Vstávej, je poledne!

Říkám manželovi každou sobotu a neděli. Rána nesnášíme.Přímo je bytostně nenávidíme, a tak je alespoň o víkendech s chutí vymazáváme ze života. Závěsy odtahuji po poledni s pocitem viny, jelikož už jsem mohla mít navařeno, uklizeno a už si užívat slastného víkendového pocitu. Manželovo svědomí se neozývá ani z dáli. Obávám se,že všechny důležité životní události se tak budou muset odehrávat odpoledne, ba dokonce ještě lépe navečer. Já se narodila ve čtyři. Ráno. Vzhledem k tomu, že manželův doprovod požaduji v dobrém i zlém, jak mi v říjnu ochotně a dobrovolně slíbil před starostou, doufám, že ranní porody se nedědí a naše budoucí (stále imaginární) mláďátko se bude o slovo hlásit nejdříve až "po o".

Víkend uteče rychleji, než kterýkoli Jamajčan a přichází rána v podobě rána. Ráno má pro nás skutečně co dočinění se slovem rána (bum). Ťafka mezi voči, po které se pomalu a nejistě sbíráte a horizontální polohu se snažíte změnit opět ve vertikální. Alespoň částečně. Zbytek procesu je dokonán během cesty do práce (kde se někteří tajně či netajně snaží opět o polohu horizontální).

Někdy před více než deseti lety jsem pojala myšlenku, že bych už ráda byla v důchodu. Proč chce být ještě ani ne patnáctileté děvče důchodkyní?

Uvažuje takto: Nebudu chodit do práce, ale peníze chodit budou. Už "to" nebudu mít. Výši důchodu nebo únik moči ani ne patnáctileté děvče neřeší. Dnes bych si dovolila přihodit, že v důchodě nemusíte vstávat. Přesto jsou starší lidé vyhlášeni tím, že vstávají brzo. Takže v důchodě se vám asi vstávat chce. (Moje úvaha je patrně stejně kvalitní jako ta před více než deseti lety a někde v hloubi duše to vím. Nechte mi však mé dětinské iluze, ještě aspoň chvilinku.)

Vaše budoucí šťastná důchodkyně Marťa, 26 let

Narozeniny

Včera. 24. února. Narozeniny. Moje. Nijak zvlášť (spíše vskutku nijak) jsem své narozeniny neslavila. Kromě těch prvních, desátých a osmnáctých. Ani ty včerejší, šestadvacáté, neměly být výjimkou. V cizí zemi, měsíc a půl v nové práci, manžel navíc zrovna na služební cestě.

Ranní dáreček od Ketynky skončil na dně popelnice a já se sama vydala na tu dlouhou, nudnou a strastiplnou, více než tříkilometrovou každodenní cestu do práce. A navíc ještě mrazivou, teploměr se zase nepochlapil. Cestou přemýšlím o prádle, o nákupu, o tom, co bude k obědu, o budoucnosti nebo o pozitivním účinku těch podělaných více než tří kilometrů na mou zadnici. O čemkoli, hlavně ať mi cesta uteče nebo se zdá být alespoň užitečná.

Již se suverénně rozhlížím na správnou stranu, tedy napoledy doprava a ještě suverénněji přebíhám silnici. Pípám si, zdravím recepční. Suverénně pouze "morning". Ne, že bych ovšem suverénně působit chtěla. Ale první slabiku žbluňkám, obzvláště poránu, přirozeně odjakživa. Z dobrý den bylo brý den, z good morning je morning.

Při vstupu do mé komnaty mé oči nejdříve spočinou na stole a mé pořádkumilovné já se durdí, kdo mi to co na stole nechal za bordel. Přistupuji blíž. Ono se to třpytí. Jsou to malé kousíčky čehosi. Hle, ono to má tvar balónků. Hle... Zvednu hlavu a na zdi visí růžový pás s nápisem Happy birthday girl. A další hned vedle. A další za mnou. A další zase vedle. A taky růžové balónky.

Vydávám se za kolegy zjistit, kdo za tím stojí. Tušení bych měla. Moje dámská spolubojovnice Lisa a můj milý strýček Jes. "Martina, take a seat." Usedám na židli, dostávám přání s podpisy kolegů a hledím na Jese, který z plné tašky vytahuje dortík, do kterého zaboří svíčku. Samozřejmě růžovou. Podstoupíme riziko a zažehneme plamen, abych ho v milisekundě mohla sfouknout (přecijen necítím potřebu vejít ve známost vedle "ta co si rozbila hubu na koloběžce" ještě jako "ta, co narozeninovou svíčkou spustila požární alarm"). Ona plná taška v sobě skrývá dortíky, koblihy, chipsy... zkrátka dobroty. Všechny tyhle dobroty si mám odnést k sobě, a v 10:30 se u mě scházejí kolegové, aby mi popřáli, prohodili pár slov a ochutnali, co za mě pro mě obstaral Jes. Celé s naprostou samozřejmostí. Moc jsem mu děkovala. A z jeho "You are welcome" jsem cítila, že to není jen to obyčejné "není zač", ale že to vážně udělal rád...

26. narozeniny se tak řadí na seznam k těm neobyčejným, na které díky mým úžasným kolegům nikdy nezapomenu.

A nezapomenu také protože co? Protože touhle dobou už mamka s babičkou sedí v minibuse a jedou poprvé v životě do země královské, do Velké Británie. Vstříc novému dobrodružství, vstříc dceři a vnučce. Poprvé v životě se budu upřímně a ze srdce radovat nad narozeninovým dárkem v podobě chleba s vysočinou. Nebo s tlačenkou a jitrnicí? To se dozvím už zítra...

Tak se mi teda stejská

Tak teda jo, tak se mi teda asi stejská. Všichni se mě pořád ptali, jako kdyby si to přáli. A já se neubránila. Od včerejšího večera můžu odpovědět pozitivně. V duši tajně doufám, že tento stav zase rychle pomine, jelikož mě nenapadá jediná věc, k čemu by to bylo dobrý. Tento lítostivý stav jsem neměla v úmyslu ukázat dřív, než se zařadím do toho zástupu hrdých matek pyšně sdílejících fotografie z ultrazvuku, u kterých já zatím leckdy provedu prvotřídní procvičku krčních obratlů při pokusu vidět cokoli, co vypadá jako pidičlověk.

Včera odpoledne si Martina vyzvedl stříbrný mercedes a zase mi ho odvezl. Známo kam. Na letiště. Zase (zase = podruhé) mi odfrnknul na služební cestu do Němec. Tedy na školení, ale to je prašť jako uhoď, prostě jsme tu s Ketynkou zvostaly jako kůlky v plůtku. A už večer to začlo. To uvědomění, že se prostě teoreticky nemůžu sebrat, nasednout na metro nebo na autobus a být u kámošek nebo u našich. Prakticky taky prd, vzhledem k časovému posunu už všichni buď chrápali nebo se chrápat chystali. Ale přeci jen jsem něco zkusila, protože čert a babička s dědou nikdy nespí. Nespali. A tak jsme Skypovali, než se nám všem spát chtělo. Podotýkám, že babičce je přes 70 a dědovi skoro 80 a od Vánoc disponují tabletem. Děda říkal, že mu ho babička nechce půjčovat, tak nevím, co je na tom pravdy. Děda totiž taky ve svém věku leze a padá ze žebříku. A potom, co ho babička sebere, tak leze ona. Prarodiče jsou to vskutku unikátní.

Dnes jsem si plánovala, že se stavím u paní sousedky, domluvit se na čaj v týdnu, abych si to lítostivé čekání na pátek, kdy přijede rovnou celá delegace, zkrátila. Paní sousedka je Jitka a je původem Češka a už jsme u nich byli na večeři a.... a musím o ní napsat celý článek, protože je úžasná. No, a tak jsem tam po práci skočila, domluvit ten čaj. Zítra se staví. Ale vedle toho jsem tam také měla už v plastové dózičce připravené napečené koláče, které pekla a chtěla mi donést! Koláče už ve skutečnosti neexistují, sežrala jsem všechno. Zaprvé to bylo zase strašně dobré a za druhé jsem zažírala dojetí. Takhle nám pekla máma, babička. Je to neskutečná náhoda. Neskutečná náhoda, že vedle nás bydlí paní Jitka, která mluví česky. Paní Jitka, která má dceru i vnoučka přes oceán a já zase rodinu a přátele přes kanál. Jsem strašně, strašně ráda, že tu je. Jen to vědomí, že je tu někdo, kdo je vám prostě blíž, a nejenom proto, že bydlí o 20 metrů vedle.

Já, angličtinář

Už jen pár dnů a jsou tu. Mamka s babičkou. Mamka s babičkou... tož to je takové moc dlouhé a psát pořád mamka s babičkou tohle, mamka s babičkou tamto... pojďme vymyslet zkratku. Při tvoření takovýchto zkratek se většinou spojí první slabiky z každého slova. Provedeno. MamBa. Mamba???

Ani jedna polovina mamby neumí anglicky. Jakože vůbec. Myslím, že mamka jednou říkala, že na jazyky nemá talent. No, tak to jsem asi podědila.

Ne, že bych měla třeba ve škole špatný známky, to vůbec. Naopak, já byla ta, o který za rohem mluvili jako o šprtce. Někdy ani za ten roh nedošli. Já si ale vždy budu stát za tím, že šprt je ten, kdo se doma pořád učí a učí.

Já se neučila. Já měla totiž v něco hlavě. Něco, co by hodně lidí chtělo, ale ne každý to má. Něco, co je tím víc na prd, čím jste starší. No paměť je to. Vedle toho, že jsem uměla nazpaměť znamení horoskopu celé široké rodiny nebo všechny vítězky Miss ČR, jsem uměla nazpaměť taky děják, zemák, matiku i jazyky. (Fyzikální zákony jsem bohužel neuměla žádným způsobem a tak se vám jednou stalo, že jsem ve třěťáku na gymplu měla vedle samých jedniček jednu čtyřku s odřenejma ušima...).

Angličtinu jsem se začala učit asi ve druhé třídě. Hi! My name is Martina. I am seven years old. Pohodička.

My mother cooked. Taky dobrý.

I will have a dog. Bez problému.

Méně v pohodě z nás začala být paní učitelka, jakmile kapitoly pokročily dále, než ke třem základním časům. Za svůj život jsem se je učila nesčetněkrát. A také jsem je nesčetněkrát zapomněla. Tato pravidla vždy byla a jsou nad mé chápání, ať mi je deset nebo o patnáct víc. Ale slovíčka... to je jiná, protože paměť slouží stále průměrně nadprůměrně. S politováním ovšem musím poznamenat, že si stále myslím, že moje angličtinářská úroveň i nadále jen nepatrně překračuje jazykovou úroveň E.T. mimozemšťana.

Při učení slovíček jsem zjistila, že některá anglická slovíčka jsou těm našim velmi, velmi podobná. Dokonce se domnívám, že by si mamba vystačila i na jeden nákup. Tak třeba: Sweater, banana. Cash. [Svetr, banana. Keš].

Objevila jsem i slovíčka, o kterých jsem vůbec neměla tušení, že jsou s anglickými svázaná.

Tak třeba takové akorát a accurate (přesný), být v ráži a rage (zuřit), čiperný a chipper.

Abych mambě dodala sebevědomí, musím zmínit, že už anglicky mluví, aniž by o tom věděla.

Tak třeba věty : "Rak šel mýt kůl pod jez." nebo "Býk jel sít půldům pod stůl." S horkou bramborou v puse říkáte sice pěkný hovadiny, ale se zavřením obou očí můžeme říci, že mluvíte anglicky. Ty hovadiny znamenají asi toto: ("Strkanice mušle maso chladný lusk ano. Zobák řvát sedadlo bazén zkáza lusk stolička.")

Na závěr mám pro mambu ještě jedno doporučení. Na veřejnosti nevyslovujte nahlas větu: " Fakt,jo?!"! Její anglický obsah byste totiž hledali někde v tom zavrženíhodném sprostém článku.

Na přání...

… neznámé paní Bett, která se mne v komentáři u minulého článku ptala na několik otázek spojených s Anglií.

Celá naše Anglie byla jedním z nejspontánnějších, nejzávažnějších a nejsložitějších rozhodnutí vůbec. Teď a tady, po necelých čtyřech měsících říkám, že i nejlepších a pevně doufám, že tento názor potrvá.

Před třemi měsíci bych vám totiž řekla, že to byla jedna z největších hovadin, kterou jsme kdy vymysleli.

Na otázku " Jak se tu žije?" tak neexistuje univerzální odpověď.

Záleží na mnoha okolnostech. Na bydlení, na práci, na vaší osobnosti.

Když jsme žili v domě hrůzy, já neměla práci a Martin dojížděl tragickou autobusovou dopravou, stálo to za prd. Tak velký prd, že jsme si říkali, že to dlouho nedáme.

Zpod mraků na nás však vykouklo slunko v podobě nového bydlení a svitla naděje na lepší časy. Které skutečně přišly. Po jednodenní směně v hotelu jsem získala skvělou práci ve stejné firmě jako Martin a na naší obloze se vedle sluníčka naplno rozzářila i duha. Teď se nám žije hezky. Co se týče prostředí, polepšila si i Ketynka.

Vím ale jednu věc. Že sama bych to nezvládla. Jsem tu s člověkem, který mi poskytuje pevnou půdu pod nohama a kterého obdivuji, jak zařizoval všechno zdejší úřadování, papírování a vyřizování. Já na to byla levá už v Čechách. Díky Martinovi je ale vše, jak má být.

Nezvládla bych to sama ani právě proto, že bych byla sama… a jsme u toho stýskání nestýskání.

Já nejsem vlk samotář ani dobrodruh. Ale v některých věcech jsem cílevědomá. V tomto případě moje cílevědomost přebila i fakt, že jsem ve skutečnosti člověk, který by i raději zůstal v klidu doma na zadku s rodinou a přáteli. Mám tu ale manžela, tu osobu, kterou bych si vzala na pustý ostrov a Ketynku, to jediné zvíře, které bych přibalila.

Mám tady brečet do polštáře? K čemu by mi to pomohlo? K ničemu, k trápení. A do mé bubliny má od určitých dob trápení vstup zakázán. Mezi řádky ostatních článků se ale můžete dočíst, že z kamene přesto nejsem.

Na otázku " Jací jsou tu lidé?" také neexistuje jednoznačná odpověď.

Když jsem byla ten jediný den v hotelu, poznala jsem přetvářku, pomluvy, posměšky. K holčině, která mně byla nejsympatičtější ze všech. Na místech, kde patrně nelze očekávat příliš mnoho inteligentních jedinců, to tak žádná výhra oproti Česku není.

O to větší překvapení to bylo, když jsem nastoupila do firmy, kde má 90% lidí vysokoškolské vzdělání. Usměvaví, přátelští, nápomocní, přejícní. U nás ve firmě je opravdu ukázkové pracovní prostředí a každému bych to přála zažít. Samozřejmě za předpokladu, že by se choval také tak! Tady je rozdíl obrovský.

Vidím to i na ulicích. Pokud tady potřebujete najít cestu nebo třeba vyfotit s rodinou, lidé vám spíše pomohou, kdežto v Čechách si spíše hledí každý svého a odbyde vás, protože spěchá.

A jestli Anglie splnila naše očekávání? Ano, ano, naše ano.

Já jsem jela najít nový životní směr, novou cestu. Našla.

Oba jsme měli dost té české povahy mnoha lidí kolem nás (zde musím podotknout, že tento důvod nám dala hlavně Praha) - netolerance, sobeckost, závist… Tady se nám lidé zdají milejší, pokornější a tak nějak vychovanější… Ale žijeme i pracujeme na maloměstečku plném Angličanů. Ve větších městech plných přistěhovalců z různých koutů světa to asi zase bude o něčem jiném.

V neposlední řadě jsme samozřejmě jeli i za lepším platem, jelikož vidina třicetileté hypotéky na dům nebo dvacetileté na byt v paneláku nás nelákala. I tento záměr se vyplnil. Avšak zaznamenala jsem, že lidé mají pocit, že kdo odjede do Anglie, je do roka milionář, ne-li multi. Tak tak to opravdu není. Máte třeba dva až třikrát větší plat. ALE. Ale cena vašeho bydlení je větší až pětkrát! Za jídlo utratíte až třikrát víc.

Ale ano, peněžně si polepšíte, z třicetileté hypotéky si pár let odkrojíte :-)

Není všechno zlato…však to znáte. A cesta do světa, abyste lépe žili, ať už tam nebo jednou zase doma, je vykoupená odloučením od rodiny, od domova. Je vykoupená mnoha dalšími malými drobnostmi, které dohromady dávají jednu velkou cenu, kterou platíte za to, že nežijete "doma".

Proto Vás prosím, pokud jste si sami takovou životní cestu nevyzkoušeli, abyste z tepla domova nikdy nesoudili a nedělali si závěry, že ten, kdo žije tam, se má dobře, protože je přeci tam. Když už se mu pak přeci jen naplní třeba ta kratší hypotéka, to poslední, co si takový člověk zaslouží, je Vaše závist. Nežijeme v době před čtyřiceti lety a každý se může rozhodnout svobodně, každý může odjet. Nebo taky nemusí, ale pak netrestejme někoho za to, že se rozhodl jinak, než my. To už bychom v té nesvobodné době totiž zase byli.

PS: Na politiku lidé nadávají i v Anglii.

"Hloupé" seriály. No a co??

S manželem jsme oba mladí vysokoškolsky vzdělaní lidé a díváme se na seriály. I ty nekonečné. No a co???

Nemáme potřebu do světa vytrubovat moudra o tom, jak jsou seriály primitivní a hloupé a každý, kdo se na ně dívá, je zákonitě taky primitiv. Nemám potřebu věci zapírat neb zaonačovat jen proto, abych vypadala lépe. Nebo dnešním jazykem, abych byla cool. Přiznávám, že se na takové seriály dívám a představte si, že z některých si nenechám ujít ani jeden díl!! Coming out.

Jeden z vůbec prvních seriálů, který si vybavuji a který mě nadchl natolik, že mým vánočním přáním bylo mít jeho knižní zpracování, byla mexická telenovela Esmeralda, z které si i po 20 letech vybavuji titulní píseň. Esméééraldááá....

Ve stejných letech jsem byla stejně přikována i ke Komisaři Rexovi, který mě tedy dost děsil, ale pes byl pes. I v tomto případě mi mou knihovničku ozdobila dvě knižní vydání. Ozdobila doslova. Stejně jako zelenookou slepici (prave vymyslena zenska podoba slova slepec, pokud by mne snad nekdo podeziral z neuctivosti), jsem nečetla ani čtyřnohého policajta. Ale byly tam moc hezký obrázky.

Následovala slavná telenovela s Natalií Oreiro v hlavní roli. Divoký Anděl. Cambio dolóóóór.... Na andělovi jsem vážně ujížděla. Vedle toho, že jsem si musela sehnat červenou kšiltovku jsem před spaním myslela na Iva a také si usmyslela, že jednou pojedu na Ibizu. Kšiltovku už nenosím, před spaním nemyslím na nic a na nikoho, protože Martin odfukuje vedle mě, ale Ibiza trvá!

Sledování Kachory bylo jen logickým vyplynutím této éry.

Čarodějky sledovala celá rodina, krom táty. Před spaním jsem se tak pro změnu koncentrovala a snažila se astrálně cestovat stejně jako čarodějka Prue. Návod psali v knížce, kterou jsem si vypůjčila z knihovny. Nikam jsem nedocestovala, divné. Zastavovat čas a vidět budoucnost jsem se samozřejmě se stejným neúspěchem snažila také. Na to už ale příručku neměli.

S mamkou jsme pravidelně zasedávaly do obývacího pokoje a sledovaly osudy Lorelai a Rory, alias Gilmorových děvčat. Dodnes se na ně ráda podívám. Když mi bylo 13, obdivovala jsem Deana. Teď bych hlasovala pro Logana.

Poté přišel velký boom českých seriálů. Myslím, že kolotoč roztočila Rodinná pouta, z kterých pravidelnou dávku emocí s železnou pravidelností přijímala i mamka s babičkou.

Já naskočila až o rok později a podpořila sledovanost konkurenční Ordinace v růžové zahradě. Po čtyři léta jsem sledovala poctivě a s gymnaziální spolužačkou Péťou jsme měly kazdé úterní a čtvrteční ráno o téma postaráno.

Po dokončení středoškolského studia jsem odjela na dovolenou, utekly mi čtyři díly a já se rozhodla přestat sledovat úplně. Tak prostě najednou. Šmitec. Na vysoké škole pak na privátě stejně nebyla možnost, a mé předchozí rozhodnutí se tak ukázalo jako velmi prozřetelné. Po pár letech, když už možnost byla, jsme i s Martinem oba sem tam podívali.

Tady, v Anglii, si pouštíme zpětně na internetu Přístav, jehož předchůdce, Svatby v Benátkách, jsme ještě v Čechách nevynechali jediný díl a dokonce jsme byli i na výletě v Benátkách nad Jizerou či u statku Drozdových.

Stejně jako se před deseti lety roztrhl pytel se seriály vůbec, v poslední době se roztrhly dva s kriminálkami. Stále pravidelně sledujeme Případy prvního oddělení, o jejichž kvalitě vypovídá i fakt, že se na ně dívá i můj nejmilejší a nejdůležitější policista, který všechny televizní záležitosti tohoto typu striktně odmítá z důvodu nevěrohodnosti.

Sledovanost jsme s manželem zvyšovali i Vraždám v kruhu nebo Expozituře, jejíž pokračování- Atentát- si také nenecháváme ujít ani tady.

Nemyslím si, že seriály tohoto ani oného typu jsou hloupé. Stejně tak, jako každé zboží má svého kupce, každý seriál má i svého diváka. Mně se třeba naprosto, ale naprosto vůbec nezamlouvá Futurama, ale nikým nebudu opovrhovat jen proto, že se na ni dívá. Znám dokonce psa Zoidberga... a jeho majitelé jsou našími milými přáteli. Jednoduché seriály opravdu nevypovídají o osobnosti člověka, ani jeho inteligenčním kvocientu. Jsou pouze jedním ze způsobů odreagování a relaxace, právě proto, že jsou tak jednoduché...

IKEA. Přítel nebo nepřítel?

Již dva týdny žijeme jako civilizovaní lidé. Jako doma se stolem s židlemi, pohovkou, konferenčním i televizním stolkem. Ba co víc, spíme dokonce i na posteli!

Nováčky na blogu informuji, že jsme se před necelými 4 měsíci přestěhovali hledat štěstí do Anglie. Nešťastně jsme však skončili v šíleném share housu a stěhovali jsme se tak jen se základními věcmi. Mé a manželovy představy o tom, co je a není základní se však poměrně různily a nakonec jsme vezli základních věcí snad dvěstě kilo. Po dvou měsících jsme se konečně přestěhovali do pididomečíčku bez nikoho, bez ničeho. Spali jsme na matračkách na zemi a seděli na schodech.

No. A tuto značně nepohodlnou beznábytkovou éru ukončila jedněmi nenáviděná, druhými milovaná, švédská IKEA.

Než však rozvinu příběh o tom, jak Ikea vstoupila do našeho manželství a donutila nás přemýšlet, zda tento svazek dál ponechávat v platnosti, odskočím k sedačce, která z tohoto veleznámého obchodního domu nepochází. Její původ je neznámý, adoptovali jsme. Už je to nějaký ten pátek, přesněji pátky čtyři, kdy jsme objevili inzerát na již několikrát zmiňovaném Gumtree. Byla praktická, rozkládací se širokou podnožkou, která v sobě zároveň skrývala úložný prostor. Do pididomku k nezaplacení. Pro nás nemobilní pěšáky navíc možnost dovozu za poplatek. Ještě večer Martin telefonoval na udané číslo. Paní trvala na tom, že na sedačku se nejdřív musíme přijet podívat a vzhledem k tomu, že má více zájemců, tak ještě ten večer. Za tmy, kolem osmé, jsme sedli na autobus. Vystoupit ve městě, navštívit bankomat a pak jít přes půl hodiny pěšky do ulice v části, která je vyhlášená jako jedna z nejošklivějších a nejnebezpečnějších ulic ve Wycombu. Před domem čekal snědý muž, který nás odvedl do domu, kde čekala dospělá žena a dvě dcery. Všechny v šátcích. Po několika neúspěšných pokusech se přeci jen podařilo sedačku narvat do malé dodávky, kam jsme se úspěšně narvali i my všichni ostatní. Rodina, původem z Pakistánu, totiž pokračovala na návštěvu za sestrou. Odér sedačky nám o rodině dále prozradil, že byli milovníky kari. Martin od prvního nádechu používá synonymum "karižrouti". O další bůhvíjaké dobrodrůžo už jsem nestála a místo Gumtree už jsem do klávesnice ťukala I-K-E-A.

Onen očekávaný den Martin opouštěl pracoviště dříve, aby mohl objednávku, avizovanou na jednu hodinu, převzít. Radostný mi volal do práce, že vše v pořádku dorazilo. Stav "v pořádku" však bohužel netrval dlouho.

Pokyn manželky: "Smontuj nejdříve postel, ta zabere nejvíc času, zbytek udělám já nebo spolu."

I přesto, že se jednalo o pokyn, nikoli otázku, dostalo se mi odpovědi manžela: " Ne, já to udělám podle svého."

Po mém návratu z práce mě tak čekal manžel ve dveřích s větou: "Miláčku, nezlob se, nic strašného se nestalo, ale....."

Ale náš NOVÝ BÍLÝ STŮL měl v KAŽDÉM ROHU DÍRU. V K-AŽ-D-É-M.

To se pořádně nepodívalo na návod, šroubovalo šroubovalo.... až se prošroubovalo na druhou stranu. Praskání se připisovalo běžnému rozpínání desky.

Náš nový stůl nám tak zdobí kaktus v jednom rohu, svíčka v druhém, prostírání ve třetím a lepenka ve čtvrtém.

A protože nebylo bráno sebemenšího ohledu na mou radu ohledně montovacího pořadí, ulehnout do postele bylo možno až po půlnoci, jelikož ta se montovala nejdéle a samozřejmě jako poslední.

Muži, jestli máš námitky či připomínky, můžeš se chopit klávesnice a vysvětlit situaci čtenářům ty.

V opačném případě musím podotknout, že už ve škole nás učili, že kdo mlčí, souhlasí.

Pozn.red.: Autorčin manžel je přesto, že v zaměstnání pracuje hlavou, ve skutečnosti domácí kutil a jako takový vládne schopnostem od výměny žárovky po opravu dřezu (čehož si autorka velmi cení a muže dokonce v tomto směru obdivuje, jelikož ona by se bez něj musela vrátit ke svíčkám a škopku). V den kdy dovezli Ikeu ale holt nebylo posvícení.

Jazykolamy

Již jsem se Vám zmiňovala o mé kulometní mluvě, které někteří se mnou neseznámení nerozumí. To mě přivedlo na článek na téma jazykolamy, které poměrně mistrně ovládám. Alespoň většinu.

Tak třeba takový jelen v jeteli mně osobně přijde jako jeden z nejjednodušších. Zopakuji Vám ho desetkrát za sebou v mé nadprůměrné rychlosti, pak už to nikoho nebaví, nerozumí totiž ani ty seznámení. Valné většině lidí byste však při zkoušení jelena tipli minimálně tři panáky slivovice nebo rovnou poruchu řečového centra.

"Letěl jelen jetelem? Jelen letěl jetelem.'"

Pan kaplan jakbysmet. V podání obyčejných smrtelníků klapá a ještě mu klape klikla. El, to je prevít.

"Pan kaplan v kapli plakal, když právě v kapli klapla klika."

Mezi ty problémovější patří pro mě překvapivě i chudák kyklop, který stále a stále koulí kouli tam a zpět.

"Od poklopu ku poklopu kyklop kouli koulí"

Asi nejznámějšími českými jazykolamy jsou ty s písmenkem "ř". Ale ty jsou snad těžké jen pro cizince, což...

Stříkačky ani Řeky s řekami tak vypisovat netřeba.

Pokud háček přeneseme na vedlejší písmenko v abecedě, to už je zase jiná káva a někteří by švestky nikdy neusušili.

"Strýček Šusta suší švestky"

Takový vrabčák je na výslovnost jednoduchý, ale ta paměť, že. A tak mnoho jazykolámajících bez čtení neví, co že se to zrovna s neoblíbeným ptáčkem děje. Někteří se stejně navíc uchylují k neologizmům typu kapca a babec.

"Měla babka vrabce v kapse,

vrabec babce v kapse píp,

zmáčkla babka vrabce v kapse,

vrabec babce v kapse chcíp."

Ohebnost Vašeho jazyka, ale zároveň i kvalitu paměti vyzkouší i chodící sysel.

"Slyšel sysel? Slyšel.

Vyšel sysel? Vyšel.

Tiše vyšel sysel z Pyšel,

tiše vyšel,

tiše přišel."

Nikdo není neomylný. Ani já ne. A tak na sebe prásknu, že je tu přeci jen jeden jazykolam, který i ze mě udělá osobu s mentální retardací. Olejnatá Julie.

Nenaolejuje- li to Julie či nenaolejuje-li to Julie? Uf, i to psaní ze mě skoro udělalo dysgrafika.

Přiznejte se bez mučení, jak jste si (ne)polámali jazyk Vy? Máte ještě nějaké oblíbené, které tu chybí?

Žiju sen. Konečně.

Dělat práci, která mě baví. Klišé, které si přeje téměř každý, ale ne každému se splní. I já jsem doma slýchávala, že lidé zkrátka dělají práci, která je nebaví, prostě to tak je.

Ano je, pokud na to přistoupíte. Já nechtěla.

Pesimisti a škarohlídi si řeknou, že mám štěstí a byla jsem ve správný čas na správném místě. Ano, byla. Ale abych se vůbec na to správné místo dostala, stálo mě to hodně úsilí. Musela jsem se pevně rozhodnout, že se vzdávám možnosti zaměstnání v právní sféře, začít od nuly a v neposlední řadě se rozhodnout, že chci začít hledat sama sebe v jiné zemi. Ať se vám to zdá jakkoli jednoduché, nebylo. Já nejsem dobrodruh. Jsem přecitlivělý vlastenec přese všechno spojený s rodinou a přáteli v Čechách. A proto jsem se na vlastní kůži přesvědčila o významu spojení krev, pot a slzy. Tu krev bych nemusela doslova, ale čas a koloběžku nevrátím.

Sobecky si myslím, že po pětadvaceti letech, z toho po 6 letech tápání a zoufalého hledání svého "místa na zemi" si právě tohle místo zasloužím. Místo, kde mi všichni moji spolupracovníci ochotně a s úsměvem poskytují rozhovory pro můj blog. Místo, kde nevím, co znamená slovo stres.

Mám svůj vlastní kamrlík, kde mohu mít v repráčcích puštěnou muziku. Někdy práce je, někdy není.

Když není, mohu si psát třeba blog. Nikdo mě do země nezašlape. Když je, skládám si krabičky, vypaluji CD a DVD, tisknu manuály, testuji obrazovečky, hledám ty správné plošné desky a tak dále a tak dále. U toho si tančím nebo zpívám. Vzhledem k mému talentu však jen nenápadně a potichu.

A pointa?? Děsně mě to baví. Do práce chodím ráda, s manželem a s úsměvem, a stejně tak jí opouštím. Konečně.

Jedna věc mě však přeci jen neuvěřitelně děsí. Každé pondělní ráno. Naštěstí trvá ani ne 5 vteřin. Požární alarm, který by i mrtvýho hluchýho donutil vzít si rezervní kalhoty. Mám ho přímo v kamrlíku a věřte, že cedule "riziko infarktu" by byla na místě. Stejný alarm vedl i k pobavení mého kolegy, který se mnou rozprávěl ve chvíli, kdy se alarm rozezněl poprvé. Leknutím jsem si málem cvrnkla do kalhot a pak povídám: " Oh, it is alarm clock!" (budík)

Jaký si to uděláš, takový to máš. Každej sám svýho štěstí strůjce, každej sám svýho dortu krůjce. KAždej sám svýho štěstí strojvůdce.... zpívají Chinaski a zatraceně nelžou.

Nestůjte, nečekejte, nezastavujte.

Běžte, sestrojujte, strojvůdcujte.

Nikdo jiný to za Vás neudělá.

S kombinací odhodlání a pokory zároveň můžete dokázat mnohé, i dosáhnout na štěstí.

A kdyby snad ne, tak mějte na paměti jeden z nejmoudřejších citátů, který už jste ode mě slyšeli: "Vždy je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali."

Neználková v městě podruhé

Tak jsem před týdnem, ve středu, podruhé v životě navštívila Londýn. Zase nuceně úřednicky, kvůli vyzvednutí pasu na ambasádě. Zjistila jsem dvě věci. Že nákupy v Londýně jsou mýtus a že bez mapy nemůžu už ani na místa, kde už jsem byla.

Protože už jsme si s kamarádkou Verčou žijící v Londýně dlouho domlouvaly sraz, chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou. A protože tři mouchy jsou lepší, než dvě, ke srazu s kamarádkou a vyzvednutí pasu jsem přihodila ještě nákupy.

Den nezačal pěkně. Doteď jsem si myslela, že ve Flackwellu ty autobusy prostě jezdí perfektně. Ve středu mi ujel před nosem, jelikož na internetu nebyl aktualizovaný jízdní řád. Tak jsem šla zase domů, protože zastávku máme za rohem. Na další autobus jsem potom šla o deset minut dřív, aby ten přijel o deset minut později. Matematicky se tak dopočítáme k dvaceti minutám čekání. Autobus mě nevyhodil na předpokládané zastávce blízko vlakového nádraží, ale až na autobusovém nádraží, takže cesta přes centrum na vlakáč. Tady už mi naštěstí štěstí jelo naproti, protože vlak přijel ihned. A dokonce přímák, žádnej courák. Ten chytnu vždycky až na cestě zpátky.

Měly jsme sraz před stanicí metra Oxford circus. Dojela jsem na onu stanici a řekla si, že půjdu s davem. Ten dav, však nešel ven, ale přestupoval. Otočka, jiný dav... Pak mi mé druhé já řeklo: "Nebuď líná a čum na cedule!" a vyvedlo mě ven.

Verča byla ještě na cestě, tak jsem zatím sama prošla pár obchodů. Mimochodem s Verčou jsme se setkaly po více než třech letech. Po druhé v životě. Poprvé to bylo v USA v Yellowstonu, kde jsme spolu cídily pokoje. Verča se přistěhovala do Londýna před rokem a 4 měsíci a pracovala v japonské restauraci. Teď přemýšlí, jestli se nevrátit do Čech, do Brna. Musím uznat, že silnice přechází jako rodilá angličanka, tedy jako barvoslepý člověk bez jakéhokoli pudu sebezáchovy. Stejně tak dobře ovládá i zkratky. Kdyby mě vedla na trh s bílým masem, nevím o tom. Tak vám přesně neřeknu, kde jsme to šly, ale na Piccadilly circus jsme byly, to vím určitě.

Prošly jsme spoustu obchodů, a já si koupila jedny džíny v Gapu za dvacku. Jako liber, i když někteří mají z vyprávění různých lidí pocit, že tu snad stojí dvacet korun. Nestojí. Je zvláštní, že jsme se s Verčou shodly, že skutečně nevíme, kde nakupují ti lidé, kteří hlásí, že v Anglii a speciálně v Londýně je všechno oblečení za pakatel a speciálně to značkové. Ano, oblečení je tu za skvělou cenu, ale pokud máte anglický plat! Pokud nemáte bohaté rodiče, kteří vás sponzorují, tak to v tomto ohledu opravdu zázračné město není a pečení holuby tu do huby vskutku nelítají. Za což jsem ráda, protože vím, že stejně tak, jako v Londýně si mohu nakoupit i v High Wycombu, kde jsem si nakonec koupila několik dalších věcí. V klidu, bez davů.

Před rozloučením jsme si skočily na čokoládu a malý zákusek do Costy, kde jsme si dopověděly, co se při (ne)nakupování nestihlo.

Před půl třetí jsem nastupovala do metra. Na ambasádě mě čekali jen od dvou do tří, ale byly přede mnou jen tři zastávky metrem a cestu od metra už přeci znám, už jsem tam byla... jak jsem se přesvědčila, to však vůbec nic neznamená. Vystoupila jsem z metra a suveréně se vydala doleva. Mám ještě dvacet minut, pohoda. Jojo, to je mi povědomé, pokračuji v cestě. Tady už to musí být, ksakru... čas ubíhal a mně došlo, že jsem se, jako už tolikrát v životě, vydala špatným směrem! Otočit o 180 stupňů, připravit, start! Na ambasádu jsem doběhla totálně zpocená, ale včas! Při vydání pasu ani cestě zpátky domů už se díkybohu žádná kovbojka nekonala a vy se tak můžete těšit na další článek, tentokráte na téma týdne, něco o tom, jak mne baví žít... :-)