Naši sousedé

Buď máme v životě v některých ohledech zkrátka štěstí nebo ono pořekadlo "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k Tobě", platí v sousedských vztazích dvojnásob.

Jsem člověk primárně nekonfliktní a každodenní řešení nějakých sousedských sporů by mě akorát přivedlo do permanentního stresu. A tak vždy, když jsme se někam stěhovali (a že víte, že to bylo mockrát), jednou z mých největších obav byli potencionální špatní sousedé. Špatným sousedem rozumějte člověk nepřizpůsobivý, protivný, netolerantní. Moje obava byla tak veliká, že jsme se ještě před nějakým závazným rozhodnutím snažili na budoucí sousedy vyptat v okolí.

V naší bytovce je dohromady 6 bytů, na každém patře dva.

Hned naproti nám bydlí správce, postarší pán . Když jsem se s ním párkrát snažila hovořit, zdál se mi divný, takový zmatený... důvod se zřejmě nabízí, jelikož někdy u něj jde prý cítit, že si rád přihne a lze to dokonce prý poznat i podle červeného nosu. Ale jinak je to tichý člověk s tichou paní.

Hned pod námi bydlí rodina Fuchsova. Mladí Němci, Daniela (32 let), její manžel Štefan- (38, ale vypadá mladší) a jejich dva synové Benjamin (4) a Julian (2). Pár dnů po našem nastěhování se přišli představit. Oba mluví anglicky, jejich práce to vyžaduje. Daniela dokonce každý den elektronicky komunikuje s Čechy. Sympatie jsou vzájemné, oba jsou moc milí a připraveni pomoci v případě potřeby. Zrovna pár dnů zpátky nám za pakatel přenechali ohrádku a hrací deku pro malého Maršálka. A zajímavostí je, že mají i stejné auto jako my!

Naproti Fuschsům žije paní Pabst. Taková starší kouzelná babička, se kterou jsme se seznámili jako první, jelikož nám u ní doručovatel nechal balíček. Nemluví anglicky, ale německy povídala a povídala. Přesto, že povídala poměrně dlouho, jsem schopna zatím pouze říct, že její dcera žije ve vedlejší bytovce :)

Dole, v přízemí, jeden byt obývá další starší paní, se kterou se jen míjíme a pozdravíme. Ta je prý občas už trochu protivná, ale vesměs hodná a psy má prý ráda, mívala jorkšíra.

Všechny "zákulisní informace" máme od Tomase a Jinjou, kteří obývají poslední byt. Potkala jsem se s nimi jednou na ulici, představila se a už tehdy to představení přerostlo ve více jak půlhodinový rozhovor. Předevčírem, v neděli, jsme se u nás doma seznámili konečně všichni. Co vám budu povídat, návštěva trvala pět hodin a skončila jen proto, že už byl večer a druhý den šli někteří do práce.

Tomas je Němec, o 4 dny mladší než Martin, Jinjou je z Jižní Koree, o 3 měsíce mladší, než já... Seznámili se v Korei, kde oba studovali. Teď studují (a částečně pracují) tady, v Německu. Takže jsou stejně staří, velmi přátelští, podobní cestovatelé, mohou s námi mluvit skvěle anglicky, oba milují psy (Jinjou dokonce pracovala v útulku a sama se nabídla, že když budu potřebovat, tak Ketynku moc ráda pohlídá) a tak nějak mají podobný náhled na svět.

Za tuhle bytovku jsem zkrátka moc ráda a troufám si říci, že po nájemnících, kteří tu byli před námi, nás i všichni naši sousedé vnímají jako dar z nebes.

A koho zajímá, jak se snad věci vyvinuli od minulého článku.... tak nijak. Týden do termínu a já bych snad klidně mohla jít na pole sbírat okurky, tak jak to dělala moje máma ještě v den porodu. :)