Maršálci a Julie

Nevím, jak vy, ale já miluji návštěvy. Tedy ty zvané, návštěvy lidí, kteří mi nejsou cizí, ba jsou mi milí. Od takové poslední návštěvy už zase uplynulo několik měsíců a tak jsem se na další moc těšila. Ne tak Martin, ten je vždy z vidiny jakékoli návštěvy otráven. Ale nakonec vždy uzná, že se to dalo přežít, co víc, že čas s návštěvou byl moc fajn.

Tentokráte nás svou návštěvou poctila Julie, paní, u které Martin měsíc bydlel, než se nám podařilo najít a vyřídit naše bydlení, náš nynější domeček.

Již jsem psala o nezapomenutelných náhodných setkáních, a toto je vlastně jedno z dalších. Martin tehdá vytrvale tvrdil, že chce bydlet na hotelu. Bude mít soukromí a bude to jednodušší. Nevymlouvala jsem mu to, ale přeci jen jsem trvala na tom, ať se alespoň podívá na airbnb (místo, kde lidé nabízejí k pronájmu právě například třeba pokoj u sebe v domě, na různě dlouhou dobu). Společně jsme předběžně podle výborných recenzí vybrali postarší paní s kocourem. Po zjištění měsíční hotelové ceny, která by byla téměř dvojnásobná, bylo rozhodnuto- jde se do toho.

Martina přivítala nesmírně milá dáma, povoláním kadeřnice, s kterou si měli co říct. Obýval pokoj její devatenáctileté dcery, která studuje na univerzitě. Kocour Thandi mu spal každou noc u nohou. A jaká náhoda, že Julie během Martinova pobytu odletěla poprvé s kamarádkou na víkend do Prahy!

Julie chtěla poznat mě a já zase jí. Vyšlo nám to tuto sobotu odpoledne.

Julie dorazila před čtvrtou s nádhernou květinou, naprosto v mém stylu. Tak krásnou, že je mi strašně líto, že už předem je odsouzena k předčasnému zániku, moje zahradnické neschopnosti jsou známé široko daleko.

Martin umlel kávu, Ketynka byla jako při každé návštěvě totálně vyměněná za nevychované psisko s ADHD.

Nejdříve jsme si povídali o Praze. Julie z ní byla naprosto unešená a určitě tam nebyla naposled.

A pak už jsem se dozvěděla, jak odjela do Jihoafrické republiky. Na otázku "Proč?" ihned odpověděla "No přeci kvůli počasí, kvůli sluníčku!" Rozumná paní, to jen my museli do sychravé Anglie

Když jí bylo kolem dvaceti, prostě žádala o práci v různých zemích u moře, kde je teplo a v JAR jí přijali. Zůstala zde dalších 20 let. Poznala zde i jednoho muže, se kterým měla vztah, ale rozešli se. Nebylo jí občas dobře, asi nějaká viróza, říkala si. Trošku přibírala na váze, tak si šla zaběhat... vůbec neměla ponětí, že jí za čas doktor řekne, že je v pátém měsíci těhotenství! Po dlouhých úvahách se Julie rozhodla si dítě ponechat. Otec se o dítěti dozvěděl, ale nejevil příliš zájem. Julie se tak bez výčitek mohla za pár let odstěhovat zpět do Anglie.

Rozhodně se nejedná o dámu, která sedí doma s kocourem na klíně. Přes den nejen jezdí k zákaznicím domů (nemá salon, je mobilní), ale někdy i učí náctileté kadeřnice ve škole. Večer chodí pravidelně tančit se sousedem jive.

Takže jsme vlastně vůbec nebyli překvapeni, když si s námi se zápalem zahrála karetní hru UNO. Samozřejmě na počítání! Hráli jsme dlouho. Julie říkala, že má večer program (něco s Elvisem Presleym), tak jsem chtěla hru ukončit, abychom nezdržovali... načež mě zastavila se slovy:" Ne, to dohrajeme!" Dohráli, s potupou musím přiznat, že vyhrál Martin. Nevychovanci jsme nechali návštěvu na posledním místě!