"Budeme mít psa." Proč?

Když si takový obyčejný člověk usmyslí, že by si rád pořídil psa, měl by se zcela nekriticky zamyslet, co ho k tomuto rozhodnutí vlastně vede. Lidé si totiž psy pořizují z různých důvodů. Potíž je v tom, že si je někteří nepřiznají nebo na nich nevidí nic špatného. Já na některých však ano.

• Dárek. Pro mě osobně naprosto postavené na hlavu. Vždyť tolik lidí si dárky vybírá nejradši samo, protože vy byste jim určitě koupili stříbrný náušnice s ametystem a oni si přáli zlatej prsten s obsidiánem. A to jsou to věci! Věci, který nemusíte ani krmit, ani venčit, ani s nima chodit k veterináři. I když víte, že babička nebo kdokoli jiný si pejska opravdu přeje, musí si ho přeci vybrat sama, vždyť zásadní roli zde hrají vzájemné sympatie! Psa si má zásadně koupit ten, s kým bude žít a solidní chovatel nikdy psa jako dárek neprodá! Ale ne vždy to tak dopadne a pak máme bazoše plné "Daruji psa. Nevhodný dárek."

• Pes jako hračka pro dítě. Znáte to. Děti rostou, chtějí zvířátko, chtějí pejska. Oni se o něj přeci budou starat! Jenže lidé často zapomínají, že děti jsou děti, některé nemají ten správný cit v rukách, jiné v srdci. Pes je stále zvíře a dítě je dítě, nelze je ponechat spolu bez dozoru a nelze v žádném případě spoléhat na to, že se dítě bude o psa starat. Možná bude, záleží na věku, ale s největší pravděpodobností ho pravidelná péče o pejska omrzí. Nikdy, opravdu nikdy, nepořizujte psa k dětem, pokud obě strany nezvládnete vzájemně usměrnit a pokud si pejska vlastně nepořizujete pro sebe!

• Nácvik na mimino. Aneb " Pořídíme si štěňátko, abychom věděli, jestli zvládneme dítě." Ach bože. A pokud pejska nezvládnete, tak dítě nebude? Haha. Hahaha. Ale kolik je inzerátů "Darujeme pejska z důvodu pořízení mimina", to se nedopočítáte. Nácvik totiž skončil a pejsek je jaksi navíc. Chce chodit ven, chce si hrát....ale na to přeci už není čas! Stejně tak když přijde rozchod, nebude logicky mimino a pejsek ztrácí svůj účel. A tak se dočteme "Darujeme pejska, z důvodu rozchodu s partnerem/partnerkou".

• Já chci psa. A prostě chci. Slyšíte v té větě tu sobeckost? Já chci. Takto založení lidé vidí jen sebe, vidí své "já chci"a to stačí. Už se nezeptají: "A chtěl by ten pejsek mě?" Často chtějí určité plemeno, často módní. Nezeptají se sami sebe, jestli s nimi může být třeba taková border kolie nebo jiné akční plemeno šťastné v malém bytě uprostřed sídliště. Nejsem z těch kteří tvrdí, že (velký) pes do bytu nepatří. Nepatří tam žádý pes, pokud nejste schopni uspokojit jeho potřeby, přičemž tyto potřeby jsou u loveckých, ovčáckých nebo třeba pasteveckých psů někde trochu jinde, než u psů společenských. V tom případě by vaše "Já chci." mělo ustoupit, jelikož vede přímou cestou do pekla, vašeho i psího. Místo toho se ptejte sami sebe, zcela nekriticky, na co máte- situačně, finančně, psychicky i fyzicky.

• Samota ve stáří. Jako takový důvod k pořízení pejska jistě není zavrženíhodný, ovšem je třeba si opět uvědomit, že ze štěněte maďarského ohaře nejspíš gaučáka neuděláme. Aniž bych se chtěla někoho dotknout, nerada vidím štěňata u sotva mohoucích starších lidí. V republice je tolik starších pejsků k adopci, kteří z různých důvodů přišli o domov, třeba když po smrti majitele skončili jako nechtěné dědictví.

• Psí altruisti. Takoví lidé se psa ujmou. Z útulku, z druhé ruky, z ulice (Zde připomínám, že každý nález, i nález psa, musíte ohlásit! Pejsek může někomu patřit! Nikdy nemůžete čapnout psa na ulici a prostě si ho nechat!). Nepotřebují nutně štěně nebo módní plemeno, hlavním důvodem je u nich podání pomocné tlapky.

• Honění si ega. Takové to "Já jsem king, můj pes je king a nám patří svět." Vodítko bývá sprosté slovo, protože Rocky (zásadně 30kg a víc, často typu bull) je hodný. A i kdyby něco, tak váš pudlík na vodítku proti němu stejně nemá šanci, takže pohoda. A zkuste se v případě konfliktu bránit, ať už slovně nebo se nedejbože hrubě dotknout jeho psa! Oni jsou king, vy jste nula.

• Náhlé hnutí mysli. Nikdy nad pořízením psa nepřemýšleli, ale "Heléééé, kamarád udává štěňata, no jezusky, ten je roztomilej, to já si jednoho rovnou vezmu." A je to. Před pořízením si nezjistí lautr nic (ani co je to takové to malé domácí množeníčko), takže po počátečním vzrušení přichází fáze rozčarování. "Ty bláho, co je to vlastně za plemeno?! A ty blechy asi nebyly v ceně, co... Ty bláho, ono to čůrá doma a štěká! No to ne todleto...". A tak jak stejně rychle k pejskovi člověk přišel, stejně rychle se ho někde snaží pozbýt.

• Na hlídání. Věřte, že inzerátů s odůvodněním "nehlídá", najdete dost. K tomu mohu říct jen to, že pes domácí není stroj, pes je společník. Živý společník! Kupte si radši alarm, kamerovej systém a basebalovou pálku.

• Stereotyp. Vemte,prosím, na vědomí, že rodina je úplná ve složení rodiče plus dítě (děti). Rozhodně není ze zákona ani z ničeho jiného dáno, že rodina prostě musí mít zlatýho retrívra nebo že na každé zahradě o rozloze větší než 50m2 prostě musí být pes. Nemusí. Mít psa je privilegium, ne povinnost!

Tyto důvody se mezi sebou navíc často kombinují. Na některých by opravdu nemuselo být nic tak moc špatného, pokud by byly až druhotné, pouze jako jakýsi případný bonus.

Při pořízení psího společníka by na prvním místě vždy měla být nehynoucí láska k tomuto zvířeti

a z ní plynoucí ochota se pro něj obětovat.

Obětovat svoje pohodlí, svůj čas, svoje peníze.

Pokud něčeho z toho nejsme schopni, nejsme psa hodni.