeslaných životopisech, na které se mi dostalo odpovědi zamítavé nebo žádné, jsem za práci, kterou teď mám, opravdu vděčná. Ale stejně pořád pokukuji a občas pošlu životopis zase někam jinam. Člověk nikdy neví.