Co je ve vztahu "normální"?

Leckteří už víte, že si již několik let žiji spokojeným partnerským, a dokonce několik měsíců i manželským životem. Na některé věci máme s manželem společný názor. Díkybohu, jinak bychom si už patrně dávno zamávali na rozloučenou. Jedná se totiž o věci poměrně zásadní. Přesto však zjišťuji, že některým lidem můžeme připadat jako mimozemšťani...

• Vřelý kontakt s "ex"- ano či ne?

Pokud jeden vztah skončí a začne nový, je povolen kontakt s partnerem ze vztahu minulého? Kontakt přes internet, přes mobil, schůzky v kavárně? Já před tuto otázku byla postavena jednou. Přemýšlela jsem nad tím, ale svého "ex" jsem nakonec ze života vymazala. Stačilo si položit jedinou otázku? Líbilo by se ti, kdyby se tvůj přítel bavil nebo scházel s bývalkou? Jelikož jen při té představě si nebo jí trhám vlasy, odpověď zní ne a ne a ne. Ano, v odpovědi na tuto otázku hraje velkou roli míra žárlivosti, ale vedle toho v zásadě nevidím důvod, proč s bývalými partnery udržovat kontakt, pokud s nimi nemáte něco společného, něco jako třeba dítě. To je věc jiná a partner druhého partnera zkrátka přijímá v rodinném balení.

V zásadě tak mohou nastat tři situace. Oba partneři si přejí pálit mosty, pak je situace vyřešena. Stejně tak, když je to oběma partnerům ukradené, a oba dál vztahy s bývalými udržují. Pokud je však jeden pro a druhý proti, z výše uvedeného vyplývá, že pochopení ode mě dostane spíše ten palič.

• Kontakt s přáteli opačného pohlaví?

Tady vocaď pocaď. Popřát si k narozeninám, pomoci si v nesnázích... fajn. Ale kafíčka nebo neustálé volání... to by mi už vadilo. Já si vzala vlka samotáře, takže mluvím v rovině hypotetické, ale já sama jsem se v době našeho setkání velmi často stýkala s partou složenou téměř výhradně z opačného pohlaví. Což se vlku samotáři samozřejmě nelíbilo. Co nechceš, aby činili jiní tobě, nečiň ty jim... a kontakt jsem tak omezila na to občasné napsání na sociální síti. Protože takovou jeho bandu mladých holek bych asi nerozdýchala.

• Volný přístup k mobilnímu telefonu?

Na toto téma jsem s kamarádkami vedla dalekosáhlé debaty. S manželem jsme totiž komunisté, ale jen domácí. U nás doma totiž platí, že co je moje, to je tvoje, co je tvoje, to je moje. Vedle společného jmění manželů máme i jakési společné telefony. Samozřejmě že každý má "svůj" telefon, se svým číslem... ale kdykoli si ho ten druhý může vzít, zavolat si nebo poslat smsku. Bez ptaní. A klidně ať ho projede rentgenem, protože v něm stejně není nic k nalezení. Pokud si někdo bedlivě střeží mobil před vlastním partnerem, má k tomu asi důvod...

Pro upřesnění: Neprobíhá to u nás tak, že si pravidelně projíždíme mobily... naopak, můj mobil manžel v ruce možná ani nikdy neměl (zato já ten jeho pořád od dob, co má ajfouna...) ale ví, že kdyby si ho vzal, nemrknu okem. Kdyby mi vstávaly vlasy hrůzou, tak by asi bylo něco špatně.

• Společné jmění manželů i partnerů?

Finance jsme neřešili už od začátku našeho vztahu. Když jsme byli oba a na koleji nebylo ani co řešit, nikdo neměl nic. Ale po půl roce Martin začal vydělávat a nastěhovali jsme se do podnájmu. Aniž bych o cokoli žádala, bylo pro něj naprostou samozřejmostí, že jeho výplata je i moje výplata. Větu: "Dneska platíš ty nebo já?" neznáme. Vše bylo placeno z našeho Martinovo účtu. Stejně tak později moje výplata byla i naše výplata, moje spoření bylo naše spoření.

Naprosto nepochopitelné jsou pro nás navíc případy, kdy jeden z partnerů je například lektorem angličtiny a druhý mu za jeho lekce musí platit.

Společné finance beru jako projev důvěry, jako vyjádření, že spolu chceme žít napořád. Spoustě z Vás se to bude zdát jako bláznovství, ale u nás je to tak naprosto normální. Možná i proto, že stejně normální to bylo a je i u mých rodičů.

Ještě dodám, že výše zmíněné postoje jsem začala zastávat až s Martinem. Předchozí známosti probíhaly jinak právě z důvodu, že nebyly s vyhlídkou "napořád".

Měla jsem v úmyslu dopřát Vám možnost pouze několika "kliků" v anketě, ale protože se opět projevilo mé blogové analfablbství a já nevím, jak to provést, budu ráda, pokud mi Váš názor, případně jak to chodí u Vás doma, napíšete!

A abyste to věděli, tak Vám přeju pěknou neděli :-)

Výzva! Oblíbené recepty!

U dnešního vaření jsem dostala nápad. Chrápat. Dělám si legraci, tenhle nápad dostal manžel a pilně ho s Ketynkou prováděl celý den. Vážně, s malými přestávkami na sledování nějakého pořadu na telefonu, celý den. No dobře, potom co jsem provedla nutný jarní úklid a uvařila oběd jsem si dovolila se k těm dvěma chrápalíkům přidat také. Až mi to potom bylo líto, protože dneska bylo krásně. Teplíčko, sluníčko... a my jsme toho krásného dne užili jen celodenním otevřením oken. Ale zítra, pozítří a popozítří snad bude také, a to už se spát nebude. Mimochodem věděli jste, že spaní víc, než 8 hodin denně prý zvyšuje riziko infarktu? No jo, na něco se umřít musí, a když mi nemůžeme na prokouřené plíce nebo prochlastaná játra, tak umřem radši na spánek. Ale to jsem zase odbočila....

Poslední roky po síti kolují nejrůznější výzvy. Nepřipojila jsem se ani k nejlepší nejnebezpečnější selfie, ani ke sdílení starých fotografií. Vlastně mě ani nikdo nevyzval...? :-D

Ale při posledním článku jsem reagovala na Barušku, která vymyslela výzvu vlastní. První, ke které jsem se ráda připojila. Tak proč také poprvé (nebojte, a také naposled) svou výzvu nevymyslet? Byl to takový spontánní nápad z nebes při vaření dnešního oběda. Připravovala jsem naše oblíbené lasagne a přemýšlela, co budu vařit pozítří. Pozítří, protože když vařím, tak většinou na dva dny. Pokud se tedy neuděje žádný neubranitelný nálet z mužovy strany (které jsou v naší domácnosti čím dál častější), lasagne budou i zítra. Ale to jsem zase odbočila...

K jádru žrádla. Napište své oblíbené recepty! Kolik, to je na vás. Můžeme se navzájem inspirovat a přemýšlení o tom, co budeme zase vařit bude zase o něco jednodušší. Možná vyzkoušíme něco nového, co zařadíme do svého jídelníčku.

Nehrajeme na Michellinské hvězdy, ani na správné názvy. Já do svého vaření či pečení často přidávám trošku "babicovského"umu a dovolím si říct, že by si mě leckterý muž vybral radši, než tu, která rizoto dělá výhradně z rýže arborio nebo tiramisu výhradně z mascarpone a když to není, tak žer kořínky.

Učila jsem se vařit sama, mojí první knížkou kuchařkou byla knížka "Dnes vařím já", kterou jsem si tenkrát přála objednat z knižního klubu, jehož nabídku pravidelně rozdávali ve škole. V této knížečce je jednoduše popsáno vše důležité, od krájení cibule přes uvaření vajíček až po uvaření kávy nebo nebo upečení koláče. Knížka je pořád u našich a já jí jednou dětem určitě předám jako putovní. Vedle této knížky jsem někdy nahlédla k mámě do kuchařky, ale většinou jsem si jídla hledala na internetu a zkoušela, co se mi líbilo. Někdy to dopadlo lépe, někdy hůře.... jako třeba medové řízky, které byly teda otřesné, ale u nás se nic nevyhazovalo, takže se to snědlo stejně :-D

Prvním receptem, o kterým se s vámi podělím, budou právě ty dnešní lasagne, které jsem si taky před nějakými zhruba pěti lety vyhledala na internetu. S Martinem je naprosto zbožňujeme. Jsou poměrně lehké na přípravu a časově to je také myslím docela ucházející. Zkrátka vynikající poměr chuť vs. doba strávená u plotny.

Lasagne

Boloňská omáčka: Osmahneme jemně nasekanou cibuli (já dávám dvě větší) a přihodíme prolisovaný česnek (já dávám dva stroužky). Vmícháme 500g mletého masa (dávám hovězí nebo vepřové, co je zrovna v akci :-) ), po zhnědnutí přidáme plechovku loupaných nakrájených rajčat, rajčatový protlak, 3 lžíce červeného vína, bazalku, sůl a pepř. Přivedeme k varu a povaříme na mírném ohni 10 minut.

Dnes jsem dělala z hovězího, neměla jsem ani víno, ani bazalku a jak si mužíček stejně zase šmakoval.

Sýrová omáčka: V hrnci rozpustíme 50 g másla, vmícháme stejné množství mouky a minutu necháme osmažit. Postupně přidáváme mléko (píšou 600 ml, ale to je moc, dávám bajvočko třeba 300?), přivedeme k varu při neustálém míchání, dokud omáčka neztuhne a není jemná. Přidáme muškátový oříšek. Píšou, že přemístíme omáčku z ohně a vmícháme nastrouhaný sýr. To jsem udělala jednou, a přemístit táhlou hmotu do pekáče byl teda očistec. Takže já sýr nevmíchávám, ale nasypávám až na pekáči na omáčku.

Do pekáčku přijde nejprve vrstva boloňské omáčky, na to sýrová omáčka, pak lasagně, vrstvy opakujeme, ukončíme vrstvou boloňské omáčky a sýrové omáčky navrch. Pečeme v předehřáté troubě na 180 °C kolem půlhodinky, do mírného zhnědnutí sýrové omáčky. Obyčejně jsem dělávala v pekáčku, ale protože tady ho zatím postrádám, vystačím si i s obyčejným plechem.

Dalším receptem je Kuře nejen na čtvtek, další objev internetu. Někdo nazývá také Kuře po kanadsku. My jako milovníci kečupových základů se po něm můžeme utlouct. Kombinace s rýží je bezkonkurenční. A co víc, opět velmi jednoduché na přípravu i na čas!

Kuře nejen na čtvrtek

Omáčka: Půl šálku kečupu, půl šálku cibule, čtvrt šálku vody, půl lžičky pepře, lžička soli, octu, cukru, worchestru, sojovky, chilli. Píšou, ale já dělám zase od oka, bajvočko všechno tak dvakrát, aby bylo omáčky opravdu dost.

Všechny přísady spolu asi 10 minut povaříme. Omáčku nalijeme na naporcované kuře, které jsme pokladli máslem a 2 stroužky prolisovaného česneku a šup s tím do předehřáté trouby.

Dobrou chuť!

Budu opravdu velmi potěšena, pokud budete ochotni se podělit i o ty Vaše oblíbené recepty, ať už vyberete předkrm, polévku, hlavní chod nebo upečete něco sladkého!

Proč jsem, kdo jsem?

• Ocásek a účes podle hrnce. Tak to byly mé účesy, když mou kebuli měli na zodpovědnost naši. Už ve školce jsem strašně záviděla dlouhovlasým holčičkám a na prvním stupni jsem se dohadovala se spolužačkami, kdo bude dneska česat Radku. Radka měla totiž dlouhé vlasy do půli zad. Jak to šlo, tak jsem si nechala vlasy růst, ale vždycky se zasekly na určité délce. Nicméně za poslední léta se to podařilo. Mám vlasy delší, než tenkrát Radka! A i přesto, že jsou neuvěřitelně těžké a nepraktické, jsem na ně pyšná a když si náhodou u kadeřnice nechávám zastřihnout ten půlcenťák, vychutnávám si pokaždé tu chválu: "Ježíši, vy máte vlasů! A takový krásný, zdravý!"

• Sport. Mě provázel celý život. Začala jsem na gymnastice v Sokole, ale to si skoro ani nepamatuji a bůhví, jestli jsem tam byla víckrát, než dvakrát. Ale očarovat mě tam asi stihli, provazy i mosty jsem zvládala s přehledem a dodnes mám rozsah pohybu neuvěřitelný, pokud vezmeme v potaz, že se v podstatě nehýbu. Zkuste si lehnout na břicho a kousnout se do palce u nohy. Já to dokážu. Mým životním sportem se ale stal basketbal. Se kterým jsem se rozešla dohromady čtyřikrát. Jednou, protože jsem byla prostě malá a vyplašená. Dvakrát kvůli šikaně. Pak jsem s ním strávila 10 let a důvod mého odchodu.... všechno se vším. Velký tlak, neshody s trenérem, puberta... ale nelituji. Talent jsem možná i měla veliký, ale s mojí nedisciplinovaností by to asi stejně nedopadlo. A tak asi díky celoživotní sportovní průpravě se dá říci, že s kterýmkoli sportem nemám problém. Jezdila jsem reprezentovat jak základku, tak gympl. V běhu, skoku do dálky a vrhu koulí. Šplhala jsem nejlíp ze třídy (Na tyči. Naopak to druhé šplhání mi nikdy nešlo, na to byly odbornice jiná děvčata). Na holku, která závodně dělala jen basketbal jsem docela dobrá v pinčesu, tenisu, volejbale... Jestli ale nějaký sport ráda nemám, je to běh. Neběhám špatně, i přesto, že se po několika letech zvednu z gauče spoustu lidí předběhnu, ale nebaví mě to. Já prostě potřebuji skórovat. To byly pocity, když jsem si odvážela cenu pro nejlepší střelkyni zápasu nebo turnaje.... Soutěživost. Tu ve mě basket probudil a ta mi zůstala, a nemalá.

• Hory. Na hory s námi naši začali jezdit už když jsme byli malí špunti. Jezdili jsme pravidelně do Kryštofových Hamrů v Krušných horách s celou velkou partou lidí a dětí. Byl tam jen takový krátký kopec a nahoru vedl vlek na takové nasazovací kotvy. Co já se navztekala jak na té kotvě nebo na svahu. Ale lyžovat jsem se naučila poměrně dobře a dokonce lyžování přímo zbožňuji a je jediným důvodem, kvůli kterému akceptuji zimu.

• Včela na zmrzlině. Pamatuji si to přesně přesto, že mi bylo velmi málo let. Byli jsme v cizím městě. Jdu po chodníku, vepředu, v ruce zmrzlinu. Kolem jede povoz s koňmi, já se po nich ohlížím a zároveň olizuji zmrzlinu. Něco mě píchne. Otevřu pusu a .... bzzzzzzzzzz. Včelka. V nemocnici mi píchli injekci do zadku a já řvala jak tur a stejně jsem dostala omalovánky. :-) Vyrostla ze mě osobnost s fobií z bodavého hmyzu. Pokud se ke mě přiblíží včela nebo vosa, znehybním a mumlám o pomoc. V létě nemůžu spát, pokud si nejsem jistá, že všichni komáři jsou po smrti.

• Psi. Láskou ke psům jsem byla nakažena. V první třídě jsem měla nejlepší kamarádku Áju, která měla všechno psí. A já brzy taky. Trička, povlečení, plakáty, časopisy, vystřihovánky.... a k narozeninám jsem si přála jet do útulku. Když mi bylo šest, chtěli jsme s bráchou psa. Já chtěla něco malého domů, brácha německého ovčáka. A jeli jsme pro německého ovčáka :-) Ještě starou oranžovou škodovkou, kterou nám pokadil. Chtěla jsem, aby se jmenoval Asta, ale naši rozhodli, že to bude Nero. Nerouškovi jsem mohla klidně strčit hlavu do huby. Byl to úžasný přátelský pes, který nás opustil po 15 letech. Láska k ovčákům ve mě díky Nerouškovi zůstala, mým budoucím vysněným plemenem je bílý švýcarský ovčák. S mým přispěním po nějaké době k našim přispěl bišonek Tobík, kterému jsou teď 4 roky. My s Martinem jsme ale bydleli v bytě v Plzni, já byla pořád doma s učením a hlavou svěšenou... a "jen tak" jsem začla hledat nějaké staroušky, které nikdo nechce, že by třeba... a přibyla k nám naše babča Ketynka, která v létě oslaví své dvanácté narozeniny. Díky ní jsem se začala hlouběji zajímat o psí problematiku a na základě toho se nyní snažím alespoň trochu šířit "protimnožitelskou" osvětu. O celý Ketynčin příběh se s vámi také jednou podělím...
• 

• Naše domy. Naši nejsou realitní makléři ani nechutně bohatí lidé, ale pravdou je, že máme dva domy. Ten první dostali od rodičů a já v něm žila odjakživa. V řadovém domku se zahradou. Starší, ale vždy útulný, prostě "doma". Tento dům mě ovlivnil velmi a to tím způsobem, že si nedovedu představit život v paneláku s vyhlídkou "napořád". Pořád si sním o domě se zahradou a pevně věřím, že sen se jednou stane realitou. Nemusí být nový a drahý, protože nový nutně neznamená útulný a drahý neznamená krásný. Musí to být "doma". Druhým domem, který se mi vepsal do života je naše chata. Dříve ruina, nyní krásný dům. 20 let táta svépomocí z vesnické ruiny, kterou máma zdědila, dělal umělecké dílo. A tak jsme začínali jezdit na chatu, kde se koupelna skládala z kadibudky na druhém konci dvora a umyvadla v kuchyni. Kde jsme po večerech karbanili kanastu, táta přihazoval špalky do kamen a pak šli spát všichni do jedné místnosti. V létě byla možnost očisty venku v solární sprše nebo plechové vaně na prasata. A taky koupání v Ohři. Po dvaceti letech ruina stále stojí, ale už se bydlí naproti v bývalé sýpce a chlívech, to je totiž to tátovo dílo. Chystáme se tam v létě a už se nemohu dočkat.

• Martin. A já Martina. Můj osudový muž. Osudový muž, kterého jsem potkala v tanečním baru. Když jsem ho poprvé viděla, poprvé se s ním dala do řeči.... nenapadlo by mě, že mluvím se svým budoucím manželem. V následujích dnech a letech jsem v něm však našla toho pravého, toho, o kterém jsem snila a se kterým chci sdílet budoucnost. A protože to byl ten pravý, měl to stejně. A tak se z přítele stal manžel. Dobrovolně!

• Školy. Základka v Litoměřicích. Po základce gympl v Litoměřicích. Pak tomu okolnosti chtěly a přišla práva v Plzni a o pár roků později ještě k tomu dálkově Policejní akademie v Praze. Vejšku bych na jednu stranu vymazala, ale na druhou stranu bych bez ní nepoznala Martina, ani mé tři nejlepší kamarádky, se kterými budu jednou krmit holubi na lavičce v parku. Vím, že mě mají rády takovou, jaká jsem, i s mou praštěností, soutěživostí nebo přespřílišnou upřímností. Jen teda ve čtení blogu pokulhávají, že jo, vy mršky jedny??

• Naši. Tak samozřejmě. To máma mě v jejích dvaceti přivedla na svět jako druhorozenou a tátovi jsem v jeho čtyřiadvaceti usínala na prsou. To po mámě jsem tak šetřivá a to už musí být, abych u nákupu neskončila se slovy :"Dyť to vlastně nepotřebuju." To po tátovi mám nedocela pěkný nos a docela zdravé zuby. To po mámě mám talent na basket a vůbec na sport a po tátovi zase ráda peču. Po mámě jsem praštěná a trochu bláznivá, po tátovi zase cholerická. Jen teda nikdo neví, po kom jsem tak ukecaná....

Pro tento článek mi byla inspirací Baruschka a její výzva. I když jsem nejdříve neměla v plánu se připojit, musím říci, že se mi psalo krásně a s lehkou rukou. Snad Vám se bude krásně a s lehkým úsměvem číst...

Do boje!

Kdo čte od začátku a pozorně, asi si pamatuje, že naším prvním bydlením v Anglii byl pekelný share house. Ano, pekelný, který nám byl čert dlužný. Ale stalo se. Byli jsme nezkušení mladí hodní cizinci a bohužel narazili na člověka, který má potřebu si z takových lidí něco vzít. Přesně 225 liber.

Vysvětlím situaci. Než jsme se nastěhovali, podepsali jsme, v domnění, že podepisujeme nájemní smlouvu, takzvaný lodger agreement. Což jsme nikdy neměli udělat. Jedná se totiž pouze o dohodu o nájmu, na základě které nejste v podstatě vůbec nijak chránění oproti běžné nájemní smlouvě. A nechráněn je tak i váš depozit. Depozit je jakási obdoba naší kauce, v případě klasické nájemní smlouvy se ukládá na zvláštní účet a není možné peníze jen tak nevrátit. V případě našeho podělaného lodger agreementu si ho madam prostě uložila k sobě do banky. Běžně se požaduje depozit ve výši jednoho nájmu. Madam chtěla tři.

Pak jsme trpěli zimou, sušičku jsme nemohli používat, protože to madam zakázala hned na začátku pobytu z důvodu, že je to drahé a přikázala sušit na sušáku, na dveřích, na židlích...

Topení bylo také moc drahé a proto v případě zimy jsme byli odkázáni do obýváku k plynovým kamnům.

Jak byl dům studený a navlhlý (aby ne, když se celá léta suší po baráku, okno nikdo neotevře, ani pořádně nezatopí), ani třetí den jsem neměla věci suché. Postupně všechny naše věci získaly vskutku výjimečný odér a Martin vyrážku, se kterou musel navštívit lékaře.

V malém podkrovním pokoji, který jsme si pronajímali, měla madam v jedné části odloženou svou veteš, kterou si nebyla schopna nikdy odnést, protože na ní prý neměla místo.

Po týdnu bydlení jsme objevily mokrý roh za její veteší. Madam roh ihned zamalovala a konec. Za další dva týdny zatopila na celou noc a my druhý den objevily mokré zdi. Madam byla naprosto v šoku, protože to tam prý v životě nikdy neměla. Její řešení? Po zhruba dalších třech týdnech musela celý pokoj vymalovat. I přesto, že jsme jí žádali, aby to nedělala v den, kdy budeme pryč, to udělala v jediný den a noc, kdy jsme tam nebyli.

Potom, co nás začla obviňovat z dalších věcí, bylo bydlení už opravdu neúnosné a my začali hledat nové. A díky bohu našli to skvělé bydlení, kde jsme nyní. Madam jsme to oznámili, podepsali výpověď a počala běžet měsíční výpovědní lhůta, z které jsme tam pobyli jen jeden týden a zaplatili jí tak 3 týdny za nic. To madam přesto nestačilo a po dalším měsíci, v době, kdy nám měla vrátit náš depozit, jsme od ní obdrželi email, že si z depozitu bere to a to, protože.... protože jsme jí tam způsobili vlhkost, protože jsme tam sušili a měli moc věcí!!! A kvůli té vlhkosti musela vymalovat a vyčistit deky!!! A to nám říká až po tom, co už tam nemůžeme jít i přesto, že to věděla už když jsme odcházeli?!!

Znovu opakuji, že jsme sušili tam, kde přikázala, v našem pokoji měla krámy ona a byli jsme u sebe jediní, kdo kdy otevřel okno. Ano, přiznáváme se, že jsme dělali něco, co vlhkost způsobuje a to značnou. Omlouváme se, ale my jsme dýchali! A dovolili jsme si dýchat všichni.

Ani nevím, jestli jsme byli jejím chováním zaskočeni, vlastně ani ne, čekali jsme to, oba jsme z ní cítili něco zlého dlouhou dobu a mě se o tom dokonce i zdálo. Chtěli jsme své peníze zpět. Což neudělala. Proto jsme se rozhodli začít bránit jedinou legální cestou, která je pro nás možná a to obrátit se na tzv. small claim court.

Small claim court je taková malá soudní instance právě hlavně pro případy, kdy člověk chce zpět své peníze po dlužníkovi. A tak jsme madam napsali oficiální dopis. Samozřejmě odpověděla naprosto zcestně a peníze nevrátila. Počali jsme tedy spor a zaplatili první soudní poplatek. Soud madam obeslal a ona měla dva týdny na to, aby něco učinila. Peníze opět nevrátila a zaslala jakousi svoji "obhajobu". Kde je mimo jiné šest stran z jejího mobilu, že byla někde na očním vyšetření.... povím vám, že nikomu nepřeji setkat s člověkem nejen zlým, ale navíc i hloupým. Kombinace za všechny prachy, a pevně doufám, že ne za ty naše. Tuto "obhajobu" jsme obdrželi v úterý a nyní máme dva týdny na akci zase my.

Nyní máme tři možnosti. Vykašlat se na to, jít do mediace nebo rovnou k soudci. Rozhodně víme, že jdeme do mediace, protože nemáme co ztratit, ta je ještě zadarmo. Mediace probíhá tak, že nezávislá třetí strana-mediátor (vyškolená soudní osoba)- se snaží dovést strany ke smíru. Nijak je ale nesoudí.

V případě, že se nedohodneme (jakože známe madam), tak máme znovu ty dvě zbývající možnosti. Vykašlat se na to nebo zaplatit další soudní poplatek a spolehnout se na soudce.

Celý spor nás stojí neskutečně mnoho úsilí, energie a času. Přemýšleli jsme, co dál, co nám za to stojí, co už ne. Navíc i když vyhrajete, tak není žádná jistota, že peníze zpátky vymůžete....

Ale vykašlat se na to, to je přesně to, co madam chce. My jsme žili v hrozných podmínkách a ještě jí za to platili nekřesťanské peníze a ještě si nechali s prominutím "na hlavu srát". Naše pokračování ve sporu už není tak o penězích jako o boji za spravedlnost, hrdost a čest. Šest dlouhých roků jsem ta práva studovala... a musela bych se snad stydět, kdybych tohle madam nechala bez boje. Tak držte palce!

Praní s praním

Před nějakou dobou jsem na základě jednoho mého článku a následných komentářů dostala nápad na samostatný článek o tom, co každá musíme (nebo bychom měly...), pokud zrovna nejsme v těch horních nevím kolika tisících, které si mohou dovolit hospodyni. Tedy prát, sušit a žehlit. Po návštěvě mamky s babičkou se mi potvrdilo, že téma je to opravdu vděčné a kupodivu snad i úsměvné.

Já nelžu. A tak veřejně přiznávám, že nejsem dobrá pradlena, věšařka, ani žehlička.

• Máme zaprané bílé ponožky. A vlastně nejen ponožky. V začátcích mé kariéry hospodyňky jsem zastávala názor, že za prvé bílá je taky barva a tak ji klidně můžu hodit s barevným (či černým, černá je taky barva), když přidám prášek na barevné prádlo. Za druhé ponožky v botech nejsou vidět. Za třetí abych prala jen bílé prádlo, musela bych ho sbírat rok, páč ho máme pomálu. A kvůli jednomu PRáDlU přeci nebudu zapínat celou pračku. A přitom by bylo v domácnosti s bílochlupatým psem tak praktické... asi budu uvažovat o barevné obměně. Prádla, ne psa. V této oblasti však vidím značný progres a dosud nezaprané bílé prádlo se snažím skutečně trpělivě sbírat a tak nás v bílém můžete vidět odhadem dvakrát do roka.

• Ponožky a spoďáry dohromady nebo zvlášť? Je to jedno nebo není? Já je vždycky prala zvlášť, jakože hygiena, páč fusky jsou fusky a spoďáry jsou spoďáry. Pak mi bylo vlivnou osobou řečeno, že je to šumák, páč se to v pračce několikrát vymáchá. Ještě vlivnější osoba mi řekla to samé, ale vzápětí dodala, že nepere svoje prádlo s manželovým- jakože hygiena. Tak nevím a tuto zapeklitou otázku řeším podle momentálního duševního rozpoložení.

Co se týče praní, jsem schopna nastavit pouze teplotu, k nějakým dalším tlačítkům jsem nedospěla.

• Věším neesteticky! A to nehodlám měnit. Věšet ponožku k ponožce, ještě navíc rovnou do páru, rovnat, aby to pěkně vypadalo.... no to ne, za prvé by mě to vůbec nebavilo, za druhé ztráta času. Ten sušák stejně vidí jenom Martin a jemu je srdečně jedno, jestli vedle zašedlé ponožky visí zašedlá ponožka nebo červené tričko. Já zkrátka prádlo pouze věším a neprovádím s ním žádné estetické procedury. Ponožky si pak všechny shrábnu na hromadu a motám do ruličky, tak k čemu by to bylo. Když věším doma, kde nehrozí silný poryv větru, nepoužívám kolíčky. A kdybych používala bylo by mi naprosto jedno, jakou barvu má. Ptáte se, proč to zmiňuji? Protože jsem se dozvěděla, že jsou v mém okolí lidé, kteří musí mít kolíček dle barvy toho onoho prádla. Zelené tričko, zelený kolíček. Modré trencle, modrý kolíček. A tak dále a tak dále... no to se na mě nezlobte, ale to už je ujetina.

• Ach to žehlení... pravidelní čtenáři, pokud máte pocit deja-vu, máte ho oprávněně, na blogu už jsem žehlila. Ale pro komplexnost článku si fakta zopakujme. Žehlení neholduji. Mám jedno malé prkno z Kaufu za dvě stovky a jednu žehličku, co měla máma doma navíc. Tedy já jsem usoudila, že jí měla navíc, na co by potřebovala dvě žehličky?? Nevím, ale nyní má myslím tři. O její mojí žehličku je dobře postaráno, jelikož jí vůbec nepřetěžuji. Žehlím jen v případě krajní nouze. Nežehlím povlečení, protože se v něm spí a hned se tak zmuchlá. Pyžama jakbysmet. Ručníky totéž. Kalhoty se natáhnou na nohách, když ne, je to styl. Trička se trošku lépe pověsí a ve skříni si to sedne. Když nesedne, nastává právě ona krajní nouze.

Pokud si říkáte, že jsem ostuda celého ženského pokolení a měla bych okamžitě ke zpovědi, tak zmíním, že ale umím vařit. A uklízet. A nevylučuji, že se třeba s dětmi polepším i v tom prádelnictví.... ale růžový kolíček k růžovým dupačkám nikdy, to mohu říci s jistotou.

PS: Maminko, babičko, není to Vaše vina. Občas se něco v tý palici pošaší a to jabko prostě padne o pár fuseklí dál.

Komedie mého života

V mém životě se událo komediálních chvil několik. A musím podotknouti, že za některé by se nemusela stydět ani platinová blondýna. A páč nejsem žádnej lakomeček, velmi ráda se o ně s vámi podělím.

• Ruční brzda není řadící páka. Ví každej blbeček. Já už taky. Věděla jsem to i v autoškole, ale když jsem prostě stála v kopci a na sedmdesátýdruhý pokus se s ručkou rozjela, moje pravá ruka se nedokázala přeorientovat a stereotypně a naprosto přirozeně místo přeřazení na dvojku pomocí řadící páky to zkusila pomocí ruční brzdy. No nešlo to, co vám budu povídat a já i instruktor jsme se osobně přesvědčili o významu slovního spojení "mít hubu na skle". Pro váš klid v duši dodám, že řidičký průkaz jsem sice získala (a na první pokus), ale řidičkou nejsem. Ale plánuji to už několik osm let.

• Vášnivá lyžařka. To já jsem. Bohužel na lyžích už jsem nestála skoro tak dlouho, jako plánuji mé řidičovství. Má vášeň započala už v dětství. Bohužel v něm jsem se pro změnu přesvědčila o významu rčení " když dva dělají totéž, není to totéž". A tak když si doma bratr zkoušel lyže a nad schody se nakláněl nahoru a dolů, že "jako" jede, zkusila jsem to taky. Jako ztratilo své úvozovky a vystačilo pouze slovo dolů. Děkuji, že bylo doma jen odhadem ke třiceti schodům. Rovně, přímo ke dveřím, které mou freestylovou jízdu ukončily. Točité schodiště bych asi nedala.

• Pomoooc! Zasekl se výtah! Chtěla jsem začít kříčet ve Francii, kde jsme byly tenkrát s babičkou a dědou na poznávacím zájezdě. Nastoupila jsem do výtahu, dveře se zavřely, čekám, čekám, konečná zastávka a nic. Pořád nic. Celá nervozní jsem klepala na dveře a než jsem začla volat o pomoc, otočila jsem se. Naštěstí tam byly jen otevřené dveře a nikdo jiný, jinak by si ze mě asi čůrnul do gatí. Kdo to ale mohl vědět, že můžou být dveře na obou stranách, že jo.

• Myš! Ačkoli myš zvířecí vede v mém případě také k humorným chvilkám (ovšem jen pro přihlížející, pro mě vede k boji o mé přežítí), nyní mám na mysli myš počítačovou. To si tak jednou skypuji s kamarádkou a češu si vlasy Tangle Teezerem. Odložím Tangle Teezer. Po chvíli stejná stereotypní situace jako v autoškole, kdy má ruka sahá právě na Tangle Teezer, jezdí s ním po stole a hlava se diví, že mi ta šipečka na obrazovce nefunguje...

• Topítko. To mi takhle v práci byla jednou zima. Tedy nejednou, pořád. Až jsem si zažádala o topítko. Dostala jsem nové, ještě zabalené v krabici. Kouknu na obrázek, postavím topítko na koberec podle obrázku, zapnu topítko. To to smrdí, smrdí. Je nové, to je asi tím, potřebuje se to asi vypálit. Po půl minutě topítko zasmradilo celou mou komoru a vypálilo se tak, že přestalo fungovat. Druhý den vidím to samé topítko v jídelně, jen ne nastojato, ale naležato.... já jsem totiž vypalovala koberec.

• Sem tam, táhni, tlač. Ačkoli jsem se zmiňovala o mé vynikající paměti, která dokáže pojmout mnohé od právních předpisů po cizí slovíčka, na kterou stranu mám otevřít dveře si zapamatovat nedokáže. Každý den chodím těmi několika stejnými dveřmi a stejně to napoprvé vždycky zkusím na tu špatnou stranu. Co je ještě horší, že to dělám i přesto, že na všech dveřích je vždy napsáno velkými tiskacími písmeny push a pull neboli tlač a táhni.

• Orientace chrousta. Existují věci, které bych nedokázala dokončit. Vedle matematicko fyzikální fakulty je to i orientační běh. Což mě nijak zásadně v životě neomezuje, jelikož narozdíl od mého muže nemám problém se v případě orientačních nesnází zeptat někoho na cestu. A to klidně na každých 50 metrech. Blbý je, když se ptám přímo před hledaným místem. To jsem si takhle vyrazila obhajovat bakalářku vyšvihnutá, mimořádně v podpatkách....přiklapu si k jedněm dveřím, na kterých čtu něco o diplomkách, takže se teda zeptám, kde jsou bakalářky. S posměšným výrazem mě ti kvádráci odkážou na ty dveře, které jsem před vteřinou četla. No jo, ale nedočetla.

• Kolťačka. Byla moje přezdívka nějakou dobu na základce, snad až v devítce. A to mě ani nevyloučili za nedovolené ozbrojování. To se mělo tak. Měli jsme předmět, jehož už si ani název nepamatuji, ale my holky jsme tam řezaly, stloukaly... nebo se to aspoň pokoušely. A taky jsme psaly do sešitu poznámky, které mladý pan učitel diktoval, abychom z nich následně mohly psát písemku. Při "vyhlašování" mě pan učitel proslavil a mě seznámil se skutečností, že kóty opravdu nejsou kolty. Celá písemka byla krásně okoltována a kolťačka mi zůstala.

• Zpěvačka. Nebojte, ta ze mě nebude. Vedle toho, že mé zpívací schopnosti jsou ještě méně kvalitní, než ty řidičské a orientační dohromady, mi stále zůstal talent kóty měnit na kolty. Tak si představte, že jsem se teprve před pár dny tady na blogu dozvěděla, že ten švec visel u Lysý! A já odmala měla za to, že visí ulisí. Jakože visí v ulici, ale aby se to rýmovalo, tak visí ulisí...

Návštěva z pohledu tří generací- část druhá

Minulý víkend, návštěva nás, dětí, v Anglii očima mámy- ročník 1969. Necenzurováno.

"Dostala jsem úkol napsat sloh. Předem se omlouvám za nedostatky, už jsem pár let ze školy a psaním se neživím. Má dcera jediná mne požádala o popsání mé první návštěvy novomanželů v Anglii.

Tak tedy: plán byl převézt několik součástí staré domácnosti z Čech do nově vzniklé v Anglii a při té příležitosti udělat návštěvu s odvozem až k domu. Abych necestovala sama (můj choť razantně odmítl, že se nebude kodrcat autem, později to svedl na zdravotní stav) naverbovala jsem na návštěvu i mou maminku, která je nesmírně vitální důchodkyní. Nakoupily jsme požadovaný proviant ( chleba, housky, knedlíky, salámy, kafe, Caro, piškoty, hrubou mouku, kvasnice, krupičku atd. - skoro vše co v Anglii nemají) upekly pár kousků vánočního cukroví, usmažily řízky, koupily pár lehkých dárečků, lehkých proto, protože co kilo to libra a vyrazily směr Praha. Tam jsme přeložily náklad z osobního vozu do přívěsu a sami jsme nastoupily do tranzitu, kde se převážely již 3 psi,1 kočka a 4 dámy. Na cestě jsme ještě doložily jednoho buldočka, který se chudák malý čipoval přímo u auta, páč pan majitel zapomněl. A vyrazily jsme s dvěmi šikovnými řidiči, kteří při řízení stíhali sledovat seriál na chytrém mobilu a jeden ještě psát SMS :-) (pak že chlapi zvládnou jen jednu věc) směr Londýn. Již jednou jsem se zařekla, že dálkové jízdy busem či autem zavrhuji, s ohledem na má bolavá a věčně zablokovaná záda, ale co by maminka neudělala pro milovanou dceru. Po pár hodinách jízdy jsem již nevěděla jak si sednout, kam opřít hlavu a na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Přejely jsme Německo, které se mi zdálo nekonečné, pár kilometrů Belgie, Holandska a ve Francii jsme se naložily na vlak, abychom přejely do Anglie tunelem. Cestou se dva pejsci pozvraceli, jeden měl průjem takže se zes-l, kočka dosti mňoukala a jedna dáma neustále něco potřebovala od řidiče jménem Matěj, takže slovo Matěji jsem slyšela asi stokrát. Ale i toto se s očekávaným setkáním dalo přehlédnout :-). Jako spolucestující s námi jela paní S, která má v Anglii obě své děti již 8 let a tak jsme si toho měly hodně co říci. Stýská se nám stejně, je to prostě dálka. Tuto milou paní na kterou mi zůstane milá vzpomínka jsme vysadily v Londýně, jakožto všechny dámy a pejsky a pokračovaly již sami s babičkou do naší cílové stanice, kde nás již čekala naše princezna, která nás neustále sledovala SMS a myslím, že se těšila jak malé děcko na lízátko (otázkou je jestli víc na české papů nebo na českou mambu). To těšení bylo oboustranné , vlastně s babičkou obojtrojné :-) ? Po výsadku spolucestujících zavládlo ve voze ticho, což nás obě s babičkou uspalo cca na půl hodinky a probudily jsme se už v naší cílové stanici. Takže než jsem stačila najít telefon, abych dcerušku vzbudila stály jsme před domkem a hle moje princezna vykukuje z poza okna a už běží v pyžamku otevírat. Ten okamžik byl moc krásný i teď se mi hrnou slzy do očí. Po 4 měsících je to vaše dítko zlaté zase na dosah a můžete ho obejmout. Já jsem typ objímací a tak mi tady v Čechách moc chybí.

A začal pro mě jeden z nejkrásnějších prodloužených víkendů v životě. S babičkou jsme si na dvě hodinky schruply a už jsme měly naplánovaný program, v čemž je moje dcera dost dobrá. Chtěla nám ukázat, kde pracuje a také nás představit ve firmě jejich personalistce, což se mi zprvu moc nezamlouvalo, páč jsem si připadala jak exot na ukázku :-). Ale což alespoň uvidím, kde můj potomek vytváří pracovní hodnoty. Vyrazily jsme pěšky, přes dotyčné huburozbíjející místo. Už na horizontu mi bylo jasné, kde se stal ten držkopád. Mimochodem koloběžka stojí na hanbě u dveří a já jsem jí ještě nabančila, protože ubližovat mojí holčičce nikdo nebude.

Došly jsme do firmy, kde se všichni usmívali, nikdo nikam nespěchal a vládl tam klid a mír. V mému překvapení tam pracovalo mnoho cizinců, převážně indů, takže jsem si jako exot vůbec nepřipadala. Paní personalistka moc milá paní nás přivítala jak jinak než s úsměvem a aniž bychom znaly řeč slušně jsme si poklábosily. Dala si s námi obídek a popřála nám hodně štěstí a krásný pobyt. Pak jsme si daly ještě kafíčko z automatu, které mají ve firmě zcela zdarma a nezapomněly jsme ochutnat i jejich limču taktéž z automatu zdarma. Zvizitýrovaly jsme dceřinu kancelář a navštívily WC, které bylo voňavou čistoskvoucí místností, tam se musí dělat šíša s úsměvem :-).

Při zpáteční cestě jsme se zastavily v obchůdku s ovocem a zeleninou, prý nejlepším široko daleko a valily oka - čerstvý kopr, petržel atd. vše vypadalo jako kdyby to právě sklidili, to se jen tak nevidí.

Odpoledne jsme pak zašly s Ketynkou na parádní hřiště, kde se dají házet psům aporty a hned vedle jsou cvičící prvky pro dospělé z jedné strany a dětské prolejzačky z druhé strany a u toho je samozřejmostí WC a čisté! Kdyby nebyla zima jak v ruském filmu, tak tam jsem ještě teď. Moc krásné to bylo.

Večer jsme byly brzy unavené a tak jsme zalezly do postýlky. Vešly jsme se všichni do jedné 160 cm postele a bylo nám společně moc krásně, ale vytuhly jsme dřív než se vrátil ze služební cesty pan domácí, kterého jsme svou přítomností vyhostily na gaučík v obýváku. Chvála mu buď za svůj statečný čin, protože spát na té věci co jí říkají gauč by mě asi odrovnalo. Je to trénink na prkno :-).

Ráno jsme vstávaly brzo brzičko, protože jsme jely s hodnou paní sousedkou, která pochází z Čech a její příběh je na celou knihu, do Windsoru na hrad. Je to nádherný hrad, který rozhodně stálo za to vidět. Už chápu proč je tam tak drahý vstup - 20 liber a osobní prohlídka jako na letišti. A můžu říci, že jsem se procházela místy, kde sama velká královna Alžběta. Šlapala jsem po těch samých kobercích bez jakýchkoli návleků a všude bylo čisto, jakožto v celém městečku. Nikde se nepovalovaly žádné papírky od sladkostí snad ani vajgly jsem neviděla. Dýchala na mě anglická noblesa.

Nikdy jsem neměla tu touhu jet do této země, vždyť je tam nevlídné počasí a já mám ráda teploučko a sluníčko a jsem velmi ráda, že jsem měla tu příležitost se tam podívat. Takže dcerko díky za to, ale brzy se mi vrať.

Neděli jsme si užívaly doma. Společně jsme navařily na návštěvu sousedku z Čech pozvaly a krásně jsme si popovídaly. Jen ten můj zeťáček celou neděli prospal, buď byl unavený ze služební cesty nebo z nepohodlného gaučíku. Nechci ani pomyslet, že by to bylo kvůli tchýni :-). Snažím se, abych nebyla tou tchyní, ale druhou maminkou, kterou já osobně jsem měla naprosto jedinečnou a báječnou. Škoda, že už není mezi námi, protože to by jsme v té posteli spaly čtyři :-) a nachechtaly by jsme se do zásoby na několik let dopředu. Ale i tak jsem si dobila baterky na doraz a snad mi do léta vydrží, než zase děťátka přiletí.

Neděle upekla jako voda a bylo tu pondělí, den našeho odjezdu. A protože to se moc nepovedlo nebudu o tom psát, protože loučení špatně snáším a podruhé se do toho nechci vžít. Takže budu vzpomínat na to krásné, vtipné a milé, kterého se mi dostalo. Mám vás ráda děti moje.

PS: jedno jsem nepochopila, co se tam tak zázračného nakupuje za oděvy, jak mi někteří tvrdili. Nepřipadalo mi, že tam mají něco jiného než u nás."

Návštěva z pohledu tří generací- část první

Tak Vám to jdu všechno povědět. A nejen já. MamBa dostala domácí úkol a tak se dozvíte, jak probíhá taková delegace z Čech, rovnou třikrát. Z pohledu tří generací. Já, vnučka a dcera, ročník 1990. Máma a dcera, ročník 1969. Babička a máma, ročník 1944. Ale dnes se budete spokojit jen s vyprávěním mým....

Ve čtvrtek 25. února dopoledne se oba starší ročníky nechaly dopravit manželem a zeťem v jedné osobě (tátou) z Litoměřic na pražské nádraží. Zde vyčkaly příjezdu minibusu, do kterého vedle sebe naskládaly i část zbytku našeho domácího vybavení. Hrnce, žehlička, vysavač, parní čistič, mixér, zrcadlo... a mnoho dalšího. Včetně ubrusu na zakrytí našeho děravého stolu a záclon, jelikož doposud jsem Martina execírovala (babiččin výraz pro komandování), že se promenáduje polonahý před oknem.

Shledání proběhlo v pátek po šesté ranní. Mamka si šla lehnout. Babička chtěla čaj a já hledala ta správná místa pro naše znovunalezené vybavení. Mamka ležela asi 10 minut, poté se zvedla, že sama teda spát nebude. A tak jsme ještě nějakou chvilku strašily dole všechny. Přeci jen spánek byl silnější a MamBa nakonec alespoň dvě hodinky zaspala.

Na další vyspávání nebyl prostor, plán byl jasný. Jde se do práce. Výjimečně nikoli pracovat, ale na exkurzi. MamBa viděla mou komoru, k obědu měla fisch and chips ze zaměstnanecké restaurace, a dorozumívala (připomínám, že MamBa neumí anglicky) se i s naší báječnou personalistkou Rosou. Ještě ochutnat, jaké že tekutiny to vydávají ty naše firemní automaty a pěšky zase domů.

Dovybalit a zjistit, co že to vlastně dorazilo.... chleba, housky knedlíky, tlačenka, sádlo, škvarky, vysočina i poličan, uzené koleno, piškoty i vánoční cukroví.

Zbožňuji máslové košíčky, a tak z nich mám větší radost než z lecjakého narozeninového dorta. Vedle vánočních i narozeninových košíčků zároveň jsem byla obdarována i malými, ale krásnými dárečky.

Normálně perlorodku jsem dostala. S přívěskem, do kterého se perla po vyloupnutí vloží. Dále mandle v karobu od babiččiny kamarádky Libušky. Mikroutěrkový dortík. A taky přívěsek na klíče s fotkama našich. A když už jsme u těch fotek, dostala jsem od mamky taky vícedílný rámeček s dalšími fotkami. Darovanému koni na zuby nekoukej.... ale když on je na mě tak strašně cenil! No začla jsem s tím, že tedy ty černé rámečky vypadají tak smutně... v tom se přidala babička, že to nechtěla říkat, ale když jsem s tím začla... tak jsme se shodly, že to jsou rámečky pohřební. Protože nikoho pohřbívat nehodlám, mám v úmyslu je přestříkat nabílo. Sestřenice palice Vetešnice mi poslala taštičku, jenž v sobě skrývala pastelky, obrázky i barevné papíry. Má dvouletou dcerku, tak se nabízí možnost, že jí splouchá na maják. Ale nešplouchá, chtěla mi ulehčit velikonoční výzdobu!

Odpoledne jsme stihly ještě poštu i venčení. Zatímco já měla foťák v ruce, mamka nadšeně zkoušela venkovní posilovnu a babička házela Ketynce.

Večer jsme se hrozně nasmály. Příčinou byla aplikace na notebooku "My talking Tom". Někteří možná znáte. Kdo neznáte, je to kocour, který po vás opakuje, co řeknete. Takovým změněným hláskem. A tak taková aplikace pro děti neskutečně rozesmála všechny tři generace. Tak, že jsme stáhli i druhou verzi a salvy smíchu se rozléhaly celým domečkem.

Martin mi pak ještě ze služební cesty přivezl bonboniéru, nugátovou, kterou mám nejraději.

Spací pořádek byl zamýšlen následovně: MamBa v naší posteli, my na gauči. Protože se však gauč ukázal jako značně nepohodlný a malý, ukázala se naopak naše postel dostatečně velká a pohodlná pro tři osoby. A chudák Martin tak se psem sdílel gauč v obýváčku, přičemž manželka s tchýní a pratchýní okupovaly postel. Vedle jednoho pádu z gauče to však nesl velmi statečně.

V sobotu ráno nás naše úžasná paní sousedka Jitka odvezla do Windsoru k hradu. Lístek stál dvacku za každého, babička měla slevu skoro dvě libry! Hrad je nádherný a rozhodně návštěvy nelitujeme. Každý jsme si nechali udělat i roční pas, můžem na hrad celý rok zadarmo, co kdyby. Z interiérů hradu jsme vyšli zase do té vlezlé zimy, která zrovna ten den Anglii sužovala. Při čekání na paní Jitku jsme se ohřívali v krámcích, já si náhodou zakoupila báječné boty v Clarksu- můj oblíbený obchod, z kterého už jedny boty mám. Vždy s alespoň 50% slevou.

V neděli jsme odpočívali, uvařili koleno s kaší (to byla slast) a uzenou polívku a na odpoledne pozvali paní Jitku, s kterou jsme si vyměnili, jak mnoho slov, tak i naše cukroví za dort, který Jitka pekla. Poslední noc. Zase jsme všechny tři ulehly do jedné postele a klevetily jako malé holky na škole v přírodě. Jen na té škole v přírodě jsem nepřemýšlela, jestli je lepší nepohodlný, ale tichý gauč nebo pohodlná, ale hlasitá postel. Ne, MamBa neprděla. Ale hlasitě dýchala... A to já musím zase veřejně vychválit svého manžela, jak krásně tiše spí. A já taky. Vrána k vráně sedá, že.

V pondělí po o jsme vyjeli autobusem do Wycombu. Pan řidič, patrně Polák, nám odpustil babičku a ušetřil nám tak nějakou libru. Dvě hodinky jsme chodili po krámech a nic nekoupili. Víceméně ani nemohli, MamBa letěla z Lutonu nízkonákladovkou, tedy bez zavazadla. Ale nějaké ty bonbonky a blbosti z Poundlandu (vše za libru) se do tašky ještě vešly. Původně jsme měli jet do Lutonu všichni, aby se MamBa bez angličtiny nikde neztratila. Ještě v neděli večer bylo ale rozhodnuto, že se z ekonomických důvodů rozloučíme už ve Wycombu. Nu dobrá, byla jsem v klidu, autobus jel přímo na letiště, co se tak může stát... tak třeba se může cestou rozbít bus. Asi. To mi psala mamka asi po půl hodině, co odjely a já byla jen ráda, že mají tak velkou časovou rezervu. Další zpráva. Asi přijel nový bus a asi jedeme na letiště. "Asi" se naštěstí ukázalo jako skutečnost a další zprávy už chodily z letiště. Nicméně jsem pořád byla jako na trní. Najednou prázdný dům a všude jsem jen četla, jak v Čechách sněží a sněží jako blázen. MamBa měla letět, táta pro ně jet v noci na letiště. Let byl zpožděn o hodinu a půl, ale naštěstí všichni dolétli a dojeli a mně se v úterý ve tři ráno ulevilo...