Den blbec aneb jsem to ale pitomá

Den je krásný, říkám si dopoledne.

Den je totálně na hov*o, říkám si odpoledne.

Omlouvám se za vulgarismy, nicméně Anglie mě dělá sprostší. A začínám si myslet, že i čím dál blbější.

10:00 Den je krásný. Slunce svítí, obloha vymetená, neprší, nemrzne- co víc si takhle při únoru přát. Beru Ketynku a vydávám se k restauraci, kde pracuji. Mám volno, ale s bývalou šéfkuchařkou Androu jsme domluveny na společné venčení našich psů a jako startovní bod byla zvolena právě restaurace. Den je krásný. Paničky si rozumějí, psíci si rozumějí. Ketynka si dokonce vybírá svou hravou chvilku, která na ní přichází odhadem jednou za rok.

Po hodině a půl se vracíme domů a já mám v plánu jet ve 12:13 do Wokingu. Musím si konečně změnit adresu v bance. Jenže, co já mám v plánu, to je dneska vesmíru úplně, ale úplně u prde*e.

Dorážím na zastávku. Na náhradní zastávku, přímá silnice do Wokingu je rozkopaná. Přijíždí autobus. Číslo sedí, svítí mu Woking. Sice jede po druhé straně a na druhou stranu, ale přesto mávám. Nic. Nic, nic, nic, projíždí kolem mě a já se považuji za blbku. Po půl hodině to vzdávám a jdu domů. Na druhý pokus o další půlhodinu později si zkušeně stoupnu na křižovatku, abych viděla na obě zastávky. Na tu, na které už jsem stála, přijíždí autobus. A ze správné strany. Vítězoslavně ho dobíhám a se šťastným úsměvem si chci koupit zpáteční do Wokingu. Ani hov*o. "Já nejedu do Wokingu, já jedu do Staines". Již bez úsměvu (výraz v obličeji koreluje s výrazy padajícími z mých úst) se vracím na původní zastávku. Přijíždí autobus. "Zpáteční do Wokingu?" Ano, ptám se už nejistě otázkou. "5liber." Uuuufffff, oddechnu si a posadím se v autobuse dozadu. Řidič jede po silnici, která má být uzavřená. Asi se chce ujistit, jelikož dojíždí k zátarasu, otáčí autobus a jedeme zpátky. Jedeme někam a nevím kam. Že to nevím já, mě nijak neznepokojuje, ale když už se lidé začínají ptát jeden druhého, jestli jedeme do Wokingu a se slovy "Co to do prdele dělá?" se jeden z nich zvedá a kráčí k řidiči, už sestrojuji teorie o únosu autobusu a kdybych měla kredit, píšu smsku na rozloučenou. Dojeli jsme někam. Někam ma úplně jinou zastávku, než normálně a jenom díky díky, že mám ten chytrej mobil a mapy fungujou ofline.

Kapitola autobus mi zase sežrala skoro dvě hodiny života. Až by z toho člověk začal řídit.

Říkám si dobrý, už to bude jenom lepší. Nebude, Martinko, nebude.

Hned jako první si to štráduju do banky. S úsměvem žádám o změnu domovské adresy. Mám takovou radost, že stačí jen strčit kartu do terminálu. Strkám tedy kartu do toho terminálu. V tom mi úsměv ztuhne. "Kur*a, co já mám za PIN??!!" Omluvám se paní na přepážce, a snažím si vzpomenout. Ani ťuk. Abych trapně nezdržovala na přepážce, beru si kartu a odcházím k bankovnímu automatu. První pokus: "Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Druhý pokus:"Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Drž hubu!

Beru si kartu, abych si jí nezablokovala a jako hromada neštěstí opouštím banku. Naštěstí mám dostatek peněz v hotovosti. Ještě aby ne, když jsem kvůli nim zapomněla PIN! V práci vyplácí na ruku a já tak PIN od té doby nepoužila.

Ale mám ještě třetí pokus, určitě si během nakupování vzpomenu.

Jako první jdu očíhnout místní polský obchod. Maličký, ale lepší než drátem do vokna. S Goralkami se mi zase vrací úsměv do tváře.

Ve Sport Directu ho zase ztrácím, když se mi ze skladu vždy vrací se slovy "Tyto boty máme největší 39." Musím vypadat jako by se mi právě zhroutil svět, jelikož se najednou vrací ze skladu s krabicí. S krabicí s velkýma botama! S botama, kterýma jsem si vybrala. Prej je někdo dal na špatný místo. Protože situace, kdy si vyberu boty a oni je mají v mé velikosti se stává zhruba jednou za rok, ten přestupný, beru je.

Jen tak ze stereotypu ještě vlejzám do Poundlandu a můj nákup vlastně vypovídá o mé náladě. Potřebuji si obalit nervy. Protože jestli si nevzpomenu na ten PIN....

Jak to kurňa bylo. 4 čísla. Asi vím jaký, ale nevím v jakým pořadí. Jo takhle. ADBC. Jo, takhle to určitě bylo...nebo ne? Ne, ADCB. Jo, jdu do banky. Mladého pána na přepážce se ptám, co se stane, když si zablokuju kartu. Prej když doma pak ten PIN najdu, tak v pohodě. Tak to jdu zkusit. Karta zajíždí do terminálu. V pozadí hraje tajemná hudba a já s výdechem ťukám PIN. Napětí by se dalo krájet. Enter rozhodne o tom, jestli jsem přestřihla ten správný kabel nebo.... BUM!!!!!BUM, BUM, BUM!!! Bomba bouchla a já si zablokovala kartu :D

V důsledku těchto okolností jsem si ještě cestou ze zastávky domů koupila 2 stírací losy. Vyhrála jsem přesně to, za co jsem je pořídila, takže nic, ale zas lepší, než tím drátem, že jo.

Nicméně....vraťme se k tomu PINu. Prej, když najdu doma PIN.... jo, to by na tom papírku, kterej mi s tím PINem tenkrát poslali, nesměli psát, že ho mám ihned zničit a že si ho rozhodně nemám nikam zapisovat! Mám živě v hlavě tu situaci " Jó, to je v pohodě, to si pamatuju."

O domácí úkol na mých pár dnů volna mám tedy postaráno. Hlavně se naučit písmenka. Když jsem volala naposled, pro mou identifikaci chtěli znát část mého hesla. "B jako.......banán! B jako....... další banán!" Asi jsem vtipná, páč pán na druhé straně se smál.