Těhotenství na třetiny

Že se celá etapa těhotenství skládá ze tří trimestrů ví každý. Ale ne každý stráví každý trimestr v jiné zemi. Já ano, a tak vám můžu poskytnout pohled na to, jaké to je být těhotná v Anglii, v Čechách a v Německu.

Někdo sbírá známky, někdo motýly...

První trimestr v Anglii

Anglie je poměrně známá svým zdravotnictvím. Většina lidí řekne, že stojí za prd. I já mezi ně patřím. Tamější systém mi nevyhovoval a tak jsem si další těhotenskou péči i porod velice ráda nechala ujít.

Do ordinace praktické lékařky (jak jsem už psala, gynekologie tu nefrčí) mi stačilo jen přijít a říct, že jsem dle domácího testu těhotná. To stačilo. Aniž by lékařka cokoli sama ověřovala, už už mi předávala všechny informace a létaky k těhotenství. Protože jsem se zmínila o určitých problémech, bylo mi dopřáno toho luxusu a absolvovat malé vyšetření v nemocnici. Luxusu proto, protože pokud vám nic není, doktora v těhotenství v podstatě nevidíte.

A tak mi za pár dní lékařka volala, že "Haló, haló, za půl hodiny je volný termín v nemocnici...". Takže rychle volám taxíka a první návštěvu prostě absolvuji sama. Zde už si dle testu ověřují, že fakt nekecám. Lékařka ultrazvukem zjišťuje, že až na obrovskou cystu je všechno v pořádku a dostávám i obrázek.

V Anglii funguje institut tzv. midwife. Midwife je porodní asistentka, kterou navštěvujete pravidelně po celý čas těhotenství. Změří tlak, vezme krev, odevzdáte moč, pokecáte si o tom co vás trápí... ale není to doktor, žádné odborné vyšetření neprovádí. Midwife si zde nemůžete vybrat, je přidělena jedna na určitou oblast. Já k ní docházela do budovy, kde sídlila i má praktická lékařka. Při první návštěvě dostávám veliké desky, které začínáme vyplňovat a které mám nosit pokaždé s sebou, pokud bych šla k lékaři. Klasickou těhotenskou průkazku tak, jak ji známe my, tu nevedou.

Další prohlídky v nemocnici už se mnou absolvuje i Martin. Budu vždy se sentimentem vzpomínat, jak jedu na jeho skládacím kole a on běží vedle mě. Pár kilometrů to bylo. Stihneme takhle absolvovat další dvě prohlídky. Neprovádí je doktor, ale sestra. Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí. Chyba lávky, překvapí. Ležím na obyčejném lehátku, nohy na přisunuté židli, žádná moderna to fakt není. Sestra mi říká, ať si sama zavedu vaginální ultrazvuk. Prosím? Opakuji po ní, nejsem si jistá, zda jsem dobře rozuměla. Rozuměla. Ok. Takhle trapně mi dlouho nebylo. Sestra musí výsledek ultrazvuku konzultovat s lékařem. Čekáme přes dvě hodiny na jednoduchou větu o třech slovech- "Vše v pořádku."

Jsem možná zhýčkaná, ale další (ne)péči jsem fakt riskovat nechtěla, i to byl jeden z důvodů, proč se mi chtělo z Anglie už pryč.

A jak to bylo v Čechách ve druhém?

Ještě z Anglie jsem se snažila najít dobrého gynekologa. V Praze. Za prvé u nás v Litoměřicích žádného takového neznám, a za druhé, kdybychom nakonec zůstali v ČR, bylo by to nakonec v Praze. No... byl to oříšek, co oříšek, málem přímo ořech. Kokosovej. Stejný, jako když hledáte zubaře. Ti dobří už prostě neberou.

Ale už jste si asi všimli, že když mi teče do bot, nakonec mě pose*e holub. To jsem takhle zase hledala na znamylekar.cz, ke komu bych se chtěla upíchnout. Na paní doktorku Vetešníkovou-Koubovou jsem klikla náhodně, jmenovala se totiž jako moje skvělá sestřenice-Vetešníková a jako nejlepší kamarádka mojí mamky za svobodna- Koubová. No a hele... měla skvělé hodnocení a nakonec tam jezdil ještě přímý spoj od mé kamarádky. Každou návštěvu jsem pak den předem přespávala u kamarádky, vždyť jsme se tak dlouho neviděly! Paní doktorka je vážně skvělá, stejně tak sestřička... a to by nebylo...dříve žila s manželem a dětmi v Německu! To, jak je skvělá dokazuje fakt, že se na mě nevykašlala, ač nové pacienty neberou. Pochopila mou situaci a dokonce, pokud bych se do 5 let do ČR vrátila, můžu zase k ní, neskartovala mě :)

V Čechách jsem pak absolvovala klasicky všechny screeningy i test na cukrovku.

(Vsuvka: Ne všichni měli pro mou situaci pochopení. Potřebovala jsem absolvovat běžnou těhotenskou preventivní prohlídku u praktického lékaře. Přišlo mi logické i nejsnazší kontaktovat toho posledního, kterého jsem navštěvovala v Litoměřicích. Ano, sestra našla mojí kartu, že jsem tam v minulosti opravdu chodila. Když jsem jí však sdělila, že se za pár měsíců budu stěhovat, jedubaba mě sjela jak malé děcko, že si z toho nebudu dělat holubník! Ještě, že jsem jí měla jenom na telefonu, jinak bych na ní z toho mýho šťastnýho holubníku jednoho nadupanýho borce poslala. A pak si zavoláte jinam, kde jste nikdy nebyli a oni nemají nejmenší problém vás vzít. A ještě jsou zas milí a skvělí a úžasní. Na to není co říct.)

Jak v Německu ve třetím?

I v Německu existuje institut tz. midwife, zde řečené hebamme, hrazené pojišťovnou. Ovšem zde si hebamme hledáte a vybíráte samy. Víceméně ihned potom, co najdete dvě čárky na testu, zkrátka čím později, tím hůř, protože se může stát, že nebude z koho vybírat. Hebamme jsou totiž velice časově vytížené. Sama jsem se o tom přesvědčila, 3 měsíce před porodem mě nevzala žádná. Jak víte odtud, holub mi však poslal do porodnice Janu :)

Různé hebamme jsou různě školené, třeba na akupunkturu, aromaterapii, předporodní kurzy... a mnoho dalšího. Po porodu za vámi jezdí domů, tuším 8 návštěv je hrazených. Ukáže vám vše, co potřebujete, zváží miminko, zkontroluje stehy... mně dokonce povlékla postel, kterou Martin povlékl naruby :D Vždy přijížděla k zoufalé matce pomalu se slzami v očích a odjížděla od maminy s úsměvem na rtech. Mně pomohla velice ve všech směrech.

Sehnat gynekologa tady bylo asi nejtěžší. K nepřijímání nových pacientů se přidružil problém s jazykem. Snad po měsíci jsem splašila jednoho. Když jsem koukla na jeho hodnocení na internetu, zhrozila jsem se. To bych snad radši zpátky do Anglie!

Ale zase to štěstí.... v té době jsme přebývali ve sdíleném domě u jedné hodné paní. Zavolala do vynikající ordinace, kam chodila její dcera. Musela si asi dupnout, jelikož když se tam teď chtěla registrovat moje známá, sdělili jí, že nové pacienty neberou.

Ordinace sídlí ve stejné ulici jako porodnice- zn. ideál, trénovali jsme cestu. Bez problémů jsem se domluvila anglicky se všemi lékaři. Pracuje zde asi 60tiletý gynekolog, jeho dcera a lékařka původem z Rumunska. Všichni přátelští a sympatičtí, zkrátka přístup, který jako nováček v cizí zemi oceníte. Zde jsem poprvé absolvovala CTG, vždy půl hodiny před samotnou návštěvou lékaře.

Rozdíl v péči zde a v ČR neshledávám nijak extra odlišným, ale... jsou zde věci, které mě zaujaly. Na moč dostanete pokaždé zkumavku s vaším jménem (v ČR jsem musela mít svojí) a na záchodě bylo takové okénko přístupné z druhé strany, kam jí po akci odevzdáte. A v tom okýnku už jsou třeba jiné zkumavky někoho jiného...jakože nesmíte být paranoidní, že vám tu vaší někdo ukradne, vylije nebo cokoli :D

(Vsuvka: V ČR si samozřejmě místo zkumavky můžete vzít jinou nádobku... mně teda přijde těch 5kč za zkumavku důstojnějších...ale jednou jsem četla, jak jedna paní přinesla svůj materiál ve sklenici od okurek :D )

Vedle toho na toaletě, ale i v kabince jsou volně přístupné dámské vložky a tampony, s tím jsem se také v ČR nesetkala. A s čím už vůbec.... že by vás nechali v ordinaci samotné! Ano, nejdříve čekáte klasicky v čekárně, ale pak nás vždy sestra odvedla do ordinace a tam jsme čekali na doktora. Někdy chvilku, někdy i 20minut. Stejná praxe panuje i u našeho dětského lékaře. Jedubaba od praktickýho z Litoměřic by asi dostala infarkt, vědět jak lidsky to tady chodí.

Při poslední návštěvě mi pan doktor říká:"Termín máte sice 17., ale jak vás tady tak vidím, já myslím, že se spolu ještě za týden uvidíme." No, neviděli. Jak víte, Mathi to zvládl na den přesně :)

O tom, jak to vypadá v takové německé porodnici snad brzy!

Postel nebo postýlka?

Moc dobře si pamatuji, jakým jsem ještě jako těhotná přemýšlela způsobem.

Jedním z názorů bylo, že miminko patří rozhodně do své postýlky.

Postýlku jsem měla připravenou přesně podle brožurky "naprosto nejvíc bezpečná postýlka". Hledala jsem recenze, testy, články... a tak nám v rohu ložnice přistála postýlka Gulliver z Ikei, bez jakýchkoli zrovna moderních látkových mantinelů nebo stahovacích mechanismů, kde by hrozilo skřípnutí. Jenom postýlka, kvalitní matrace, jejíž výběr jsem studovala stejně důkladně, nepromokavé prostěradlo i prostěradlo normální s chráničem matrace. A samozřejmě monitor dechu! Naštudovaný jsem všechno měla líp, než skripta k maturitě. Tak, že bych z fleku mohla dělat podomního prodejce postýlek s příslušenstvím.

Ještě v porodnici nám lékaři kladli na srdce, že miminko nesmí spát s rodiči v posteli- z důvodu možného zalehnutí nebo zadušení dekou.

Dávala jsem jim za pravdu, opravdu jsem se bála zalehnutí, navíc miminko přeci patří do postýlky, to dá ROZUM!

Během prvních dvou dnů jsem zjistila, že život se podle brožurky žít nedá, a s miminkem už vůbec ne.

Ty první dvě noci byly peklo. Mathi usnul pouze při kojení. Na mojí posteli nakojit, vrátit do postýlky. V ten moment byl vzhůru. A když ne v ten moment, byl vzhůru, než jsem stihla zabrat. Zpátky do mojí postele, zase do postýlky a tak dokola... peklo, peklo, peklíčko. Říkala jsem si, kde dělám chybu, vždyť takhle by všechny mámy do tejdne zkolabovaly!

Přišla jsem na to naštěstí brzo. Já v zápalu toho všeho studia, co je teoreticky nejlepší, zapomněla na jednu věc. Na CIT!

Jednou jsem vedle Mathiho usnula při kojení. Ano, já stačila usnout!! A ani jsem ho nezalehla, probudila jsem se v naprosto stejné poloze, v jaké jsem usnula!

A od tohoto momentu odpovídám na otázku (která bůhvíproč všechny strašně zajímá) "A spí v postýlce?" stručné a jednoduché NE.

Nevidím jediný důvod, proč bych svoje miminko měla odkládat několik metrů ode mě nebo dokonce do jiné místnosti. Při zmínce o tzv. vyřvávací metodě se mi ježí vlasy hrůzou a srdce puká. To jako vážně? To by mi nedovolil ani rozum, natož cit. Vždyť to miminko chce jenom blízkost svojí mámy, co je na tom v pár měsících jeho života tak zavrženíhodného? Trochu empatie, prosím.

Nejen, že je společné spaní velice praktické- v případě kojení se pouze otočíte na bok a pospáváte s miminkem dál, ale je také šíleně návykové.

I když jsem někdy rozlámaná, i když v podstatě všechen svůj čas musím zorganizovat tak, abych mohla jít spát kolem osmé s ním, nepochybuji. Cítím, že tak to má být, dělám to ráda, takhle jsem šťastná a klidná.

Nemůžu vám říct přesně proč, protože to se nedá popsat. Ale třeba tenhle obrázek vidím každé ráno po probuzení. Co je víc? :)

Tyhle chvilky si zkrátka užívám. S vědomím, že nebudou trvat věčně. Protože dřív nebo později Mathi přijde, že by chtěl spát sám. S melancholií pak budu jednou vzpomínat, až bude puberťák Mathi na záchodě rituálně pálit fotky dokazující společný spaní s tou trapnou ženskou, co snad ani nemůže být jeho matka!

Ve 21. století máme všechno, na co si vzpomeneme, a často jsem za to ráda, ale není to někdy na škodu? V případě sociálních sítí se říká, že se lidé odcizují navzájem. Neodcizujeme se však některými novodobými praktikami vlastním dětem? Já sama si dodnes vzpomínám, jak ráda jsem si chodila ráno lehnout k mamince... jak jsem byla šťastná. O ten vzájemný pocit štěstí nás nepřipravím jen proto, že někdy něco někdo řekl.

Proč je normální spát v posteli s manželem nebo se psem, ale s vlastním dítětem to většině lidí přijde tak divné? Láska přeci ještě nikdy nikoho nerozmazlila.

Martin se bál. Bál se, jestli nejsem jenom švihlá psí máma. Bál se, jestli je tam někde ve mě i ta lidská. Já se bála. Bála jsem se, jestli se tím, že nebudu nejlepší právnička nebo myčka nádobí, nebudu cítit nenaplněná. Už se nebojíme ani jeden. Máma tam je. Ta nejlepší.

PS: Postýlku stále máme. Stejně jako tehdy rotoped plnil v domácnosti funkci nejdražšího stojanu na prádlo, ona nyní plní funkci nejdražšího odkladiště oblečení a hraček.

Obtloustlé dítě nebo spokojený kojenec?

K tomuto článku mě inspirovala debata vzniklá v jedné facebookové skupině, kde si maminky radí ohledně látkových plen. Mathiho fotografie všechny hned zaujala. Měl na sobě pouze krásnou látkovou plenečku a tílko, takže vynikly jeho namakaný bicáky a stehna, za který by se nestyděl ani Jarda Jágr.

Našlo se pár (skutečně jen pár, ale našlo) maminek, které na fotce neviděly spokojené plně vykojené mimino, ale slovy jedné netaktní dámy přímo obtloustlé dítě. Podotýkám, že se mě nijak její komentář nedotkl, naopak, jsem známá, že si s takovými netaktními jedinci (slangově vysírkami) dovedu velmi dobře poradit s elegancí a šarmem. Intelektu a slovní zásoby na to mám zatím ještě stále dost.

U komentářů, jež mě podezíraly, že své dítě snad dobrovolně nafukuju a láduju po nocích sušenkama, se však ozývalo mnohem více Mathiasových zastánkyň. Asi tři maminky mívaly dokonce miminka ještě větší, než je náš minimaxiMathi! A světe div se... z žádného nevyrostl sumo zápasník, ba naopak.

Už jsem naznačovala minule, že v oboru "miminka a maminky" snad na vše existují dva názory a to paradoxně naprosto protichůdné. Stejně je tomu i v tomto případě. Když vaše kojené miminko váží v necelých 4 měsících necelých 9 kg, buď dostanete pořádný palec nahoru, protože faldíky jsou zdravé a takové kojení je prevencí dětské obezity v pozdějším věku nebo si vysloužíte palec dolu, jelikož vaše dítě je obézní a tudíž nezdravé.

Je to opravdu bláznivé. To, že ani lékaři se neshodnou, zda pořádný buclík zastupuje tlusté nebo naopak pouze velice dobře prospívající miminko. A pak je z toho mnoho maminek (zejména těch, aniž bych to myslela jakkoli špatně, lehce ovlivnitelných a zmanipulovatelných) špatných. Velice často si do nich rýpnou i členové rodiny, jelikož minulé generace v sobě mají zakořeněny právě spíše ty konzervativní názory jako je striktní kojení po 3 hodinách a velké mimino = tlusté mimino. Vím o čem mluvím... "Ty už jdeš zase kojit? Dyť je tlustej dost!" :)

Ne tak já. Tedy, prvních pár týdnů mě číselník na váze trochu překvapoval a jak na potvoru jsem všude tak akorát četla, jak někomu někde nějaká pediatrička z Horní dolní vynadala, že má tlustý dítě a že takhle teda ne! Tytyty!

Provinile jsem tehdá volala své porodní asistentce, jestli není Mathi tlustej. A nebyl! Pediatr- starší pán; i mladý začínající doktor na stáži se jen usmívali a uklidňovali mě, že takových už viděli... a ze všech jsou naprosto normální děti.

Jako samostatně myslící svéprávná bytost se dále kloním k názoru, že dokud se miminko pořádně nehýbe, nemá smysl řešit nějakou váhu. Když budete jenom ležet na gaučit, spát a žrát, nabídky na předvádění spoďárů se vám taky asi zrovna nepohrnou.

Navíc prostě tak jako laicky a selsky nevěřím tomu, že jestli z vás bude modelka nebo zápasník neovlivní to, co zboucháte v dospělosti, ale to, že se kojíte v tom nejranějším dětství. Jistě se všechny modelky nenarodily jako žížalky a všichni chlapi s pneumatikami kolem pasu nejsou micheliny od mimin.

Navíc nasazovat dietu párměsíčnímu kojenci? A jakpak se to dělá? Ale prosím vás. :)

No ale... v neposlední řadě jen tak neošálíte genetiku. Když mi nedávno Martinova maminka poslala jeho fotky z mládí, tak jsem se z toho málem smíchem po....sadila na židli! Z vrozeného barokňáska žížalku neuděláte! (Všímáte si, jak rychle jsem vplula do maminkovského žargónu,jo? )

No podívejte se samy! A nemůžete říct, že z nej nevyrostl pěkný chlap :) Porovnávací koláž pouze mým důvěrně důverným blogerkám na požádání :)

To, že jsem si ho za manželství já vykrmila je věc druhá, ale novinkou mimochodem je, že mi ho doma už někdo vyměnil. Už přes měsíc mám doma muže poctivě dodržujícího odborníkem vytvořený jídelníček (takový ten, kdy se nehladoví, ale jenom správně žere) a tréninkový plán a kila jdou pomalu, ale jistě, dolů!

Takže maminy, buďte v klidu!

Babičky a prababičky, vy se hoďte do klidu! Vy se s tím nákladem tahat nemusíte :D

Žádosti se vyhovuje

Žádosti o další fotografie naší povedené rodinky se vyhovuje.

Vlasy se v naší rodině dědí z generace na generaci velmi kvalitní.

Kombinací kvalitních vlasů z obou větví nám rostou vlasy závratnou rychlostí a rostou dokonce i psovi.

Abyste neřekly, že se toho klučíka snažím pořád jenom zdiskreditovat, tak jedna seriózní!

(Z dob, kdy jsme doma ještě neseriózně neměli podlahový lišty. Teď, po půl roce, už je máme. Skoro všude. Chybí jenom tři kousky :D. Tyhle fachmany fakt doma nechcete.)

Tak to by zase stačilo. Pro víc zpráv a fotek mrkejte na Fejsbůk a nově i ten Instalagramofon!