Moje první sekačka

Mám posekáno. Momentálně zase jako sekretářka v domácnosti (no jó, o tom až jindy) se bez řečí a s nadšením pouštím i do sekání trávy. Vzhledem k tomu, že v mém životě bylo sekání trávy výhradně mužskou záležitostí nebo později v paneláku zkrátka nebylo co sekat, tady u nás sekám poprvé. Respektive dnes už počtvrté.

Ale to by nebylo, aby i obyčejná koupě sekačky u nás proběhla jako v každé "normální" rodině :-)

Víte, u našich se občas stává, že táta něco koupí. Něco bez vědomí mámy. Něco o čem si máma myslí, že je to blbost, kterou rozhodně nepotřebují. Jéé, to bylo naděleníčko, když táta koupil rakev na auto :D

A protože si prý ženský berou muže podobné svým tatínkům, není se čemu divit, že čas od času řeším to samé.

Jistě si pamatujete iFetch. Den předtím jsme se o tom bavili a opravdu si nepamatuji, že bychom si řekli, že to potřebujeme. Přeci jenom není to zanedbatelná částka a tak by bylo na místě ten výdaj z manželského rozpočtu trochu prodiskutovat, protože společné jmění manželů, víme.

No nic. Na balíky už jsem si zvykla, furt něco chodí, protože "někdo" pořád něco objednává... a já to nejsem. Pak přišel onen balík. Velký balík. A zanedlouho sms. "Vyzkoušej to". "Jako co?" "iFetch" Nebudu vám nic nalhávat, byla jsem fakt nasraná naštvaná, z recenzí jsem věděla, že to je akorát předraženej šunt, navíc pro čivavy :-D A taky jsem věděla, že to je zase akorát tak starost pro mě! A že taky jo.

První víkend můj nákupčí iFetch použil. A další tři týdny ležel netknutý. Tedy netknutý z jeho strany. Abychom doma neměli nepoužitý krám za několik tisíc, používala jsem to já. A že jsem se u zaseknutých míčků navztekala. Po měsíci vzal nákupčí přes můj protest hračku na zahradu. Ano, míček zasviněný, hračka zasviněná. Kdo to nakonec umyl, asi uhádnete. Od návštěvy rodičů před třemi týdny leží iFetch ze strany nákupčího opět netknutý v komoře...

No a k tomu sekání. Čekali byste, že když máme travnatou zahradu, koupě sekačky z druhé ruky za skoro desetinu ceny té aportovací blbosti nebude problém??? Ale kdeže.

Já: "Koupím sekačku".

On:"Tu nepotřebujeme". Wtf???????

Já: "Tu teda rozhodně potřebujeme."

On. "Nepotřebujeme, kup srp, já to s ním posekám." Wtf??????? na entou. (Né, nákupčík se mi v pokroku opravdu neztratil.)

Tak jo. Další z balíčků zaslaných na naší adresu obsahoval požadovaný srp. A dál? A to kuře krákoře doma na dvoře, srpeček netknutý leží doma v komoře.

Jala jsem se srpu já, nicméně byl na ještě větší h***o, než aportovač.

A dost! Chtěla jsem aportovač? Nechtěla. Koupil? Koupil. Chce sekačku? Nechce. Koupím? No ty si piš, že koupím!

Do pár dnů na Facebooku paní z našeho města prodávala sekačku Bosch za 15 liber. Zájemkyně už byla, ale přesto jsem pro jistotu napsala, že bych chtěla být v řadě, kdyby to nedopadlo. Hodní lidé nevymřeli! První zájemkyně napsala, že mi ji přenechá, že tuhle chtěla jen jako záložní, doma už jednu má. A paní prodejkyně navíc bydlela jen kousek od nás a sekajdu mi do hodiny zdarma přivezla! A tak jsem ke své první sekačce přišla...

Pokud byste mě u sekání viděli z okna, možná byste pochybovali, jestli sekám nebo vysávám... ale mě to baví. A ta změna, ta radost, když se vám planina zase promění v zahradu...

Poprvé u moře

Neočekávejte dlouhý článek. Tehdá mi bylo šest a první vzpomínka na můj první pobyt u moře tak bude mít spíše podoby útržků, než celistvého příběhu.

Letěli jsme na Menorcu. Myslím, že v těch šesti jsem cestu letadlem zvládla stokrát lépe, než jí zvládám teď.

Hotel se jmenoval Esmeralda (ono to s tou pamětí nebude zas tak marný) a měl krásný výhled na moře. Z all inclusive stravy si pamatuju neomezené porce zmrzliny!

Z hotelu si pamatuju taky bazén. Ještě aby ne, když mě málem utopil. Možná znáte, že v bazénech je občas taková čára, která značí, že za tou čárou už fakt nestačíte. No, já to neznala.

U toho bazénu navíc rostly palmy a semena těchto palem se válela všude kolem. Přivezli jsme je do Čech a teď mají naši doma krásné dvacetileté palmy původem z Menorcy!

Večer probíhaly u hotelu večerní animace pro děti a já se strašně styděla. Brácha se ale zapojil a díky těmto večerním animačním aktivitám tak může bez lhaní prohlašovat, že už v osmi letech si pro něj ženský svlíkaly podprsenky.

Na Menorce byl taky rodinný známý, nějaký pan Igor, který skákal ze skály, která byla strašně, ale fakt úplně strašně vysoko! A táta tak jednou skočil myslím taky. Já bych to Martinovi nedovolila :-D Pak už táta skákal z menší skály a brácha, že prej skočí taky. Došel, kouknul, neskočil, odešel.

Před odjezdem jsme s mámou vzaly plastovou petku a sešly k moři nabrat do ní vodu, abych si v ní v Čechách mohla máchat mé ekzémem rozpraskané ruce. Pamatuju si, že kolem stály lidi a smály se nám. Ekzém na ně!

A pak to přišlo. Cesta zpět. Trajektem a autobusem. Prvotní nadšení z té krásné obrovské lodičky vymizelo s postupným zelenáním mého obličejíku. Zvracela jsem a zvracela. Pamatuju si, že jsme zrovna stály venku a máma řekla, ať se vyzvracím přes palubu do moře. Mně to bylo ale strašně trapné a způsobně jsem to vydržela až na toaletu (Škoda, že ta slečna, co vedle mě seděla před dvěma lety v letadle cestou z Turecka takto nepřemýšlela. Už přes Vás někdo podával letušce plnej blicí pytlík? Super pocit )

Zelená psům "z druhé ruky"!

Někteří z Vás možná postřehli, že poslední leta si vlivem okolností libuji v pořizování věcí "z druhé ruky". Většinou se jedná o vybavení domácnosti, ale také mi ve skříni visí jedny úžasné šaty a na posteli chrápe ještě úžasnější.....pes. Když to vezmu do detailu, vzhledem k tomu, že jsem nezačala randit s nepolíbeným, tak i ten chlap na té posteli je z druhé ruky.

O chlapovi melu pořád, dneska bude řeč o psovi.

Dnes bych Vám chtěla uvést výhody, které má takový starší pes z druhé ruky- ať už je v útulku nebo se tam teprve chystá.

1. Ohromný výběr!

Vedle velikého množství klasických útulků máme v České republice také ohromné množství různých neziskových organizací, které psi zachraňují a hledají jim nové domovy např. prostřednictvím Facebooku. Počet bezprizorních psů se u nás odhaduje na zhruba 5 tisíc... takové množství přeci musí uspokojit i ty nejnáročnější a nejvybíravější!

Se starším pejskem se Vám také rozšiřuje horizont v tom smyslu, že si můžete vybrat i plemeno, které se Vám líbí, ale cítíte, že štěněti takového plemene by bylo lépe u jiných, například aktivnějších, pánečků. Mně se sice zamlouval russell teriér, ale cítila jsem, že mladému psu bych nedokázala poskytnout to, co potřebuje. Russellí seniorka s vyhlídkou útulku tak byla perfektní volbou. I když... jestli jeden rok psí je 7 lidských... tak Ketynka musí být roz. minimálně Zátopková.

2. Víte, do čeho jdete!

Předchozí majitel nebo pracovník útulku by Vám měl být schopen říci, jak se pejsek například chová k ostatním psům, kočkám nebo k dětem, jaké má hygienické návyky, zdravotní stav nebo zda je to nevychovaný uštěkaný trotlík závislý na pánečkovi nebo kliďas, který na Vás počká sám doma a ani nedutá. U štěňátka můžete jen tušit, doufat a snažit se...

Konkrétně já tedy oceňuji:

• Nemusím v nekřesťanskou hodinu vstávat na čůrání, hraní nebo cokoli jiného. Vstávat před jedenáctou? Mámo, hrabe ti? Proces "vyčůrat a spát" tak u nás probíhá nejen večer, ale i kdykoli ráno před touto hodinou, tedy například před odchodem do práce.
• Už vím, od čeho pochází slovo mazlíček. Doposavadní psi v rodině neposeděli a mazlení se smrsklo buď na rychlopohlazení, když šel pes kolem nebo na mazlení s pokusem o útěk. Ale u nás je to jiná.... ten krásný pocit, když si vedle vás vleze na gauč, přitetelí se co nejblíže, položí vám hlavu na hrudník a šťouchne do vás tlapkou. Ten pocit, když ležíte, přitetelí se k Vašemu břichu, ale vždy zadkem k Vašemu obličeji.... je tedy krásný o něco méně, ale ona tím určitě nic nemyslí!
• Neničí. Nikdy si o samotě nevezme nic, co pro ní není určeno. Kromě odpadkového koše nebo mojí večeře. Ale nějaké boty, kabely, skříně apod.? Prostě co nemůže být k jídlu, jako by nebylo.
• Neštěká. Když je sama, většinu času prospí v peřinách. Největší pochvalou pro pejskaře je, když Vám na otázku:"A co Ketynka, neruší, neštěká?" sousedi odpoví: "Néé, my skoro ani nevíme, že nějakýho psa máte!" :-)
• Miluje lidi, včetně dětí (u těch zneužívá jejich neutuchající nadšení pro aport a jejich malou výšku, díky které si z jejich malé ručky nemotorně třímající ten párek v rohlíku snaží udělat samoobsluhu). Ve stadiu aport jí stejně tak milují děti, ve stadiu samoobsluha už méně.
• Za žrádlo cokoli. Výborná vlastnost pro cvičení různých triků, kterými můžete oslňovat rodinu a laickou veřejnost, která vás má za vynikající cvičitele. Ona by za piškot i myla nádobí, kdyby mohla (bohužel, manžel by sice mohl, ale na piškot mi kašle), ale to nikdo vědět nemusí.
• Zdravíčko. Ťuky ťuk. Tenkrát jsme si převzali osmiletou neporuchovou fenečku a i po dalších 4 letech, a mnoho naběhaných kilometrech si na tom světě trajdáme bez návštěvy servisu za jiným účelem, než na technickou.

3. Cena! Je pouze prvotním výdajem za psa a rozhodně by neměla být na prvním místě, je tak jen příjemným faktem navíc, že za psíka z útulku nebo jiné organizace zaplatíte adopční poplatek nevelké výše. Při převzetí od majitele byste neměli platit nic nebo jen úplné minimum! Předchozí majitel nemůže chtít na svém selhání ještě vydělat.

4. Zlepšíte si karmu! :-)

Vážně. Zkuste změnit názor, že odložení psíci jsou jenom psíci zlí a oškliví nebo je to pro Vás moc daleko nebo....a tak dále a tak dále.

Já si nedovedu představit, že bych tohle úžasné a nádherné zvířátko vedle sebe neměla a když si představím, že by měla v zimě v kotci skrz mříže prosit o domov, rve mi to srdce. Díky ní vím, že pokud to bude jen trochu možné, jeden z našich psů bude vždycky ten, kterého nikdo nechtěl.

U zubaře v Anglii

Už tomu byl dlouhý čas, co se mého chrupu dotkl někdo jiný, než můj zubní kartáček. Přesněji asi rok a půl! To jsem jela z Prahy za "naší" osvědčenou zubařkou do Plzně. V Praze to totiž se zubaři byla potíž... ti dobří buď nové pacienty nepřijímali, nebo ti kteří ano, zase nejeli přes pojišťovnu. Nicméně nejdříve jsme zubařku v Praze přeci jen ozkoušeli. Prevence na pojišťovnu, ale plomby už ne... potom, co nám oběma měla dohromady vrtat asi 7 kazů jsem rozhodla pro kompromis. Provrtáme Martina a já si zajedu do té Plzně. Víte, jak to dopadlo? V Plzni paní doktorka nevrtala nic. Kaz žádný. Asi za ten týden vysublimovaly. 3000 nebo o dvě nuly méně....docela rozdíl :-)

Nicméně ten červík, jestli tam nemám ty kazy, které mi pomaličku potichoučku prožírají hubu skrz na skrz tam byl. Až do včerejšího dne.

Díky Facebooku jsem zjistila, že zubaři v naší obci stojí za prd. Za to na zubaře ve vedlejší obci všichni pěli samou chválu. A hele! Berou nové pacoše! A hele, nejsou soukromí! Přes internet jsem vyplnila krátký dotazník a druhý den už jsem si telefonicky domlouvala první prohlídku. Čekací doma necelé dva týdny- luxus!

Byl krásný letní den, rozhodla jsem se tedy 3 kilometrovou vzdálenost zdolat na vlastní nožní pohon. Protože jsem ani jednou nezabloudila, dorazila jsem o 10 minut dřív. Na recepci se mě ihned ujali, dali podepsat nějaké lejstro a vyfotili si mě! Takhle krásně bílý úsměv prý ještě neviděli a rádi by si mě zapíchli na nástěnku. Prý, aby měli jistotu, že v křesle sedí, kdo má.

V čekárně jsem si ani nestihla sundat svetr, a už už pro mě přišla mladá sestřička, aby mě navedla do ordinace.

Podle webových stránek zde můžu narazit na tři zubaře. Včera ordinoval pan doktor dle vzhledu a jména původem z Indie, s více než 30letou praxí. Nejdříve provedl rentgen. Od nás jsem zvyklá jít do jiné místnosti a strčit hlavu do svěráku. Tady mi přímo na křeslo vložil do úst nějakej tentononc, nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. A pak začala klasická prohlídka. V leže! Ne, nebyl to úchyl. Prohlídka zkrátka probíhala jako na kosmetice. Ležíte a za hlavou kosmetička, v tomto případě zubař. A víte co? Mně tento způsob vyhovoval víc. Cítila jsem se opravdu pohodlněji. Klasicky nadiktoval sestře stav mé ústní dutiny, přičemž nezjistil žádné kazy, jupíjééééj! Absolvovala jsem tedy jen čištění zubního kamene, klasicky stejně jako u nás a které mi není vůbec příjemné. A nakonec leštění, které od nás neznám, to nepříjemné nebylo vůbec.

Vypláchnout a zaplatit na recepci....

A jak to je tady s placením? Pokud nechodíte k soukromému zubaři, ale k zubaři v rámci NHS (státní zdravotní systém), nemusíte se příliš obávat, že přijdete na buben. Poplatky u zubaře jsou rozděleny do tří pásem.

Pokud vaše ústní dutina potřebuje, stejně jako ta moje, pouze rentgen, čištění nebo jiné maličkosti, budete chudší pouze o 20 liber.

V případě plomb, vytrhnutí zubů a obdobných zákroků cena činí 54 liber.

Nejdražší jsou korunky, můstky či protézy, za něž je třeba si připravit 234 liber.

Existují případy, kdy jste osvobozeni i od těchto poplatků.

V Anglii u zubaře nemusíte platit například pokud:

je vám méně než 18 let

nebo je vám méně než 19 a jste student

nebo jste těhotná

nebo jste v posledních 12 měsících porodila

nebo pobíráte státní podporu...

Mnoho Čechů žijících v Anglii, z diskuzí odhaduji téměř většina, létá za zubaři do Čech i přesto, že si ho musí platit soukromě. Kvůli lepší ceně i kvalitě odvedené práce. Proto jsem opravdu velice ráda, že máme to štěstí, že my máme dobrého státního zubaře nedaleko, je to přeci jen mnohem pohodlnější a méně komplikované.

A co Vaše zkušenosti a zážitky ze zubařského křesla? Tuším, že to je téma, ke kterému má co říci téměř každý

Blogerka léta

Tak nic. Poprvé jsem se pokusila přihlásit do jakési "soutěže krásy" a neprošla jsem ani do 1.kola. A to jsem si počkala, až mi ty opary zmizí! :-D

Buď jsem pořád tak ošklivá nebo příliš stará nebo nemůže česká Blogerka léta žit v Anglii nebo jsem si nemohla přikouzlit na hlavu věneček (v Anglii se letní foto fotí dost blbě...) nebo byla fotka prostě málo kvalitní (bohužel žádným kanónem nedisponuji). Přikláním se a doufám v to poslední :-D

Přiznám se, že jsem se Vám chtěla ukázat i z té druhé, hezčí strany. Na procházce se psem nebo při mytí nádobí totiž vypadám nepatrně jinak. Ale směju se pořád stejně! :-)

Mrzí mě to, páč jsem si moc přála vyhrát ten telefon. Ne pro sebe, já svůj mám. Ale chtěla jsem ho darovat do aukce jednoho občanského sdružení, za které bych dala ruku do ohně a které pomáhá russllíkům v nouzi. Jistě Vám o něm také jednou napíšu. Před měsícem jsme pro ně vyhráli plovací vestu, pro změnu pomocí této fotografie :-)

Já mám v hlasování Blogerky léta jasno. Když jsem jí viděla, přemýšlela jsem, jestli jsem se s tou svatbou s chlapem neunáhlila. :-D Já budu ve finále hlasovat pro Lišku! Nejen, že je nádherná, ale dle blogu tvoří nerozlučnou dvojici se svým psem, kterého nemá jen jako doplněk, ale kterému se maximálně věnuje.

Možná, kdyby se soutěž jmenovala "Blogerka létá", měla bych větší šanci. I když...asi ne. Před dvěma lety jsem dostala možnost vyhlídkového letu... zadarmo! Nikdy jsem takto neletěla, v normálním letadle nezvracím.... to jsem přeci nemohla odmítnout. Teď bych vás s touhle nabídkou hnala zatraceně svinským krokem :-D

Prej tam někde byly nějaký hrady a bylo to moc pěkný. Já pětadvacet minut ze třiceti viděla moc pěknej zvracící pytlík. Kterej pouze silou vůle zůstal prázdnej.

No, takže tak. :-D

Návštěvníci 2

Tak nám to počasí ve středu moc nevyšlo. Dopoledne vypadalo nadějně slunečně. Ale jak už to v Anglii bývá, to vůbec nic neznamená. Rodinka si opět vyrazila k moři a já si mezitím dodělala nějaké domácí restíky.

V šest se rodinka vrátila domů. Respektive její část. Pavel (16 letý švagříček) chyběl. Rodiče vystoupili u Tesca a Pavel unešen z dvoupatrového autobusu chtěl vystoupit až na další zastávce. Jenže rodiče cestou i nakoupili a Pavel pořád nikde. Telefon měl mít vybitý. Nejdříve skutečně zrychleně pípal, ale potom začal vyzvánět. Ovšem někdo to buď vytípl nebo to nebral. Pavel už by byl doma desetkrát. 16 letý kluk v cizí zemi, bez znalosti adresy a jazyka s vybitým mobilem. Já s Ketynkou a pantátou jsme ho vyrazili hledat. Téměř hodinu, bez úspěchu. Když jsme bezradní stáli vprostřed města na zastávce autobusu, paňmáma zavolala, že je Pavel už doma. Když pak vidíte vysmátého puberťáka, nejradši byste ho profackovali. Ne kvůli tomu, že se ztratil, ale kvůli tomu, že nechápe, že jste v dešti po městě neběhali proto, že doma je nuda a sucho.

(To mě donutilo zavzpomínat na to, jak bylo pátrání vedeno po mně. :-)

Bylo mi asi 14. Ráno v osm jsem šla s dvojicí spolužáků na koupaliště. Mobil jsem nechala doma, aby mi ho někdo neukradl zatímco se budeme koupat. Odcházeli jsme téměř se zavíračkou. Ale courali jsme se, zastavovali...až jsme se nakonec zastavili u závor, odkud jsme měl každej jít svou cestou domů. Pravdou je, že s oním jedním spolužákem jsme k sobě chovali vzájemné sympatie a tak pro nás nebyl problém u těch závor stát další hodinu dvě. Přišla jsem domů a tam ležel vzkaz. "Okamžitě mi zavolej, jela jsem tě na kole hledat." A do prdky. Já z toho srandu neměla, naopak jsem se bála, co se bude dít, až se máma vrátí. Zavolala jsem. Máma přijela a bylo ticho. Prostě se mnou nemluvila. A to já nesnáším. Já radši, když bouchnou saze a pak se spláchnou... )

I přesto, že nám krapítek pršelo, dojel Martin z práce a zavelel, že grilovat se bude venku a ne v troubě. Počasí dokládá obloha na fotografii. Po tom, co jsem musela dvakrát vrátit k dopečení ještě stále syrové maso, jsme si pochutnali. Já se najedla tak na den dopředu, ostatně jako po každém grilování a včerejší anglickou snídani v čase Martinovo obědové pauzy jsem tak s díky odmítla. Večer jsme strávili hraním Buzzova kvízu a plísněním Martina, že potají sám sežral dvě balení vynikajících sušenek, aniž by se s někým podělil. Jó, je to přesně, jak mi řekl, když jsem mu vyčítala, že od našeho seznámení už skutečně víc, než nepatrně, změnil své rozměry. "Já jsem jako Somálec... Před kterýho spadly krabice s humanitární pomocí."

A touto dobou už rodinka sedí v letadle a letí zase k Vám, za prací a za teplem.

A za necelý měsíc budu na někoho čekat na letišti zase.... :-)

Návštěvníci

Máme návštěvu. V pátek v osm večer přiletěli Žatečáci. Rodinka z Martinovy strany. Paňmáma, pantáta a švagříček. S kamarádkou z vedlejší obce jsme za pomoci auta a dálnice cestou na i z letiště strávili půlhodinku. V porovnání s více, než dvěmi hodinami autobusem, docela slušná úspora času. Večer jsme propovídali nad sklenkami dobrého pití.

Z důvodu atraktivního počasí byl na sobotu naplánován výlet k moři. Původně beze mě, ale práce zrovna ten den nebyla na dlouho a když bych makala jako fretka, tak bych mohla být do oběda doma... tak jsem makala jako ta fretka a v jednu už jsem i s rodinkou seděla v Newcastleském metru na cestě na pláž. Vystoupili jsme na stanici metra Tynemouth, ze které dojdete na pláž do 15 minut. Pláž s názvem Longsands byla krásná a nesměli na ní psi. Což jsem ale zjistila až po necelé hodině, kdy jsem byla taktně a s úsměvem upozorněna pobřežní hlídkou. Za tu hodinku se muži vykoupali! Podcenila jsem je. Myslela jsem, že to nedají, moře mělo 15 stupňů, které byly pro má chodidla opravdu mrazivé. Nutno říci, že nebyli jediní se koupající, ovšem jediní odvážní koupající se dospělí asi ano.

Vzhledem k poryvu větru jsme s paňmamkou usoudily, že deku a ručník přibalené za účelem sezení využijeme k našemu zahalení. Musím přiznat, že jsem poprvé záviděla maximalstický ohoz muslimce procházející se po pobřěží.

Po pláži Longsands jsme pokračovali dále a dále, až ke 4 km vzdálené pláži Whitley Bay. Vyhládlí jsme nenarazili na žádné "fisch and chips" od kterého by se netáhla odpuzující fronta a tak jsme se občerstvili alespoň zmrzlinou, která byla ovšem luxusní. Ze stanice metra Whitley Bay už jsme si to namířili domů.

Neděle se nesla ve znamení práce pro mě a výletu do centra Newcastlu pro zbytek rodiny.

V pondělí do pracovního procesu nastoupil i Martin a rodinka si i přes svou jazykovou bariéru sama udělala výlet do Newcastlu za nákupy. A bez sebemenšího zaváhání výlet autobusem zvládla!

Dnes jsem pro změnu s paňmamkou vyrazila já. Do největšího zastřešeného nákupního centra v Evropě- do Metrocentra. Nejdříve reklamovat notebook. Na obrazovce v pravém rohu byla velká skvrna. Skvrna jakoby zevnitř, která nešla vyleštit. Jako fakt nešla, i Martin to viděl! Nicméně pan v obchodě ji vyleštil...

Po pár navštívených obchodech jsme zamířily do prodejny s názvem Krispy Kreme. Království lahodných donutů. Jako nový člen jsem za svůj voucher obdržela jednoduchý donutík zdarma a navíc jsme si obě pochutnaly na vynikajícím krémovém shaku, přičemž díky kuponku z novin jsme zaplatily jen jeden.

Spoustu času jsme pak strávily v oddělení parfémů... a já ten červenej Dior už prostě chci, tolik let o něm mluvím! Ježíšku, čti!

A jako malé překvapení pro Martínka žvejkačku a bonbonky z těch klasických automatů! To vám byl tak sentimentální pocit, když jsem tam vložila penízek a otočila tou páčkou :-)

Zítra rodinka nejspíš pojede k moři a večer máme v plánu grilovat. Jen dopíšu a jdu nakládat maso a camembert. Tak držte palce na počasí!

Pletu, pletu bič

Na sebe. Budu cvičit. Než vytřeštíte oči, tak vás ujistím, že nechci hubnout, už pár let jsem v životní fázi, do které spousta žen bohužel nikdy nedospěje. Tedy ve fázi, že si myslím, že hubnout nepotřebuji a s těmi číslíčky na váze jsem spokojená. Tak ještě aby ne, naposled váha ukazovala na prvním místě pětku, odhadem na prvním stupni základky... a to k té pětce na začátku přispělo hlavně to, že jsem ještě nezačala pořádně růst.

Ale. Pružnost...to už není, co to bejvalo. Jako malá jsem byla sice trochu širší (hrála jsem basketbal, takže to byly určitě svaly), ale taky mnohem ohebnější. Provaz pro mě nebyl žádný problém. A nejen to. Nedávno jsem s hrůzou zjistila, že už si nedokážu zezadu kousnout do palce u nohy (znázorněno na druhé koláži)! Což jsem ještě před nějakým rokem dovedla.

Už minulé léto jsem se zařekla, že provaz znova dokážu. Nebo alespoň pro to udělám, co bude v mých silách. Jenže... pak přišlo všechno to zařizování ohledně svatby a odjezdu... a v neposlední řadě jsem s tím neměla koho otravovat na blogu a chyběla mi tak motivace v podobě nálepky totálního loosera v případě, že se na to za pár dnů vykvajznu.

Přiznám se, že mě motivuje ještě jedna věc. Už od střední pokukuji po jednom sportu, který se tenkrát teprve u nás začal rozšiřovat. I když myslím, že dosud možná babička ani neví, že takový sport existuje a že až se rozhodnu navštívit první hodinu, neuvěří, že skutečně půjdu do tělocvičny a ne do bordelu. Jo, je to pole dance. Láká mě to i z toho důvodu, že si myslím, že bych nemusela bejt úplně marná. Basketbalistky sice neoplývají zrovna ladnými pohyby, ale dovolím si tvrdit, že já jsem výjimka. Na gymplu jsem byla přímo vychválena za své pohyby a krásně proplé nožky na kladině! No a ve šplhu na tyči jsem vyloženě vynikala. Tak si prostě myslím, že je nemalá šance, že bych s tou tyčí mohla bejt docela kamarádka.

V neposlední řadě mi do noty hraje ještě Daniela Choděrová. Česká herečka, která s pole dance začla před dvěma lety a teď vyhrála Mistrovství ČR v pole dance. To je prosím o 15 let starší, než já. Ne, opravdu si nemyslím, že za pár let budu na bedně stát já, ale zkrátka je mnohem příjemnější vědět, že je to teoreticky možné, ať už s tímto sportem začnete kdykoliv. Nevím o jiném člověku, který by si ve 40 začal pinkat tenis a za chvíli sbíral vavříny třeba na Prague Open.

Součástí mého cvičebního plánu se stala také jóga. Nalezla jsem si nějaká videa a cvičím v pracovně, která mi zajišťuje výhled do zeleně. Na můj zrychlený způsob života je to teda očistec a přiznám, že zatím mě ty pomalé pohyby a klidná monotónní mluva ubíjí... a zatím to vede přesně k opačnému účinku, než k relaxaci. V duchu chytám lelky a představuji si, jak to asi vypadá, když se cvičitelka jógy rozčílí. Vedle toho ticho občas naruší zvolání jako "To si dělá prdel?" nebo "Jsi upadla,ne?!". Žádný učený jogín z nebe nespadl, že. Nebo možná ten Rámajána? Ne vlastně, to je z literatury. Tak jinej ána. Nedivte se mé neznalosti, doposud jediné více, než dvouslabičné podstatné jméno v mém slovníku končící na "ána" je slavobrána.

No, a protože mám ráda fotografie typu "před" a "po", pro větší motivaci jsem se sama rozhodla takové vytvořit. Zatím "před". Vybočím z řady-jediný kus oblečení, který jsem si sundala, byly ponožky.

Směrodatná je hlavně první koláž... ta druhá, to už jsou jen takové moje specialitky. (Podívejte se na úplně poslední fotografii a představte si, že mám celá chodidla na zemi.... jóó, to jsem taky ještě před pár lety dovedla.)

Na druhé koláži je taktéž v praxi předvedena jedna z krycích výhod dlouhých vlasů, kterou využijete pokud chcete na fotografii zůstat anonymní nebo jen nechcete ukazovat světu ty beduíny, co vám vyrašily na ksichtě. Mě se samozřejmě týká ta první možnost.

Taková jednoduchá otázečka: Umíte si sednout tzv. "na bobek"?