Postel nebo postýlka?

Moc dobře si pamatuji, jakým jsem ještě jako těhotná přemýšlela způsobem.

Jedním z názorů bylo, že miminko patří rozhodně do své postýlky.

Postýlku jsem měla připravenou přesně podle brožurky "naprosto nejvíc bezpečná postýlka". Hledala jsem recenze, testy, články... a tak nám v rohu ložnice přistála postýlka Gulliver z Ikei, bez jakýchkoli zrovna moderních látkových mantinelů nebo stahovacích mechanismů, kde by hrozilo skřípnutí. Jenom postýlka, kvalitní matrace, jejíž výběr jsem studovala stejně důkladně, nepromokavé prostěradlo i prostěradlo normální s chráničem matrace. A samozřejmě monitor dechu! Naštudovaný jsem všechno měla líp, než skripta k maturitě. Tak, že bych z fleku mohla dělat podomního prodejce postýlek s příslušenstvím.

Ještě v porodnici nám lékaři kladli na srdce, že miminko nesmí spát s rodiči v posteli- z důvodu možného zalehnutí nebo zadušení dekou.

Dávala jsem jim za pravdu, opravdu jsem se bála zalehnutí, navíc miminko přeci patří do postýlky, to dá ROZUM!

Během prvních dvou dnů jsem zjistila, že život se podle brožurky žít nedá, a s miminkem už vůbec ne.

Ty první dvě noci byly peklo. Mathi usnul pouze při kojení. Na mojí posteli nakojit, vrátit do postýlky. V ten moment byl vzhůru. A když ne v ten moment, byl vzhůru, než jsem stihla zabrat. Zpátky do mojí postele, zase do postýlky a tak dokola... peklo, peklo, peklíčko. Říkala jsem si, kde dělám chybu, vždyť takhle by všechny mámy do tejdne zkolabovaly!

Přišla jsem na to naštěstí brzo. Já v zápalu toho všeho studia, co je teoreticky nejlepší, zapomněla na jednu věc. Na CIT!

Jednou jsem vedle Mathiho usnula při kojení. Ano, já stačila usnout!! A ani jsem ho nezalehla, probudila jsem se v naprosto stejné poloze, v jaké jsem usnula!

A od tohoto momentu odpovídám na otázku (která bůhvíproč všechny strašně zajímá) "A spí v postýlce?" stručné a jednoduché NE.

Nevidím jediný důvod, proč bych svoje miminko měla odkládat několik metrů ode mě nebo dokonce do jiné místnosti. Při zmínce o tzv. vyřvávací metodě se mi ježí vlasy hrůzou a srdce puká. To jako vážně? To by mi nedovolil ani rozum, natož cit. Vždyť to miminko chce jenom blízkost svojí mámy, co je na tom v pár měsících jeho života tak zavrženíhodného? Trochu empatie, prosím.

Nejen, že je společné spaní velice praktické- v případě kojení se pouze otočíte na bok a pospáváte s miminkem dál, ale je také šíleně návykové.

I když jsem někdy rozlámaná, i když v podstatě všechen svůj čas musím zorganizovat tak, abych mohla jít spát kolem osmé s ním, nepochybuji. Cítím, že tak to má být, dělám to ráda, takhle jsem šťastná a klidná.

Nemůžu vám říct přesně proč, protože to se nedá popsat. Ale třeba tenhle obrázek vidím každé ráno po probuzení. Co je víc? :)

Tyhle chvilky si zkrátka užívám. S vědomím, že nebudou trvat věčně. Protože dřív nebo později Mathi přijde, že by chtěl spát sám. S melancholií pak budu jednou vzpomínat, až bude puberťák Mathi na záchodě rituálně pálit fotky dokazující společný spaní s tou trapnou ženskou, co snad ani nemůže být jeho matka!

Ve 21. století máme všechno, na co si vzpomeneme, a často jsem za to ráda, ale není to někdy na škodu? V případě sociálních sítí se říká, že se lidé odcizují navzájem. Neodcizujeme se však některými novodobými praktikami vlastním dětem? Já sama si dodnes vzpomínám, jak ráda jsem si chodila ráno lehnout k mamince... jak jsem byla šťastná. O ten vzájemný pocit štěstí nás nepřipravím jen proto, že někdy něco někdo řekl.

Proč je normální spát v posteli s manželem nebo se psem, ale s vlastním dítětem to většině lidí přijde tak divné? Láska přeci ještě nikdy nikoho nerozmazlila.

Martin se bál. Bál se, jestli nejsem jenom švihlá psí máma. Bál se, jestli je tam někde ve mě i ta lidská. Já se bála. Bála jsem se, jestli se tím, že nebudu nejlepší právnička nebo myčka nádobí, nebudu cítit nenaplněná. Už se nebojíme ani jeden. Máma tam je. Ta nejlepší.

PS: Postýlku stále máme. Stejně jako tehdy rotoped plnil v domácnosti funkci nejdražšího stojanu na prádlo, ona nyní plní funkci nejdražšího odkladiště oblečení a hraček.