Prostě Vánoce

Už dávno jsem se zřítila do kategorie (tý)deníčkářů, tak co jiného, než Vám povyprávět, jak u nás letos probíhaly Vánoce.

(Původně jsem touto dobou chtěla lovit v povánočních výprodejích, nicméně po půlhodině čekání na autobusové zastávce jsem zjistila, že bych tam mohla čekat do zítra. A to teda ne... to já radši šla domů a zítra si tam půjdu stoupnout znova.)

Vedle kategorie (tý)deníčkářů jsem se rovněž zřítila do kategorie lidí, kteří pracují i ve Štědrý den. To víte, zločinci loupí neustále (policisti), nemoc si nevybírá (lékaři) a lidi žerou pořád... žerou a žerou a žerou... a to máme nádobí, nádobí, nádobí.... a tak meju, meju a meju.

Ráno jsem donesla na ochutnání cukroví, ať pořádně vědí, co jsem zač! Zmizelo do posledního kousku! Vedle cukroví jsem ještě večer předem zasedla ke stroji a ušila obojek se zimním motivem. Pro černého labradora, jenž nám v práci dělal společnost a patří šéfkuchařce, která odchází. Normálně jí to dojalo k slzám!

Domyla jsme ve tři odpoledne, moje milé kolegyně věděly, že u nás slavíme Vánoce 24. večer, tak mě poslaly dom a chopily se houbičky za mě. A dostala jsem od nich dáreček- přání, malé víno a balení 16ks Ferrero Rocher. Letos máme Vánoce obzvlášť sladké :-)

Z práce už jsem si to koloběžela přes místní koloniál domů. A než jsem vyvenčila, uklidila, stromeček vyrobila, salát připravila, řízky obalila, sebe ustrojila... bylo moc. Večeřeli jsme snad kolem deváté.

Co se týče stromečku, letos jsem chtěla trochu větší. A tak jsem ještě před večeří vystříhala stromeček ze čtvrtek, přimalovala pár ozdob a nakonec chtěla, aby do něj své kreativní já vložil Martin. A on skutečně ochotně vložil!

No a co jsme pod ním záhy našli? Já klasicky nějakou kosmetiku, kterou jsem zrovna potřebovala a sama si koupila.

Ale také dva dárky navíc, které jsem prvně spatřila až pod stromečkem.

Mou druhou oblíbenou vůni, kterou jsem si od Ježíška vyprosila.

(Mimochodem, Ježíšek měl zase Alzheimera. Jak jinak si vysvětlit tuto situaci:

Martinka téměř 3 týdny před Vánoci : "Přála bych si vůni Mexx Fly High"

Ježíšek: "Ale oni jí nikde nemaj...."

Martinka zapíná internet a záhy říká "Mají ji na blablabla.co.uk. Vůni Mexx Fly High. Hele. Mexx Fly high, na blablabla.co.uk. Vidíš,jo? Mexx Fly high na blablabla.co.uk. Tak to bych byla moc ráda, kdybych to našla pod stromečkem. Mexx Fly high, na blablabla.co.uk. JO???"

O 2 týdny později...

Ježíšek: "Já jsem hroznej, já toho zase moc nemám..."

Martinka: " To nevadí, mně úplně stačí, že tam bude ta vůně..."

Ježíšek: "Ale oni jí nikde nemaj..."

Poté, co jsem to Ježíškovi do tý palice namlátila paličkou na maso, byla zásilka 23. doručena)

Vedle vůně pak ještě knížku o pletení z paracordu ve které byl vložen ručně vyráběný dárkový voucher! Konkrétně na odběr česání vlasů (10x), hraní Buzzova kvízu (10x), snídaně do postele (3x) a jakéhokoli přání (3x). Když jsem zmínila, že tam postrádám mytí nádobí, bylo mi řečeno, že tam jsou jen věci, které běžně nedělá.... jak mě voucher dojal, tak toto mě pobavilo, asi mi spadnul do kádě s vtipnou kaší :-D

Pan domácí pak našel třeba balení výběru anglických piv, sluchátka, pánskou kosmetiku a nějaké další drobnosti. Ale jako největší překvapení byla kniha. Když jsme v létě byli na bleším trhu, hledal knihu "Catch 22" (Hlava 22). A protože paní Ježíšková žádným Alzheimerem netrpí, knihu mu pod stromeček doručila.

Společně jsme pak našli třeba veliké balení Ferrero Rocher nebo 4 společenské hry, z nichž jednou je například UNO, které jste mi zde doporučovaly! Už jsme hráli a hra skutečně předčila naše očekávání!

No ale nesmím zapomenout na sedačku, která se do Vánoc rozhodně také počítá, vždyť nám ji přivezli 23. večer! Za 30 liber včetně dovozu jsme získali starší koženou měkoučkou sedačku, ale ne ledajakou! Sedačka je polohovací- můžete si zvednout nohy nebo se můžete položit celí. Kdo nevyzkouší, nepochopí. Je tak pohodlná, že když odejdete, byť jen na záchod, už si nemáte kam sednout.

Jak jsem nehledala práci

Kdo sleduje Facebook ví... kdo nesleduje, tak hádejte co? Chodím do práce!

Do práce, ke které jsem přišla jako slepá k houslím.

V průběhu minulých měsíců jsem hledala práci jako divá, rozesílala a roznášela životopisy jako ještě divější.... a nic. Když jsme se teď na začátku prosince stěhovali, říkala jsem si, že teď to nechám být... práce doma bude jako na kostele, dyť jsou přeci Vánoce. Jenže....

Co nám ještě v domečku chybí je sedačka. A jako vždy jsem brousila po bazarovém portálu gumtree...abych nakonec místo na sedačku narazila na inzerát, že v naší obci hledají kolegy do zdejší vyhlášené restaurace. Poslala jsem pouze zprávu na Facebooku a napříští den už mířila na pohovor. A z pohovoru jsem šla domů s naplánovanou první směnou. Bez životopisu, bez čehokoli. Ale tak, co si budem povídat, k mytí nádobí a krájení zeleniny a blábláblá.... není třeba býti Einstein.

Pro mě osobně v práci nejsou nejdůležitější peníze nebo abych se moc nepředřela... důležitý je pro mě kolektiv. Pohodový

kolektiv. A když se k tomu přidá stejně pohodové vedení, i mytí nádobí může být "bezva job". (Navíc jsem se už několikrát přistihla, že mě to fakt baví! Buď jsem divná nebo si vynahrazuji deprivaci z dětství a mládí, kdy pro mě mytí nádobí bylo kvůli ekzému tabu.)

Kuchyň je maličká a běžně jsme na směně tři. Dlouholetými stálicemi z kuchyně jsou tři ženy (původem z Rumunska)-mamka s dvěma dcerami, z nichž jedna je šéfkuchařkou a za pár dnů bude u nás končit- bude vařit ve škole.

Musím říct, že všechny tři jsou moc hodné, pochválí, nekřičí, nepovyšují se...naopak jsou velmi přátelské.

Majiteli restaurace je manželský pár v pokročilém věku, který se i sám někdy vypomáhá v kuchyni nebo při pinglování. To oni jsou ti, kdo nastavují podmínky. A tak je jedno, kterým vchodem do práce chodíte (jste lidé, stejně jako hosti) nebo jakou barvu mají vaše boty. Nebo, že je v restauraci pes. A jídlo máte v práci zdarma, přičemž se nejedná o oschlé zbytky, které by se jinak vyhodily... a tak si mohu objednat třeba bagetu nebo sendvič s jakýmkoli obložením, hranolky, salát... postupně zkouším :-)

Na mé první večerní směně jsem si pak mohla vychutnat čokoládový dortík s vanilkovou zmrzlinou... za chvíli jdu na večerní zase, i kvůli sladkému občerstvení se těším :-D

Zmínila jsem večerní směny. Protože kuchyně v určitý čas odpoledne nevaří, směny jsou obědové (cca 9:30-15:00), a večerní (cca 17:30- 21:30). Někdy jdu na obě, někdy jen na obědovou. Ale protože do práce jezdím na koloběžce a jsem tam za 7-8 minut, nijak mi to nevadí, a Ketynka z toho těží :-D Není doma sama dlouho a v mezičase se venčíme. Krásné lesy máme kousek od domu!

Tak já běžím do práce!

Jo, a zítra večer nám přivezou sedačku, tak držte palce, ať projde futrama bez obtíží :-D

PS: Maršálci Vám přejí krásné Vánoce!

Stěhování po osmé!

Tak kdepak jsme to minule skončili? Jo, tady. Vyprávěla jsem Vám o tom, jak jsme našli skvělý domeček a čekáme na výsledky administrativního kolečka.

Lustrace dopadla dobře, baráček nám "přiklepli". Už nás čekalo "jen" několikatýdenní odloučení. Jsem si nikdy nemyslela, že bych byla schopná přečkat v domě sama tak dlouho, a ještě navíc v cizí zemi. Jsem strašný posera, víte. Ale když musíš, tak musíš. Ovšem na tom, že jsem každý večer nevolala policii, protože se strašně bojím, má zásluhu Ketynka. Kdo nemá psa, nepochopí, jak moc velký je rozdíl v tom být doma sám nebo být doma se psem. Ona navíc spí v posteli a chrápe (jako jediný člen naší domácnosti), tudíž dokáže perfektně navodit společnickou atmosféru.

Pomalu jsem znovu začala rozprodávat náš majetek, abych toho neměla oproti minule moc navíc. No, s dřevěným konferenčním stolkem jsem se rozloučit nedokázala, a nakonec se rozhodla si ho ponechat stejně jako psací stůl. Ale pračku, ledničku a mikrovlnku jsem poslala dál, v novém všechny kuchyňské spotřebiče jsou. Tentokrát mi ani nevadilo těch pár dnů bez lednice, mléko stačilo dát ven, za dveře. Mám nyní perfektní srovnání severu a jihu a fakt je tam větší zima Tady dávám bod rozhodně jihu.

Den před stěhováním jsem všechny věci nanosila dolů do obýváku, včetně matrací. Nahoře byly totiž koberce, které bylo třeba nechat profesionálně vyčistit. (Tak si jako říkám, jak to budeme dělat, až se budeme stěhovat odsud, když tady je koberec i v tom obýváku...další důvod zůstat tu pokud možno, co nejdéle ).

Den před stěhováním se udála ještě jedna věc... překvapení! Šla jsem ke kadeřnici! To bylo vážně překvapení. Martinovi jsem neřekla ani slovo, původní záměr byl, že mě uvidí s novou palicí až přijedu. Záměr zmařen kadeřnicí. Překvapivě jsem tak volala ještě tentýž večer Martinovi, přičemž telefonát zněl asi takto: "Já jsem byla u kadeřnice, béé, mělo to být překvapení, vzlyk vzlyk, ale ono je to hnusný, bééééé".

Mým přáním bylo vrátit se k blond. Jakože blond tón v tónu. A ne, že mi do tmavých vlasů napráská pár bílých proužků. Po prvním umytí to už naštěstí nebylo tak výrazné a teď už byste možná leckteří nepoznali, že jsem někde byla. Co se týče střihu, přála jsem si délku zkrátit o 15 cm zhruba a sestříhat. Délku díkybohu trefila, ale všechny vlasy ostříhala rovně, na stejnou délku. To by asi zvládl i Martin. Tak jsem si vynutila aspoň to setříhání kolem obličeje.

Někdo se bojí zubařů, já se bála kadeřníků. A díky této zkušenosti se nic nezměnilo.

Nicméně ještě než jsem do kadeřnictví šla, vyfotila jsem si fotku "před", na památku a pro porovnání. Mně ty selfíčka moc nejdou, ale tahle je myslím dobrá.

Ihned jak jsem se dozvěděla, že bydlení klaplo, sháněla jsem stěhováka. No, sháněla. Rovnou jsem napsala Mikeovi z minulého bydliště. Protože když se stěhujete, stěhováci vám pěkně osolí každý kilogram nákladu i každý váš kilogram. Stejně tak vám osolí každý kilogram , který by vám měli pomoci naložit. Psa vám neosolí, to vás pošlou rovnou do řiti. Ale Mike, to je třída... cenu má tak parádní, že na dýžkách jsme mu za ty tři společná stěhování nechali v přepočtu dva tisíce. Vážně nevím, kdo jiný by vzal všechno a všechny, pomáhal s nakládkou a vykládkou, s Ketynkou se dělil o každou svojí svačinu a ještě vám na benzině koupil hořkou čokoládovou tyčinku, protože jste říkali, že hořkou čokoládu máte radši, než mléčnou. A to všechno za pakatel.

Ve středu přijel oproti plánu později, po druhé hodině- na dálnici se bouralo. Společnými silami jsme naplnili dodávku až po strop a kolem třetí vyrazili. Dorazili jsme v půl desáté večer. Mike byl na cestě od osmi ráno a ještě ho čekala hodina do jeho domova. Tohohle chlapíka, který nám naše stěhování o tolik usnadňuje, nám fakt seslalo samo nebe.

Můj první dojem z nového domova byl nezapomenutelný. Krásně to vonělo dřevem a koberce hýčkaly má chodidla. Ve srovnání s dosavadním bydlením je tento domeček rozhodně nejlepší, nejkrásnější, nejútulnější. Na přivítanou mě čekal adventní kalendář a můj 15 let vysněný parfém! Vážně, bylo mi snad kolem 12, když babička dostala maličké lahvičky toaletních vod od Diora. A já se tenkrát zamilovala do té červené. Hypnotic Poison. Moje lahvička je temně rudá, jelikož je to parfém.

Ihned ve čtvrtek, první den, kdy jsem sama doma vybalovala, se udála nemilá věc. Už jsem šilhala hlady, vydala jsem se tedy do obchodu. Zabouchla jsem domovní dveře, klíče měla v ruce a měla divný pocit. Pocit "Hele, to by bylo blbý, kdyby ty dveře už nešly otevřít". Bylo to blbý, už nešly otevřít. Volám Martinovi, kaju se, že jsem určitě něco udělala blbě. Prej neudělala, s tímhle klíčem to jde jenom blbě, musí se to zkoušet. Zkoušela jsem to čtvrt hodiny, a prostě nic!! Martin se musel kvůli mně vrátit dřív z práce, neměl radost. Odevzdala jsem mu klíč. Strčil ho do zámku a on se zlomil! Martin neměl radost na druhou. Naštěstí se podařilo zbytek klíče vyndat a Martinův klíč bez jakýchkoliv problémů odemkl! Jenže další háček byl v tom, že kvůli tomu, že musel jet Martin domů, nemohl jít hrát na fotbal. Neměl radost na třetí... No a jak to vypadá, když chlap nemá radost a ještě nemůže jít na fotbal, vám asi nemusím vysvětlovat.

Fotky domečku budou, až bude všechno uklizeno. Ještě není, čekáme na šrouby. Kdo nečetl na Facebooku- udála se nám totiž nemilá věc číslo dvě! Smontovala jsem všechen nábytek, a zbývala jen postel s úložnými prostory, kterou jsem přenechala na víkend muži. Jenže šrouby se buďto do země propadly nebo je někdo sežral. Jednotlivé fáze této události jsou popsány na zmíněném Facebooku.

Kontaktovala jsem Ikeu, která téměř obratem odpověděla, že šrouby do týdne zašle, a bez poplatku!

A tak doufejme, že s těmi nemilými událostmi je na nějakou delší dobu konec!

No a na konec Vám řeknu, že.... někdo se ještě ani pořádně nerozkoukal a už jde zítra na pohovůrek do zdejší vyhlášené restaurace, kterou má 10 minut pěšky od domu To znamená 3 minuty na koloběžce! Samozřejmě po rovince, další úpravy mého obličeje rozhodně neplánuji!

Jak jsem poznala lásku svého života

Jak víte, součástí mého života je už nějakou dobu chlap. Bezva chlap. Ale kde se vzal??

Protože já sama historky o tom, jak se lidé vzájemně hledali, až se našli, poslouchám strašně ráda, podělím se o tu mou historku i s Vámi. Symbolicky dnes, v den našeho šestého výročí.

V té době jsem druhým rokem studovala vysokou a s kamarádkou obývala pokoj na plzeňské koleji. Nevím, jestli je to tak všude po republice, ale v Plzni se chodili studenti bavit do barů ve středu. Samozřejmě ne všichni. Někteří vůbec, někteří občas, některé jste ve středu večer prostě na pokoji neměli šanci zastihnout. Mě jak nebavila škola, tak večerní středeční socializace mě bavila moc! Moji spolubydlící z koleje jsem tenkrát špatně, velmi špatně odhadla. Jedničkářka na entou, řekli byste šprtka (zkouška, jestli to čteš, Jani!)... a mně vůbec nepřišlo, že by takováto zábava byla i pro ni. Chyba lávky, s postupem času mohu říct, že neznám větší pařmenku, než je tahle šprtka! (Pořád zkouším, Jani...)

Ale tehdá jsem to nevěděla a za zábavou vyrážela s jinou kamarádkou. Jako dvěma veselým komunikativním blondýnám nám bylo věnováno pozornosti víc, než dost. Chodili jsme často do kolejní hospody a vůbec nejčastěji do jednoho známého tanečního baru v centru města. Tančíme si uprostřed parketu poslouchajíc oslavné ódy na naší osobu až mi o půl jedné hodině ranní zrak spočine na dvou mladících na baru. Jen stojí, popíjejí a nesměle se rozhlížejí. Už jsme je párkrát viděly v kolejním baru i tady, ale nikdy jsme s nimi nemluvily. Křičím na kamarádku: "Hele, to jsou zase voni, póóójď, jdem jim něco říct!" Tak jsme šly. Tady je třeba dodat, že jak mi bylo později sděleno, mladí pánové se rozestoupili, jelikož měli za to, že si jdeme objednat něco k pití! Vůbec je nenapadlo, že si to k baru nemíříme kvůli alkoholu, ale kvůli nim!

Konverzace plynula svižně, ve chvíli, kdy nám sdělili, že jsou v páťáku jsme je měli za lháře a nedali si vymluvit, že to nejsou prváci, druháci maximálně! Zatančili jsme si a jelikož mě druhý den čekal po ránu zápočet, na naše poměry jsme se rozloučily poměrně brzy. Mladík vyžadoval telefonní číslo! Dělala jsem ofuky, fakt se mi nechtělo mu to číslo dávat! Ale nakonec ho vyžádal úspěšně.

SMS přišla hnedle druhý den, přičemž jsme zjistili, že bydlíme na stejné koleji, jen každý na jiném patře... jela jsem tehdy zrovna na víkend domů a když jsem se vracela, chtěl mi příjít naproti, pomoci s taškou. Odmítla jsem, jezdila jsem vždycky umytá, nenamalovaná, pomalu v teplákách! :-D

Ale v pondělí... v pondělí byla akce na kino. Film za 50Kč. Znáte, jak já to mám s těma slevama... toho jsem musela využít. Nebylo ale s kým jít a samotné se mi samozřejmě nechtělo... no jo no, napsala jsem SMSku mladíkovi do devátého patra, který využil své šance. Film se jmenoval "Na doraz" a já vůbec, ale vůbec nevím o čem byl, hlavou se mi honilo "Hele on je fakt hezkej, hele a on hezky voní, ježíiš hele, teď se mě dotknul.." a nešlo to zastavit :-D

A pak pravidelně chodil k našemu pokoji a dobýval. A dobýval hezky... Jednou přinesl hořkou čokoládu, jindy heřmánkový čaj... vždy si pamatoval, o čem jsem se zmínila. ( Což byla pěkná habaďůra na mě, páč teď si nepamatuje nic! :-D)

A tak jednou v noci v tanečním baru vznikla jedna láska, která nám oběma změnila život. Láska, která hory, řeky a kanály přenáší... a i když mě zase včera pěkně nas*al (to aby té romantiky nebylo moc!), tak ho miluji tak, že bych se kvůli němu stěhovala klidně každý týden, kdyby si to přál... (ale chraň Tě ruka páně, Maršál!)