Návštěvníci 2

Tak nám to počasí ve středu moc nevyšlo. Dopoledne vypadalo nadějně slunečně. Ale jak už to v Anglii bývá, to vůbec nic neznamená. Rodinka si opět vyrazila k moři a já si mezitím dodělala nějaké domácí restíky.

V šest se rodinka vrátila domů. Respektive její část. Pavel (16 letý švagříček) chyběl. Rodiče vystoupili u Tesca a Pavel unešen z dvoupatrového autobusu chtěl vystoupit až na další zastávce. Jenže rodiče cestou i nakoupili a Pavel pořád nikde. Telefon měl mít vybitý. Nejdříve skutečně zrychleně pípal, ale potom začal vyzvánět. Ovšem někdo to buď vytípl nebo to nebral. Pavel už by byl doma desetkrát. 16 letý kluk v cizí zemi, bez znalosti adresy a jazyka s vybitým mobilem. Já s Ketynkou a pantátou jsme ho vyrazili hledat. Téměř hodinu, bez úspěchu. Když jsme bezradní stáli vprostřed města na zastávce autobusu, paňmáma zavolala, že je Pavel už doma. Když pak vidíte vysmátého puberťáka, nejradši byste ho profackovali. Ne kvůli tomu, že se ztratil, ale kvůli tomu, že nechápe, že jste v dešti po městě neběhali proto, že doma je nuda a sucho.

(To mě donutilo zavzpomínat na to, jak bylo pátrání vedeno po mně. :-)

Bylo mi asi 14. Ráno v osm jsem šla s dvojicí spolužáků na koupaliště. Mobil jsem nechala doma, aby mi ho někdo neukradl zatímco se budeme koupat. Odcházeli jsme téměř se zavíračkou. Ale courali jsme se, zastavovali...až jsme se nakonec zastavili u závor, odkud jsme měl každej jít svou cestou domů. Pravdou je, že s oním jedním spolužákem jsme k sobě chovali vzájemné sympatie a tak pro nás nebyl problém u těch závor stát další hodinu dvě. Přišla jsem domů a tam ležel vzkaz. "Okamžitě mi zavolej, jela jsem tě na kole hledat." A do prdky. Já z toho srandu neměla, naopak jsem se bála, co se bude dít, až se máma vrátí. Zavolala jsem. Máma přijela a bylo ticho. Prostě se mnou nemluvila. A to já nesnáším. Já radši, když bouchnou saze a pak se spláchnou... )

I přesto, že nám krapítek pršelo, dojel Martin z práce a zavelel, že grilovat se bude venku a ne v troubě. Počasí dokládá obloha na fotografii. Po tom, co jsem musela dvakrát vrátit k dopečení ještě stále syrové maso, jsme si pochutnali. Já se najedla tak na den dopředu, ostatně jako po každém grilování a včerejší anglickou snídani v čase Martinovo obědové pauzy jsem tak s díky odmítla. Večer jsme strávili hraním Buzzova kvízu a plísněním Martina, že potají sám sežral dvě balení vynikajících sušenek, aniž by se s někým podělil. Jó, je to přesně, jak mi řekl, když jsem mu vyčítala, že od našeho seznámení už skutečně víc, než nepatrně, změnil své rozměry. "Já jsem jako Somálec... Před kterýho spadly krabice s humanitární pomocí."

A touto dobou už rodinka sedí v letadle a letí zase k Vám, za prací a za teplem.

A za necelý měsíc budu na někoho čekat na letišti zase.... :-)