Jak jsem v Německu rodila česky - 2.část

Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Náš čerstvě narozený syn má infekci. I přes během porodu podáváná antibiotika. Normální hodnota je 5, kdežto on má 30. Konec kontaktu 24 hodin denně, konec spaní na stejné posteli, na stejném pokoji. Odvážíme ho na oddělení neonatologie, kde musí strávit týden! Pokládáme ho do boxíku a s potlačovaným pláčem usedám na židli vedle. Připojují ho na monitory a zavádějí kanylu s antibiotiky. Do hlavičky... dvakrát se to doktorce nepodařilo, jako by toho nebylo málo. Napotřetí už se spokojí s ručičkou. Během následujícího týdne však hadičku několikrát přepíchávají, až se z nás stejně stává náčelník Velký medvěd z kmene Maršounů.

Na neonatologii panuje přísný hygienický režim a za miminkem mohou pouze a jen rodiče. Sice kdykoliv, opět 24hodin denně, ale pokud nejste robot...

Až do pondělí mohu zůstat na svém poporodním pokoji. Za Mathiasem docházím tak často, jak mi síly stačí a v noci mě sestry budí na kojení. Martin za námi jezdí na skoro celé odpoledne.

V pondělí mě propouštějí a stěhuji se na pokoj určený pro matky v mé situaci. Už obyčejný, skromný, bez lékařské péče. Další kritický den, místo abychom šli domů, máme před sebou pět nekonečných dní. Jediné pozitivum je to, že se konečně najím. Až doteď mi jídlo nosili na pokoj bez možnosti výběru. Samozřejmě přesně takové, které bych si nikdy nevybrala, tak se vždy najedl aspoň Martin. Nyní si na začátku "pobytu" zaškrtávám můj jídelníček ze seznamu. A zaškrtávám dobře, Martinovi vždy nechám jen ždibík na ochutnání, aby se neřeklo, že jsem lakomá.

Pokoj je dvoulůžkový, první noc jej obývám sama. Druhý den už mám společnost. Paní, dlouhovlasá mladá štíhlá blondýna, řekla bych skoro já... a nakonec se dozvídáme, že naše porody byly téměř identické... takže není ani divu, že naši synové mají na chlup stejnou diagnózu.

Dny se vlečou, jeden jako druhý, až do čtvrtka. Probouzím se pozitivně naladěná, těším se na druhý den domů. Odpoledne však ve sprše objevuji na svém těle vyrážku. Pozitivismus je tatam. Navíc stehy mě bolí desetkrát tolik. Skoro hodinu čekám s pláčem na chodbě na doktora. Nevím, jestli je pláč důsledkem zoufalství nebo bolesti. Konečně se mě ujali. Vyrážka je nejspíš alergie a tak můj odchod domů díkybohu nijak neohrožuje. Stehy se hojí dobře a dostávám doporučení na léky proti bolesti a sedací koupele. V té době bych vůbec neřekla, že za tři týdny už víceméně žádnou bolest neucítím a dnes si myslím, že tehdy velkou roli sehrála psychika a stres.

V pátek ve tři hodiny nás konečně propouští! V porodnici si můžete domluvit focení (tzv. newborn), které probíhá přímo na pokoji nebo v našem případě na pokoji pro hosty. Nechtěla jsem o tuto možnost přijít a tak se ještě ve čtyři hodiny díváme do objektivu. Z focení vám do pár dnů přijde domů mnoho produktů, jako např. fotoplátno, fotokniha fotokarty a mnoho dalšího, které si za zvýhodněnou cenu můžete zakoupit anebo prostě zaslat zpět. I vzhledem k tomu, že náš byt stále potřebuje zútulnit a navíc jsou Vánoce a fotoprodukty jsou pro babičky báječným dárkem, celou fotosadu kupujeme.

Jedeme domů za tmy. Po týdnu vycházíme na čerstvý vzduch a denní světlo, respektive tedy noční tmu. Zvláštní pocit. Radost, ale zároveň strach, už nás nikdo nehlídá, to malé miminko už není v boxíku hlídané 24/7. A i když je to zvláštní, trochu i stesk, jelikož erlangenská porodnice a personál, který se o mě staral byl naprosto dokonalý. A jestli mi bude dopřáno rodit znovu, pokud to bude možné, rozhodně to bude opět tady. Protože zdejší přístup a servis je nepřekonatelný. Jak to tady chodí se ode mě určitě v budoucnu dozvíte v samostatném článku.