Rok se s rokem sešel...

30. října roku 2015 mladý novomanželský pár se psem namísto svatební cesty poprvé vjel na půdu Velké Británie a doposud se odtud nevrátil. (Když tak vidím, co se děje u vás, nejsem daleko od použití slova emigrace- i když dočasná). Jak to tak bývá, výročí jsou tím správným okamžikem pro malé i velké rekapitulace.

Onoho posledního října jsme se ubytovali v "share house"- v domě který mimo vás obývají i další lidé. V našem případě paní, která bývala pánem, a paní, která si vysloužila velmi důvěrnou přezdívku. Pro její osobu tak budu používat zkratku "pí"- čímž rozhodně myslím paní a nikoli p**a. Bez pochyby!

Jak můžete vytušit, jak rychle vyprchalo počáteční nadšení, tak rychle jsme měli potřebu prchnout my z onoho domu hrůzy.

Našli jsme si nové bydlení, v soukromí bez spolubydlících a všechno by bylo v nejlepším pořádku, kdyby nás pí neokradla o pár stovek liber. A protože spravedlnost se musí nechat na státu (Ketynka by jí ale radši nasrala na rohožku), tak jsme strávili několik mnoho hodin zakládáním soudního sporu, který jsme o několik měsíců z důvodu stěhování zase odpískali. Boží mlejny melou, on jí na tu rohožku nadělá někdo jinej.

Naše nové bydlení bylo sice malé, ale krásné. S těmi nejlepšími sousedy odvedle na obou stranách i naproti. K Mikeovi a paní Jitce původem z Čech jsme několikrát byli pozváni i na večeři. A já o ní kurňa pořád nenapsala článek, a přitom je to tak zajímavý příběh. Napravím! Na malém milém městečku vedle většího ošklivého města jsme spolu oslavili i naše první Vánoce o samotě. Já získala práci ve stejné firmě jako Martin a byla v sedmém nebi. A zase bum. Ošklivě jsem se vyflákala na koloběžce, když jsem místo brzdy použila svůj obličej a od té doby jsem ty tři kilometry tam a tři zpět chodila s Martinem pěšky. A že to v tej zimě bylo fakt na pikaču. V únoru nás poctila svou návštěvou mamka s babičkou. Další návštěvy už to tady nestihly....

Postupem času jsme byli informovanější a informovanější v mnoha ohledech. Se získanými informacemi jsme naložili radikálním způsobem. Rozhodli jsme se nestát na místě a i za cenu velkého risku a nejistoty založil Martin firmu a opustil stávající pracoviště. Jelikož nový zaměstnavatel sídlil o pět stovek kilometrů dál, pracoviště jsem opustila i já. Díky svému skvělému spolupracovníkovi jsem se však ještě stihla poprvé v životě podívat do Londýna na jeden úžasný velký poznávací výlet.

Přestěhovali jsme se na místo, které jsem si alespoň já zamilovala mnohem víc. Nelítostný boj se sedačkou se zapsal do paměti i do historie. Pracovně mi to zde příliš nevyšlo, hotel mi vydržel tři týdny. Jelo se bez přestávky, nezáleželo na tom, jestli čtyři nebo osm hodin. Nějakému volnu se taky neholdovalo, kolegyně byly v práci i 12 dnů v kuse. Nezvládala jsem fungovat doma, nezvládla jsem práci fyzicky a nakonec ani psychicky. Shodli jsme se, že za tu almužnu nám to nestojí.

Avšak i přes můj převažující status "profesionální manželky" nám výrazně nižší nájmy dovolily konečně žít v domě, kde návštěvy nemusí spát v obýváku nebo s námi v posteli. A tak se nám tu postupně mohli vystřídat jak Martinovo rodičové, tak ti moji. Zamilovala jsem si jak městečko, ve kterém stále ještě žijeme, tak přilehlý Newcastle upon Tyne. Dovedla jsem si představit, že tady bychom strávili delší dobu...

Jak jste možná vytušili, něco je jinak. Ano, budeme se zase stěhovat, v příštích dnech či týdnech budeme vědět kam. V prvních momentech to byl šok. Ale já jsem taková, že se snažím brát věci tak, jak přichází, pokud možno pozitivně. Vystřízlivět můžu vždycky. Kdybych přesně taková nebyla, nemohla bych žít s mužem, jehož práce je zkrátka malinko víc náchylnější ke změnám... jak pracoviště, tak bydliště.

Rok není zas tak dlouhá doba, ale my jsme zažili moc. Víc, než jsme čekali. Jak v dobrém, tak zlém. Možná se to nezdá, jsem převážně přeci "jenom" profesionální manželka, ale i mně ten rok tady dal hodně. Od decentně zvýšeného sebevědomí až po přesvědčení, kdo je a není přítel. A že mám toho nejlepšího manžela na světě, protože bez něj bychom tady nebyli a já bych tím pádem ani nezačla psát tenhle blog...

Nakupujeme online!

Jedna z funkcí, kterou oceňuji na automobilu, je funkce nákupní tašky.

Nicméně jsme už rok bez auta. Není to poprvé. S Martinem jsme náš společný život začínali na vysokoškolské koleji, samozřejmě nepojízdní. Nejbližším supermarketem byl Kaufland, jeden a půl kilometru pěšky. Pravidelně jsme tak řešili, jestli můžeme vzít ještě o jednu láhev vody navíc, nebo to už je na dvoje záda a čtyři ruce moc.

Přestěhovali jsme se do našeho prvního společného bytu na druhém konci města a i když jsme téměř pod okny měli malý Albert, na pravidelné nákupy jsme stále jezdili do "našeho" Kauflandu. Jo, už jezdili. Nikoli však autem, ale tramvají. Utáhnutelné množství surovin k přepravě jsme tak řešili i nadále. Víte co...vzpomínám na to s melancholií... ale byl to fakt voser .

Ten luxus, když jsme si pořídili naše první (a zatím poslední) auto! Aaaaach. Otevřely se nám dveře do světa neomezených možností a neomezeného nakupování a z "Ne, to vrať, to nepoberem!" se stalo "Vem to rovnou dvakrát.".

Před stěhováním do Anglie jsme zamáčkli slzu a naší lahvově zelenou cétrojku nechali v nechvalně známém autobazaru.

No co už, chodili jsme předtím, budem chodit po tom.... haha. Velmi brzy jsme zjistili, že Anglie tak nějak není plně uzpůsobena chodcům. Naše první procházka na větší nákup skončila tříkilometrovou zacházkou. Přechody nikde, cedule pro pěší nikde, silnice všude. V ten den jsem pochopila, proč všichni mluví o "home delivery"- neboli dovážce do domu. Naše první dovážka následovala záhy. A další. A další a další a další.

A jak to funguje? Na internetu naklikám zboží, vyberu si den a čas, kdy mají zboží dovézt, online také zaplatím a hotovo dvacet. Jednotlivé obchody mají různé podmínky, třeba u Tesca musíte objednat nad 40 liber, jinak zaplatíte ještě 4 libry navíc. U takové Asdy stačí mít objednávku za 25. Cena dopravy je pak různá- od jedné libry až po pět, podle toho, jestli objednáváte o víkendu nebo ve všední den, ráno nebo večer.

Zboží vám doveze dodávka až před dům, buď v igelitkách, pokud požadujete, nebo v plastových přepravkách, ze kterých si zboží vyložíte.

Někomu by mohlo vadit, že si třeba zeleninu nebo ovoce nevybere sám. I já jsem měla trochu obavy, které mě ale rychle přešly. Tady se nestane, že vám dovezou obouchaná jablka nebo nahnilá rajčata. Jde vidět, že chtějí, aby byl zákazník spokojen. Když však přeci jen z nějakého důvodu nejste se zbožím spokojeni, stačí buď zavolat (Tesco) nebo opět jen na internetu nakliknout vrácení peněz (Asda), aniž byste museli posílat fotografii, zboží navracet nebo cokoli.

S touto službou jsem vážně velice spokojená a pravidelné větší nákupy si tu nedovedu představit jinak.

Přiznávám však, že stejně tak si příliš nedovedu představit takové nákupy v Čechách. Tak nějak si nejsem jistá, že je zákaznický servis v této oblasti na stejné úrovni jako tady.

Vlasy dělaj člověka

Moji hřívu už jsme tu v minulosti řešili, tak teď si vezmu na paškál tu manželovu.

Když jsem tohoto muže poznala, jeho účes byl něco ve stylu "princ koloběh", tedy ani dlouhé, ani zcela krátké.

Já osobně preferuji délku asi tak pět cenťáků a delší. Plešce neholduji (Pantáto, ale vám jedinému samozřejmě sluší!), ať jí má na hlavě kdokoli, fanynky Vina Diesela by mě asi neměly rády. A střih "na ježka"... ježek patří do přírody a ne na hlavu

Takže si dovedete představit, jaký to byl pro mě šok, když jsem před těmi třemi lety odjela na zkušenou do USA a na Skypu mě přivítal utečenec z vězení, který Martina svázal do kozelce a zamknul ve sklepě a drze si sedl do kuchyně k počítači.

Pak jsem tedy zjistila, že to není utečenec, ale Martin, který si bez jakéhokoli varování doma v koupelně oholil hlavu. Jakože fest, asi tak na setinu milimetru! Každý se holt se steskem vypořádáváme jinak.

Ještě před mým odjezdem jsme si objednávali společné profesionální focení, které se mělo konat zakrátko po příjezdu.

Naštěstí Martinovi rostou vlasy asi tak stojedenkrát rychleji, než mně a zrušení focení z mé strany z důvodu "vypadá jak debil", bylo zažehnáno. Co víc, narostly mu tak rychle, že jsme ještě stihli návštěvu kadeřníka a na naše focení "vypadal zatraceně sexy"

Nějakou dobu jsme se drželi u tohoto účesu, až začal Martinovi v hlavě vrtat Odpadlík Nechal povyrůst, já si zvykla... a pak bum, jednoho dne mi zase přišel domů někdo cizí! Tentokráte sice od kadeřníka, ale od kadeřníka, který se asi vyloženě vyžíval v krátkých neslušivých účesech. Tak mě málem kleplo podruhý a jedinou útechou mi bylo, že to doroste.

A pak zase přišel Reno Raines, alias ten Odpadlík

Ve fázi polodlouhých vlasů až dlouhých vlasů se udála i naše svatba. Najednu stranu by bylo hezké, kdyby měl na svatebních fotkách ty slušivé krátké... ale na druhou stranu se těším, až se budeme jednou s dětmi koukat, jaké měl tatínek háro

Trpělivě jsem uklízela ty tmavé dlouhé vlasy z umyvadla, trpělivě jsem se snažila neodvracet tvář, když mě jeho konečky při ranním polibku na rozloučenou lechtaly až v nosohltanu. Společnými silami jsme to dotáhli až k culíku. Takovému kratšímu, ale přece. Během této éry v Martinovi našlo okolí mnoho podob. Od Richarda Krajča až po Thora, respektive herce Chrise Hemswortha.

Až jsme nenuceně začali přemýšlet o návratu ke změně... jinými slovy, až Martina ty dlouhé nepraktické vlasy začaly tolik srát štvát, že se rozhodl, že je shodí. A já ho podpořila. Nicméně jsem si přála, abychom spolu vybrali účes, navštívili osvědčené kadeřnictví... aby to zkrátka nebylo tak, jako vždy! Haha, bylo.

To si takhle jednou odešel do posilovny a poslal mi zprávu, ať se podívám na Facebook. Jen tak z povinnosti jsem se tedy podívala, co tam je tak zajímavého... a vytřeštila jsem oči na obrazovku! Přiznávám, že v první chvíli jsem se opět dostala do uvozovkové fáze "vypadá jak debil". To víte, zvyk, nelichotivý úhel fotografie- to jsou prevíti. Ale doma už to bylo jiné kafčo, zase ten "zatraceně sexy chlap"

Už si zase užívám, že jediné dlouhé vlasy v domácnosti, jsou ty moje a že mi nikdo nekrade gumičky do vlasů.

Svatba

Dneska je to přesně rok, co si mohu říkat "paní Maršálková".

Někdo neplánovaně otěhotní a někdo se tak trochu neplánovaně vdá. Ne, že bychom svatbu neplánovali vůbec... ale rozhodně jsme ji neplánovali v říjnu. Jenže pracovní nabídka z Anglie, která se objevila v září, všechny plány v mžiku hodila do kontejneru. Tak nějak nebylo nazbyt. Přišlo nám do budoucna jednodušší odjet jako manželé, nehledě na to, že jsem se vždy chtěla vdávat spíš mladší, než starší a bůhvíkdy bychom se vrátili. Takže jsme se prostě doma v obýváku v září rozhodli, že se v říjnu vezmeme. Nakonec padlo datum na naší šťastnou devítku a místo obřadu na hrad Budyně, kde jsem byla naposledy před nějakými dvaceti lety za družičku:-).

Po neobyčejně neromantické žádosti o ruku jsem urychleně začala shánět svatební šaty. Chtěla jsem ty s krajkovými rukávky, á la Kate Middleton. Prolezla jsem několik pražských salonů a nevybrala si ani jedny. Dvoje vzhledově připadaly v úvahu, jenže jedny byly až příliš drahé a druhé byly sice nádherné, levné k zapůjčení, ale šíleně těžké. Poslední salon byl svatební outlet, nenápadně zastrčený v rodinném domku. A tam jsem je našla. Rozhodovala jsem se rovnou mezi dvěma. Jedny bílé s vlečkou, druhé v champagni. Původně jsem chtěla s vlečkou, ale champagne mi slušela mnohem víc, než bílá a vlečku jsem nahradila dlouhým závojem. A tak jsem k nádherným šatům španělské značky La Sposa za 8000 Kč i s úpravou na míru přišla. Mám je v pokojíčku vě skříni a pokud budeme mít na chleba, nikdy je neprodám.

Svatební ošacení bylo třeba sehnat i na budoucího manžela. Vysokoškolský oblek z tržnice nepřipadal v úvahu. Nejdříve jsme byli rozhodnuti taktéž pro koupi a absolvovali návštěvu ve známém Bandi. jenže obleky pořádně neseděly a zkrátka to nebylo ono. To pravé svatební ono. Na jednu ze zkoušek mých šatů jsem Martina vzala s sebou. A v tom samém salonu jsme si vypůjčili i ten pravý oblek. Dohněda s proužky a vestičkou ladící k mým šatům.

Horší to bylo s obuví. Champagne lodičky s uzavřenou špičkou ve velikosti 41-42? Hahaha. Víceméně jakákoliv svatební obuv v téže velikosti? Haha. Nakonec jsem vítězoslavně v Litoměřicích v Aře sehnala zlaté páskové sandálky na podpatku. To by bylo.

O líčení jsem měla jasno- bývalá spolužačka je vynikající vizážistka. To ona mi navíc doporučila v Litoměřicích kadeřnici. Přiznám se, že jsem se bála. Ani na věneček v tanečních nebo maturitní ples jsem neměla líčení a účes podle svých představ... ale teď se to opravdu povedlo a já na ten den vážně můžu vzpomínat jako na den, kdy jsem já byla za princeznu :-)

PS: Publikaci tohoto článku jsem nastavila. Pokud chcete vědět, jak a kde trávíme naše výročí, mrkejte na Facebook, budeme průběžně přispívat

Nebudeme sedět doma! Díl pátý

A už tu byla sobota. Týdenní jízdenka na městskou hromadnou dopravu pozbyla platnosti- příležitost zůstat doma. Ale ne tak docela. Ještě dopoledne jsme vyrazili do našeho městečka. Jako první "romantická" procházka po místním hřbitově u kostela.

Tento kostel, St Mary´s Church, je dějištěm mnoha svateb místních. Což je pro mě osobně velmi zvláštní právě díky tomu množství hrobů, které obklopují celý kostel včetně vstupu.

Před kostelem jsou vysázené květiny a od letošního léta zde stojí památeční lavička, která připomíná jednu starší paní, která se bohužel stala objetí teroristického útoku na pláži v Tunisku v minulém roce.

Naše městečko má necelých sedmnáct tisíc obyvatel a takové maličké "centrum". Takovou minipromenádičku s pár krámky, od Tesca po veterinu. Mimochodem večerní nákupy v Tescu jsme si s rodiči velmi oblíbili. Každý den po šesté totiž zlevňují zboží, které se podle etikety má spotřebovat ještě onen den. A shodou náhod jsme se z výletů vraceli kolem té šesté. Vypozorovali jsme, že si tam pravidelně pokaždé chodí stařík, který to rovnou pomáhá zaměstnanci "třídit". Ale zbyly na nás třeba ostružiny za deset pencí, saláty za dvacet nebo něco jako větrníky za 70 pencí dva! Na ty si chodil nejraději taťka Já jsem měla cestu zrovna předevčírem... a stařík tam zase byl! Ale aspoň ananas za 13 pencí na mě zbyl! No jo, tak jsem trošku slevový úchyl, ale mám po kom, mám po kom!

A pak máme v městečku ještě charitativní krám. Ty jsou jedním ze znaků Anglie. Lidé tam nosí co nepotřebují, od oblečení po nádobí, prostě všechno, a tam se to za nějaký menší peníz prodává- zkrátka takový sekáč, ale výtěžek jde samozřejmě na určitou charitu. Protože to je tak typické pro Anglii, i sem jsme vešli. A zase neodešli s prázdnou. Taťka objevil frťánky, které nám ve výbavě stále chyběly a já perfektní stínidlo, které už jsem dlouho hledala na žárovku, co nám jen tak ošklivě a osamoceně visela ze stropu.

A pro milovníky květin tu mám zase jednu fotografii. Na cestě domů mamka obdivovala jeden keř, který se u nás prý nevidí. Možná někdo (Doktorko? :-) ) ihned pozná, co je zač!

U květin ještě chvilku zůstanu. Vedle minule zmiňovaných vřesů mi mamka koupila ještě cibulky krokusů a slunečné sobotní odpoledne bylo perfektní na to, zasázet kytky a natáhnout se na zahradu na deku.

A další otázka za tři bludišťáky pro zahrádkáře. Před delší dobou jsem si koupila cibulky nějakých okrasných květin. Nejdříve mi z toho rostlo něco, co jsem nazývala petržel. Bála jsem se na to šáhnout a odplevelit, jelikož nepoznám plevel od kytky. Když už džungle v květináčí byla příliš velká, odhodlala jsem se. Nakonec mi vyrostla květina dole, máte tucha, co to může být?

Jako téměř každý večer, jsme i v sobotu hráli Buzzův kvíz- onu hru na Playstationu s ovladači. K velkému překvapení všech si jí velmi oblíbil taťka a byl to on, který se téměř každý večer ptal: "Co, dáme Buzze?" I přesto, že nikdy nevyhrál

V neděli jsem původně měla v plánu cestu do historického města Beamish, ovšem v kombinaci nepříliš projeveného nadšení a sluníčkové předpovědi počasí byl plán změněn na opětovnou cestu za mořem. Vystoupili jsme z metra na stanici Tynemouth a prodírali se davem lidí. Jak jsem později zjistila, každý víkend zde probíhají trhy, které jsou poměrně známé a oblíbené. Sladkosti, staré knihy nebo gramodesky, oblečení, vyřezávané výrobky, šperky, nádobí po babičce... od všeho něco.

Ten den jsem si vzala na sebe i plavky! Jenže sluníčko neznamená teplíčko. Na koupačku to pro mě nebylo, ale pro mužský samozřejmě ano. Jelikož jsme dorazili ráno, měli jsme opět možnost sledovat příliv na vlastní oči. (Na obou fotkách dole je to samé místo. Vlevo ráno, vpravo večer.)

Zaujala nás ale ještě jedna věc, respektive jedna paní, která mi doteď nejde z hlavy. Koupala se v pláštěnce. Normálně v pláštěnce s kapucí. Fakt to nebyly burkini, ale černá pláštěnka a bílá Angličanka. Chodila ve vodě sem a tam a nakonec si pláštěnku sundala, odnesla na deku a nakráčela do vody bez ní. Nějaké nápady proč, proč???

Jo, a mamku zaujaly toitoiky! Takovou ódu na toitoiky jste určitě ještě neslyšeli! Byly prý krásně čisté a voňavé, úplně jak v Jiříkově vidění! Já jsem ovšem vyzkoušela jiné toalety a ty už tak voňavé nebyly, po naší návštěvě teda určitě ne... Tož to bylo tak... šla jsem první, řádně použila zařízení a pustila Martina, který už ho použil o něco méně řádně. Vychází a já mu sděluji, že jsem si zapomněla umýt ruce. Vcházím dovnitř a ještě, než se zavřou dveře, strkám ruce do umyvadla. Vycházím a Martin mi v záchvatu smíchu sděluje "Já jsem se vychcal do umyvadla!" Prosím vás, nebylo to nachvál, měl za to, že je to pisoár... na jeho obranu vzhled vestavěného umyvadla byl jakžtakž specifický a s trochou představivosti...

A v pondělí přijel taxík a "pohádky" byl konec...

Nebudeme sedět doma! Díl čtvrtý

V polovině rodičovského pobytu u nás, ve středu, jsme zvolnili a dovolili si v počtu nachozených kilometrů klesnout hluboko pod náš průměr. I když si dovedu představit, že někdo by možná naopak trhl rekord, jelikož jsme jeli nakupovat, ale to víte, my (já) radši se psem lezu po zříceninách. Nu ovšem ve středu jsme se courali největším zastřešeným nákupním centrem v Evropě, Metrocentrem. To je opravdu strašně, ale strašně veliký komplex obchodů. A vedle tohoto centra je ještě jiný nezastřešený komplex...než byste prolezli všechno, tak to máte týden pryč. Na počátku jsme vlezli do několika krámů s oblečením, abychom zase zjistili, že to stojí stejně jako v ČR. A konečně někdo, kdo si o Primarku myslí to, co já! Táta! "Tak na zahradu možná... ale jinak, že by v tom někdo mohl dělat parádu, to teda fakt ne..." Za to bych tátovi z fleku dala místo v módní policii

Nakonec jsme odnášeli plné tašky z Poundlandu a Poundworldu (obchody "vše za libru"). Dárky do příručního zavazadla se tam totiž nakupují skvěle

Ve čtvrtek jsme se vydali za další dominantou města Newcastlu. Na hrad, na Newcastle Castle. Mamka nejdřív doma říkala, že počká venku (platilo se totiž vstupné 6 liber- už tedy víte, po kom tu svou šetrnost mám...), nakonec jsme šli samozřejmě všichni a mamka musela uznat, že by opravdu prohloupila, kdyby dovnitř nešla. Hrad je velice zajímavý, nádherně zachovalý a udržovaný. Tak jak ho známe dnes, začal vznikat ve 12. století. Prohlídku jsme započali ve strážním domku, kde jsme mohli vidět tehdejší předměty či oblečení. Nejvíce nás zaujaly klobouky, díky nimž jste se mohli na chvíli stát kuchařem, mušketýrem nebo třeba policistou.

Při prohlídce hradní věže vstoupíte do několika místností s rekvizitami, které vám přibližují tehdejší dobu. Například několik cel, jelikož hradní věž sloužila po tři staletí jako vězení. Pak už jen stoupáte vzhůru po schodech, které lemují celou věž. Nahoře se vám poskytne jeden z nejlepších výhledů na město, ne-li vůbec nejlepší. Protože nám počasí zase přálo, pohled to byl opravdu dokonalý. Na jedné straně úžasné mosty, na druhé straně kostel sv. Mikuláše, který jsme před vstupem do hradu navštívili taktéž.

A kam teď? No... dle předpovědi u moře vůbec nemělo být pěkně, ale rodiče nevěřili tomu, že by o pár zastávek metra dál mohlo být počasí o tolik jinačí. A tak jsme jeli zase k moři. Mamka mě udiveně upozorňovala na paní v metru, která měla žabky na nohou a kabát na těle. Vystoupili jsme z metra a tam, kde jsme předešlý den viděli hrad a moře, nebylo nic. Jen mlha, mlha a mlha. Pro srovnání se podívejte na koláž níže: horní fotografie vlevo z úterý, spodní vlevo ten samý pohled z onoho čtvrtka. Nakonec jsme se shodli, že ten úterní půlmaratón byl vlastně to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Ale nepojedeme přeci hned zpátky, že! Utábořili jsme se na pláži pod hradem, já s mamkou oblečené do čeho se dalo (máma litovala, že nepřihodila ponožky...a tak se nakonec té paní z metra už tolik nedivila), usrkávající kávu z termosky a... sledující tátu, jak se koupe! Ne, otužilost jsem já po něm opravdu nepodědila.

Večer doma už nás čekal můj úžasný manžel Martin s rozpáleným grilem.

Kolem třetí ráno mě pak přišla vzbudit mamka, že se Ketynka strašně klepe a rychle dýchá. Vysvětlení bylo hned za okny, byla bouřka, a poměrně silná. Ketynka se bouřky bojí od doby, co ji máme, vždy si ale zalezla někam do koupelny, kde nebylo okno. Ale dům není panelák a teď máme okno i v koupelně. Takže šup dělat, jako že nic a přenést její pozornost někam jinam... a pro ní zapnu iFetch i v půl třetí ráno Abycho nerušily spící obyvatele domu, zavřela jsem se s Ketynkou do koupelny, obložila jsem vanu ručníky a už to jelo. Buřina skončila někdy po čtvrtý.... co bych pro tu naší bábrlinku neudělala.

Ve pátek dopoledne nám výjimečně pršelo, tak se rodičům dostalo oddechu.

Odpoledne už jsme ovšem zase seděli v autobuse, tentokrát na cestě za andělem. The Angel of The North. Obrovská ocelová socha dohlížející na Gateshead dokončená v roce 1998. 20 metrů na výšku, 54 na šířku. 150 000 návštěvníků ročně... asi i z důvodu, že není nijak obtížné se k soše dostat, stojí hned vedle dálnice

Odsud jsme se chystali k fotbalovému stadionu. Cesta nás vedla přes Monument, jakýsi dopravní uzel metra, autobusů i pěší, skoro bych řekla něco jako nás Václavák... na Václaváku je Václav, na Monumentu je monument- vysoký sloupový pomník. Zrovna zde probíhali asi jakési trhy a pomník byl v obležení květin. Vybrali jsme si tři vřesy a už kráčeli tam. Tam ke stadiónu! Ke stadiónu fotbalového klubu Newcastle United. Takhle... my s mámou jsme spíš doprovázely tátu, my ženský na to moc nejsme, víme

Za stadionem leží krásný velký park s jezerem a všelijakým vodním ptactvem, kterým jsme se prošli a z druhé strany stadionu už pokračovali zpátky domů.

Pokračování (již poslední) příště...

Vyhlášení výherce soutěže!

Dnes, 3.10. v 13:00 hod, proběhlo u nás v pracovně za přítomnosti státního dozoru a notáře losování výherce záříjové soutěže.

Z videozáznamu je zřejmá autentičnost losování. Jako rekvizity jsou použity pánské ponožky, všechny ve stejné černé barvě a ze stejného materiálu. Všechny vyprané. Při prvním pokusu však došlo k nečekanému narušení scénaře, kdy si slečna losovatelka do tlamy hamižně narvala ponožky dvě a losování bylo nutno opakovat. Vedle toho jsem vám ukázala můj domácí oděv, což teda fakt nebylo v plánu, ale čestné losování je čestné losování.

No a kdo už se pomalu může těšit na pošťáka Ondru? Však se sami podívejte. (Je třeba rozkliknout si video, fotominiaturka je ze začátku losování! :-) )