Pletu, pletu bič

Na sebe. Budu cvičit. Než vytřeštíte oči, tak vás ujistím, že nechci hubnout, už pár let jsem v životní fázi, do které spousta žen bohužel nikdy nedospěje. Tedy ve fázi, že si myslím, že hubnout nepotřebuji a s těmi číslíčky na váze jsem spokojená. Tak ještě aby ne, naposled váha ukazovala na prvním místě pětku, odhadem na prvním stupni základky... a to k té pětce na začátku přispělo hlavně to, že jsem ještě nezačala pořádně růst.

Ale. Pružnost...to už není, co to bejvalo. Jako malá jsem byla sice trochu širší (hrála jsem basketbal, takže to byly určitě svaly), ale taky mnohem ohebnější. Provaz pro mě nebyl žádný problém. A nejen to. Nedávno jsem s hrůzou zjistila, že už si nedokážu zezadu kousnout do palce u nohy (znázorněno na druhé koláži)! Což jsem ještě před nějakým rokem dovedla.

Už minulé léto jsem se zařekla, že provaz znova dokážu. Nebo alespoň pro to udělám, co bude v mých silách. Jenže... pak přišlo všechno to zařizování ohledně svatby a odjezdu... a v neposlední řadě jsem s tím neměla koho otravovat na blogu a chyběla mi tak motivace v podobě nálepky totálního loosera v případě, že se na to za pár dnů vykvajznu.

Přiznám se, že mě motivuje ještě jedna věc. Už od střední pokukuji po jednom sportu, který se tenkrát teprve u nás začal rozšiřovat. I když myslím, že dosud možná babička ani neví, že takový sport existuje a že až se rozhodnu navštívit první hodinu, neuvěří, že skutečně půjdu do tělocvičny a ne do bordelu. Jo, je to pole dance. Láká mě to i z toho důvodu, že si myslím, že bych nemusela bejt úplně marná. Basketbalistky sice neoplývají zrovna ladnými pohyby, ale dovolím si tvrdit, že já jsem výjimka. Na gymplu jsem byla přímo vychválena za své pohyby a krásně proplé nožky na kladině! No a ve šplhu na tyči jsem vyloženě vynikala. Tak si prostě myslím, že je nemalá šance, že bych s tou tyčí mohla bejt docela kamarádka.

V neposlední řadě mi do noty hraje ještě Daniela Choděrová. Česká herečka, která s pole dance začla před dvěma lety a teď vyhrála Mistrovství ČR v pole dance. To je prosím o 15 let starší, než já. Ne, opravdu si nemyslím, že za pár let budu na bedně stát já, ale zkrátka je mnohem příjemnější vědět, že je to teoreticky možné, ať už s tímto sportem začnete kdykoliv. Nevím o jiném člověku, který by si ve 40 začal pinkat tenis a za chvíli sbíral vavříny třeba na Prague Open.

Součástí mého cvičebního plánu se stala také jóga. Nalezla jsem si nějaká videa a cvičím v pracovně, která mi zajišťuje výhled do zeleně. Na můj zrychlený způsob života je to teda očistec a přiznám, že zatím mě ty pomalé pohyby a klidná monotónní mluva ubíjí... a zatím to vede přesně k opačnému účinku, než k relaxaci. V duchu chytám lelky a představuji si, jak to asi vypadá, když se cvičitelka jógy rozčílí. Vedle toho ticho občas naruší zvolání jako "To si dělá prdel?" nebo "Jsi upadla,ne?!". Žádný učený jogín z nebe nespadl, že. Nebo možná ten Rámajána? Ne vlastně, to je z literatury. Tak jinej ána. Nedivte se mé neznalosti, doposud jediné více, než dvouslabičné podstatné jméno v mém slovníku končící na "ána" je slavobrána.

No, a protože mám ráda fotografie typu "před" a "po", pro větší motivaci jsem se sama rozhodla takové vytvořit. Zatím "před". Vybočím z řady-jediný kus oblečení, který jsem si sundala, byly ponožky.

Směrodatná je hlavně první koláž... ta druhá, to už jsou jen takové moje specialitky. (Podívejte se na úplně poslední fotografii a představte si, že mám celá chodidla na zemi.... jóó, to jsem taky ještě před pár lety dovedla.)

Na druhé koláži je taktéž v praxi předvedena jedna z krycích výhod dlouhých vlasů, kterou využijete pokud chcete na fotografii zůstat anonymní nebo jen nechcete ukazovat světu ty beduíny, co vám vyrašily na ksichtě. Mě se samozřejmě týká ta první možnost.

Taková jednoduchá otázečka: Umíte si sednout tzv. "na bobek"?