Hello, housekeeping!

Před dvěma týdny jsem nastoupila do hotelu u nás v městečku na pozici cleaner/housekeeper. Tedy uklízečka/pokojská.

Hotýlek je to útulný, menší (43 pokojů) a velikou výhodou je jeho poloha. Pouhých 6 minut pěšky od našeho bydliště.

K mému překvapení a radosti jsou všechny mé kolegyně Angličanky. Stejně jako 99% zbylého personálu. Zaměstnanci jsou opravdu typičtí Angličani ze severovýchodu . Říká se, že tady v "North East", jsou lidé milejší a vstřícnější, než na jihu.

A vedle toho mají lidé v oblasti Newcastlu šílený přízvuk, říka se jim "geordie". Přiznávám, že na pohovoru jsem si vystačila s třemi věcmi. S úsměvem a neustálým přikyvováním a opakováním "yeah" (jo). Nesestavuji přece jaderný reaktor.

Celkově je nás 6 pokojských. Nejvýše stojí čtyřicátnice Lynn, která si právě užívá dovolené na Ibize. Za ní stojí Karen, 52 let, s postavou bývalé modelky. Pak tu máme Kay, 54 let, která má o 23 let mladšího přítele. S Cheryl, 36 let, doposud pracuji prakticky neustále. Já zatím jenom stelu postele a poklízím, doplňuji, co chybí... a Cheryl myje koupelnu. A poslední Lindsey, ke třicítce, která má ovšem úvazek jen na 16 hodin.

A pak tu je vlastně ještě Henry, mužský v našem ženském týmu.

Je strašně roztomilý, takového jsem ještě neviděla. Na to, jak je malý, má opravdu dlouhý chobot.

Někdy začínám už o půl sedmé, kdy s kolegyní uklízíme restauraci v prvním patře. Vysáváme, utíráme, leštíme. Někdy o osmé, kdy se to samé provádíme v přízemí kolem recepce. A někdy od devíti, kdy už začíná klasická práce pokojské, tedy

uklízení pokojů. Někdy končíme v jednu, někdy ve dvě, někdy ve tři... záleží kolik nás je a co je za den. V pátek a neděli většinou všichni odjíždějí a brát všechny pokoje z gruntu samozřejmě zabere víc času.

Měla jsem radost, že případná dýška se odevzdávají a poté se dělí. Radost by byla, kdyby nějaká dýška byla. Zatím to vypadá, že Angličani jsou oproti Američanům opravdu šetřílkové, kde nic tu nic. Musím se tedy spokojit s minimální mzdou. Ale tuhle jsem si odnesla alespoň nové časopisy na čtení, co zůstaly na pokoji ještě zabalené. Takové nálezy obyčejně také odevzdáváme. Do krabice, kterou si po určitém čase můžeme rozebrat a zbytek se vyhodí. Tak jsem takhle třeba odevzdala epesní anglické kloboučky a 10 lahví piv.

Přiznám se, že důvodem mé psací prodlevy byla únava. Nejenže práce pokojské není zas taková brnkačka, jak si leckteří myslí (11 tisíc kroků za směnu), ale my s chronickými záněty štítné žlázy prostě býváme unavení více, než jiní. A vysvětlujte to lidem, kteří si myslí, že jste jenom líní :-)

Ve středu mě navíc začalo bolet v krku, chytla jsem rýmu a.... a opary využily snížené imunity a včera se vyklubaly na povrch. Hezky pod nos i na držku. Obrátila jsem se na svůj oparový článek. Ovšem opary už byly daleko za startovní čárou, nic nezabralo a já tedy konečně dnes skočila do lékárny a koupila Zovirax s pumpičkou. Naivně jsem si myslela, že je to sprej a ono ne. Pořád je to mastička, jen si ji na prst můžete vypumpnout. To už mi přijde prašť jako uhoď, když na to stejně musím sahat.

Po tolika rozeslaných životopisech, na které se mi dostalo odpovědi zamítavé nebo žádné, jsem za práci, kterou teď mám, opravdu vděčná. Ale stejně pořád pokukuji a občas pošlu životopis zase někam jinam. Člověk nikdy neví.

Work and Travel USA

Víte, že před čtyřmi lety jsem touhle dobou měla ráno a začínala svůj pracovní den na druhém konci světa?

Jako mnoho dalších studentů jsme se tenkrát s kamarádkami rozhodly, že bychom rády využily svého studentského statutu a podívaly se do USA díky programu Work and Travel. Mně to v hlavě rejdilo už dlouho... ale pak jsem našla Martina a váhala, jestli chci někam odjet na několik měsíců. Martin to vyřešil za mě, prostě řekl "Já chci, abys jela. JEĎ!" A já jsem mu za to moc vděčná. I přesto, že odlet jsme obrečeli, i přesto, že jsem tam byla trochu "out" a vrátila se s pocitem, že USA už nemám potřebu navštěvovat.

Přesto jsem jedinou minutu nelitovala.

Skoro tři měsíce jsem měla možnost pobývat v Yellowstonském národním parku ve Wyomingu a další tři týdny cestovat po USA.

Přidělili mě do kuchyně- krájení,loupání atd. Po třech dnech jsem ale zaskočila do oddělění housekeepingu (pokojská), kam jsem chtěla přeložit, jelikož v kuchyni mě pořád bolela záda.

Další den už jsem si to nakráčela k nádherným srubovým apartmánům, které jsem uklízela po zbytek mého pracovního pobytu. A nutno říct, že mě to opravdu bavilo a bylo mi tam dobře. Poznala jsem spoustu lidí, mluvila se spoustou milých hostů. Namátkou si pamatuji jednu paní s rodinou, se kterou jsme se bavili anglicky, dokud se mne paní nezeptala odkud jsem. "Z Čech". "Ale to já taky!". Paní byla Češka provdána za Američana a zrovna s rodiči cestovali po Spojených státech.

Jiná rodina, americká, z Washingtonu, se se mnou bavila tak dlouho, až jsme si vyměnili adresy a paní mi jen tak vložila do ruky 20 dolarů, prý na cestování. Dodnes se máme v přátelích na Facebooku.

Nejen hosté mi v paměti utkvěli. Někteří spolupracovníci zůstali i v srdci. Taková Jane z Vietnamu se mnou dokonce jela na výlet i přesto, že na tom místě už byla. A před necelými dvěma lety nás dokonce s její sestrou na pár dnů navštívily v Praze, kde jsme jim poskytli nocleh a pravé české pohoštění (mimo jiné jsme v září připravili Vánoce). Už tenkrát jsme plánovali, že je také navštívíme v jejich domovině, a já věřím, že jednou se tak skutečně stane.

Jako americký housekeeper nikdy nevíte, co vás uvnitř čeká. Někdy se máte sakra co otáčet a prázdný stůl bez jediného dolárku vás prostě donutí myslet si něco o nevychovaných prasátkách. Někdy není co uklízet a přesto máte na stole aspoň vysypané drobné. Někdy je drobné hodně štědré... a vy pak na záchodě zjistíte proč. Specialita spousty amerických resortů je totiž absence záchodové štětky. Takže leckdy jsem hnědou mísu chápala... zevnitř. Dobře, tak i zvenku, je to pořád záchod... ale jak dojde k tomu, že je zvenčí znečištěná vana... na to jsem nepřišla doteď.

Jako housekeeper si můžete přijít i na jiné věci, než na peníze. Nejkurióznější dýško vidíte na horní koláži. Klient ke spoďárům zanechal i vzkaz, kde nezapomněl zmínit, že jsou nové, nepoužité. Jiní lidé nechávají třeba zbytky jídla, ti taktnější v originálním balení. Pak jsou tu poklady ukryté pod postelí- třeba funkční hodinky nebo krásná magnetka.

Jako zaměstnanci resortu jsme se mohli zdarma účastnit pořádaných výletů, kterých jsme tak podnikli nespočet. Nejen tímto způsobem autobusem, ale i na vlastní pěst stopem. Stopování je v Yellowstone pro zaměstnance naprosto normální. Pamatuji si, jak jsem jela takto na korbě, kde jsme dokonce seděla na židli!

Co vám budu povídat, Yellowstone je nádherné místo na zemi a nelze dostatečně popsat. Je to místo plné úchvatných gejzírů a divoké přírody. Je pro mě až neuvěřitelné, že zrovna já jsem tam mohla být a zažít Yellowstonskou atmosféru na vlastní kůži.

Po ukončení práce v Yellowstonu nás čekalo velké americké dobrodružství. S kamarádkou jsme se přidaly do party ke dvěma mladíkům. My byly rády, že jsme zvládly koupit letenky do New Yorku, a oni, jako zkušení cestovatelé nám tedy přišli více, než vhod. Pronajalo se velké auto, kterým jsme postupně projeli přes Salt Lake City, San Francisco, Los Angeles a San Diego až do Las Vegas.

Cestou jsme navštívili takové národní parky, jako je Seqouia NP, Arches NP, Grand Canyon nebo Bryce Canyon. Spali jsme buď v motelu nebo rozděleni na skupiny: holky v autě a kluci pod širákem.

V Las Vegas jsme se s pánskou společností rozloučily a letěly směr New York, kde jsme byly s dalšími lidmi ubytovány ve sklepě. Zní to hůř, než to ve skutečnosti bylo! Tento několikadenní nocleh jsem sehnala díky Martinovu kamarádovi Petrovi, který se zrovna odtamtud přestěhoval, tuším do Peru. Petra jsem dokonce měla poprvé možnost vidět v Praze před naším odjezdem do Anglie. Přijel na víkend. Přesně takhle si představujete cestovatele. Zarostlý, hodně ležérní, staré auto... ale zanechá ve vás takový zvláštní dojem, hezký dojem, pohodový dojem.

Program Work and Travel opravdu vřele doporučuji všem vysokoškolským studentům.

(Varování: V případě USA je zde opravdu velké riziko nárůstu vaší váhy! Mě se netýkalo, ale nejen, že se týkalo mých spolucestujících kamarádek, ale i prohlížení fotografií minulých i současných účastnic tento fakt potvrzuje.)

A kdo dočetl až sem.... tak se dozví, že i díky této zkušenosti jdu v pondělí do práce!! Kariéra zn. pokojská pokračuje

A víc Vám zatím neřeknu... ale vyzerá to stráášně super!!

Bez lednice nikdy více!

Bez lednice nikdy více!

Hrom do police!

Po dva týdny bez lednice!

Kam dát máslo, mléko, jitrnice?

(ty já ráda převelice).

Bez lednice leda do popelnice.

Hledám bílou, menší, s dovozem,

s úspornějším provozem.

Sedačkou poučena dosti,

chci znát všechny její meze,

abych neměla po radosti,

až se sem zas nevleze.

Vybrala jsem levně, z druhé ruky,

těšila se na mužné stěhováky- kluky!

Přijela však krátkovlasá...homosexuálka.

Vyložila, a já počkala si aspoň na Maršálka.

"Jela vleže nebo nastojato?"

"Jak já to mám vědět, muži?"

"Ale lásko moje, zlato,

měla jsi to tušit!"

Ledničko, bohužel, zklamu tě,

ještě den musíš stát nehnutě.

Je ti dobře? Jsi celá bílá...

Tak snad abych tě už něčím vyplnila.

Je to tady zase.

Hluboko uvnitř lednice,

trpajzlík malý skrývá se.

Sežere všechno potají,

Martinka už se nenají.

Co si počít s touto vadou?

Přispějte mi někdo radou,

jak lednici řádně ohlídat,

z Maršálka Maršál se mi nesmí stát!

Aby nedošlo k mejlce: děj tohoto nervy drásajícího příběhu se odehrává na počátku června 2016.

Pokud byste snad toužili po četbě skutečných žertem sálajících veršů a nikoli pouze po parodii na tyto verše, stavte se u Meduňky, mistryně tohoto odvětví!

Dlouhé vlasy jsou pe...rfektní!

K tomuto článku mě inspiroval článek blogerky Elwin, která naopak vysílala zprávu, že dlouhé vlasy jsou peklo. A já musela souhlasit. Ovšem sama dlouhé vlasy mám a proto jsem se rozhodla k opačnému činu. Proč je dobré mít vlasy dlouhé?

• Jsou slušivé. Můj čistě subjektivní bezvýznamný názor je ten, že dlouhé vlasy sluší 95% žen více, než ty krátké. Dokonce i můj bezvýznamný průzkum prokázal, že mužům se v drtivé většině líbí ženy s dlouhými vlasy.

• Krycí funkce. Ano, dlouhé vlasy nejsou jen ozdobou, ale jak si ukážeme v následujících bodech, jsou dokonce plně funkční! Ve škole mi poskytovaly dokonalý úkryt při šilhání i usínání, o čemž si má spolusedící s krátkým rozcuchem mohla nechat jen zdát (ale až doma).

• Funkce ochranná. Krycí funkce se odráží ve funkci ochranné, která spočívá v zakrytí uší. Což je výhoda jak v případě chladného počasí, do kterého jste si zapomněly čepici, tak v případě, že jste nepatrný ušoplesk, tedy ochranná funkce je doplněna i funkcí estetickou. Pokud jste ušoplesk patrný, netřeba z toho dělat vědu, jen si vzpomeňte, jak to Elfům v tom filmu o prstýnkách slušelo.

• Zatemňovací funkce. Tato funkce je velmi praktická, já osobně jí využívám v ranní době, jelikož naše závěsy zatemňovací funkci postrádají (já kráva zase chtěla ušetřit a teď můžeme klidně hrát sousedům stínový divadlo). Opravdu skvěle tak zastupují funkci takové té škrabošky na spaní... teď nevím, jak se tomu nadává... ale asi víte.

• Můžete ušetřit za kadeřníka! Dlouhé vlasy jsou prostě dlouhé vlasy a konečky umí zastřihnout každý! (Slovo můžete je na počátku použito záměrně. Když k tomu opravdickému kadeřníkovi jdete, tak si to pěkně vyžerete. Cenová diskriminace!)

• Spousta variant účesů! V pondělí culík, v úterý francouzský cop, ve středu lokny, ve čtvrtek uhlazený drdol, v pátek rybí cop, sobota rozpuštěné, neděle léžerní drdol a tak dále a tak dále. Většinová praxe sice rozlišuje jen mezi zplihlé vs. zplihlé, culík vs. rozpuštěné a mastné vs. ještětode vs. umyté, ale máte tu možnost!!!

• Ženská zbraň! V každé jakkoli významné brožurce se dočtete, že pohrávání si s vlasy je jednoznačným signálem zájmu ze strany ženy. Oči, nohy, ruce, ústa a tak dále... máme každá, ale dlouhé vlasy ne!

• S dlouhými vlasy si užijete spoustu legrace!

Vlevo: vysoce umělecká koláž nesoucí název "Zepředu nebo zezadu?"

Vpravo: fena plemene něco jako hladkosrstý dloouhovlasý parson russell teriér.

• Máte mnohem větší šanci uspět v rockové kapele! Máte možnost cítit, jak vám vlajou vlasy! Díky váze vlasů denodenně nevědomky posilujete krční svaly! No, tak už asi trochu vařím z vody... a je tedy na čase zde mou skvostnou úvahu ukončit.

Pročechrat, nestříhat!!

iFetch- něco jako recenze

Někdo už o tom možná slyšel, někdo to možná viděl. Málokdo to koupil. Mezi skupinu "málokdo" jsme se před týdnem zařadili i my. Respektive můj manžel, on byl ten, kdo to koupil. Bez mého vědomí, na tajňačku. Ne, že by mi s tím snad chtěl udělat radost. Naopak. Tušil, že já to domů nechci.

A tak jsem jednoho krásného pátku převzala balík, velkou krabici. Adresována manželovi, uložila jsem ji tedy do kouta, ať na manžela počká. SMS ve tvaru "Otevři to a zkus to" mě stále na stopu nepřivedla. Investigativně jsem ihned odvětila otázkou "A co to je??". SMS, kterou jsem odeslala v reakci na manželovu odpověď " iFetch." v zájmu zachování svého dobrého jména zveřejnit nemohu. Ale byla velmi spontánní.

A co, že to ten iFetch vlastně je? Aportovací stroj. Mašinka vystřelující míčky, aniž byste museli hnout rukou (Ne zcela bezezbytku. Nejdříve se na něj musíte pořádně hnout v práci, jelikož cena je taková, že když vám ho ukradnou i se zásobou míčků, už můžeme holomka stíhat za trestný čin).

Výhody:

• Nabíjení ze sítě nebo na baterky. Díky přiloženému adaptéru v podstatě baterie vůbec nebudete potřebovat. V době odstávky elektřiny budete potřebovat šest baterií typu C, tedy malé buřtíky.

• Možnost nastavení dostřelu. Na 3, 6 nebo 9 metrů. V případě, že se však psík postaví přímo do první linie, před metr si dosaďte "centi".

• Tichý provoz. Pokud ve stroji není míček, ani nepípne a vypadá jako vypnutý. Jen vypadá, ve skutečnosti je v pohotovostním režimu a stačí jen opět vložit míček. Po vložení pracuje decentně potichu. Pokud ale máte neúnavného štěkala, tuto kolonku si přesuňte do následujícího oddělení nevýhod.

Nevýhody:

• Velikost míčku. Minitenisák má v průměru pouze 4 cm, je to tedy spíše takový pingpongáč, než tenisák. Což samo o sobě nevýhoda není, ukázalo se, že Ketynce je to úplně u ohonu. Mně ale není jedno, že takové minimičudky se shánějí o dost hůř a dráž, než míčky velikosti klasického tenisáku. Jak je míček byť jen trochu menší, už občas propadne a nevystřelí. Jak je trochu větší, naopak nepropadne vůbec. Stejně tak starší rozčepýřený tenisáček už nepropadne taky.

• Kvalita a materiál přikládaných minitenisáků. Nejsou úplně nejhorší, ale za tu cenu jsou úplně na ho...dně velký prd. Při povolení pouze nosit, a žmoulat pouze v míře nezbytně nutné, nám jeden vydržel necelý týden. Kombinace chlupatého minitenisáku a psích slin způsobuje postupné zvětšování objemu tohoto minitenisáku, který se následně v iFetchi zasekává a je tedy nepoužitelný. Nejen pro psí zuby, ale i pro samotný iFetch, by lepší volbou byly rozhodně míčky gumové.

• Cena nových minitenisáků: Vzhledem k výše zmíněné kvalitě budete nové dříve nebo dřívěji potřebovat. Jak už to tak někdy bývá, čím je věc menší, tím je dražší. Takové 2 originální iFetch minimičudky si za sebe říkají pět liber. Balení 3 kusů značky Kong je ke koupi na Amazonu za čtyři. Momentálně jsou tak pověřeni naši rodinní spolupracovníci na české straně, již mají za úkol zjistit, jak si v této záležitosti stojí česká vietnamská komunita.

• Raguje na dotyk, ne na míček: Což leckterý pejsek ani nerozpozná. Ovšem pejsek náš leckdy do iFetche štouchá tak nadšeně, že při této činnosti zapomene na jednu nepatrnou věc, pustit mičudu. iFetch už však reagoval na náš čumák a tak vystřelí naprázdno.

• Směr výstřelu: Střílí dopředu, vychytralý pes si stoupne přímo před otvor a míček chytá okamžitě po pár centimetrech z voleje. Tak jako ten náš.

• Celková cena. Jak jsem již zmínila výše, cena není příznivá i když tuším, že v Čechách se dá koupit o něco málo levněji, než u nás v Anglii. Ať je to tak jako tak, i já se jako většina lidí přikláním k názoru, že je to stroj předražený, pouze pro fanšmejkry a vzdorující manžely.

Suma sumárum: Protože jsme v Anglii, která není známá zrovna nejsušším podnebím a Ketynka v nečasu i na čůrání chodí s výrazem puberťáka vyslaného s košem, slitovala jsem se a iFetchi nabídla domov. První dny jsem upřímně pochybovala, jestli je to "hračka" pro psa nebo pro manžela.

Pokud tedy disponujete dostatkem financí nebo vzdorujícím manželem a iFetch se stane jen jednou z činností, kterou se svým psem společně vykonáváte, proč ne. iFetch může být dobrý sluha, ale zlý pán. Využívejte, nezneužívejte.

Přikládám video z naší společné chvilky. :-)

A nakonec si nemohu odpustit obrázek, který jsem nedávno sdílela na Facebooku. V té době jsem nevěděla, jak moc pravdivým se ještě ukáže.

Pro neangličtináře: Na horním obrázku můžete vidět, jak vypadá výraz při utrácení 20 dolarů v potravinách. Na spodním spatříte stejného člověka při utrácení 2000 dolarů za psa.

UPDATE: Dostřel začínal postupně slábnout. Patrně se nečistotami zanášel motorek. Po ani ne půl roce velmi střídmého užívání na první stupeň nevystřelil vůbec, na druhý a třetí asi tak metr... Reklamovali jsme u Amazonu, který nám vrátí peníze. Manžel potupně přiznává, že je to předražená hračka z Happy Mealu. A tak skončila jedna éra v naší domácnosti....jupííí!

Važ si svého gynekologa!

Pravidelná preventivní gynekologická prohlídka v Anglii neexistuje. Ne a ne a ne. Jediné preventivní vyšetření je stěr z děložního čípku, tzv. "smear test". Toto vyšetření je každotříroční, v případě nějakého nálezu každoroční.

A právě takový stěr jsem dnes absolvovala. Ani u gynekologa, ani u lékaře. Provádí ho totiž zdravotní sestra.

Obyčejné lehátko, žádné gynekologické křeslo, pohodlí na posledním místě.

Sestra s údivem přemýšlí, ze které vyspělé země že to pocházím, když jí sděluji, že v Čechách už od mladistvého věku každoročně chodíme (měli bychom) na preventivní prohlídky ke gynekologovi a součástí je i stěr z děložního čípku.

Tady gynekologa opravdu jen tak neuvidíte, jelikož s každým problémem (pokud to není vyloženě akutní pro pohotovost) musíte nejdříve k obvodnímu lékaři, který vás ke specialistovi, v tomto případě na gynekologii, pošle až v případě, že si sám neporadí.

Jsem zhýčkaná. Zhýčkaná z pravidelné péče mé bývalé plzeňské gynekoložky. Věřte nebo ne, ale tam jste se vážně pomalu těšily, a pravidelná prevence vůbec nebyla ničím na obtíž. Jste v klidu, že je vše jak má být a v případě, že nebude, máte velkou šanci, že jste na to přišly včas.

Proto, milé ženy, choďte na prevence a užívejte si, že tu možnost máte!

Hudební (ne)vkus... jak šel čas.

O mém seriálovém (ne)vkusu už víte. Ve vaně, při poslechu náhodně zvolené stanice, mi na mysl přišla myšlenka podělit se i o mé hudební cítění.

Úplně, ale úplně nejdál, má paměť dosahuje na Dádu. Tenkrát známou hlavně proto, že jí milovaly děti, ne proto koho zrovna miloval nebo nemiloval její Felix. Měla jsem doma její kazetu, plakát a dokonce jsem mohla hltat její vystoupení v kulturáku!

Zhruba ve stejném věku mě pohltili Šmoulové s jejich remixy. Kazeta taky byla. Ááááá vana přijde vhod,ááá vana přijde vhod šmoulůůůům, jé šmoulůůům...

Když mi bylo devět, vycházelo první album vlasatých bratrů Křížkových....tedy Damiens. Popravdě nevím, jak se stane, že se devítiletá dívenka zblázní do dvou vlasatých třicátníků.... ale stalo se. Z Dády a Šmoulů se můj magneťák přeorientoval na kazetu, která ze sebe vydávala nejčastěji "Mám tě ráááááááád, každé ráno, víc než dřív, za každý úsměv čím dál víc....".

Lunetic. Kdo by je neznal, že... i mě dostali. Nejvíc se mi zamlouval Martin a na fotonáramek z Bravíčka jsem si nalepila právě jeho. Ale kazeta, myslím, nebyla! Ani koncert! Vlastně ani plakát... nebo že by mě zas až tak nedostali?

Když mi bylo 13, vstoupila mi do života kapela, která už nevystoupila. Slovenští No Name. Tehdy jsem dostala své první cédéčko, album Slová do tmy. A pak i druhé.... jejich písně znám nazpaměť a doposud na tuto kapelu nedám dopustit.

V roce 2004 moje hudební portfolio silně poznamenala první řada soutěže Česko hledá Superstar. Kluk s čepicí... Julián Záhorovský... dobře, vůbec mě nezajímalo, co a jak zpívá, ale strašně se mi líbil... tak moc, že se na mě díval skrz průhledné okénko v mé peněžence. Dlouho se ale nedíval, pak vypadl- jak ze soutěže, tak z peněženky.... znáte to- sejde z očí...

Ale vyhrála Aneta Langerová. K té jsem sice láskou nevzplanula, ale její hlas a zpěv mne ohromil. Cédečko bylo. Dokonce jsem sbírala všechny články a obrázky a lepila je do šanonu... a že z toho byla bichle! Ta bichle doteď leží někde na půdě...už je to 12 let, uf. V životě jsem byla jen jednou na opravdovém koncertě. Tenkrát nás vzala starší sestra mé kamarádky ze základky, Aneta měla koncert v Ústí nad Labem. Tričko z koncertu také doteď leží u našich ve skříni.

Střední jsem si proplula s Chinaski, Kryštofy nebo třeba Kabáty.

S vejškou ale přišel ON. Jon Bon Jovi s kapelou. Jen se směju když si vzpomenu, jak jsem tenkrát zhruba třináctiletá jeho plakát z Bravíčka vyhodila s myšlenkou, že tenhle chlap je pro starý... :-D

Zbožňuju jejich písničky, všechny. Zbožňuju jejich klipy... protože on byl a pořád je prostě strašně sexy chlap! :D

V roce 2013 jsem chtěla s Martinem navštívit svůj druhý koncert v mém životě, ale jak na potvoru se konal den před poslední zkouškou v semestru. Utěšovala jsme se, že půjdeme příště. Pak jsem zjistila, že v Praze byl po dvaceti letech... ale co, pořád je o třiadvacetlet mladší, než Goťák, naděje žije!

Na tomto muzikantovi je mi navíc sympatická jedna věc. Málokterý muzikant (navíc tak atraktivní) splodí 4 děti se stále totožnou ženou. Dorothea je Joviho školní láska a jsou svoji už dvacet sedm let. :-)

Když jsem si pak vybírala píseň ke svatebnímu klipu, volba zcela logicky nemohla padnout na nikoho jiného. :-)

A kdo se zapsal do srdce a do paměti Vám?