Návštěva anglického útulku

Ve čtvrtek večer jsem dopletla a došila posledních pár hraček a obojků, abych si je v pátek mohla strčit do batůžku a odvést potřebným. Potřebným pejskům z anglického útulku, který se konkrétně jmenuje Brysons Animal Shelter a nachází se na severovýchodě Anglie ve městě Gateshead. Toto město možná nikomu nic nenapoví, ale když řeknu, že hnedle za řekou leží město Newcastle upon Tyne, mnozí už možná "budou doma" (zejména fotbaloví fanoušci).

Do cílové rovinky už jsem vcházela s knedlíkem v krku... štěkot mi napovídal, jakým směrem se útulek nachází. Do recepce jsem vcházela společně s dvěma bíglíky, kteří se právě vraceli z procházky s dobrovolníky. Nejistě jsem těkala očima po místnosti a čekala, až se na mne dostane řada. Paní ve středním věku se mě ptá, proč přicházím. Otevírám batůžek a jako z klobouku z něj vytahuji mé skromné dary. Ale i za tyto dary se mi dostalo nejen nadšeného slovního poděkování, ale i žádosti o zanechání poštovní nebo jiné kontaktní adresy. Paní mi popsala cestu k první aleji kotců, dál jsem šla sama.... a knedlík v krku se pomalu začal proměňovat v kapičky slané vody.

Hned v prvním kotci jsem spatřila stafordku Bellu. Jako dárek na přivítanou mi hodila její bůvolí kostičku a vyzývala ke hře. Jen těžko uvěřit, že ona je ta s tím nechtěným prvenstvím... to ona je tu nejdéle. Do útulku se dostala v jejím roce a můžu říct, že tam strávila půlku života... lehké počty. Tohle odrostlé štěně pořád nenašlo své doma, i přesto, že je nekonfliktní ke psům i lidem. Její jedinou nevýhodou je, že má příliš mnoho energie, kterou vypouští na vodítku nebo při hře s člověkem a které ještě nikdo nedal ten správný směr.

Vedle Belly se nacházel malý černý satan. Pardon, Sonny. Teriér, patterdale teriér. Pětiletá osobnost, jak už teriéři bývají. Tento mi na přivítanou pro změnu přitiskl jeho zadek na mříž a prý" Drbej, mladá dámo, drbej". Odkud já jen tohle znám... Sonny je malý tvrdohlavý sobeček a je doporučován do rodiny, kde bude jedináčkem.

V této části odhadem s 12 kotci byla ještě desetiletá černá prošedivělá střední kříženka Holly, které zemřel pán. I přesto tahle baby rozhodně neseděla v koutě... vesele opouštěla kotec míříc na procházku s dobrovolníky.

Dále dvouletý Bertie, kříženec ovčáka a staforda, nebo sedmiletá černobílá střední vořešinka Trudy nebo patterdale teriérka Meg.

A to bylo v této části vše. Ano, zbytek kotců byl, díkybohu, prázdný.

V jiné části čekali na své nové domovy Mo, sedmiletý lurcher (plemeno ze skupiny chrtů téměř neznámé v Čechách, ale tady velmi časté), vyvenčení bíglíci Ruby a Ben- matka se synem, subtilní kříženka border kolie Trix nebo sedmiměsíční Candy, nejumazlenější žíhaná kříženka boxera se stafordem. Zbylé kotce opět prázdné.

V poslední kotcové aleji byly obsazené kotce jen dva. Jeden obývali pospolu Rocky a Archie, nejroztomilejší páreček pod sluncem. Archie voříšek, Rocky čivava. Oba tříletí, i jim umřel páneček. Oba se sice třásli zimou, ale i přesto raději venku škemrali o mojí ruku. Hned vedle se o mou pozornost ucházel a své nádherné nevinné oči na mě upíral... Bruno. Vzala bych si všechny...ale kdybych mohla jen jednoho, byl by to právě Bruno. Nebudu Vám lhát. Způsob, jakým se na mě díval, mě rozplakal. Zanedbávaný, pravděpodobně týraný pětiletý kříženec s vylisalou srstí a smutnýma očima...okny do duše, která přese všechno stále věřila ve člověka a toužila po jeho slově a pohlazení. Seděla jsem před ním a přála si změnit svět nebo aspoň čas. Ale já to neumím.... a tak jsem musela odejít. Alespoň s přáním a nadějí v duši, že se brzy najde někdo, kdo sice nezmění celý svět, ale bude ho moci změnit alespoň Brunovi...

ÚNOROVÝ UPDATE: Téměř všichni psíci z doby mé návštěvy našli domov, včetně Belly! Zůstává Meg, Bertie a Rocky s Archiem, kteří byli vráceni z adopce na zkoušku.

Co se týče útulku jako takového....nemohu říci křivého slova.

Nejedná se o městský útulek, ale soukromý, který spoléhá na pomoc dobrovolníků a dary od občanů, až už peněžní nebo materiální, které si pak můžete koupit přímo v budově útulku či je útulek sám použije nebo třeba prodá v aukci.

Kotce jsou perfektní, já si hned vzpomněla na zoo- část výběhu je venku, část uvnitř, psi jsou tak chráněni před nepřízní počasí.

Dobrovolníci na venčení si mezi sebou podávali dveře, psi se tak často dostanou z kotce ven.

Zaměstnanci jsou moc příjemní a ochotně vám odpoví na všechny otázky. Tak jsem se třeba dozvěděla, že většina nynějších psů zde nepobývá příliš dlouho a mnoho se jich zde ocitlo z důvodu úmrtí majitele nebo že nikoli po Vánocích, ale právě nyní, před Vánoci, je pro ně ta nejhorší doba, kdy přichází psů nejvíce. Což bylo "milé" zjištění, když vezmu v potaz fakt, že útulek byl poloprázdný. A já si moc přeji aby zel čím dál větší prázdnotou...

Samotný proces adopce je trochu jiný, náročnější, než v České republice. (Níže popsaný proces je pouze adopčním procesem jednoho konkrétního anglického útulku, v jiném mohou být podmínky nastaveny odlišně.)

• Nelze si prostě ukázat "Toho chci!". Pokud vám nějaký psík padne do oka, po rozpravě se zaměstnancem útulku bude rozhodnuto, jestli se k vám zrovna tento pejsek hodí a můžete přistoupit k dalšímu kroku.

• Pokud nemáte vlastní dům, budete potřebovat písemné potvrzení od vašeho pronajímatele, že se psem v nemovitosti souhlasí.

• Vyhlídnutého pejska musíte nejdříve přijít osobně nejméně třikrát vyvenčit a v určité chvíli musí osobně přijít i ostatní členové rodiny či domácnosti.

• Poté si můžete pejska vzít na den domů, pokud si tak přejete.

• Následně se domluví návštěva zaměstnance útulku u vás doma, pro kontrolu zda prostředí je vhodné pro toho konkrétního psa. Velice důležitá je zahrada nebo jiný uzavřený prostor u domu, jelikož bez zahrady vám pejska do adopce nedají!

• V případě, že kontrola v domácím prostředí dopadne dobře, vezmete si pejska do adopce na zkoušku na několik týdnů či měsíců, po jejichž uplynutí pejska adoptujete nebo vrátíte.

• Adopční poplatek činí 125 liber.

• Psi odchází do adopce kastrováni, pokud jsou na kastraci ještě mladí, vrací se na kastraci později.

• Útulek má svou Facebookovou stránku, kam zve všechny nové majitele a snaží se tak s nimi zůstat určitým způsobem v kontaktu.

Já vím, že pro některé už jsem možná trapná... ale české útulky prázdnotou nezejí... pokud si budete přát chlupatého společníka, běžte se tam podívat...jen podívat... pokud Vás žádné oči neuhranou, můžete zase odejít... ale aspoň jste to zkusili. Ale třeba uhranou... nikdy nevíte, kde potkáte lásku na celý život.

Náhodná setkání

Jedna z věcí, která mě na životě hrozně baví je, že s každou životní změnou potkáváte nové zajímavé lidi. Lidi, které byste nepotkali, kdybyste tu změnu neudělali. Nebo nová stvoření. Takhle nám spoustu nových přátel a známých nejdříve přivedla do života Ketynka. A poslední rok nám je přináší náš nový život v Anglii.

První dva měsíce našeho dobrodružství jsem neznala nikoho a češtinu slyšela jenom po Skypu od rodičů a přítelkyň. Vlastně mi to nevadilo, přeci nebudu vyhledávat Čechy, když jsem v Anglii...se tak říká. Nakonec jsem nikoho vyhledávat nemusela, přišlo to samo a nečekaně a bylo to jedno z nejpříjemnějších životních setkání. Z příšerného share housu jsme utekli do malého domečku v malém městečku, kde nás čekalo příjemné překvapení. Vánoční přání ve schránce. Od sousedů od naproti. Ihned jsem šla poděkovat. Ukázalo se, že naším sousedem je úžasný anglický starší pár, Frank a Janet. U šálku čaje jsme se dozvěděli, že Frank býval fotograf jednoho přírodovědeckého časopisu, Janet zase přírodovědkyně. Jak se poznali je tak asi více, než jasné. Žili spolu celý život ve Walesu, ale počasí jim přestalo dělat dobře a přestěhovali se více na jih.

Mimo jiné jsem se však dozvěděla, že v domě, hned vedle našeho, žije paní Jitka, původem z Čech. Srdéčko zaplesalo. Brzy následovala první společná večeře, první popovídání u kávy... a já jsem měla možnost dozvědět se celý její životní příběh, který by vydal na knihu. Jitka byla mladá, učila se anglicky a francouzsky. Odjela do Anglie na několik týdnů, aby se v angličtině ještě zlepšila. Jenže doba byla zlá, psal se rok 69. Na poslední chvíli přijeli i Jitčini rodiče a společně všichni začali žít od začátku. Z několika týdnů se stal celý život.

Jitka byla dvacetiletá krásná a chytrá blondýnka. Není divu, že okouzlila i zasnoubeného... Konala se nějaká událost, na kterou Jitka ani Mike původně vůbec nechtěli jít. Mike byl sice zasnoubený, avšak jeho rodina znala Jitčiny rodiče a Mikova maminka si vyloženě přála, aby na místě Mikeovy snoubenky byla Jitka... Nemusela proto však dělat vůbec nic. Mike s Jitkou se potkali a druhý den se zásnuby rušily. Jak jednoduché... jestli tohle není láska na první pohled a na celý život, tak co jiného?

Narodil se jim syn a dcera. Dcera krásná po mamince. Uplynulo mnoho let a dcera se také stěhovala daleko.

Za manželem do USA. A tak pravidelně skypovali s USA, stejně jako já s ČR.

Když přijela babička s mamkou, Jitka nás vzala na výlet do Windsoru a stavila se na kávu. I díky Jitce na svůj první pobyt v Anglii mamka s babičkou nikdy nezapomenou.

Když jsme se pak stěhovali, byla jsem pár týdnů sama doma. Ale nebála jsem se.

Vedle byla Jitka, kam jsem jednou zašla na večeři, jindy jsme spolu zase jely na výlet do malebného městečka.

Když jsem se pak už vážně stěhovala, z jedné strany mi mávali Jitka s Mikem a z druhé Frank a Janet... nezapomenutelný okamžik. A protože jsme dodnes v kontaktu, tak se možná brzy zase setkáme.... už totiž vůbec nebudeme bydlet tak daleko jako teď!

I v Newcastlu jsem si našla spřízněnou duši. Tentokrát skrz jednu známou sociální síť... na stránku, kde se sdružují Češi z Newcastlu a okolí, jsem položila pár dotazů. Odpověděla mi jedna slečna, kterou jsem poté kontaktovala soukromě a nakonec ji za její ochotu pozvala na kávu. Z kávy byl pak i výlet k moři nebo třeba grilování. I naši rodiče měli možnost k seznámení, protože tato dívka ochotně převzala funkci letištní taxikářky.

Maggie je 25 let a když byla malá, žila s rodiči několik let v Austrálii. Střední školu pak absolvovala v Čechách, ale vyloženě jazykovou, pro studenty, kteří s největší pravděpodobností odejdou na univerzitu v zahraničí. Poté vystudovala univerzitu v Sunderlandu, kde potkala i svého budoucího manžela, stejně starého Angličana Alexe.

A nedávno se jim narodil..... ale prdlajs, nikdo se jim nenarodil! Adoptovali psího seniora Dukea! A tak se tu náhodně sešly dva mladé páry s dvěma starými zachráněnými psy a navíc, jak se ukázalo, se společnou láskou k Bon Jovimu

Duke, dříve zanedbávaný kříženec pravděpodobně švýcarského ovčáka, je mimochodem další naprosto ukázkový důkaz o tom, jak úžasní psi mohou skončit jako nechtění. Dokonalý povahou k lidem i psům. Takový salámista, že toho bych bez obavy pořídila i ke Ketynce, která je na cizí psy často dost protivná. Jako kamarád na venčení byl vážně bezchybný...

A tak znovu připomínám, až budete chtít domů zvířátko... podívejte se, prosím, nejdřív do útulku a obdobných organizací, za to nic nedáte. Já jsem zrovna včera v jednom útulku byla... ale o tom příště!

Srdce z kovu

Říkám Vám to zas a znovu,

že maj lidi srdce z kovu.

Už se zase blíží Vánoce,

zvířátka jsou horké zboží,

protože jsou prostě boží.

Však po Novém roce,

kdo by to byl řek,

je s tím spousta práce,

potřebuje lásku, někdy drahý lék.

Lehce nabyl, lehce pozbyl,

takhle se to přeci říká...

uváže ho někde u vrat, debil,

tam ať si dál klidně kníká.

Říkám Vám to zas a znovu,

že maj lidi srdce z kovu.

Chceš mít srdce ze zlata?

Tak se naroď chlupatá!

Přivezeniny

Psal se 19. listopad. Rok 2012. Tenkrát jsme spolu, po týdenní známosti, poprvé strávili noc. Ani jeden u nás není na vztahy na jednu noc a tak bylo jasné, že tohle bude napořád. A tak dnes slavíme již čtvrté Ketynčiny přivezeniny! Vůbec mi to nepřijde jako včera, naopak, přijde mi to jako celá věčnost, ne teprve jenom čtyři roky!

Ale pamatuji si moc dobře, jak jsem jí poprvé našla na internetu. Lišácky se prezentovala svou fotografií z mládí, kdy ještě měla figuru a perfektní barvu bez jediné šediny. Domluvila jsem si tedy nezávaznou schůzku. Přivítala mě důchodkyně, která měla svá léta slávy dávno za sebou. Ale spolu jsme chytili druhou mízu.

Dokonce si přesně pamatuji, co jsem měla ten den na sobě. Tedy na nohách. A to proto, protože mi tehdá málem umrzly. Bílé botasky opravdu neposkytovaly dostatečnou ochranu proti té vlezlé zimě, která zavládla zrovna onen den. Ale já si zrovna poprvé vypůjčila Ketynku... přeci jí hned nevrátím, jak by to vypadalo? A tak jsem tu hodinku i za cenu nejvyššího utrpení přečkala.

Pak jsme týden jezdili randit i k nám domů, šli jsme na to zlehka a pomalu. Ne tak Ketynka, tak skočila rovnou do postele. Ale ne ne, to se nesmí uspěchat!

19. listopadu už jsme se k sobě ale nastěhovali a už nebylo úniku.

Občas jsme se potýkali se strachem ze psů a tím pádem občas s jejich nechápavými páníčky (Pokud někdo žádá odvolání Vašeho psa, který je bez vodítka, věřte, že k tomu má asi důvod. Špatná odpověď: "Ale on je hodný!" Správná odpověď: Azore, ke mně!).

Občas jsme bojovali se zapšklými lidmi, kteří si nedali vymluvit, že náš pes opravdu není ten, kterého slyší štěkat.(Zajímavé je, že nejbližší sousedi o žádném štěkotu od nás nevěděli, ale ti o x pater dole ano... Vyřešil to uctivý dopis, který jsem pro ně vyvěsila na nástěnku)

Často jsme bojovali se správkyní domu, kterou jsme stále museli žádat, aby našeho psa piškotkami nekrmila. (Ketynce se pokaždé zatmělo v palici, jen když ji viděla. Klidně by se uškrtila na obojku nebo skočila pod auto. Vedle toho mi prostě bylo líto, že by nás bez mrknutí vyměnila za babku s piškotem)

Občas jsme bojovali i sami se sebou. Nebudu vám nic nalhávat, začátky nebyly jednoduché. Ty začátky netrvaly dny, týdny nebo měsíce. Trvaly roky. Roky vzájemného získávání důvěry a učení se, jak spolu komunikovat. Ale stálo to za to a na ten inzerát bych odpověděla znova. Už jste slyšeli, že milovat někoho znamená trávit život s někým, koho byste občas nejradši zabili, ale neuděláte to, protože by Vám moc chyběl?

Takhle by mi chyběl třeba její spací koloběh: Skočit na postel, zahrabat tlapkou na peřinu. V případě neúčinnosti tlapky použít jazyk, který je nejlepší strčit spící osobě přímo do nosu. Již nespící osoba zvedá peřinu, kam se Ketynka krásně zavrtoší. Tak krásně, že vám půlku té peřiny sebere. Po určité době se zpod peřiny začne ozývat hluboké dýchání. Ketynka opouští svou zateplenou noru a lehá si tentokrát nikoli pod, ale na peřinu. Tak, že vám jí zase půlku sebere. V ten moment, kdy se snažíte si tu peřinu ukořistit zpátky, předvádí Ketynka ukázkové "štronzo". Buď jste dostatečně fyzicky i duševně silní a prostě si tu peřinu vezmete, nebo obětujete vlastní pohodlí. Je to vcelku jedno, jelikož po chvíli začne být pejskovi pro změnu zima, zvedá se, hrabe packou na peřinu... a koloběh začíná od začátku.

Za ty uplynulé společné roky jsme spolu prožili například toto:

• Bydlení v plzeňské jednajedničce.
• Poznání spousty nových lidí na společných venčeních díky plzeňské pejskařské facebookové skupině.
• S kamarádkou právě z oné skupiny jsme se zúčastnili našeho prvního celorepublikového srazu russell teriérů, který se konal v kempu v jižních Čechách. Díky tomuto srazu jsme se poprvé podívali na zámky Blatná a Hluboká.
• Kupování automobilu, malé ojeté cétrojky a otevření brány do světa mnoha výletů. Začali jsme Komáří vížkou u Teplic, zámkem Libochovice či zříceninou hradu Hazmburk.
• V okolí Plzně jsme společně navštívili například rotundu ve Starém Plzenci, Hrad Radyně, Křížový vrch, zříceninu hradu Roupov, rozhlednu Bolfánek nebo vodní hrad Švihov.

• V Plzni jsme se účastnili také Psího dne, který jsme vyhráli a objevili se v regionální televizi!
• Stěhování do pražského bytu u velkého parku a Prokopského údolí.
• Psí den v Praze 13, kde jsme si vybojovali tentokrát třetí místo, konkurence byla kvalitní!
• Náš první canicrossový závod.
• Náš druhý celorepublikový sraz russell teriérů, tentokrát v kempu u Jičína. Navštívili jsme tak Benátky nad jizerou, zámek Loučen, zříceninu hradu Veliš, Rumcajsovu jeskyni a vrch Brada, Prachovské skály, zčíceninu hradu Pařez, Trosky, Hrubou skálu, Lázně Bělohrad, zříceniny hradů Pecka, Kumburk a Bradlec a samozřejmě Jičín. Hrad Kost cestou ze srazu domů taky nesměl chybět.

• V okolí Prahy jsme ještě stihli Bubovické vodopády a lomy Velká a Malá Amerika ( a statek Drozdových v Mořině- fandové Svateb v benátkách nebo Přístavu vědí).
• Stěhování za kanál La Manche.... a dál už to znáte! :-)

A na rozloučenou jedna čistě vyhlídková koláž!

Tak jde čas

Naše odloučené manželství pokračuje. Martin dokonce bydlí se ženou. Jmenuje se Julie, 20 let žila v Jihoafrické republice, povoláním kadeřnice (To se hodí!). Dceru má na vysoké a její pokojíček pronajímá, nyní ho tedy obývá můj muž. A Juliina kočka, respektive kocour Thandy. Se svou paní domácí je Martin nadmíru spokojen, je moc milá a za poloviční cenu oproti nejlevnějšímu hotelovému pokoji má navíc k dispozici ráno kuchyni se vším všudy, s mlékem, s džusem, s cereáliemi...

Do práce to má kolem půlhodinky, můžu tedy říct, že tohle jsme zase docela dobře vyčápli.

Já už mám sbaleno. Všechno kromě spaní, kuchyně a koupelny. Spát, jíst a mýt se ještě musím. Při tom balením se krásně ukazuje, jak rozdílný styl balícího myšlení s manželem máme. Já se snažím zbavit každé, byť sebemenší nepotřebné věci (jedna sebemenší nepotřebná věc k druhé... znáte to), v momentě, kdy se dozvím, že se stěhuji už nenakupuji nic, co opravdu, ale opravdu nepotřebuji k přežití. Ale pan muž si klidně koupí třeba hrníček, kafemlejnek, novou kávu... zkrátka celou kavárenskou výbavu. Dále připravím k vyhození pro mě prázdné lahvičky od parfémů, abych pro ně následně hledala někde místo, protože ty prý nejsou prázdné! Ta promile promile promile na dně se totiž uchovává na zvláštní příležitosti.

Výpověď z nájmu už jsme podali, do 9. prosince tak prostě musíme bydlet jinde, stůj co stůj. Když všechno dobře dopadne, mohla bych se stěhovat už čtvrtého. 4. prosince je totiž k nastěhování domeček, o který se vážně ucházíme. To jsem takhle ve středu dopoledne koukla, co nového na realitním trhu. A co nevidím. Naprosto dokonalý domeček se zahrádkou, na pro nás naprosto dokonalém místě. Tak dokonalý, že jsem se vyprdla na psaní emailu a žhavila telefon. "Dobrý den, může do tohoto domu pes?" "Nevím, zeptám se landlorda a zavolám zpět." Hm... naděje umírá poslední. Odpoledne přijímám hovor se zprávou, že malý pes není problém, jupí! Předávám číslo na Martina, aby se domluvili ihned druhý den na prohlídku. Nadšení z domu přetrvalo i během prohlídky, ba se dokonce zvětšilo, vedle má údajně bydlet nějaký trenér psů. Bereme!

Jenže tím nic nekončí, ale zase začíná. Zaplatit, vyplnit.... a čekat na výsledek lustrace. Takže čekáme. Pokud jsou solidní, nevidím, důvod, proč bychom neměli projít, ale tady člověk nikdy neví. Ale jestli to vyjde, a já věřím, že jo, tak už se zase moc těším! Domeček je, jak jinak, než v malé obci za městem. Konkrétně u města Woking, v hrabství Surrey. Kdo nechce hledat na mapě, jihozápadně od Londýna, v jehož centru jste hromadnou dopravou do hodinky.

Pěknou sobotu!

Já, slaměná vdova

No co už. Před létem jsme opouštěli minulý domeček, teď před zimou opouštíme ten současný. Newcastle, budeš mi chybět. Pokud bychom před příštím létem zůstali sedět na zadku, vůbec bych se nezlobila. Ale znáte to

Minulý týden jsme získali práci. Já ne, Martin, ale protože jsme tým a já mu poskytuji silnou duševní a kuchyňskou oporu, budu mluvit v množném čísle. Na základě telefonního hovoru z pracovny získal šestiměsíční kontrakt ve firmě McLaren. Konečně zase firma, pod kterou si dovedu něco představit! Musím vám říct, že Martin je pro mě prototypem někoho, komu se říká "sexy mozek", a Paroubek mu nesahá ani po plosky nohou. Já jsem vám tak pyšná.... samozřejmě že ne na něj (když ho chválím, tak mi to pak nechce číst), ale na sebe, že jsem svými kvalitami dokázala klofnout takový horký zbožíčko.

To moje zbožíčko dostalo dneska správcovství k naší FB stránce a ranním vlakem odjelo směr Woking. To je také důvod, proč je dnes naše stránka tak zahlcena příspěvky ( pro mě leckdy i nesmyslnými... ale co už, jmenovala jsem ho správcem dobrovolně). Na cestu dostal řízky s chlebem, včera měl palačinky až do postele, předevčírem vepřový Ondráše a předpředevčírem pěkně gulášek. Jo, a škvarkovej mřížkovej koláč k tomu. Tak snad na mě nezapomene

Než seženeme bydlení, bude pobývat u nějaké paní přes internetový portál Airbnb. Sama jsem moc zvědavá na jeho dojmy!

Ještě, než se mi vypakoval, rozložili jsme postel a počkejte si na to... darovali sedačku! Několik hodin dopředu jsem se psychicky připravovala na akt přesunu z obýváku ven... aby nám to trvalo 10 minut! Prd, prd, a sedačka byla venku, futra téměř neodřená, no oba jsme koukali střídavě na sebe, na sedačku, na futra- jestli se nám to nezdá!

A tak moje hlavní úloha nyní opět spočívá v prodeji vybavení, balení, uklízení a hledání bydlení ve Wokingu a okolí. Ne už vaření, takže mohu zase směle zhubnout, co jsem za poslední měsíc nabrala!

Když to půjde dobře, mohly bychom se s Ketynkou do pár týdnů přestěhovat za Martinem. K mému překvapení to vypadá, že tentokrát to v hledání bydlení se psem snad nebude tak marný. Ale co se týče kvality bydlení, tak se mi zdá Newcastle asi tak o milion procent lepší. Vedle toho, že je mnohem levnější, tak tady u nás vidíte hlavně řadové domečky. Teď to vypadá, že půjdeme spíš do bytu. Ne aby byly dva malé domečky vedle sebe... ale tam jsou dva byty nad sebou. Takže nejspíš budeme někde v přízemním bytě se zahrádkou...a doufat, že podlaha nad námi nebude vrzat, tak jak v "našich" domečkách bylo zvykem.

Takže u nás tak!