Neočekávejte dlouhý článek. Tehdá mi bylo šest a první vzpomínka na můj první pobyt u moře tak bude mít spíše podoby útržků, než celistvého příběhu.
Letěli jsme na Menorcu. Myslím, že v těch šesti jsem cestu letadlem zvládla stokrát lépe, než jí zvládám teď.
Hotel se jmenoval Esmeralda (ono to s tou pamětí nebude zas tak marný) a měl krásný výhled na moře. Z all inclusive stravy si pamatuju neomezené porce zmrzliny!
Z hotelu si pamatuju taky bazén. Ještě aby ne, když mě málem utopil. Možná znáte, že v bazénech je občas taková čára, která značí, že za tou čárou už fakt nestačíte. No, já to neznala.
U toho bazénu navíc rostly palmy a semena těchto palem se válela všude kolem. Přivezli jsme je do Čech a teď mají naši doma krásné dvacetileté palmy původem z Menorcy!
Večer probíhaly u hotelu večerní animace pro děti a já se strašně styděla. Brácha se ale zapojil a díky těmto večerním animačním aktivitám tak může bez lhaní prohlašovat, že už v osmi letech si pro něj ženský svlíkaly podprsenky.
Na Menorce byl taky rodinný známý, nějaký pan Igor, který skákal ze skály, která byla strašně, ale fakt úplně strašně vysoko! A táta tak jednou skočil myslím taky. Já bych to Martinovi nedovolila :-D Pak už táta skákal z menší skály a brácha, že prej skočí taky. Došel, kouknul, neskočil, odešel.
Před odjezdem jsme s mámou vzaly plastovou petku a sešly k moři nabrat do ní vodu, abych si v ní v Čechách mohla máchat mé ekzémem rozpraskané ruce. Pamatuju si, že kolem stály lidi a smály se nám. Ekzém na ně!
A pak to přišlo. Cesta zpět. Trajektem a autobusem. Prvotní nadšení z té krásné obrovské lodičky vymizelo s postupným zelenáním mého obličejíku. Zvracela jsem a zvracela. Pamatuju si, že jsme zrovna stály venku a máma řekla, ať se vyzvracím přes palubu do moře. Mně to bylo ale strašně trapné a způsobně jsem to vydržela až na toaletu (Škoda, že ta slečna, co vedle mě seděla před dvěma lety v letadle cestou z Turecka takto nepřemýšlela. Už přes Vás někdo podával letušce plnej blicí pytlík? Super pocit 
)
)
Marti, ty cyniku, občas prostě vegetativní nervstvo neošálíš a zvracíš, ať chceš nebo nechceš - Na vánoce mě od této nečekané činnosti zachránila akupresura (perikard 6), jinak bych to nedala. Snědla jsem kousek ostré cibule - a do 10 sekund jsem málem vrhla (a to nejsem, prosím, zvracecí typ, stalo se mi to jen párkrát v životě).Takže trochu ohledu bych prosila.
OdpovědětVymazat[1]: Ještě, žes to dala s tím cynikem a smajlíky Samozřejmě vím, že někdy to nedáš... ale já si tenkrát fakt přála, aby to dala, páč jsem pak neměla daleko to svý nervstvo neošálit taky
OdpovědětVymazat[2]: No tak to by bylo blicí duo. Se tu řehtám při té představě, omlouvám se.
OdpovědětVymazatMartino, při představě podávání blicího pytlíku jsem přesvědčená, skoro jistá, že bych také něco určitě přidala
OdpovědětVymazat[4]: Tak ja tu pisu o Menorce a vy se mi tu zatim vyjadrujete jen k tomu bliti, navic jeste na uplne jinem zajezdu. Evko, mne uz to neda... mohla bych te poprosit, nerikala bys mi jen Marti nebo Martinko? Ja to takhle natvrdo- Martino- vubec nemam rada... zni mi to proste nastvane a nepratelsky
OdpovědětVymazat[5]: Martinko, nevidím v tom problém. A sorry, ten blicí pytlík mě nějak upoutal A co Menorca, dobrý?
OdpovědětVymazatAle to si zvykni a rychle...až budete mít děti, ty se chytají pouze ptákovin
OdpovědětVymazatKaždopádně každé poprvé vnímané malým človíčkem je nesmírně důležité , budeš na to vzpomínat celý život
Za to může Dorka, rozpoutala tu (z)vracející story Jestli můžeš, Martíku, tak mi odpusť.
OdpovědětVymazatJá už to (až do příště) nikdy neudělám.
[7]: A to ja jsem uz zvykla i bez deti... ja i Martin jsme stejni [8]: Tak porad lepsi, nez kdyby tu bylo po pesine, takze neni co odpoustet
OdpovědětVymazatMě naštěstí cestovní blicí příhody minuly, letadlo mi nevadilo a trajekt jsem si vyloženě užívala. Co ale na jedné straně chybí, na druhé přebývá, takže třeba má těhotenství byl jeden velkej blicí mejdan .
OdpovědětVymazatPěkné zážitky! Tedy samozřejmě až na těch pár výjimek jako topení a taky, jak koukám, obsah komentářů pod tímto článkem (a teď to nemyslím metafyzicky ani metaforicky, ale zcela doslovně ). Musím se přiznat, že si ze své první mořské dovolené pamatuju docela podobné věci (jméno hotelu, polotopící situace a tak). Ono na té vývojové psychologii asi něco bude
OdpovědětVymazatKoukám, že jsme byly prvně u moře cca ve stejném věku mně teda bylo 8.. no, možná 9. Ale víc ne letělo se do Černé Hory.- myslím, že neomezené porce zmrky jsou to nejdůležitější, co jsi potřebovala, takže není divu, že si víc nepamatuješ - náš hotel bazén neměl, nebo mi to raději zatajili, ale vím, že jsem se chtěla pořád, ale fakt pořád, koupat odmítala jsem vylézt z vody, protože mi přece slíbili, že v ní můžu bejt stále, když je teplá nemohla jsem :( ale bazény jsou svině, to je jasný!- brácha je drsnej hodně drsnej takové akce si ale sama nepamatuju, ale to nic neznamená, že - náhodu to je s tou petkou dobrej nápad. Nikdy mě to nenapadlo. Ale fakt tleskám!!!- no a cesta zpátky... trochu podraz Jinak článek jako obvykle totálně boží
OdpovědětVymazatJá si své poprvé u moře pamatuji moc dobře, jakoby to bylo včera, bylo to úchvatné a nikdy na to nezapomenu. S tou zmrzkou se také nedivím.
OdpovědětVymazatTaky jsme brávali mořskou vodu domů. Kdo nemá kožní trable, nepochopí :)
OdpovědětVymazatZ mého prvního moře si nejvíc pamatuju zmrzlinu, ta neměla chybu... a jedno deštivé odpoledne, kdy jsme si s dcerami domácích hrály i přes "jazykovou bariéru"