Nebudeme sedět doma! Díl pátý

A už tu byla sobota. Týdenní jízdenka na městskou hromadnou dopravu pozbyla platnosti- příležitost zůstat doma. Ale ne tak docela. Ještě dopoledne jsme vyrazili do našeho městečka. Jako první "romantická" procházka po místním hřbitově u kostela.

Tento kostel, St Mary´s Church, je dějištěm mnoha svateb místních. Což je pro mě osobně velmi zvláštní právě díky tomu množství hrobů, které obklopují celý kostel včetně vstupu.

Před kostelem jsou vysázené květiny a od letošního léta zde stojí památeční lavička, která připomíná jednu starší paní, která se bohužel stala objetí teroristického útoku na pláži v Tunisku v minulém roce.

Naše městečko má necelých sedmnáct tisíc obyvatel a takové maličké "centrum". Takovou minipromenádičku s pár krámky, od Tesca po veterinu. Mimochodem večerní nákupy v Tescu jsme si s rodiči velmi oblíbili. Každý den po šesté totiž zlevňují zboží, které se podle etikety má spotřebovat ještě onen den. A shodou náhod jsme se z výletů vraceli kolem té šesté. Vypozorovali jsme, že si tam pravidelně pokaždé chodí stařík, který to rovnou pomáhá zaměstnanci "třídit". Ale zbyly na nás třeba ostružiny za deset pencí, saláty za dvacet nebo něco jako větrníky za 70 pencí dva! Na ty si chodil nejraději taťka Já jsem měla cestu zrovna předevčírem... a stařík tam zase byl! Ale aspoň ananas za 13 pencí na mě zbyl! No jo, tak jsem trošku slevový úchyl, ale mám po kom, mám po kom!

A pak máme v městečku ještě charitativní krám. Ty jsou jedním ze znaků Anglie. Lidé tam nosí co nepotřebují, od oblečení po nádobí, prostě všechno, a tam se to za nějaký menší peníz prodává- zkrátka takový sekáč, ale výtěžek jde samozřejmě na určitou charitu. Protože to je tak typické pro Anglii, i sem jsme vešli. A zase neodešli s prázdnou. Taťka objevil frťánky, které nám ve výbavě stále chyběly a já perfektní stínidlo, které už jsem dlouho hledala na žárovku, co nám jen tak ošklivě a osamoceně visela ze stropu.

A pro milovníky květin tu mám zase jednu fotografii. Na cestě domů mamka obdivovala jeden keř, který se u nás prý nevidí. Možná někdo (Doktorko? :-) ) ihned pozná, co je zač!

U květin ještě chvilku zůstanu. Vedle minule zmiňovaných vřesů mi mamka koupila ještě cibulky krokusů a slunečné sobotní odpoledne bylo perfektní na to, zasázet kytky a natáhnout se na zahradu na deku.

A další otázka za tři bludišťáky pro zahrádkáře. Před delší dobou jsem si koupila cibulky nějakých okrasných květin. Nejdříve mi z toho rostlo něco, co jsem nazývala petržel. Bála jsem se na to šáhnout a odplevelit, jelikož nepoznám plevel od kytky. Když už džungle v květináčí byla příliš velká, odhodlala jsem se. Nakonec mi vyrostla květina dole, máte tucha, co to může být?

Jako téměř každý večer, jsme i v sobotu hráli Buzzův kvíz- onu hru na Playstationu s ovladači. K velkému překvapení všech si jí velmi oblíbil taťka a byl to on, který se téměř každý večer ptal: "Co, dáme Buzze?" I přesto, že nikdy nevyhrál

V neděli jsem původně měla v plánu cestu do historického města Beamish, ovšem v kombinaci nepříliš projeveného nadšení a sluníčkové předpovědi počasí byl plán změněn na opětovnou cestu za mořem. Vystoupili jsme z metra na stanici Tynemouth a prodírali se davem lidí. Jak jsem později zjistila, každý víkend zde probíhají trhy, které jsou poměrně známé a oblíbené. Sladkosti, staré knihy nebo gramodesky, oblečení, vyřezávané výrobky, šperky, nádobí po babičce... od všeho něco.

Ten den jsem si vzala na sebe i plavky! Jenže sluníčko neznamená teplíčko. Na koupačku to pro mě nebylo, ale pro mužský samozřejmě ano. Jelikož jsme dorazili ráno, měli jsme opět možnost sledovat příliv na vlastní oči. (Na obou fotkách dole je to samé místo. Vlevo ráno, vpravo večer.)

Zaujala nás ale ještě jedna věc, respektive jedna paní, která mi doteď nejde z hlavy. Koupala se v pláštěnce. Normálně v pláštěnce s kapucí. Fakt to nebyly burkini, ale černá pláštěnka a bílá Angličanka. Chodila ve vodě sem a tam a nakonec si pláštěnku sundala, odnesla na deku a nakráčela do vody bez ní. Nějaké nápady proč, proč???

Jo, a mamku zaujaly toitoiky! Takovou ódu na toitoiky jste určitě ještě neslyšeli! Byly prý krásně čisté a voňavé, úplně jak v Jiříkově vidění! Já jsem ovšem vyzkoušela jiné toalety a ty už tak voňavé nebyly, po naší návštěvě teda určitě ne... Tož to bylo tak... šla jsem první, řádně použila zařízení a pustila Martina, který už ho použil o něco méně řádně. Vychází a já mu sděluji, že jsem si zapomněla umýt ruce. Vcházím dovnitř a ještě, než se zavřou dveře, strkám ruce do umyvadla. Vycházím a Martin mi v záchvatu smíchu sděluje "Já jsem se vychcal do umyvadla!" Prosím vás, nebylo to nachvál, měl za to, že je to pisoár... na jeho obranu vzhled vestavěného umyvadla byl jakžtakž specifický a s trochou představivosti...

A v pondělí přijel taxík a "pohádky" byl konec...