Stěhování po osmé!

Tak kdepak jsme to minule skončili? Jo, tady. Vyprávěla jsem Vám o tom, jak jsme našli skvělý domeček a čekáme na výsledky administrativního kolečka.

Lustrace dopadla dobře, baráček nám "přiklepli". Už nás čekalo "jen" několikatýdenní odloučení. Jsem si nikdy nemyslela, že bych byla schopná přečkat v domě sama tak dlouho, a ještě navíc v cizí zemi. Jsem strašný posera, víte. Ale když musíš, tak musíš. Ovšem na tom, že jsem každý večer nevolala policii, protože se strašně bojím, má zásluhu Ketynka. Kdo nemá psa, nepochopí, jak moc velký je rozdíl v tom být doma sám nebo být doma se psem. Ona navíc spí v posteli a chrápe (jako jediný člen naší domácnosti), tudíž dokáže perfektně navodit společnickou atmosféru.

Pomalu jsem znovu začala rozprodávat náš majetek, abych toho neměla oproti minule moc navíc. No, s dřevěným konferenčním stolkem jsem se rozloučit nedokázala, a nakonec se rozhodla si ho ponechat stejně jako psací stůl. Ale pračku, ledničku a mikrovlnku jsem poslala dál, v novém všechny kuchyňské spotřebiče jsou. Tentokrát mi ani nevadilo těch pár dnů bez lednice, mléko stačilo dát ven, za dveře. Mám nyní perfektní srovnání severu a jihu a fakt je tam větší zima Tady dávám bod rozhodně jihu.

Den před stěhováním jsem všechny věci nanosila dolů do obýváku, včetně matrací. Nahoře byly totiž koberce, které bylo třeba nechat profesionálně vyčistit. (Tak si jako říkám, jak to budeme dělat, až se budeme stěhovat odsud, když tady je koberec i v tom obýváku...další důvod zůstat tu pokud možno, co nejdéle ).

Den před stěhováním se udála ještě jedna věc... překvapení! Šla jsem ke kadeřnici! To bylo vážně překvapení. Martinovi jsem neřekla ani slovo, původní záměr byl, že mě uvidí s novou palicí až přijedu. Záměr zmařen kadeřnicí. Překvapivě jsem tak volala ještě tentýž večer Martinovi, přičemž telefonát zněl asi takto: "Já jsem byla u kadeřnice, béé, mělo to být překvapení, vzlyk vzlyk, ale ono je to hnusný, bééééé".

Mým přáním bylo vrátit se k blond. Jakože blond tón v tónu. A ne, že mi do tmavých vlasů napráská pár bílých proužků. Po prvním umytí to už naštěstí nebylo tak výrazné a teď už byste možná leckteří nepoznali, že jsem někde byla. Co se týče střihu, přála jsem si délku zkrátit o 15 cm zhruba a sestříhat. Délku díkybohu trefila, ale všechny vlasy ostříhala rovně, na stejnou délku. To by asi zvládl i Martin. Tak jsem si vynutila aspoň to setříhání kolem obličeje.

Někdo se bojí zubařů, já se bála kadeřníků. A díky této zkušenosti se nic nezměnilo.

Nicméně ještě než jsem do kadeřnictví šla, vyfotila jsem si fotku "před", na památku a pro porovnání. Mně ty selfíčka moc nejdou, ale tahle je myslím dobrá.

Ihned jak jsem se dozvěděla, že bydlení klaplo, sháněla jsem stěhováka. No, sháněla. Rovnou jsem napsala Mikeovi z minulého bydliště. Protože když se stěhujete, stěhováci vám pěkně osolí každý kilogram nákladu i každý váš kilogram. Stejně tak vám osolí každý kilogram , který by vám měli pomoci naložit. Psa vám neosolí, to vás pošlou rovnou do řiti. Ale Mike, to je třída... cenu má tak parádní, že na dýžkách jsme mu za ty tři společná stěhování nechali v přepočtu dva tisíce. Vážně nevím, kdo jiný by vzal všechno a všechny, pomáhal s nakládkou a vykládkou, s Ketynkou se dělil o každou svojí svačinu a ještě vám na benzině koupil hořkou čokoládovou tyčinku, protože jste říkali, že hořkou čokoládu máte radši, než mléčnou. A to všechno za pakatel.

Ve středu přijel oproti plánu později, po druhé hodině- na dálnici se bouralo. Společnými silami jsme naplnili dodávku až po strop a kolem třetí vyrazili. Dorazili jsme v půl desáté večer. Mike byl na cestě od osmi ráno a ještě ho čekala hodina do jeho domova. Tohohle chlapíka, který nám naše stěhování o tolik usnadňuje, nám fakt seslalo samo nebe.

Můj první dojem z nového domova byl nezapomenutelný. Krásně to vonělo dřevem a koberce hýčkaly má chodidla. Ve srovnání s dosavadním bydlením je tento domeček rozhodně nejlepší, nejkrásnější, nejútulnější. Na přivítanou mě čekal adventní kalendář a můj 15 let vysněný parfém! Vážně, bylo mi snad kolem 12, když babička dostala maličké lahvičky toaletních vod od Diora. A já se tenkrát zamilovala do té červené. Hypnotic Poison. Moje lahvička je temně rudá, jelikož je to parfém.

Ihned ve čtvrtek, první den, kdy jsem sama doma vybalovala, se udála nemilá věc. Už jsem šilhala hlady, vydala jsem se tedy do obchodu. Zabouchla jsem domovní dveře, klíče měla v ruce a měla divný pocit. Pocit "Hele, to by bylo blbý, kdyby ty dveře už nešly otevřít". Bylo to blbý, už nešly otevřít. Volám Martinovi, kaju se, že jsem určitě něco udělala blbě. Prej neudělala, s tímhle klíčem to jde jenom blbě, musí se to zkoušet. Zkoušela jsem to čtvrt hodiny, a prostě nic!! Martin se musel kvůli mně vrátit dřív z práce, neměl radost. Odevzdala jsem mu klíč. Strčil ho do zámku a on se zlomil! Martin neměl radost na druhou. Naštěstí se podařilo zbytek klíče vyndat a Martinův klíč bez jakýchkoliv problémů odemkl! Jenže další háček byl v tom, že kvůli tomu, že musel jet Martin domů, nemohl jít hrát na fotbal. Neměl radost na třetí... No a jak to vypadá, když chlap nemá radost a ještě nemůže jít na fotbal, vám asi nemusím vysvětlovat.

Fotky domečku budou, až bude všechno uklizeno. Ještě není, čekáme na šrouby. Kdo nečetl na Facebooku- udála se nám totiž nemilá věc číslo dvě! Smontovala jsem všechen nábytek, a zbývala jen postel s úložnými prostory, kterou jsem přenechala na víkend muži. Jenže šrouby se buďto do země propadly nebo je někdo sežral. Jednotlivé fáze této události jsou popsány na zmíněném Facebooku.

Kontaktovala jsem Ikeu, která téměř obratem odpověděla, že šrouby do týdne zašle, a bez poplatku!

A tak doufejme, že s těmi nemilými událostmi je na nějakou delší dobu konec!

No a na konec Vám řeknu, že.... někdo se ještě ani pořádně nerozkoukal a už jde zítra na pohovůrek do zdejší vyhlášené restaurace, kterou má 10 minut pěšky od domu To znamená 3 minuty na koloběžce! Samozřejmě po rovince, další úpravy mého obličeje rozhodně neplánuji!