Letos medovník

Za pár dnů budu zase o rok starší, věřili byste tomu?! A to neříkám proto, abyste mi přáli, z Facebooku jsem si nedávno dokonce smazala datum narození, to bude letos ticho po pěšině :D

Jedna z velkých nevýhod dospělosti je ta, že musíte pracovat a z toho se odvíjí další nevýhoda, že oproti dětství, kdy jste dorty dostávali darem, se teď předpokládá, že nějakou tu dobrotu přinesete právě do práce. Nebo se to možná nepředpokládá, ale já předpokládám, že u mě to každý přepokládá, protože já blbka vždycky mezi řečí vykecám, že tak trochu nejsem úplně marná v pečení.

Včera jsem si naťukala pravidelnou týdenní objednávku potravin a přihodila ingredience na medovník. Ještě večer jsem se zděsila, že jsem zapomněla naťukat, aby v případě, že něco nebude na skladě, přihodili obdobný výrobek. Fakt se mi nechtělo ještě do krámu. Dnes dopoledne nákup přivezli. Naštěstí nebyl na skladě jenom polskej chleba a ten do medovníku nepřidávám. Vše probíhalo v poklidu, dokud nepřišel na řadu pečící papír. Mylně jsem se totiž domnívala, že mi postačí nepřilnavá pečící folie. Háček byl v tom, že folie byla nepřilnavá až příliš a rozetřít na ni medovníkové těsto nešlo ani po několika výhružkách.

Víte, já jestli něco nesnáším, tak když peču, něco nemám a musím pro to skočit do obchodu. Strašně se mi nechce, jsem v domácím módu. Ale nebylo zbytí a do toho krámu jsem nakonec stejně musela. Abych to měla rychle za sebou, v rychlosti jsem na sebe hodila mikinu, šusťáky, kecky a rozhodla jsem se, že poběžím! Po prvních pěti metrech jsem si uvědomila, že jsem něco zapomněla! Ne, klíče to nebyly, díkybohu! Víte, můj domácí mód vypadá asi takto: tepláky na sebe, vlasy nahoru, podprdu dolu... Nedoběhla jsem ani za zatáčku, určitě za to mohlo to nezpevněné prsní svalstvo.

U nás v obci jsou dva obchody. Jeden jsem nedávno zavrhla, protože měli o rovných 39 pencí dražší mléko, než o konkurence! Nyní se hluboce omlouvám, čert vem mlíko, hlavně, že měli pečící papír. Ten totiž u konkurence, kam jsem si to nakráčela napoprvé, neměli vůbec! Alespoň, že jsou ty obchody asi tak 30 metrů od sebe. Stírací losy mají ale všude a jako takovému malému gamblerovi mi přišlo, že teď je ten moment... teď mi vesmír naznačuje, že vyhraju.... že vyhraju prd, zas nic :(

Medovník se mi nakonec podařilo sestrojit, ovšem poprvé se mi stalo, že jsem měla nedostatek krému (nebo přebytek těsta?)! A tak má o jednu vrstvu méně... ale nebojím se, že by přišla nazmar.

Vypadá trošku jinak, než když jsem ho dělávala v Čechách, tak doufejme, že mi neudělá v pátek ostudu.

Den blbec aneb jsem to ale pitomá

Den je krásný, říkám si dopoledne.

Den je totálně na hov*o, říkám si odpoledne.

Omlouvám se za vulgarismy, nicméně Anglie mě dělá sprostší. A začínám si myslet, že i čím dál blbější.

10:00 Den je krásný. Slunce svítí, obloha vymetená, neprší, nemrzne- co víc si takhle při únoru přát. Beru Ketynku a vydávám se k restauraci, kde pracuji. Mám volno, ale s bývalou šéfkuchařkou Androu jsme domluveny na společné venčení našich psů a jako startovní bod byla zvolena právě restaurace. Den je krásný. Paničky si rozumějí, psíci si rozumějí. Ketynka si dokonce vybírá svou hravou chvilku, která na ní přichází odhadem jednou za rok.

Po hodině a půl se vracíme domů a já mám v plánu jet ve 12:13 do Wokingu. Musím si konečně změnit adresu v bance. Jenže, co já mám v plánu, to je dneska vesmíru úplně, ale úplně u prde*e.

Dorážím na zastávku. Na náhradní zastávku, přímá silnice do Wokingu je rozkopaná. Přijíždí autobus. Číslo sedí, svítí mu Woking. Sice jede po druhé straně a na druhou stranu, ale přesto mávám. Nic. Nic, nic, nic, projíždí kolem mě a já se považuji za blbku. Po půl hodině to vzdávám a jdu domů. Na druhý pokus o další půlhodinu později si zkušeně stoupnu na křižovatku, abych viděla na obě zastávky. Na tu, na které už jsem stála, přijíždí autobus. A ze správné strany. Vítězoslavně ho dobíhám a se šťastným úsměvem si chci koupit zpáteční do Wokingu. Ani hov*o. "Já nejedu do Wokingu, já jedu do Staines". Již bez úsměvu (výraz v obličeji koreluje s výrazy padajícími z mých úst) se vracím na původní zastávku. Přijíždí autobus. "Zpáteční do Wokingu?" Ano, ptám se už nejistě otázkou. "5liber." Uuuufffff, oddechnu si a posadím se v autobuse dozadu. Řidič jede po silnici, která má být uzavřená. Asi se chce ujistit, jelikož dojíždí k zátarasu, otáčí autobus a jedeme zpátky. Jedeme někam a nevím kam. Že to nevím já, mě nijak neznepokojuje, ale když už se lidé začínají ptát jeden druhého, jestli jedeme do Wokingu a se slovy "Co to do prdele dělá?" se jeden z nich zvedá a kráčí k řidiči, už sestrojuji teorie o únosu autobusu a kdybych měla kredit, píšu smsku na rozloučenou. Dojeli jsme někam. Někam ma úplně jinou zastávku, než normálně a jenom díky díky, že mám ten chytrej mobil a mapy fungujou ofline.

Kapitola autobus mi zase sežrala skoro dvě hodiny života. Až by z toho člověk začal řídit.

Říkám si dobrý, už to bude jenom lepší. Nebude, Martinko, nebude.

Hned jako první si to štráduju do banky. S úsměvem žádám o změnu domovské adresy. Mám takovou radost, že stačí jen strčit kartu do terminálu. Strkám tedy kartu do toho terminálu. V tom mi úsměv ztuhne. "Kur*a, co já mám za PIN??!!" Omluvám se paní na přepážce, a snažím si vzpomenout. Ani ťuk. Abych trapně nezdržovala na přepážce, beru si kartu a odcházím k bankovnímu automatu. První pokus: "Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Druhý pokus:"Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Drž hubu!

Beru si kartu, abych si jí nezablokovala a jako hromada neštěstí opouštím banku. Naštěstí mám dostatek peněz v hotovosti. Ještě aby ne, když jsem kvůli nim zapomněla PIN! V práci vyplácí na ruku a já tak PIN od té doby nepoužila.

Ale mám ještě třetí pokus, určitě si během nakupování vzpomenu.

Jako první jdu očíhnout místní polský obchod. Maličký, ale lepší než drátem do vokna. S Goralkami se mi zase vrací úsměv do tváře.

Ve Sport Directu ho zase ztrácím, když se mi ze skladu vždy vrací se slovy "Tyto boty máme největší 39." Musím vypadat jako by se mi právě zhroutil svět, jelikož se najednou vrací ze skladu s krabicí. S krabicí s velkýma botama! S botama, kterýma jsem si vybrala. Prej je někdo dal na špatný místo. Protože situace, kdy si vyberu boty a oni je mají v mé velikosti se stává zhruba jednou za rok, ten přestupný, beru je.

Jen tak ze stereotypu ještě vlejzám do Poundlandu a můj nákup vlastně vypovídá o mé náladě. Potřebuji si obalit nervy. Protože jestli si nevzpomenu na ten PIN....

Jak to kurňa bylo. 4 čísla. Asi vím jaký, ale nevím v jakým pořadí. Jo takhle. ADBC. Jo, takhle to určitě bylo...nebo ne? Ne, ADCB. Jo, jdu do banky. Mladého pána na přepážce se ptám, co se stane, když si zablokuju kartu. Prej když doma pak ten PIN najdu, tak v pohodě. Tak to jdu zkusit. Karta zajíždí do terminálu. V pozadí hraje tajemná hudba a já s výdechem ťukám PIN. Napětí by se dalo krájet. Enter rozhodne o tom, jestli jsem přestřihla ten správný kabel nebo.... BUM!!!!!BUM, BUM, BUM!!! Bomba bouchla a já si zablokovala kartu :D

V důsledku těchto okolností jsem si ještě cestou ze zastávky domů koupila 2 stírací losy. Vyhrála jsem přesně to, za co jsem je pořídila, takže nic, ale zas lepší, než tím drátem, že jo.

Nicméně....vraťme se k tomu PINu. Prej, když najdu doma PIN.... jo, to by na tom papírku, kterej mi s tím PINem tenkrát poslali, nesměli psát, že ho mám ihned zničit a že si ho rozhodně nemám nikam zapisovat! Mám živě v hlavě tu situaci " Jó, to je v pohodě, to si pamatuju."

O domácí úkol na mých pár dnů volna mám tedy postaráno. Hlavně se naučit písmenka. Když jsem volala naposled, pro mou identifikaci chtěli znát část mého hesla. "B jako.......banán! B jako....... další banán!" Asi jsem vtipná, páč pán na druhé straně se smál.

V protisměru

Konec cesty si v životě určujeme sami. Jediným koncem, který neovlivníme, je smrt. A to bůhví jestli...

Bylo mi 19, stála jsem se na křižovatce a chtěla odbočit doprava. Jenže cesta byla uzavřená a jedinou možností bylo vydat se doleva. A tak jsem jela... jela jsem po hlavní, nebylo se kde otočit a za jízdy se hodně špatně vyskakuje. Většinu cesty propršelo, ale díky stopařům, které jsem na cestě nabrala se cesta dala jakžtakž snést. Dojeli jsme do cíle. Na místo, ze kterého ovšem všichni pokračovali dál, rovně. Stalo se to, co jsem dlouhou dobu tušila. Prudce jsem stočila volant. Vjela jsem do protisměru. Pořád jedu v protisměru. Dlouho jsem nevěděla kam. Ale v protisměru se přeci můžu vrátit na začátek, ne? Možná dojedu a pravá cesta už bude otevřená, možná dojedu a bude pořád uzavřená... nebo nedojedu, protože se nechám sestřelit- jedu přeci v protisměru... kdo ví.

Nikdy není pozdě zastavit, odbočit na vedlejší nebo to prostě otočit. Je sklenice poloprázdná nebo poloplná? Je život dlouhý nebo krátký? Záleží jenom na Vás a Vašem úhlu pohledu. Nikdy není pozdě alespoň se znovu pokusit dosáhnout toho, co jste si vždycky přáli, ale z nějakých důvodů se Vám to dříve nepodařilo. Jenom Vy sami rozhodujete o Vašich cestách a o tom, jestli jsou ukončené nebo jen dočasně uzavřené.

"Je lepší litovat toho, co jsme udělali,

než toho, co jsme neudělali."

"Budeme mít psa." Proč?

Když si takový obyčejný člověk usmyslí, že by si rád pořídil psa, měl by se zcela nekriticky zamyslet, co ho k tomuto rozhodnutí vlastně vede. Lidé si totiž psy pořizují z různých důvodů. Potíž je v tom, že si je někteří nepřiznají nebo na nich nevidí nic špatného. Já na některých však ano.

• Dárek. Pro mě osobně naprosto postavené na hlavu. Vždyť tolik lidí si dárky vybírá nejradši samo, protože vy byste jim určitě koupili stříbrný náušnice s ametystem a oni si přáli zlatej prsten s obsidiánem. A to jsou to věci! Věci, který nemusíte ani krmit, ani venčit, ani s nima chodit k veterináři. I když víte, že babička nebo kdokoli jiný si pejska opravdu přeje, musí si ho přeci vybrat sama, vždyť zásadní roli zde hrají vzájemné sympatie! Psa si má zásadně koupit ten, s kým bude žít a solidní chovatel nikdy psa jako dárek neprodá! Ale ne vždy to tak dopadne a pak máme bazoše plné "Daruji psa. Nevhodný dárek."

• Pes jako hračka pro dítě. Znáte to. Děti rostou, chtějí zvířátko, chtějí pejska. Oni se o něj přeci budou starat! Jenže lidé často zapomínají, že děti jsou děti, některé nemají ten správný cit v rukách, jiné v srdci. Pes je stále zvíře a dítě je dítě, nelze je ponechat spolu bez dozoru a nelze v žádném případě spoléhat na to, že se dítě bude o psa starat. Možná bude, záleží na věku, ale s největší pravděpodobností ho pravidelná péče o pejska omrzí. Nikdy, opravdu nikdy, nepořizujte psa k dětem, pokud obě strany nezvládnete vzájemně usměrnit a pokud si pejska vlastně nepořizujete pro sebe!

• Nácvik na mimino. Aneb " Pořídíme si štěňátko, abychom věděli, jestli zvládneme dítě." Ach bože. A pokud pejska nezvládnete, tak dítě nebude? Haha. Hahaha. Ale kolik je inzerátů "Darujeme pejska z důvodu pořízení mimina", to se nedopočítáte. Nácvik totiž skončil a pejsek je jaksi navíc. Chce chodit ven, chce si hrát....ale na to přeci už není čas! Stejně tak když přijde rozchod, nebude logicky mimino a pejsek ztrácí svůj účel. A tak se dočteme "Darujeme pejska, z důvodu rozchodu s partnerem/partnerkou".

• Já chci psa. A prostě chci. Slyšíte v té větě tu sobeckost? Já chci. Takto založení lidé vidí jen sebe, vidí své "já chci"a to stačí. Už se nezeptají: "A chtěl by ten pejsek mě?" Často chtějí určité plemeno, často módní. Nezeptají se sami sebe, jestli s nimi může být třeba taková border kolie nebo jiné akční plemeno šťastné v malém bytě uprostřed sídliště. Nejsem z těch kteří tvrdí, že (velký) pes do bytu nepatří. Nepatří tam žádý pes, pokud nejste schopni uspokojit jeho potřeby, přičemž tyto potřeby jsou u loveckých, ovčáckých nebo třeba pasteveckých psů někde trochu jinde, než u psů společenských. V tom případě by vaše "Já chci." mělo ustoupit, jelikož vede přímou cestou do pekla, vašeho i psího. Místo toho se ptejte sami sebe, zcela nekriticky, na co máte- situačně, finančně, psychicky i fyzicky.

• Samota ve stáří. Jako takový důvod k pořízení pejska jistě není zavrženíhodný, ovšem je třeba si opět uvědomit, že ze štěněte maďarského ohaře nejspíš gaučáka neuděláme. Aniž bych se chtěla někoho dotknout, nerada vidím štěňata u sotva mohoucích starších lidí. V republice je tolik starších pejsků k adopci, kteří z různých důvodů přišli o domov, třeba když po smrti majitele skončili jako nechtěné dědictví.

• Psí altruisti. Takoví lidé se psa ujmou. Z útulku, z druhé ruky, z ulice (Zde připomínám, že každý nález, i nález psa, musíte ohlásit! Pejsek může někomu patřit! Nikdy nemůžete čapnout psa na ulici a prostě si ho nechat!). Nepotřebují nutně štěně nebo módní plemeno, hlavním důvodem je u nich podání pomocné tlapky.

• Honění si ega. Takové to "Já jsem king, můj pes je king a nám patří svět." Vodítko bývá sprosté slovo, protože Rocky (zásadně 30kg a víc, často typu bull) je hodný. A i kdyby něco, tak váš pudlík na vodítku proti němu stejně nemá šanci, takže pohoda. A zkuste se v případě konfliktu bránit, ať už slovně nebo se nedejbože hrubě dotknout jeho psa! Oni jsou king, vy jste nula.

• Náhlé hnutí mysli. Nikdy nad pořízením psa nepřemýšleli, ale "Heléééé, kamarád udává štěňata, no jezusky, ten je roztomilej, to já si jednoho rovnou vezmu." A je to. Před pořízením si nezjistí lautr nic (ani co je to takové to malé domácí množeníčko), takže po počátečním vzrušení přichází fáze rozčarování. "Ty bláho, co je to vlastně za plemeno?! A ty blechy asi nebyly v ceně, co... Ty bláho, ono to čůrá doma a štěká! No to ne todleto...". A tak jak stejně rychle k pejskovi člověk přišel, stejně rychle se ho někde snaží pozbýt.

• Na hlídání. Věřte, že inzerátů s odůvodněním "nehlídá", najdete dost. K tomu mohu říct jen to, že pes domácí není stroj, pes je společník. Živý společník! Kupte si radši alarm, kamerovej systém a basebalovou pálku.

• Stereotyp. Vemte,prosím, na vědomí, že rodina je úplná ve složení rodiče plus dítě (děti). Rozhodně není ze zákona ani z ničeho jiného dáno, že rodina prostě musí mít zlatýho retrívra nebo že na každé zahradě o rozloze větší než 50m2 prostě musí být pes. Nemusí. Mít psa je privilegium, ne povinnost!

Tyto důvody se mezi sebou navíc často kombinují. Na některých by opravdu nemuselo být nic tak moc špatného, pokud by byly až druhotné, pouze jako jakýsi případný bonus.

Při pořízení psího společníka by na prvním místě vždy měla být nehynoucí láska k tomuto zvířeti

a z ní plynoucí ochota se pro něj obětovat.

Obětovat svoje pohodlí, svůj čas, svoje peníze.

Pokud něčeho z toho nejsme schopni, nejsme psa hodni.