A jsme u té sedmičky.
K žití jsme si vybrali městečko poblíž Newcastle upon Tyne. Začali jsme hledat již před měsícem, kdy se Martin odstěhoval na hotel v Newcastle a já zůstala ve Flackwell Heath, kde jsme stále museli platit nájem a já ještě týden chodila do práce. Já hledala na internetu možné bydlení, Martin telefonoval a chodil na prohlídky. U jednoho z prvních domů, na který jsme se ozvali, nám bylo řečeno, stejně jako u většiny dalších, že landlord nepovoluje psa. Dny plynuly a možnost pronájmu se psem byla jen na nepěkných nebo ne zcela vyhovujících místech.
Ovšem dům, který se nám tak líbil a na který nás odmítli z důvodu psa, byl stále volný. Martin už to znovu zkoušet nechtěl, že prý to nemá cenu. A to zase já se tak brzy nevzdávám. Líná huba, holý neštěstí. Napsala jsem email s žádostí, aby se znovu zeptali landlorda. Že náš pes je malý , klidný, starší… a poskytneme jim klidně i psí kauci. V odpovědi najednou stálo, že landlord jednoho psa akceptuje. No měla jsem radost, jak z mobilu pod stromečkem, když mi bylo třináct, co vám budu povídat. Pak to šlo rychle: prohlídka, bereme, kontrola kredeibility, smlouva a tradá, můžeme se stěhovat.
Protože jsme měli psa, ve Flackwell Heath jsem musela zařídit profesionální úklid včetně čištění koberce. Když jsem si našla ceníky, myslela jsem, že mě vomejou.
Naštěstí se mi přes internet podařilo najít osmadvacetiletou Slovenku, která mi umyla kuchyň a koupelnu za hubičku a ještě jsme si u toho popovídali.
Čištění koberce mi sehnala má úžasná sousedka Jitka, které jsem pak i předala klíče, jelikož pán čistil až v době, kdy já už byla pryč.
K přestěhování samotnému jsem zkusila kontaktovat Mikea z webového inzertního portálu Gumtree. Toho samého Mikea, který nás stěhoval z High Wycombe do Flackwell Heath. K mé radosti s tak velkou vzdáleností neměl problém, i přesto, že to byla dosud jeho nejdelší stěhovací cesta.
V neděli v devět ráno jsem s Mikem naskládala všech tisíc a jedna věcí, sebe a psa, do modré dodávky. Rozloučit se sousedy, zamávat sousedům a vstříc pětihodinové cestě na sever.
Ve tři hodiny už jsem stála v "našem" prázdném obýváku, který se za 20 minut proměnil v obývák, kde nebylo k hnutí.
Ještě to odpoledne jsem se dala do úklidu. A můžu Vám říct jedno. Kdybych já nechala následujícím nájemníkům nemovitost v takovém stavu, hanba by mě fackovala. A nejen ta, i máma by mi nafackovala, kdyby to viděla, a já bych jí k tomu tleskala do rytmu.
Humus, humus, humus. Nechutný, nechutný, nechutný. Tři dny jsem myla, čistila, dezinfikovala a mezitím občas zadržovala zvracení, protože cizí vlasy prostě nesnáším a intenzita pocitu na blití je přímo úměrná jejich počtu pohromadě. Nikdy nepochopím, v jaké špíně dokážou někteří lidé žít. A to nejsem člověk, který by v kteroukoli denní či noční dobu mohl jíst klíďo píďo ze země. To ostatně v domácnosti se psem není ani dost dobře možné. Za prvé cokoli na zemi je v milisekundě chlupaté a v další milisekundě už to existuje jen v dutině břišní onoho nenažraného tvora (chápejte psa, nikoli manžela).
Po opravdu převelice důkladném úklidu, za který by se nemusely stydět ani uklízečky z prezidentského apartmá, mohu prohlásit, že se nám tu líbí. Dům je krásně prostorný, s francouzskými dveřmi vedoucími z kuchyně na bezva zahradu.
Důvodem mě odmlky byl však nejen úklid, ale také absence internetu. Poté, co jsem přijela měl manžel z mé přítomnosti nejdříve 30 minut velkou radost. Poté zjistil, že jsem zapomněla přivézt nějaký kabel a začal rudnout. Pak mu naběhla žíla na čele a pak se pořád rozčiloval, že věděl, že jsem takový technický analfabet, ale ne, že až tak moc veliký. Na mou obranu: řekl, že mám vypojit kabel, ale neřekl odkud. Vypojila jsem ho tak ze špatné strany, jelikož to vypadalo, že druhá prostě vede ze zdi. Zavolali jsme tedy sousedce Jitce, jelikož měla ještě ty naše klíče, a požádali o zaslání kabelu. Kabel přišel, ovšem manžel hudroval dál. Chyběla mu krabička. O níž se mě snažil přesvědčit, že tam byla. Stejně vehementně jsem ho přesvědčovala já, že nebyla.
Krabičku našel u sebe v krabici (nicméně ani ta nám nepomohla a do prvního června jsme odkázáni jen na pár dat z mobilu).
Tento výsledek mě nijak nepřekvapil, jelikož na chlup stejně mě den předtím přesvědčoval o chybějících šroubcích k posteli, které měly být v papírku a já jsem podle něj někam zašantročila. Šroubky byly v papírku v jeho krabici, přesně tam, kde měly být.
Ovšem abyste mě špatně nepochopili- já si nestěžuji. Říká se, že ženy si berou muže podobné svým tatínkům. Vedle toho, že je Martin panna stejně jako táta (a také děda- maminčin táta…), tak i táta se doma rozčiloval, že mu máma zašantročila tohle a tamto…. a pak to našel ve svých montérkách. Vedle toho je Martin, stejně jako můj táta, velmi pracovitý a poctivý. V neposlední řadě je to milující manžel, i přesto, že začíná být trochu bručoun- stejně jako táta. Jen (možná naivně) doufám, že se můj manžel nebude, tak jako táta, s přibývajícími manželskými lety příliš zvětšovat… promiň, táto! 
Ale to víte, že je mám ráda oba, ať maj pupky jakékoli! 
Ještě poslední fotografie pro zajímavost, pro srovnání, a možná i pro pobavení, jelikož proudění vzduchu v roce 2012 při přejezdu Golden Gate v San Franciscu mi nebylo zrovna nejlepším kadeřníkem, a můj účes se stal drobet extravagantním.
