Za krásami Anglie

Děj tohoto článku se udál téměř dva měsíce nazpět a asi by se nic nestalo, kdyby tu nebyl. Jenže mě tam ten červík pořád vrtá, a nepřestane vrtat, dokud ho nedoplním.

Sobota 14. května se nesla ve znamení dalšího výletu. Posledního v okolí hrabství Buckinghamshire, kde jsme ještě donedávna bydleli. Právě proto, že jsem se měla brzy stěhovat, bylo mi líto odjet, aniž bych viděla alespoň Stonehenge, které nebylo úplně nejdál. Jozef, který už s námi byl v Oxfordu, už se tenkrát zmiňoval, že kdybychom plánovali nějaký další výlet, můžeme se na něj obrátit. Tak jsem se tedy obrátila :-)

Jozef je třiatřicetiletý mladý Polák, kterému vzdávám hold, jelikož ještě v říjnu se mu ručička na váze vymrštila až ke 170 kilogramům. Nyní je o více než 60 kilogramů lehčí a poctivě pracuje na minimálně dalších dvaceti. Musím ovšem dodat, že všeho dosáhl jen změnou jídelníčku, pohyb vyloženě nesnáší.

Sobotní ráno jsme s Ketynkou usedli do Jozefova BMW. Plán výletu jsem předem sestavila já podle jednoduhcého klíče: všechna místa musela být s doložkou "dog friendly". Nejdříve jsme dorazili na zříceninu hradu Donnington, který se tyčil na malém kopečku nad golfovým hřištěm. Donnington castle byl postaven v roce 1386. V roce 1646 však rozhodl parlament o jeho demolici a z hradu se dochovala jen strážnice.

Na naší cestě byla i další zřícenina, tentokrát hradu Ludgershall. Už když jsem se předem přátelům zmiňovala o našem výletu, nikdo tento hrad neznal. Navigace nás navedla na místo, kde žádný hrad nebyl, jen domy. Zeptali jsme se kolemjdoucího, který nám sdělil, že tam žádný hrad není. Rozčarováni jsme dojeli za městečko a ještě vyzkoušeli znalost zaměstnanců benziny. Ti nás navedli zpět, kde jsme se znovu zeptali na hrad Ludgershall. Tento pán už věděl, ale s úsměvem nám sděloval, že tam nic není, a že to není ani hrad... ale alespoň nás nasměroval. Mnoha Angličanům asi takovéto památky patrně za návštěvu nestojí. Mně to ale za to opravdu stálo. Zříceniny mám ráda nejen proto, že jsou přístupné psům, ale také pro jejich atmosféru, pro to, jaký vytvářejí prostor pro fantazii. Byla sobota, nádherné počasí, krásná zřícenina z jedenáctého století hned u města a přesto jsme tam byli sami...

Pár desítek minut nás dělilo od místa, na které jsem se těšila asi nejvíc. A právem. Avebury.

Nádherné místo, nádherné počasí... naprosto perfektní pro celodenní výlet s rodinou. Jenže já byla s Jozefem, a jak jsem zmínila, pohyb mu je cizí. Včetně chůze. A tak jsem byla ráda alespoň necelou hodinku, během které jsme prošli kamenou alejí, a zabočili ke stromům přání, na který můžete připevnit stuhu a něco si přát. Tyto stromy jsou zvláštní svými kořeny a údajně měli být inspirací pro J.R.R. Tolkiena a jeho chodící stromy z Pána prstenů.

Dům s břidlicovou střechou, kterých je v této čísti Anglie mnoho. A zase kameny, a zase kameny. Avebury je místo kamenů plné a tyto kameny zde byly posazeny kolem roku 2500 př.n.l. Pokud mám srovnat se Stonehenge, vždy bych si vybrala Avebury. Není tak komerční, vstup je stále zdarma, můžete zde strávit klidně celý den a kamenů tu je habaděj.

Oproti tomu Stonehenge je natřískané lidmi, do bezprostřední vzdálenosti kamenů se nedostanete (dříve ano, nyní už to možné není), trasu projdete za pár minut, za kterých zaplatíte necelých 20 liber na osobu. A co je pro mě nejdůležitější.... se psem se tam nedostanete. Ale máte možnost se na tuto světoznámou památku podívat alespoň za plotem, jak jsme učinili i my.

Naše další zastávka, Old Sarum, se nachází na vršku kousek od města Salisbury. Old Sarum je nejstarším osídlením Salisbury. Pevnost zde byla postavena již kolem roku 400 př.n.l. Je přístupné veřejnosti, za 5 liber. Zajímavé a krásné místo, kde můžete také strávit i několik hodin.

Jako poslední nás volala gotická katedrála v Salisbury, jejíž základní kámen byl položen v roce 1220. Při vstupu do areálu vás katedrála ohromí svou velikostí, aby ne, s výškou 123 m se pyšní nejvyšší kostelní věži ve Velké Británii. Vedle věže se ale pyšní i nejstaršími funkčními hodinami na světě z roku 1386. V době naší návštěvy zde probíhala jakási výstava a já jsem zjistila, že si na velikost mé nohy stěžovat nemusím, mohlo by to být i horší.

Všem výletníkům přejeme pěkný den! My si už pár dnů (ne)užíváme typického anglického počasí a marně čekáme na to slibované nejteplejší léto...

Barvy, barvy, barvičky!

Hned na začátek chci říct, že ctím hesla "proti gustu žádný dišputát" a "sto lidí, sto chutí" a v článku naleznete opět pouze můj naprosto subjektivní a naprosto nedůležitý pohled na věc.

Na věc barev. Ačkoli v mém odborném pojednání o praní zastávám názor, že bílá a černá jsou také barvy, pro účely tohoto článku na ně jako na barvy hledět nebudeme. Nebo můžeme, ale jen jako na barvy nudné a fádní. A sterilní. A neútulné. A nehřejivé. A nudné a fádní. Tak.

Něco vám řeknu. Módní trendy mi byly vždycky tak trochu šumák. Stejně tak, jako se oblékám, tak jak se mi co prostě líbí nebo nelíbí, v čem se cítím nebo necítím (nasrávajdy si mezi lidi nevezmu, ani kdyby to byly poslední kalhoty ve vesmíru), tak i bydlení si zařizuji podle uvážení svého. Supermegagigaultra moderní bílobílá místnost ve stylu nemocničního pokoje není nic pro mě. Snad minimalismus se tomu říká a já jsem tedy maximalista, jehož styl by možná takový minimalista nazval "každý pes, jiná ves". Ale mě se to líbí. Miluju barvy, a kde jinde se jimi obklopit, než doma, kde trávíme tolik času. Během našich stěhování, jsme si zatím malovali dvakrát. Kuchyň byla vždy v odstínech žluté, ložnice v zelené. Předsíň jsem tapetovala dekorem cihly s břečťanem. Na chatě v pokoji, který jsem obývala, po mě stěny zůstaly fialové.

Nyní civím na bílé stěny. Jen z toho důvodu, že dům není náš, je veliký, a malování a případné přivádění do předchozího stavu by nás stálo až příliš mnoho energie, času, peněz. Vzhledem k frekvenci našich stěhování si to nelajznu. Nu což, tak se ze mě ze dne na den stal milovník obrazů, kterými dávám bílým stěnám nádech domova. Vedle třídílného obrazu s červenými květinami (původně do kuchyně, nakonec do pracovny) a jiného třídílného s oblázky (na chodbu před koupelnu) jsem pořídila i krásný obraz lesa s prosvítajícími slunečními paprsky (do obýváku).

Má to jen jeden malý háček. Respektive to ten háček nemá. Nemáme vrtačku a obrazy už přes týden leží na zemi o zeď jen opřené. Samolepící háčky se ukázaly pouze jako několikahodinové řešení, když nás přinutily o druhé hodině ranní vzít do ruky obušek a jít se podívat, kdo nebo co způsobilo ten hluk v kuchyni.

Jsem ženská. V některých odvětvích asi trochu víc ženská. Nepředpokládám totiž, že by si chlap vybíral nový notebook podle barvy. Doposud jsem disponovala 7 let starým notebookem. Což to, o věk, a jak jsem řekla, ani o módní trendy mi nejde. Kdyby fungoval, měla bych ho klidně další dekádu. Jenže půl roku psaní písmene "a" pomocí kláves ctrl+v se na mě podepsalo. Doposud a stereotypně píšu tímto způsobem.

Při výběru jsem měla pouze několik málo požadavků. Řazeno podle důležitosti:

• Musí být dotykový.
• Nesmí být černý.
• Mohl by být sytě růžový. Nebo fialkový, zelený, žlutý....nejlépe duhový.
• Nesmí být těžký a příliš velký.
• Musí mít dlouhou výdrž.

Zdálo by se, že výběr nebude nijak obtížný. Chyba lávky. Objevila jsem díru na trhu. Přímo džuznu! Samá černota! Mé požadavky splňovaly v podstatě jen dva kousky. Červený HP a oranžový Lenovo. V tomto bodě jsem přivolala na pomoc muže. Muže, který sice nerozumí barvám, ale rozumí zbylým parametrům, jako je RAM, CPU nebo HDD. Muž přiřkl svůj hlas oranžovému kandidátovi a bylo rozhodnuto. Dnes mi můj nový notebook, druhý v životě, dorazil. Jsem spokojená, ta oranžová je prostě skvělá! :-)

Kovbojka

V Čechách jsem nikdy nebyla na šití po nehodě. Lup, dva měsíce v zahraničí a je to tam. Nikdy mi nad domem nekroužil vrtulník, abych pak zjistila, že hledali loupežníky. Lup, 3 měsíce a je to tam. Nikdy jsem nevolala záchranku. Lup, půl roku a jedem si to v noci do špitálu.

Dneska zase lup. Městečko, kam jsme se před měsícem přistěhovali, je malé, klidné, bezproblémové. Nastěhujeme se a už tu máme ozbrojený policejní kordon.

Bylo po osmé ranní, když mi Martin volal, že cestou do práce z autobusu viděl ozbrojené policejní jednotky na místě, kolem kterého jsme nedávno procházeli. Okamžitě jsem zapnula počítač, abych se pokusila zjistit, o co jde. Za pár minut už se v internetových novinách objevila první zpráva. Veřejnost zavolala policii kvůli obavám z muže, který se zamkl v místnosti ve svém domě. Přiznávám, že článek byl napsán tak, že asi není divu, že Facebooková stránka obyvatelů městečka se plnila lehkomyslnými komentáři typu, že se šel chlápek vyčůrat, zamknul se v koupelně a manželka na něj zavolala policii, protože to on normálně nedělá. Nicméně mě překvapilo, že takových komentářů ve smyslu, že policii asi nemá nic jiného na práci, zde bylo plno. Ani známka po tom, že situace může být važná a policie se snaží nic nepodcenit. Být policistou tady asi nebude o nic lehčí, než u nás.

Během dne na místo přijeli další policisté, psovodi, záchranka. Ulice byla uzavřena a lidem bylo doporučeno nevycházet z domů. Doposud se vyjednává! Hádám, že celodenní vyjednávání s namířenými zbraněmi nebude známkou pana domácího, který se zabouchl v koupelně. Není nic špatného na tom zachovat si smysl pro humor v každé situaci, ale pokud to přeroste ve znevažování práce policie, která v daném případě pouze činí svou práci, tedy snaží se chránit občany v nasazuje při tom životy, je to špatně. Zvláště v této době. Jak by tito lehkomyšlenkáři křičeli, pokud by se stala tragédie.

Jistě, staly se situace, kdy i já jsem si říkala, že by příslušníci (především ale městští) měli řešit naprosto jiné věci, ale nikdy bych jejich práci nezačala celkově znevažovat a zpochybňovat. Pokud si někdo dělá legraci z toho, že policie zkrátka dělá svou práci, považuji to pouze za frajeřinu a honění si trika.

Howgh!

NHS = Na Hovno Systém?

Zkratka NHS v sobě ve skutečnosti ukrývá slova National Healthcare Service, které můžeme do češtiny přeložit jako národní zdravotní služba. O NHS, tedy zdravotním systému v Anglii, bylo napovídáno mnohé. Většinou mnohé špatné.

Faktem je, že jsem ještě nepotkala člověka, který by byl se zdejším zdravotnictvím spokojen. A že jsem se ptala i rodilých Angličanů.

Já si zatím nedovolím hodnotit, jelikož české a anglické zdravotnictví funguje na rozdílných principech, jedná se o země s naprosto rozdílným počtem obyvatel a v neposlední řadě zde nemám zkušenost se soukromým pojištěním, které by vám mělo zajistit určitou nadstandardní péči a menší čekací lhůty.

Ovšem něco už jsem tu vypozorovat stihla.

Systém placení v Čechách: Platím zdravotní pojištění. Vždy. Buď ho za mě platí zaměstnavatel, úřad práce nebo já sama.

Anglie: Zdravotní pojištění, tak jak ho známe z Čech, neexistuje. Pokud nejste zaměstnaní, platit ho nemusíte a přesto jste ošetřeni. Postačuje vám už to, že tu bydlíte.

Návštěva lékaře v Čechách: Není mi dobře, tak jdu k obdvodnímu lékaři. K mým lékařům jsem mohla jít vždy rovnou, bez objednání, jen jsem si vyseděla případnou frontu. Mám vyrážku, jdu na kožní. Chodím na pravidelné preventivní prohlídky na gyndu.

Anglie: Objednáte se k obvodnímu lékaři, ať už je vám, co je vám. Pokud vás objednají dříve, než za týden, jste šťastní lidé. Obdvodní lékař vás případně pošle ke specialistovi. Na prevenci na gyndě zapomeňte. Prohlídku si můžete vyžádat až v případě, že už vás nějaký problém trápí. Ovšem antikoncepce je tu zdarma.

Ve stále ještě poměrně nedávné době jsem získala zkušenost s urgentní návštěvou nemocnice, ze které si moje brada díky mé koloběžce, prudkému kopci a rannímu mrazíku odnesla několik stehů. Pokud se chcete zpětně pokochat cizím neštěstím, můžete tady. Nutno podotknout, že to nebyla zkušenost špatná (kvalitu šití však neumím posoudit).

No. Bohužel jsme v ještě méně nedávné době, rozumějte před pár dny, získali další zkušenost. Tentokrát s noční návštěvou nemocnice. Tu už musím podoknout, že je štěstí, že stav se nakonec ukázal jako života neohrožující, jelikož v opačném případě by se NHS mělo překládat jako Necháme Ho Skonat.

Manžel měl zdravotní potíže, které se stupňovaly tak, že jsme v 11 hodin večer telefonovali o pomoc. Pokud jde o bezvědomí, infarkt atp., voláte na 999. Jinak 111. I když byly problémy závažné, z obavy ze "zneužití" linky 999 jsme vytočili 111. Po nadiktování milionu údajů a informací došli k závěru, že pro nás někoho pošlou. Hodina pryč a my stále vyhlíželi pomoc. Voláme znovu. Jsou extrémně zaneprázdnění, pošlou pro nás taxíka. Za hodinu přijel taxík. Ulevilo se nám, nasedli jsme. V následujících minutách se nám ale extrémně přitížilo. Ještě při nasedání se nám nešťastnou náhodou podařilo malinko, opravdu malinko, znečistit sedadlo. Stačil by jen papírový kapesníček. Taxikář se ale začal chovat naprosto arogantně, vyhodil nás a odjel. Své arabské národnosti opravdu dobrou reklamu neudělal. Stáli jsme naprosto opaření před domem. WTF? Co to k***a je?

Další telefonát, tentokrát už 999. Zde už tolik údajů diktovat nemusíte. Po další hodině přijela ta extrémně zaneprázdněná prázdná ambulance. Prázdná zůstala i celou cestu do nemocnice, ve dvě ráno už se asi všici uzdravili.

V nemocnici jsme proseděli další tři hodiny, během kterých udělali krevní testy a rentgen. Naším lékařem byl mimochodem asi tak podobně starý mladík, který studoval medicínu v Čechách.

Testy dopadly dobře a v půl šesté ráno jsme se taxíkem dostali domů. Taxikář byl pro změnu typický rodák, starší veselý dědeček s přízvukem jak prase, nerozuměla jsem mu skoro ani slovo. Taxametr ukazoval 12. 70, tak to zaokrouhlil. Na 10! To by se mi asi v Čechách nestalo.

To je pro mě osobně základní znak Anglie. Jednu chvíli jí skoro nesnáším, ve druhé chvíli jí zbožňuji.

Poučení pro příště: taxíka volat rovnou, hřebíčky hodlám zatloukat tak akorát do zdi nebo do pomerančů na Vánoce.

Hrajeme si. Hrajete si?

Hravost a soutěživost. Naše druhé já. Mé odjakživa, manžel mu musel propadnout až po seznámení se mnou.

Má hravost byla rozvíjena od útlého dětství. Vedle sportu jsem byla nenápadně, ale systematicky, vedena i ke karbanictví. Začalo to prším, kvartetem a černým Petrem, pokračovalo žolíky a skončilo kanastou.

O víkendech jsme pak s rodiči jezdili na chatu. Na chatu, kde se koupelna skládala z umyvadla v kuchyni a kadibudky na konci dvora. Po večerech jsme zasedli ke stolu v kuchyni, stáhli staré zpuchřelé rolety a karetní soustředění mohlo začít. Hráli jsme kanastu. Tým, který první dosáhl tisíce bodů, vyhrál. Někdy nám to trvalo do půlnoci, někdy do jedné. Nikdo nechtěl sedět před tátou a házet mu karty, protože vždycky blafoval.

Stejně jako v žolíkách, kdy nám táta pravidelně zavíral z ruky a dosažení bodové hranice nás ostatních na sebe nenechalo dlouho čekat.

Uběhlo pár let a na pultech obchodů se objevila vědomostní stolní hra Česko, kterou jsem si tenkrát přála k Vánocům. Snad abych mohla vyhrávat, chodila jsem přeci na gympl… ale ejhle. Můžete hádat, kdo nejčastěji sbíral vavříny pro vítěze. Zase táta. Vyučený táta. Táta je pro mě důkazem, že vysoká škola nevypovídá nic o inteligenci či vzdělanosti člověka. Záleží na době, na prostředí, kde se člověk narodí. Dneska by mohl mít táta vejšky tři. Dějepis a zeměpis na pajdě, Policejní akademii a Vysokou stavební, kdyby nějaká byla.

Protože u nás si ráda hrála celá rodina, Activity jsme v našem herním repertoáru nemohli postrádat a karta se obrátila. Táta s bratrem pravidelně sledovali jak se červená figurka nezadržitelně blíží k cílové čáře. Není však divu, jelikož fakt, že ženské mají obecně mnohem větší slovní zásobu, než muži, že lépe malují a jsou větší herečky, je veřejně znám. Například tátovo kreslené mastné oko na polévce se nesmazatelně zapsalo do historie. Do historie se později zapsal také Martinův bráška Pavlík, který měl za úkol kreslit jakési rčení. Viděli jsme okno a nějakého hada nebo prasklinu v něm… Pavlík se rozčiloval, že jsme úplně blbí, že to nepoznáme. A řešení? "Lepší, než drátem do vokna přeci….!" Písmenko sem, písmenko tam…

Od té doby skutečně používáme doma ono rčení pouze v této vytuněné podobě.

Jak jsem předestřela, Martin se po seznámení s mou osobou k našim hrátkám přidal a hned na začátku vztahu tak mohl zjistit, co jsem zač. Nemohl se pak divit, když jsem házela kartami, kostkami či figurkami při Dostizích nebo karetních Monopolech. Zároveň však ví, že v dětství jsem chtěla být mimo jiné také herečkou a velká část mého nadměrně expresivního chování je tak pouze součástí mého hereckého projevu.

Pokud nemáme s manželem k dispozici stolní hry, vystačíme si i se slovy. Takový obyčejný slovní fotbal nebo "Hádej, kdo jsem" vám dokáže dlouhou chvíli pěkně zkrátit. Naposledy jsem se proměnila v Kojaka, který nám zabil celou cestu autobusem.

Hry si i sami vymýšlíme. Ještě ve starém bydlišti, kde jsme docházeli 3 km do práce, jsme několikrát počítali auta. Každý si zvolil značku, a kdo napočítal víc zástupců jím zvolené značky, vyhrál. Díky této hře jsme zjistili, že nejčastější značkou auta v Anglii je Ford (84 kusů na 3km), za ním následuje Vauxhall (u nás Opel) (65 ks), poté Volkswagen (63 ks). Poté stojí za zmínku ještě Peugeot (26 ks), BMW (25 ks), Mercedes (24ks) a Audi (23 ks). Jó, a Škodovek jsem během těch tří kilometrů napočítala 11.

Oproti hrám nejjednodušším se nebráníme ani technice. Před více, než třemi lety nám do domácnosti vstoupila taneční podložka, ne které jsme se opravdu pořádně zapotili. Ve všech skladbách jsem držitelkou rekordů já, ale je jedna, na které drží rekord Martin. Po hodinách pokusů o překonání jsem se s tímto faktem musela smířit.

Další herní výstřelek jsme získali před rokem a půl (neuvěřitelné, jak čas letí) víceméně ze dne na den díky naší velevážené přítelkyni Aničce, respektive díky jejímu tehdejšímu příteli, který byl velkým fanouškem herní konzole Playstation. Protože to byl fanoušek opravdu veliký a nadprůměrně movitý, po nejnovějším Playstationu PS4 nejen zatoužil, ale také si ho zakoupil. Jeho starý PS3 tak hledal nového majitele. A protože já jsem po tomto Playstationu zatoužila ihned po jedné z návštěv, při které jsme hráli vědomostní hru - takzvaný Buzzův kvíz, noví potencionální majitelé se přímo nabízeli. Domluvili jsme podmínky odkupu a o Silvestra jsme už s Martinem soutěžili do novoročního rána. Buzzův kvíz jsme si natolik oblíbili, že jsme si zde v Anglii zakoupili i jeho anglické verze, jednu všeobecnou a jednu muzikální.

Ovšem i já jsem si vyzkoušela stinnou stránku této konzole, když si Martin bez mého vědomí zakoupil hru s názvem Fall Out. Evidentně věděl, proč ji kupuje bez mého vědomí, jelikož kdybych věděla, jak závislým se na této hře stane, domů bych ho s ní nepustila. Naštěstí pro něj se jednalo o hru, která má konec (který přišel snad po měsíci), jinak bych hru musela, pro dobro našeho manželského svazku, ukončit jejím záhadným zmizením.

Na hry nedám dopustit a vždy budeme mít doma jejich zásobu, abychom si kdykoli mohli hrát. Sami, s rodiči nebo s přáteli, a stejně tak jednou s dětmi. Hry pro nás nejsou dětinskou záležitostí. Jsou nejen způsobem zkrácení dlouhé chvíle, ale také prostředkem ke sbližování a vytváření pohody, protože je hrajeme spolu, povídáme si a smějeme se, ať už hrajeme karty nebo Playstation.

Zkuste si také najít čas, a místo sezení s partnerem nebo rodinou u televize, zasedněte ke stolu. Karty má doma téměř každý. Uvidíte, že to má něco do sebe!

Pokud už si doma hrajete, budu moc ráda, když se se mnou podělíte o Vaše herní zážitky a dojmy! Her není nikdy dost a ráda se nechám do budoucna inspirovat... :-)

Domy z papundeklu

Není to tak dávno, co mi máma říkala, že jí kamarádka říkala, že jí její dcera žijíci v Anglii říkala…. Že tu mají domy z papundeklu. A asi měla pravdu, jelikož jsme se s největší pravděpodobností do jednoho takového nastěhovali.

Když se v Anglii nastěhujete do pronájmu přes agenturu, během prvních dnů byste měli celý dům prohlédnout a všechny jeho nedokonalosti zdokumentovat a informovat o nich jak landlorda, tak agenturu. Po skončení nájmu Vám tak nebude přišito na triko nic z těchto nedokonalostí.

Náš inventář byl poměrně obsáhlý.

Když jsem prvně vypustila dřez, všechna voda se vypustila přímo do skříňky pod ním. Aha, historie se opakuje. Ten samý problém jsme měli i v minulém pronájmu. Než se dostavil instalatér povolaný landlordem, ucpali jsme díru v trubce gumovou rukavicí. Instalatér toho moc nespravil, rukavice zůstala. Verdikt: Kupte si pračku.

Netěsnící francouzské dveře na zahradu, netěsnící okno v koupelně, netěsnící obývák -mezi podlahou a stěnou byla škvíra, kterou jste viděli ven. Zkrátka takový dům lufťák.

Naši landlordi se zdají být poměrně zodpovědní a další opravář, tentokráte okenář, se opět brzy dostavil. Spravil dveře i okno, zatmelil škvíru. Odjel. A zase přijel. Francouzské dveře se mi totiž nedařilo zamknout. Stalo se, čeho jsem se obávala. Přijel, vyzkoušel a zamkl a já vypadala jak totální kráva (což si myslel patrně i on, jelikož se příliš nesnažil svůj výraz maskovat).

K zamknutí jste totiž potřebovali sílu rozzuřenýho bejka , kterou já nepoužila, protože mi přišlo, že bych kliku, kterou jsem předtím musela uvést do horní polohy, leda tak zlomila.

Když už tu byl, tak mi aspoň ještě opravil dveře do ložnice, které se nedaly zavřít bez přizvednutí.

Amatérsky přidělaný krb s uvolněnými šroubky a nefunkčním ovladačem. Přijel mladý milý elektrikář, příjemná změna oproti okenářovi. Dorazil se hlavně kouknout na takovou tu skříňku,co je venku na baráku, asi teda s elektrikou (Podotýkám, že jsem studovaný právník, zkušená pokojská a prodavačka, tudíž mám právo nevědět, co to je. Stejně jako jsem měla právo v posledních měsících poprvé v životě měnit žárovku nebo promazat vrátka, aby nevrzala).

Ovladač odešel do věčných lovišť. Krb sundal, znovu přivrtal. Mně vadí, že je křivě krb. Martinovi, že jsou křivě šroubky.

Promáčknutá "dlaždice" v koupelně. Uvozovky jsou na místě, koupelna totiž není klasicky zděná, ale obložena jakýmsi umakartem v modernějším designu, nebo spíše plastovými dlaždicemi.

Jen estetický detail, který ovšem jen dokazuje charakter celého domu.

Záchodové prkénko nepřetrvávající ve zvednuté poloze déle, než setinu sekundy. Což je ovšem jedna z vad, které jako žena vítám a spatřuji v ní nenásilnou a efektivní formu učení onoho člena mužského pokolení, jelikož za ta léta jsem u nás stále nedocílila prkénka neustále v poloze dolní. Žádný opravář tedy nepřichází v úvahu.

Aby nedošlo k mejlce: jsme spokojení a dům bychom nevyměnili, ale některé jeho vlastnosti jsou…přinejmenším zvláštní. Pro skalní fanoušky seriálu Přátelé bych použila slovo obskurní.

Tak třeba ta šíře futer. Co může vést architekty k tomu udělat všechny dveře do obýváku o šíři 66 cm? Sedačky se přeci kupují vcelku, ne na kusy!

Tak malý dveře jsme snad v Čechách neměli ani na záchod, kam potřebujete propašovat v podstatě hlavně jen sebe.

No a ty okna. Proč okna, která se nedají otevřít? Vedle toho, že se nedají využít právě třeba ke stěhování, se ale hlavně nedají zvenku umýt! Na takové okno v pracovně v prvním patře bych si buď musela patrně zaplatit někoho s vybavením nebo si koupit pořádně vysoký žebřík a riskovat život při odstraňování ptačího trusu, který nám kazí výhled.

Ani k jednomu se nechystám a má potřeba záclony tak získává další rozměr.

Zase ty záclony. Už dříve jsem se zmiňovala, že záclony tu moc nefrčí a do minulého bydlení jsem si nechala dovézt dvě rozpěrné tyče se záclonami, které jsem ihned využila i tady. Ale větší dům, víc oken… Což není nic k mému údivu, jako to, že mi zase schází garnýže. Buď není žádná nebo jen jedna a já si budu muset vybrat mezi průsvitnou záclonou nebo neprůsvitným závěsem.

Pokud vedle sebe postavím český a anglický dům, kvalitativně mi ten anglický mi připadá skoro jako domeček z karet.

Měř! Aspoň jednou, vole!

Vážení čtenáři, pohodlně se usaďte do svých křesel a sedaček a nechte si vyprávět, jak si Martínka s Martínkem zařizovali domeček. Jak název napovídá, z vyprávění vyplyne i ponaučení. A nejen jedno.

Náš domeček se dvěma ložnicemi jsme si pronajali nezařízený. Nezařízený tak moc, že nám dokonce scházela i pračka, lednice či mikrovlnka. A také sedačka.

Jelikož stále stojíme na startovní čáře, možná jen malilinko za ní, rozhodně jsem neměla v úmyslu pořizovat vybavení nové, když nám postačí "z druhé ruky". Hlavním důvodem druhoručného vybavení ovšem stále zůstává možnost dalšího budoucího stěhování, jelikož vyhodit nebo prodat věci pořízené za pár šupů, tolik nebolí.

Jako první jsme si pořídili psací stůl do pracovny (druhá ložnice). Zase na Gumtree (obdoba Sbazaru). Paní bydlela kousek od nás a byla ochotná nám stůl přivézt, pokud jí s ním pomůžeme do auta. V neděli jsme k paní zaskočili a rozmontovaný stůl naložili do jejího malého Swiftu. Po smontování můžeme prohlásit, že stůl je přesně takový, jaký jsme potřebovali. Velký s třemi šuplíky vpravo a skříňkou vlevo. Až na dvě odřeniny je jak nový. A cena? 20 liber, tedy zhruba 700 korun!

První nákup "jetiny", tak proběhl skvěle a pouze k naší radosti.

Pračku už mám taky odfajfkovanou. Tentokráte mi prokázala službu mocná sociální síť- Facebook. Existuje tam totiž stránka, kde lidé z mého města a okolí cokoliv prodávají nebo darují. Na tuto stránku jsem zadala svou inzerci, kde jsem pro nás, mladý začínající manželský pár, poptávala nějaké věci. Ozvalo se mi poměrně hodně lidí, kteří mi nabízeli zdarma například halogenovou troubu nebo stolní mrazák. Ovšem my potřebovali (a stále potřebujeme) mikrovlnku a lednici. Dostala jsem ovšem nabídku na pračku, které se zbavovali při vyklízení koupeného domu. S možným dovozem- pro nás kouzelná formulka. Pračku přivezli dva lidé. Paní zůstala sedět v autě, pán pračku vyložil a rád pomáhal s jejím zapojováním. Paní po chvíli přišla a hudrovala na něj, že zapojování není dovoz, že si to má nechat zaplatit, že nemá čas a šla si dřepnout zpátky do auta. Pán neřekl ani slovo a zůstával s námi dál :-D Poté si ještě troufnul na krátký rozhovor a říkal, že kdyby s pračkou cokoli bylo, máme mu zavolat… Paní v autě už asi vykvetla a já doufám, že si to pán za svou nápomocnost neslíznul…i když, ono by mu to asi stejně bylo jedno.

Pračka i s dovozem nás vyšla na 55 liber, tedy nějaké 2000 Kč, což je na to, že zvenčí vypadá jako nová a pere dobře, také krásná částka.

A jsme u toho. Sedací souprava. Zase to byla sedačka, která nám vytvořila nejvíc vrásek na čele. A hodně hlubokých.

Stejně jako pračku, i sedačku jsem nalezla na Facebooku. Zdarma. Vypadala fajn. Krémová kožená sedačka a dvě křesla k tomu.

Domluvila jsem prohlídku. Podívali jsme se. Šáhli jsme si. Sedla jsem si. Odešli jsme. Skutečně zde chybí "Změřili jsme." My jsme totiž nezměřili. Já na to totiž zapomněla a když jsem si poté vzpomněla, řekla jsem si, že přeci ti Angličáni nejsou tak blbí, aby dělali malý dveře. A kdyby náhodou jo, tak to dáme tím velkým oknem, co máme v obýváku.

Omyl. Jsou tak blbí, že nejen, že oboje dveře do obýváku mají jen 66 cm (všechny ostatní v domě mají o 3 cm víc!), ale některá okna nejsou otevírací- mezi nimi i to okno v obýváku velké jako kráva.

Ve středu v půl osmé večer nám tak přijela dodávka, ze které jsme do obýváku pronesli jen dvě křesla. Sedačka se bez problému umístila pouze francouzskými dveřmi do kuchyně. Fáze "bez problému" se ovšem šprajcla před dveřmi do obýváku.

Fakta byla neúprosná. Dveře: 66cm. Sedačka: 67,5cm. Navíc omezováni kuchyňskou linkou a výškou futer. Křičela jsem, brečela jsem, smála se. Ale my jsme se rozhodli. Rozhodli jsme, že ta blbá sedačka prostě bude v tom obýváku stát! Po hodině a půl se dostavil pocit, který mě zalil, když jsem úspěšně složila poslední státnici. Je to tam! Sedačka je skutečně velmi kvalitní, přežila téměř bez jakékoli estetické úhony. Všechno vyžrala futra, která musíme znovu natřít.

Poté co jsem sedací soupravu umyla, musím říct, že je bezvadná a nenávist k ní, která se ve mně vylíhla během toho urputného boje, pomalu ustupuje. Jedno křeslo jsme si dali do pracovny, vedle psacího stolu padlo jak p***l na hrnec.

Za celou soupravu jsme zaplatili jen 20 liber za odvoz a pár liber za barvu na futra

Jedno vím jistě: Ta sedačka tu musí zůstat navždy, protože já jí stěhovat nebudu. Leda s motorovkou.

Z výše uvedeného plynou dvě ponaučení.

Nemusíš měřit dvakrát! I jednou stačí!

Když opravdu chceš, tak dokážeš všechno, i prorvat věc otvorem menším, než je věc sama!