Ve zprávě autorovi zanechávejte kontakt :-)

Dokumentární cyklus "Nebudeme sedět doma!" minimálně do pondělí odkládám k ledu. Včera jsem odevzdala notebook k opravě a na tutom starým se to s fotkama fakt nedá.

Mimochodem na ten včerejšek jsem pyšná. Sama jsem si zavolala do opravářského centra a sama si to vyřídila. Dokonce jen s jedním malým zaváháním na začátku, kdy jsem chudákovi pánovi místo mého problému neúnavně cpala moje příjmení (conCERNING -> surname). Pracovní název syndrom tiché pošty.

No, ale pojďme k věci. Díky tomu okýnku na blogu "zpráva autorovi" už mi přišlo několik zpráv. Mám z nich vždy obrovskou radost, ať už lidé chtějí jen poradit se záležitostmi ohledně vycestování do Velké Británie nebo prostě jen napíší, že mě čtou rádi. Jenže často se stane, že zapomenou zanechat kontakt. Což je škoda, jelikož bych opravdu všem ráda odepsala. Jednou jsem si dokonce sama vygooglila jednu paní ve středním věku, když jsme ještě bydleli tam u Londýna, v High Wycombe. Ještěže jsem to udělala, s Pavlínkou jsme se pak sešly a moc jsme si rozuměly. Pak jsme se my sice odstěhovali, ale na FB jsme spolu v kontaktu i nadále!

No a dnes mi zase přišel milý email bez kontaktu. Tak paní Dardanelo, jestli čtete, děkuji za zprávu! Příště, prosím, nechat kontakt nebo napsat do komentáře, kde mohu odepsat :-)

Nebudeme sedět doma! Díl třetí

Předpověď na úterý slibovala slunečno, slunečno a slunečno. Kam jinam vyrazit, než k tomu vytouženému moři!

Z autobusu jsme vystoupili přímo u pobřeží, s majákem před sebou. A nebyl to jentak ledajaký maják. Byl to maják sv. Marie (St Mary´s Lighthouse), ke kterému se suchou nohou dostanete jen v době odlivu. Na internetu jsou časy odlivu a přílivu zveřejněny. Například v úterý byl největší příliv kolem jedné. A orientačně dvě hodiny na každou stranu se na a z majáku suší nedostanete. My jsme si tedy přivstali a na místo dorazili kolem desáté ranní. Po molu jsme přešli k majáku. Voda daleko, daleko. Zjistili jsme, že v určité dny je dokonce maják otevřen a lze vystoupat až do věže, ale tehdy bylo zavřeno. Maják jsme obkroužili a z informační cedule přišli na další zajímavou věc. Okolí majáku je domovem tuleňů! Vyhřívají se na kamenech kolem majáku, když odpočívají nebo tráví potravu. Lidé by se k nim ale neměli přibližovat, aby je nevyrušili a nenabourali jim jejich cyklus. V době naší návštěvy byli někteří tuleni ve vodě. Na kamenech seděla paní a pozorovala je. Myslím, že dělala přesně to, co neměla. Bylo evidentní, že tuleni čekají, až bude "čistý vzduch" a budou si moci na souši odfrknout.

Už už jsme šli zpět, když se v rodičích probudil jejich sběračský pud. Tuhle kamínek, tuhle mušlička...jé a ještě tenhhle...a tahle... a pokud je nespláchl přiliv, sbírají dodnes Ne, příliv je nespláchl, ale potřeba kávy a toalety ano. Toaleta za řeč nestojí, ale o kávu vás neochudím! Na parkovišti stál karavan, mimo jiné s kávou. Já s mamkou zvolily klasicky latté, táta espresso. Ten zklamaný výraz v očích "To je jako všechno,jo?!"... Táta už asi nikdy nezapomene, jak takové pravé espresso vypadá. U majáku bylo nádherně a tak jsme rozhodli kávu vypít na lavičce před ním (táta už to minikafe nejspíš zdolal už během té minutové cesty k ní ) a setrvat až do doby největšího přílivu. Opravdu to stálo za to a rozhodně se tam chci vrátit i s Martinem, až zase jednou bude hezky a maják bude navíc otevřený.

St Mary´s Lighthouse v rozmezí tří hodin

Od majáku jsme pokračovali bosky po pláži Whitley Bay. Mamka se stále nemohla odprostit od své roli sběračky, táta a pes okusili osvěžující 16 stupňovou mořskou vodu. Táta dokonce sklidil obdiv procházejících postarších Angličanů! A co by to bylo za dovolenou, bez válení na pláži. Dobrých 15 minut jsme si poleželi a pokračovali v cestě po pobřeží dál.

Cílem byly zbytky převorství a hradu, které se tyčily před námi. Tynemouth Priory and Castle. Převorství zde bylo založeno na počátku 7.století, hrad vznikal zhruba ve století 14.. Mys byl původně zcela uzavřen, severní a východní stěny se však zřítily do moře a jižní byla zničena. Stále jsme se však mohly kochat pohledem na stěnu západní, strážní domek nebo velmi zachovalou uchvacující majestátní zříceninu převorství.

Hrad hrál velmi důležitou roli během druhé světové války. Obnovená tehdejší obranná stanoviště jsou otevřena pro veřejnost a my jsme tak měli možnost vstoupit například do hlavní zbrojnice a vidět, jak se zacházelo s municí.

I tato památka rozhodně stojí za návštěvu. Je zajímavá, se skvělou atmosférou a poskytuje krásný výhled. Protože jsme i dnes měli bezchybné počasí, dohlédli jsme až na maják, z kterého jsme přišli pěšky....

Cestou zpět jsme si akorát vystáli frontu na fisch and chips a spěchali domů. V sedm měl dorazit nákup a Martin, jak na potvoru, se nemohl z práce urvat dřív. Objednávala jsem mimochodem i potraviny na grilování. Běžně na gril mimo jiné objednávám jen levný camembert... ale na popud jsem vyzkoušela jinačí. Le Rustique. By teda opravdu rustikální... při té příležitosti jsem zjistila, že naši vůbec neznají přirovnání "smrad, jak když se odkope selka". V té době zrovna v primáckém Přístavu běželo, jak Adleta nainstalovala do lednice alarm. Alarm zbytečnej, stačí Le Rustique! Kdykoli kdokoli otevřel lednici, věděli jsme to až v obýváku.

Jo a kroky! Tento den byl rekordní. Necelých 19 kilometrů! Naši teda trošičku láteřili, ale druhý den museli přiznat, že jsme udělali dobře, že jsme se hecli. Vydali jsme se mimo jiné totiž k moři zase.... a byla mlha jako prase.

Pokračování příště...

Nebudeme sedět doma! Díl druhý

Než naši přiletěli, vedle poctivého úklidu jsem ještě poctivěji plánovala program. Ani den nesmí přijít nazmar! Nikdy to nebylo snazší. Zadáte do internetového vyhledávače" Co vidět v Newcastlu" a pak už si vyberete, co je libo. Takhle na mě vyběhlo asi 324 míst. A na prvním místě byl nejlepšími recenzemi ověnčený Victoria Tunnel. Místo, o kterém jsem slyšela prvně, ale první místo... takže musíme. Původně jsem měla plánu návštěvu tunelu o víkendu i s mužem, ale při rezervaci jsem zjistila, že všechny víkendy jsou beznadějně obsazené. Jediný den, kam bychom se vlezli tři, bylo pondělí, a tak bylo rozhodnuto.

Prohlídku jsme měli v jednu, ale dorazili jsme už o půl, pro sichr. Bylo nás dohromady kolem pětadvaceti asi tak. Povinné povídání o nízkých teplotách a stropech nebo o klaustrofobii, vyfasovat helmy a svítilny a už jdeme pod zemí v podzemí...

Victoria Tunnel byl vytvořen roku 1842 za účelem převozu uhlí a v polovině devatenáctého století tak skutečně sloužil. V roce 1939 byl přetvořen k ochraně občanů Newcastlu před nálety během druhé světové války. Původní délka tunelu jsou 4 km, veřejnosti zpřistupněno je nyní 700 metrů. Při cestě "tam" postarší průvodce Donald vyprávěl válečnou historii tunelu, kterou prokládal skutečnými příběhy. Při cestě zpět nám pak průvodkyně Dianne přibližovala dobu, kdy se v tunelu vozilo uhlí. Podotýkám, že naši anglicky nemluví a byli tak odkázáni jen na to, co jsem jim řekla já. A já si taky s angličtinou ještě občas hraju na tichou poštu... ale i tak jsme si to užili a když rozumíte každému slovu, musí to být velmi velmi zajímavé.

Na povrch jsme vylezli ve tři a mířili rovnou domů. Večer totiž čekala naše muže jejich velká premiéra. Vysněná premiéra. Zápas Premier League: Sunderland vs. Everton. Podotknu, že to jsem z mé vůle do plánu nezahrnovala, "jít na fotbal" byl samozřejmě program na tátovo přání :-) Newcastle hraje už pouze druhou ligu a Sunderland v Premier League od nás leží zhruba hodinku MHD a dokonce vstupenky ani nebyly nijak dražší, tak nakonec padla volba na něj. O zápase já vám moc neřeknu, já tam nebyla. Ale v novinách psali 0:3.

My jsme si s mamkou doma nalily sklenku, hodily nohy do tepla a na stůl a sledovaly seriál... každý máme zkrátka o ideálním večeru jinou představu :-D

Dnes pouze takto krátce. Zaprvé den další bude dlouhý... těch minulých 16km nebylo nejdelších :-D

A za druhé... od včera je mým nejlepším kamarádem toaletní papír. Ale přikládám si ho prosím k nosu, mám rýmu jako sviň. Takovou tu hnusnou, co vás nenechá ani se vyspat. :-/

Nebudeme sedět doma!

Tak. Desetidenní návštěva rodičů v pondělí skončila a vracíme se do starých kolejí. Uklízím a pomalu si zase zvykám na náš život samotářů. Vyšlo nám to naprosto perfektně. Počasí bez chybičky. I páni Břichabol a Bolehlav mě navštívili až poté, co naši odjeli.

Celých deset dnů jsme měli nabitých programem a tak nebyl čas ani síla psát na blog průběžně. Ale po večerech jsem alespoň poctivě přidávala fotky na náš Facebook :-)

V pátek 9. září byl přepokládaný přílet v 19:55. Jaké překvapení, když jsem dorazila na letiště a naši už tam byli. Prý přiletěli skoro o půl hodiny dřív Do té doby jsem netušila, že je možné, že letadlo může letět o tolik rychleji.

Když jsme přijeli domů, zuřivě nás vítala jenom Ketynka. Martin byl v posilovně z které se vrátil s několika alko i nealko lahvemi a pasoval se tak do funkce barmana. Naši nám také vyklepali hodnotný obsah jejich příručních zavazadel, který jsem pro klid v naší domácnosti musela schovat na tajné místo. Jak si totiž možná pamatujete, u nás se často jídlo záhadně ztrácí v časoprotoru.

V sobotu jsme zakoupili celotýdenní jízdenky na MHD a tím byl ortel zpečetěn o to více. Bude se cestovat a bude. V sobotu jsme poznávací zájezd rodičů započali v Newcastlu. Sluníčko nesvítilo- ideální chvíle k návštěvě muzea s názvem Great North Museum. Uvnitř můžete vidět například model Hadriánova valu, předměty z antického Řecka a mumie ze starověkého Egypta, kostru T-Rexe, ale i živá zvířata v akváriích.

Cestou z muzea jsme procházeli kolem válečného pomníku připomínajícího vojáky ze severovýchodní Anglie, kteří sloužili v první světové válce. V popředí památníku stojí dva chlapci bubeníci vedoucí procesí vojáků, kteří jsou lemováni rodinami, které opouštějí kvůli bojům na francouzských a belgických polích. Tento památník stojí mezi občanských centrem s věží disponující pětadvaceti zvony a kostelem sv. Tomáše, do kterého jsme se taktéž podívali.

Pokračovali jsme po hlavní nákupní třídě. V muzeu nám poměrně vyhládlo a tak nám přišel vhod obchod eat4less, v překladu "jez za méně". Bageta, hranolky a nápoj za 3 libry? Bezva! Protože se mnou se NĚKDO nepodělil... neodolala jsem zmrzlině. A byla obří, Itálie hadr! :-)

V neděli jsme si přivstali, čekal nás všechny včetně Ketynky dlooouhý den. Ukázalo se, že trošku delší, než jsme čekali.

Autobus nezastavil tam, kde jsem předpokládala já i Google maps a tak jsme již na začátku dne udělali o pár neplánovaných kroků navíc. Neplánovaně jsme tak ale viděli například hromadu běžců na Great North Run. Jo, a táta nám hapal :-D Znáte tu větičku "Karma je zdarma."? :-D V jedné minutě zakopl jakýsi fotograf. Taťka s potutelným úsměvem na Martina: "Jak si hlídal hlavně ten objektiv, viď?" V druhé minutě táta zapomněl na poslední schod a sbíral se sám. :-D Ne, vůbec jsme se nesmáli.

Sešli jsme na promenádu Quayside, která nás od mostu Tyne Bridge s tisíci běžci dovedla až k mostu Millenium Bridge (Most Milénia). Tento most, spojující Newcastle a Gateshead je asi největší turistickou zajímavostí a dominantou města. Je známý svým víkendovým nočním barevným osvětlením a hlavně naklápěcím mechanismem. Když je dole, můžete přejít pěšky nebo přejet na kole, nikoli autem. Když je nahoře, mohou pod ním proplout lodě. Časy naklánění jsou přesně stanoveny na webovkách města a tak jsme i my v pravé poledne viděli most v celé jeho funkčnosti. Nejdříve jsme z jedné strany přešli na druhou, tedy z Newcastlu do Gatesheadu. Most se zvedl, lodě projely, most se sklopil. A my přešli zase zpět, do Newcastlu :-)

(Zrychlené video zvedání a klesání mostu naleznete také na Facebooku. :-) )

Martin nás dovedl až ke stanici metra "Manors". Čekala nás dlouhá cesta a tak jsme ještě skočili přes ulici do supermarketíku Sainsbury pro Meal Deal. Meal deal je v anglických supermarketech klasikou, znamená to sendvič, malé brambůrky a nápoj celkem za tři libry. Při Meal Dealu jsme poseděli v nedalekém parčíku a pak už frčeli metrem na stanici Hadrian Road.

Někde tam měla totiž začínat Hadrian´s Wall Path, jakási cesta podél Hadriánova valu. Jelikož jsem se ale doma nepodívala pořádně, tak jsme to nenašli a vrátili se o jednu stanici zpět. To už jsme vystoupili u Segeduna, což jsou zbytky základů budov z římské pevnosti, ale také přilehlé museum s předměty nalezenými při zdejších vykopávkách a vyhlídková věž. My jsme však výjimečně jen prošli kolem a napojili se na vytouženou Hadrian´s Wall Path. Cesta byla plná krásných lučních květin, výborná příležitost vyzkoušet fotografování novým telefonem.

Občas jsme minuli nějaký zbytek Hadriánova valu a dokonce i koně na pastvě. To bylo něco pro mamku.

Cesta byla dlouhá. Můj úmysl byl dojít až zpátky k Mostu Milénia, ale nohy už neposlouchaly a před koncem jsme došli na nejbližší metro. Doma se krokoměr zastavil na 16 kilometrech a rodiče v hlavě přemítali, jestli přijeli na dovolenou nebo na sérii dálkových pochodů.

Pokračování příště!

PS: Stanovuji, že soutěž o hodnotnou cenu běží do posledního záříjového dne! :-p

Facebook! A soutěž!

Včera nás u Newcastlu zase navštívilo léto! Kraťasy, tričko, žabky...a stejně mi bylo teplo... to se mi tu stalo snad podruhé Krásné počasí jsem využila k vyvenčení Ketynky a mého nového telefonu. Šly jsme na místo zvané "comp field". Naše oblíbené. Óóóbrovské upravené travnaté prostranství. Když říkám óóóbrovské, myslím tím o velikosti několika fotbalových hřišť. A kupodivu vždy, když sem jdeme, nikdo tu není, maximálně jeden pejskař. Toto místo máme zhruba kilometr krásnou procházkou plnou zeleně a výhledu na město Newcastle upon Tyne.

Trošku jsem prozkoušela, jak ta mašinka umí fotit a točit. Namátkou třeba panoráma nebo koláž videa, ale také video zpomalené nebo zrychlené.

Jenže ta zpomalená videa už v počítači zpomalená nejsou, a jakákoli jiná sem nelze vložit napřímo jako fotografii. Další důvod k založení Facebookové stránky. Už jsem o tom přemýšlela delší dobu, když jsem se s vámi například zrovna chtěla o něco podělit... ale psát článek kvůli každýmu prdu... A tak jsem nám založila Facebook Zatím jsem vložila pouze první zkušební psí videa, ale zítra večer přiletí naši a vzhledem k tomu, že mám jako sekretářka v domácnosti stále dostatek volného času, naplánovala jsem nám takových výletů, že bych si mohla založit ještě stránku "Průvodce krajinou Newcastlu". Fotka na Facebooku je taky stará...zatím... jak říkám, zítra přiletí naši a jedním z mých cílů je zaktualizovat rodinné album!

Po procházce jsem prvně vkráčela na poštu poslat pohledy. Povídám "Ráda bych to poslala do Czech Republic". Dostane se mi odpovědi otázkou: "Zkontrolovat? (Check it?)". Buď je blbá moje výslovnost nebo paní za přepážkou. paní za přepážkou chyběla ve škole na střední Evropu. Nakonec jsme se tedy dostaly k nalepení známek. Posílala jsem 3 pohledy do Čech a jeden do Anglie. Překvapilo mě, že v ceně nebyl rozdíl, ke všemu přiřadila stejnou známku. Dovolila jsem si na to upozornit a prý je to jedno. Tak doufám, že to je opravdu jedno. Se zkušenostmi s posíláním dopisů do zahraničí z Čech jsem byla opravdu překvapená.

A.... vyhlašuji soutěž!

Především pro mé staré i nové blogové přátele, milovníky pohledů ze zahraničí a vášnivé filatelisty!

A protože ráda čtu....úkolem je napsat mi jakoukoli, i sebekratší vzpomínku či historku, kde figuruje pohled. Tak třeba já bych sama sobě napsala, jak mi přišel pohled od Miss ČR 1998 Kateřiny Stočesové.

Ze zapojivších se účastníků vybere Ketynka jednoho, kterému na jakoukoliv adresu pošlu vlastnoručně zakoupený, vlastnoručně popsaný a vlastnoručně poslaný pohled! A to se vyplatí!

Mobilní historie

Musím se vám svěřit. Pustila jsem ho k vodě. Prachsprostě jsem ho po více než 7 letech vyměnila za mladšího. Většího, ale hubenějšího. A chytřejšího. Vlastní manžel mě k tomu donutil. Jójo, po tolika letech jsem si i já koupila nový mobil (respektive mi byl zakoupen).

Teď je ten správný čas ohlédnout se zpět.

Bylo mi asi 12. Všichni spolužáci ve třídě i spoluhráčky na basketě už mobily disponovali a já jen nakukovala přes rameno, jak hrajou hada nebo píšou smsky. Mámě jsem záviděla její Nokii 5110... kéž bych jednou takový telefon taky mohla mít! Někdy před Vánoci jsme s rodinou šli po litoměřickém náměstí, kde zrovna stál kamion Oskar (nyní Vodafone) s vystavenými telefony. Všichni jsme vstoupili dovnitř a já se naprosto zamilovala do Siemense A50. Tajně jsem doufala, že bych ho mohla najít pod stromečkem. Pod stromečkem nebyl. Ale byl ve skříni, kde zvonil poté, co už pod stromečkem nebylo co k rozbalování. Tímto uděluji veřejnou pochvalu mamce za splnění bojového úkolu spočívajícího v naskenování fotek, z kterých radost přímo prýští!

Z mého života však odešel tragicky. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Pobyt na horské chatě v Krušných horách. Je večer. Stmívá se. Vyrážíme s ostatními dětmi ke sjezdovce. Skáčeme do hlubokého sněhu. Skáčeme jako blázni. Odcházíme. Sahám do kapsy. Kapsa je prázdná. Ráno se ho vydáváme hledat na ono místo. Bez úspěchu. Můj první telefon zůstal pohřben zaživa pod sněhem.

Truchlení ukončila nová červenostříbrná véčková Nokia 6131. Byla úžasná. Nádherná. Milovala jsem její "vystřelovací" tlačítko k otevření. Měla barevný displej a foťák. Prostě dokonalá. Jenže jednoho dne začala zlobit. Odnesla jsem ji do prodejny na reklamaci.

(V době, kdy byla moje kráska na reklamaci, nebylo zbytí, než používat jako záložní mobil tu Nokii 5110 po mámě...kterou už rozhodně nikdo nikomu nezáviděl. Vyrazili jsme s pár spolužáky do kina, běželi Snowboarďáci. Seděli jsme v první řadě, jelikož po promítání byla plánovaná filmová delegace. Nicméně ještě před promítáním někomu v sále začal zvonit telefon. V té době už měl každý telefon s polyfonním vyzváněním a tohle byla ta nejklasičtější stará pípací melodie. S úšklebkem jsme se na sebe všichni podívali. A dívali jsme se dlouho dlouho... než mi došlo, že ten telefon zvoní v tašce mě. Šmankote, jak mě v těch 15 bylo trapně, když jsem to pádlo vytahovala.)

Kvůli reklamaci jsem byla naprodejně ještě dvakrát. Napotřetí to bylo necelý měsíc předtím, než mi skončila záruční lhůta. Jako dítě štěstěny jsem si tak vlastně mohla zadarmo vybrat mobil v ceně, ve které byla tenkrát Nokia. A že za ty dva roky mobily zase pokročily...

A tak jsem si vybrala Samsung S 5600 Preston. Dotykový! V té době něco! Se skvělým foťákem. Bože, jak já ho milovala.

Dostal od života mnoho ran, kolikrát spadl až na dno, nepočítám. A že to dno byly třeba schody, na které dopadl z dvoumetrové výšky. Ale on nikdy ani nepípl a šel se mnou životem věrně dál. Jiní mě nezajímali. Nezajímal mě jejich vzhled ani možnost připojení vždy a všude. Opravdu jsem netoužila po žádném jiném. Preston mi sloužil stále perfektně a oproti moderní konkurenci vydržel v pohotovosti mnohem déle.

Jednoho dne jsem však podlehla systematicky vyvíjenému nátlaku ze strany mého muže, který mi neustále vytrvale podsouval, že také potřebuji chytrý telefon. "Tak mi ho teda kup." rezignovala jsem nakonec a podle recenzí si vybrala zlatý Samsung S6.

Představte si, ono to měří nejen tep, ale dokonce stres i kyslík. Ono vám to počítá kroky. Ono se to odemkne na otisk vašeho prstu. A má to milion dalších funkcí, které já asi nikdy nevyužiji. Momentálně nějčastěji využívanou aplikací je hra- bublinky Tak pevně doufám, že vydrží minimálně tak dlouho, jako telefon předchozí, který mám nyní pečlivě uložený jako záložní.

Já se klidně přiznám. Je mi sice 26, ale v pokroku jsem asi ztracená. Kdyby se mi nerozbila véčková Nokia, mám ji dodnes. Byla krásná, véčková, volala, psala, hrála...co víc si přát. Začala a skončila jsem u Facebooku. S novým telefonem jsem musela objevit Messenger, ale s nějakým Viberem, WhatsAppem a dále, na mě nechoďte. Stále příliš nechápu účel Instagramu, Snapchatu a podobných. Máme doma tablet, ale co je to iPod nebo iPad si vždycky budu muset nejdřív vygooglit.

Tak schválně, kolik telefonů a proč jste za život vystřídali vy?