Rok se s rokem sešel...

30. října roku 2015 mladý novomanželský pár se psem namísto svatební cesty poprvé vjel na půdu Velké Británie a doposud se odtud nevrátil. (Když tak vidím, co se děje u vás, nejsem daleko od použití slova emigrace- i když dočasná). Jak to tak bývá, výročí jsou tím správným okamžikem pro malé i velké rekapitulace.

Onoho posledního října jsme se ubytovali v "share house"- v domě který mimo vás obývají i další lidé. V našem případě paní, která bývala pánem, a paní, která si vysloužila velmi důvěrnou přezdívku. Pro její osobu tak budu používat zkratku "pí"- čímž rozhodně myslím paní a nikoli p**a. Bez pochyby!

Jak můžete vytušit, jak rychle vyprchalo počáteční nadšení, tak rychle jsme měli potřebu prchnout my z onoho domu hrůzy.

Našli jsme si nové bydlení, v soukromí bez spolubydlících a všechno by bylo v nejlepším pořádku, kdyby nás pí neokradla o pár stovek liber. A protože spravedlnost se musí nechat na státu (Ketynka by jí ale radši nasrala na rohožku), tak jsme strávili několik mnoho hodin zakládáním soudního sporu, který jsme o několik měsíců z důvodu stěhování zase odpískali. Boží mlejny melou, on jí na tu rohožku nadělá někdo jinej.

Naše nové bydlení bylo sice malé, ale krásné. S těmi nejlepšími sousedy odvedle na obou stranách i naproti. K Mikeovi a paní Jitce původem z Čech jsme několikrát byli pozváni i na večeři. A já o ní kurňa pořád nenapsala článek, a přitom je to tak zajímavý příběh. Napravím! Na malém milém městečku vedle většího ošklivého města jsme spolu oslavili i naše první Vánoce o samotě. Já získala práci ve stejné firmě jako Martin a byla v sedmém nebi. A zase bum. Ošklivě jsem se vyflákala na koloběžce, když jsem místo brzdy použila svůj obličej a od té doby jsem ty tři kilometry tam a tři zpět chodila s Martinem pěšky. A že to v tej zimě bylo fakt na pikaču. V únoru nás poctila svou návštěvou mamka s babičkou. Další návštěvy už to tady nestihly....

Postupem času jsme byli informovanější a informovanější v mnoha ohledech. Se získanými informacemi jsme naložili radikálním způsobem. Rozhodli jsme se nestát na místě a i za cenu velkého risku a nejistoty založil Martin firmu a opustil stávající pracoviště. Jelikož nový zaměstnavatel sídlil o pět stovek kilometrů dál, pracoviště jsem opustila i já. Díky svému skvělému spolupracovníkovi jsem se však ještě stihla poprvé v životě podívat do Londýna na jeden úžasný velký poznávací výlet.

Přestěhovali jsme se na místo, které jsem si alespoň já zamilovala mnohem víc. Nelítostný boj se sedačkou se zapsal do paměti i do historie. Pracovně mi to zde příliš nevyšlo, hotel mi vydržel tři týdny. Jelo se bez přestávky, nezáleželo na tom, jestli čtyři nebo osm hodin. Nějakému volnu se taky neholdovalo, kolegyně byly v práci i 12 dnů v kuse. Nezvládala jsem fungovat doma, nezvládla jsem práci fyzicky a nakonec ani psychicky. Shodli jsme se, že za tu almužnu nám to nestojí.

Avšak i přes můj převažující status "profesionální manželky" nám výrazně nižší nájmy dovolily konečně žít v domě, kde návštěvy nemusí spát v obýváku nebo s námi v posteli. A tak se nám tu postupně mohli vystřídat jak Martinovo rodičové, tak ti moji. Zamilovala jsem si jak městečko, ve kterém stále ještě žijeme, tak přilehlý Newcastle upon Tyne. Dovedla jsem si představit, že tady bychom strávili delší dobu...

Jak jste možná vytušili, něco je jinak. Ano, budeme se zase stěhovat, v příštích dnech či týdnech budeme vědět kam. V prvních momentech to byl šok. Ale já jsem taková, že se snažím brát věci tak, jak přichází, pokud možno pozitivně. Vystřízlivět můžu vždycky. Kdybych přesně taková nebyla, nemohla bych žít s mužem, jehož práce je zkrátka malinko víc náchylnější ke změnám... jak pracoviště, tak bydliště.

Rok není zas tak dlouhá doba, ale my jsme zažili moc. Víc, než jsme čekali. Jak v dobrém, tak zlém. Možná se to nezdá, jsem převážně přeci "jenom" profesionální manželka, ale i mně ten rok tady dal hodně. Od decentně zvýšeného sebevědomí až po přesvědčení, kdo je a není přítel. A že mám toho nejlepšího manžela na světě, protože bez něj bychom tady nebyli a já bych tím pádem ani nezačla psát tenhle blog...