Mohla bych zaplatit, říct děkuji, vymazat ho z přátel na Facebooku a skončili jsme, jasná zpráva.
Ale já jsem jiná... a když potkám stejně jiné lidi... nemohu se chovat v duchu obsahu první věty.
Chtěla bych poděkovat, jinak. A proto píšu tento článek.
Můj svatební příběh začal jako všechny ostatní... jen s tím rozdílem, že na přípravu svatby jsme díky našemu odjezdu do Anglie měli necelý měsíc a omezený rozpočet. A tak se netradičně oznámení rozdávala v den svatby, dorty jsem si pekla sama.... avšak jestli jsem věděla, že z něčeho ustoupit nechci, bylo to svatební video. Poslední léta na mě pořád odněkud vyskakovala svatební videa naprosto neznámých lidí a já věděla, že přesně tohle jednou budu mít. Svatební klip. V té době jsem nevěděla, že nejvíc vrásek na čele mi přidělá právě on.
Jako jednu z prvních věcí jsem se snažila zajistit fotografa a právě kameramana. Profesionální fotograf je rodinný známý, kterého jsme požádali i o zajištění kameramana. Bohužel mi dva dny před svatbou sdělil, že jeden je v zahraničí a druhý si zlomil nohu. Po tom, co mi klesnul tep na přijatelnou hodnotu jsem se rozhodla, že si ten domeček z karet zase postavím. Místo zdobení dortů jsem zasedla k počítači a zoufale googlila. Volala, psala. Byla odmítána z důvodu plného kalendáře. Jak jinak, byla středa a svatba se konala v pátek. Jeden zaneprázdněný kameraman mi alespoň doporučil facebookovou skupinu DSLR video. Naprosto jsem neměla šajna, co to DSLR znamená. Vlezla jsem tam, a každému, kdo se prezentoval svatebním videem jsem napsala zprávu (zajímavostí je, že videa jsem si ale nepouštěla, a věřte, že první svatební video, které jsem od Vasila viděla, bylo to naše...).
Ihned mi odepsal nějaký Vasil Kostin z Ústí nad Labem... a zachránil mi můj svatební sen i za cenu svého záškoláctví (ale pssst).
V pátek přijel v sedm ráno, aby mohl zaznamenat, jak se z vobludky s velkým nosem stává menší vobludka se stále velkým nosem. Plastika už se holt nevešla do rozpočtu. Tímto bych chtěla poděkovat i mé úžasné kamarádce a vizážistce Bětce Totáčové, která se mnou tak vedle školní třídy na základní škole a basketbalového týmu, po letech sdílela i svatební den. A věřte, že to se mnou neměla jednoduché.
Po proměně mě Vasil doprovázel ke kadeřnici. Musím ocenit, že na otázky : "Jak vypadám? Co říkáš na účes?" odpovídal velice trpělivě a správně. Tedy: " Výborně, skvěle, tak krásný účes jsem ještě netočil."
A tak s námi prožil téměř celý svatební den s kamerou v ruce. Vlastně ne s kamerou, protože mi vysvětlil, co že to DSLR znamená...
Později, když došlo na věc, tedy k odsouhlasení videa a mým případným výhradám, možná Vasil v duchu litoval, jakému ďáblu se to upsal. Věřte, že to se mnou také neměl jednoduché. Tamhle mi to nesluší, tamhle je okap, tamhle je to příliš krátké, tamhle příliš dlouhé...
Co se týče hudby, již na začátku jsem se zmiňovala o naší (nebo mojí??) nehynoucí lásce k Bon Jovimu. Jelikož měl plný diář, na svatbě nám zahrát nemohl. A tak jsem si přála, aby mi hrál alespoň v klipu. Vasil mi však sdělil, že na Joviho nemá práva. Dovedete si představit mou radost, když mi později oznámil, že práva sehnal a já si mohu vybrat song dle libosti.
A tak přivedl Vasil na svět dvě krásná videa, která zachycují náš dokonalý svatební den tak, jak nejlépe mohou. A já jsem mu za to moc vděčná. První video bylo víceméně v režii Vasila, je kratší, romantické a dojemné, před kliknutím na obrázek vezměte k ruce kapesníčky.
Druhé video bylo hlavně pod mojí taktovkou, právě s hudbou Bon Jovi. V druhé polovině jsou pak videa bonusová, bez hudby, "in natura". Po kliknutí na obrázek je třeba zadat heslo, jenž zní "martinamartin".
Mí přátelé o mně vědí dvě věci: že mám čuch na lidi a že jsem zatraceně upřímná.
A tak zatraceně upřímně říkám, že jsem šťastná, že jsem dva dny před svatbou musela shánět kameramana.
Zatraceně upřímně říkám, že jsem díky tomu poznala mladého člověka, který je tak šikovný, že v 18ti dokazuje něco, o co se někteří snaží celý život, a který je přesto sympatický a přátelský.
Zatraceně upřímně říkám, že kdyby byl svět alespoň z většiny plný takových mladých lidí, hned by se tu žilo veseleji.
Zatraceně upřímně říkám, že vím, kdo nám bude točit zlatou svatbu!
Děkujeme Ti, Vasile!
Martina a Martin Maršálkovi :-)
)
netrvalo dlouho, skončilo v podstatě hned při první cestě do zaměstnání. Cesta se ukázala dosti nebezpečná pro samu mladou ženu a Martin mě musel doprovodit. 20 minut rychlou chůzí pěšky na autobus, z velké části cestou obklopenou křovím či lesem, bez osvětlení, v naprosto neobydlené části. A že v půl sedmé ráno je ještě zatracená tma. Stejně tak v pět večer.
