Neználková v městě

V Londýně. Poprvé. Sama.

Kombinace těchto tří slov vzhledem k mým nevalným orientačním schopnostem i na místech, které znám, nevěstila nic dobrého. Avšak nebylo zbytí. Občanský průkaz vzhledem ke sňatku neplatný, cestovní pas platný pouze tři měsíce po sňatku. A tak bylo na čase vydat se na jediné místo v Anglii, kde mi nový pas vydají. Na Velvyslanectví České republiky v Londýně. Nejdříve jsem si elektronicky domluvila schůzku. K mému překvapení mi byl přiřazen velmi brzký termín, 26.11. v 15:40h. Den předem jsem se na cestu poctivě připravila, a do výbavy přibalila tři vytisknuté mapky.

Onen den jsem pro jistotu vyrazila s téměř dvouhodinovým předstihem.

Podle mapky č.1 jsem se vydala na vlakové nádraží u nás ve Wycombu. Trefila jsem, sice na druhý pokus, ale trefila. U přepážky jsem úředníkovi popsala, kam mám namířeno a poprosila ho o nejlevnější variantu. Na to, že nejlevnější varianta znamená 22,50 liber si budu zvykat vážně dlouho. S mojí prozatím nejdražší životní jízdenkou jsem se vydala na nástupiště č.3. Přijel vlak a celý dav i se mnou nastoupil do vlaku. Se zkušeností s českými vlaky jsem v hlavě přemítala, zda nesedím v business třídě. Poté co mi průvodčí zkontroloval jízdenku jsem se uklidnila. Jsem ve správném vlaku.

Po půlhodině jízdy jsem vystoupila na stanici Marylebone a vytáhla mapku č.2. Původní záměr byl jít pěšky na vzdálenější metro, abych nepřestupovala. Jelikož jsem však stejně měla nejlevnější variantu, denní jízdenku, a jelikož jsem z mapky nepoznala, kterým směrem se vydat, plán jsem změnila. Vlezla jsem do metra, které jsem měla přímo před čumákem. Víceméně bez problému jsem přestoupila a dorazila až na zamýšlenou stanici Notting Hill Gate.

Zde přišla na řadu mapka č. 3. Opět nečekaně bez problémů jsem dorazila do provozovny Snappy Snaps, kde jsem se potřebovala zvěčnit ve formátu 5x5cm. Moje peněženka opět zakvílela bolestí, za 4 fotky 15 liber.

Stále s mapkou č.3 v ruce jsem dorazila na ambasádu. Po druhé hodině! Na jednu stranu s radostí, že nejsem tak marná, jak jsem si myslela, na druhou stranu s obavou, že budu muset hodinu a půl čekat, než přijdu na řadu. Obava se naštěstí nenaplnila. Co mě však doteď udivuje je to, že jakmile jsem vstoupila, člen ostrahy, anglicky hovořící černoch, se podíval do seznamu a rovnou se mě zeptal, zda jsem paní Maršálková. Bylo po druhé hodině a vzhledem k mé schůzce domluvené na 15:40 bylo na seznamu přede mnou x lidí....

U okýnka už jsem komunikovala se sympatickou mladou Češkou. Vyplnila jsem několik papírů, poskytla své otisky prstů a ulehčila si o dalších 32 liber.

Mé orientační sebevědomí během cesty tam náležitě vzrostlo a na cestu zpět už jsem si troufla bez mapek.

Nyní čekám na dopis z ambasády s vyrozuměním, že je pas hotov a mohu cestu do Londýna absolvovat znovu. Podle informací, které mi úřednice sdělila, by měl tento dopis dorazit za 4-8 týdnů. A tak doufám, že dorazí.... protože zdejší doručování pošty vyžaduje samostatnou kapitolu. O tom zase někdy příště...

To je naposledy, co se mnou spíš!

To je naposledy, co se mnou spíš na jedné posteli.

Řekla jsem manželovi dnes v noci.

Vzhledem k našemu současnému žití v anglickém share housu praktikujeme oddělené lože, a tak za účelem udržení alespoň nějakého tělesného kontaktu se mi večer do postele nakýbloval i manžel. A usnul v objetí. Tato situace se možná odehrává ve snech mnoha žen. Nikoli v těch mých. Já, ač založením romantička, neshledávám nic romantického na tom, že mi manžel zabírá 3/4 postele a já jen silou vůle přetrvávám na těch zbylých 20 cm. Pokud se pohnu, ani vůle nepomůže.

Moje představa ubírání se na lože zahrnuje polibek na dobrou noc a odvalení se zpět na svou polovinu. Někdo vehementně žádá o prostor ve vztahu, já ho žádám v noci. Nic víc, nic míň.

To je naposledy, co s náma spíš na jedné posteli.

Řekla jsem v noci našemu psovi. Když se k vám nakýbluje ještě pes, už vám nezbývají ani ty dva metry na výšku. Po tom, co jsem se pokusila o polohu skrčence ani vůle nepomohla a na mé posteli byli všichni, jen ne já.

A tak se ptám, upřednostňujete "romantické" objetí nebo potřebujete prostor?

Bez práce nejsou koláče

Tak děti, pohodlně se usaďte, jelikož vychází článek, na který netrpělivě čekáte. O tom, jak Martínek s Martinkou k práci přišli. Respektive jen jeden z nich.

Vraťme se zpátky v čase. Jak víte z předchozího článku, jednoho dne jsme se rozhodli, že zkusíme v našem životě něco změnit. Martin už nějaké roky hovořil o práci pro vesmírnou agenturu v USA (ne nadarmo nám říkáte Marťánci...). To si ale vybral špatnou ženu. Čtyři měsíce, které jsem tam strávila během vysokoškolských prázdnin mě neuchvátili natolik, abych se tam chtěla vracet za jiným účelem, než na dovolenou nebo na nákupy. Navíc to je pro mě prostě daleko. Při našich diskuzích jsem často používala argument: "Ale vždyť jsi tam nikdy nebyl!".... a tak je paradoxem, že jsme nakonec vybrali evropskou zemi, ve které nikdy nebyl ani jeden z nás...

A tak jsme na to naprosto spontánně, bezhlavě hupsli. Na hledání Martinovo práce. Původní scénář byl totiž takový, že Martin pojede napřed a až poté, co uvidíme, že vše šlape jak má, přijedeme s Ketynkou za ním.

Pak to bylo poměrně rychlé. Z pozice pozorovatele bych děj popsala slovy "nepřišel, neviděl, zvítězil". Díky moderním technologiím totiž v Anglii ani nemusel fyzicky být, aby získal smlouvu u firmy Renesas, která má pracoviště v Bourne Endu. Pro podrobnější informace a více informací o tom, co dělá, je třeba se obrátit přímo na manžela. Já už léta používám mou zázračnou formulku, ať pracuje, kde pracuje: "Je to softwarový inženýr vývojář a vyvíjí něco do aut".

Po zvážení všech okolností jsme však nakonec rozhodli, že se spakujeme všichni najednou a já začnu hledat práci až na místě.

Pro samotnou práci v Anglii je třeba získat NIN, neboli National Insurance Number, zkrátka takové číslíčko, bez kterého prakticky nemůžete pracovat. Toto NIN nás malinko děsilo ještě předtím, než jsme vůbec naší zemi opustili, jelikož od vševědoucího internetu jsme dostali nějaké zprávy, že s vyřízením jsou problémy s tím a s tím, že to dlouho trvá a blablabla....

K vyřízení NIN je třeba sjednat si schůzku na úřadu práce. Martin telefonoval ve středu dopoledne, aby měl schůzku co nejdříve. Dostal termín 20.listopadu. Já telefonovala tentýž den odpoledne a dostala jsem termín hned na sobotu 7. listopadu... poté, co jsem Martinovi ostrouhala mrkvičku, se odhodlal znovu telefonovat a dožadovat se schůzky společně se svou manželkou.

Podařilo se a 7. listopadu jsme ranním autobusem vyrazili do města Slough odhodlání vytrvale bojovat s úředním šimlem. Byli jsme vybaveni všemi zbraněmi. Neplatné občanky, platné pasy, rodné listy, oddací list, nájemní smlouva, pracovní smlouva... i žákovskou knížku bychom tam snad někde našli.

Aby nám však naše lejstra byla platnější, než mrtvýmu pláštěnka, bylo třeba hlavně na úřad vůbec dojít.

"Vytisknul jsi mapu?"

"Ne."

"Takže víš, kde to je?"

"Jo."

Nezabloudili jsme. Nešli jsme kilometr v dešti, jelikož nebylo koho se zeptat na cestu. Protože Martin přeci věděl, kde to je....

Každého se ujal jeden úředník. Proč chcete NIN? Jak se jmenuje váš manžel? Potvrzujete, že tyto údaje jsou pravdivé? Ano? Tak tady popis. Děkuji, počkejte si na pas. Nashledanou.

NIN přišlo v úterý.

Musím však zmínit jednu věc. Moje angličtina není dobrá. Je mizerná na to, že se jí učím od první třídy. Ale tam... tam na ouřadě... jsem byla za hvězdu. Představte si, že jsou lidé, kteří jdou žádat o číslo, které je opravňuje k práci v Británii a přesto nerozumí ani takovým slovům jako je "date of birth".

No, tak to bychom měli. Martin má práci, oba máme NIN... do skládačky nám chybí ještě moje práce. S velkou lítostí v srdci vám však musím oznámit, že stále žádnou nemám. První týden jsem obíhala s živopisem (ve kterém mimochodem na doporučení opět zamlčuji své vzdělání...) hotely, obchody a zkusila restauraci. V hotelech stop stav. Obchody se ani neozvali. V restauraci jsem byla na pohovoru... ale pracovala bych i do dvou do rána, a noční pochůzky si nepřál nikdo z nás. Za prvé už nejsem single a za druhé posera jméno mé.

Hledám dál. Tamhle chtějí řidičák, tamhle zkušenost, kterou nemám, onde mi nejede spoj... A tak stále hledám, hledám a hledám. Můj skvělý manžel mě však hlady zemřít nenechá a tak mám zatím koláče i bez práce.

Vystřízlivění

Nejnovější zprávy z fronty:

Včera v noci z 22. listopadu na 23. listopadu se topilo, celou noc. Což mělo neblahý vliv na Anu, která z toho ochroptěla a tak nám zachroptěla, že topit se musí tak, jak původně. Takže netopit, takže mrznout.

Rozhodli jsme se tak znovu změnit uspořádání našeho skromného pokojového vybavení. Tak, aby byli postele blíže k topení, abychom načerpali teplo alespoň ve vyhrazené hodiny. Při přemísťování všeho nábytku jsme však zjistili, že všechny stěny jsou mokré... což Anu velmi překvapilo, jelikož se to prý nikdy předtím nestalo... a tak se diskutovalo a diskutovalo proč a jak k tomu došlo... dospělo se k názoru, že jde o "condensation", jelikož dům byl studený a najednou moc teplý (což je přeci dalším důvodem, proč příliš netopit, a když už se topit bude, tak maximálně na dvojku...). Dospělo se také k tomu, že máme v pokoji moc věcí a vzduch nemůže proudit a je třeba je odstranit (což bylo alespoň důvodem k tomu po měsíci konečně odstranit alespoň některé Aniny krámy, které nám zabíraly čtvrtinu pokoje).

Pravdou je, že už nemůžu přehlížet, že z našeho bydlení se stává noční můra. Tolik jsme se kvůli němu v Čechách hádali, tak moc jsem sem nechtěla a Martinovi jsem navrhovala jiná řešení. Když už hádek bylo přespříliš, tak jsem rezignovaně kývla. V ten moment jsem si řekla, že budu pozitivní. Naordinovala jsem si takové placebo. Které však už vyprchalo, protože čeho je moc, toho je příliš.

Protože když pronajímám pokoj, nemohu si dovolit nechat tam haldu svých krámů! Kdyby to bylo týden. Ale my měsíc žili jak ve skladu, protože jsme sami neměli kam pořádně uklidit své. A žili bychom doteď, kdyby nepřišla "condensation".

Protože když pronajímám pokoj a potažmo celý dům, nemohu dovolit, aby nájemníci přemýšleli, jestli jsou v Rusku nebo Anglii. Navíc, když platí, kolik platí! (Bohužel platíme dost na to, kde a jak bydlíme. Ale se psem bohužel nebylo na výběr.)

Protože nemůžeme žít s někým, kdo žije v zimě a z tepla ochraptí, když my to máme naopak. Protože nemůžeme žít v domě, kde je pro nás prostě binec. Protože jsme vzájemně příliš odlišní na to, abychom mohli žít šťastně a spokojeně vedle sebe.

Mimochodem buďte rádi, že tento článek píšu já (jak jinak, že), protože kdyby ho psal Martin, vypadal by asi takto: Kdybych to byl býval věděl, dal bych tenkrát na Martinku, protože ***** ***** *********** ********* ******* *** ******** ********* ***** ******** ******** ***** ******** ************** ***** ******* *********** **** ********* ***** ******* **** ***** ****** ******* *********** ******** ********* ******* **************

Takže hledáme nové bydlení. Pomalu, ale jistě. Tak nějak tuším, že hlavní slovo teď budu mít já.

Zasr*** zima za okny je...

Dnes, 21. listopadu, jsme se neprobudili s větou: "Dobré ráno, lásko.", jak je naším každoranním zvykem.

Maršálková: "Tady je zima jak v ruskym filmu!"

Maršálek: "Ani psí hovno není tak studený!"

Je to tady. Zima. Zasr*** zima. Kdyby jen za okny. V nezatepleném podkrovním pokoji je všude, v každičkém rohu. Řasenka a ostatní zkrášlovadla zmrzla. Zdi jsou tak studený, že byste se nedivili, kdyby byl za nimi mrazírenský závod. A tak spát nemůžete, protože vzduch je studenej tak, že vám jde pára od huby. Ruce máte studený, nohy máte studený. Oblečení, do kterýho ráno lezete je studený, a to zatraceně moc. Prádlo neschne, a tak vedle toho, že je studený je díky zdejší vlhkosti ještě smradlavý. Vlasy neschnou, ale ty aspoň nejsou smradlavý.

Topení se tady totiž moc neholduje. Naše oblíbená doba je tak přesně od 6:15h do 7h a od 19 do 21h, jelikož teplota se zde zvedá odhadem až k úctyhodným dvaceti stupňům! Mimo vyhrazený čas tak osídluji obývák, kde mi společnost dělá plynový přímotop. Který z důvodu své paranoi stejně nezapínám na dobu delší, než nezbytně nutnou a tak oblékám rukavici a kapucu. Na noc už mám připravenou čepici, a vážně přemýšlím o zakoupení hřejivého plyšového overalu, avšak nejsem si jistá, že noční návštěva toalety a s tím spojené vysvlečení z overalu by mi nezpůsobilo příliš velký teplotní šok a následnou náhlou příhodu srdeční. (Pokud přemýšlíte stejně jako můj manžel, rovnou odpovídám, že navýšení počtu otvorů v overalu i vzhledem k mým krejčovským schopnostem skutečně neplánuji.)

Pokud se však ke koupi těchto obřích dupaček přesto rozhodneme, můžete se těšit na fotografii něčeho, co jste ještě neviděli.

Rozuzlení: Dnes večer, 22. listopadu jsme s naší zoufalou situací obeznámili Anu, majitelku domu, zde tzv. landlord. Pokud nám bude zima, můžeme si zatopit i mimo vyhrazené hodiny. Avšak druhým dechem dodává, že bychom neměli plýtvat a před spaním musíme topení vždy vypnout...

O dalším vývoji naší teplotní situace Vás budeme informovat...

Se psem do Anglie

Tento článek adresuji především pejskařům. Pejskařům, kteři se chystají se svým věrným přítelem za hory, doly a kanál La Manche a kteří si před touto cestou kladou některé otázky, které jsme si kladli i my.

Jak psa transportovat?

• Autem? Tak to je bezpochyby nejlepší možnost. My jsme však naše auto před odjezdem prodali. Za prvé mělo volant na špatné straně a za druhé by nás dovezlo tak za dva dny, jestli vůbec. Ne-e, náš osud do kol 13 let staré C3 o objemu 1,1 opravdu nevložím.

• Letadlem? Podmínky jednotlivých leteckých společností se liší, avšak obecně vzato na palubě letadla nelze přepravovat psi větší, než malé (rozumějte o hmotnosti větší než 6 kg). Liposukci jsme zavrhli, stejně tak jako přepravu v nákladovém prostoru. Navíc jsme potřebovali převést i naše dvě matrace, bez kterých nemůžeme spát a žít a další osobní věci, které se do 2 kufrů nevešly.

• Stěhovací společností? Vzhledem k naší matračkové situaci, jsem kontaktovala několik stěhovacích společností s prosbou, zda by do Anglie odvezli nás, matrace a psa. Stěhovací společnosti byly však ochotny stěhovat pouze věci. Kromě jedné, která by to však dělala poprvé a stálo by to majlant. Ne, děkuji, v této situaci jsme si opravdu nemohli dovolit býti pokusnými králíky.

• A tak jsem hledala a hledala, jak nás všechny a všechno bez úhony přepravit. Zcela náhodou mi strejda Google vyplivnul přepravu lidí, nákladu a zvířat do Anglie i zpět. A to bylo ono. Za 45 liber za osobu a zavazadlo, 85 za psa, a 1 libru za kilo nákladu jsme se s ostatními cestujícími (včetně nás cestovalo 9 lidí, 3 psi, osmák degu a morčata) dostali 9-místným transitem s přívěsem až do Anglie. Za příplatek z domu do domu.

Co třeba zařídit před odjezdem?

• Pet Pass. Vystaví veterinář. Běžně tato procedura zabere 10 minut. Doporučuji však nenechat na poslední chvíli, nikdy nevíte, co může být za problém. My na veterině strávili hodinu, jelikož bylo třeba zjistit datum čipování. Což u psa, kterého jste se ujali v jeho osmi letech, je problém. Ať žije byrokracie.

• Mikročip. Bez něj nejede vlak, na hranicích si ho čtečkou zkontrolují.

• Očkování proti vzteklině starší 21 dnů. Veterinář zaznamená do Pet Passu. Důležité je, že čipování musí předcházet očkování! Pokud máte tedy sice platnou vzteklinu, ale nemáte čip, je třeba po očipování psa přeočkovat a toto očkování bude opět platné až 21 dní po očkování!

• Ošetření proti echinokóze (odčervení) 1 až 5 dní před vstupem do Británie. Účinnou látkou musí být Praziquantel. Pozor!! Je třeba mít v Pet Passu razítko a samolepky skutečně v kolonce proti echinokokům! Musí být vyplněno nejen datum, ale i přesný čas!

Cestou necestou, pod mořem nebo po moři?

• Osobní zkušenost máme pouze s Eurotunelem. Před ním je třeba navštívit Pet reception, kde zkontrolují psovi Pet Pass a čtečkou načtou čip. Pokud je vše v pořádku, pokračuje se do vlaku, který vás za půlhodinky vyplivne už na anglické půdě. Celou dobu můžete být v autě se psem. Nepozorovala jsem na Ketynce žádné změny, to jen mě chvilku trochu bolely uši.

Co když ale vše v pořádku nebude? Pokud by bylo něco špatně, se psem vás prostě nepustí. Takže je třeba sehnat veterináře a doplnit, co je třeba. Případně se ubytovat v hotelu nebo odjet zpět do ČR, podle toho, jaký problém zrovna máte. To vše stojí peníze a nikoli málo, proto doporučuji před odjezdem nic nepodcenit.

• Cesta trajektem z Calais do Doveru oproti tomu trvá hodinu a půl a pes zůstává sám v autě.

Seženeme ubytování?

Seženete. Ale nebude to rychle, nebude to zadarmo a nejspíš to nebude to, co jste si představovali.

Všechno jde, když se chce. Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.

Ano, můžete si po prvních pěti odmítnutích prostřednictvím formulky No Pets říci ona slova, která jsem četla a slyšela už 1588554x. Ona slova "to nejde, v novém bydlení nechtějí psa, pes nemůže jet se mnou". Nebo odpovíte na tolik inzerátů, na kolik bude potřeba. Doporučuji tedy hledat bydlení s dostatečným časovým předstihem.

Co psí žrádlo?

Stejně jako u nás může člověk nakoupit krásně barevné obilné srajdy v každém supermaketu. Nebo objednat třeba z Amazonu, tak asi budeme činit i my, jelikož u nás ve zverimexu jsem našla spoustu značek, ale Essentials nebo Acanu nikoli. První pytel jsme si však dovezli pro jistotu z Čech, navíc zrovna byla sleva na Spokojeném psu a tak nás to pořád vyšlo levněji, jelikož kvalitní psí granule jsou tu z hruba o pět stovek dražší.

Oproti tomu jsou tu však perfektní poundlandy, neboli krámky, kde mají vše za libru. A zde seženete krásné sadičky na štěňátka, sady gumových míčků, gumové odchlupovací kartáče, psí adventní kalendáře... co je libo, za libru.

Jak je to s pohybem psů "navolno"?

Zkušenost mám pouze z našeho městského parku, kde je to bohužel pro nás stejné jako v Čechách. Psi, též především ti velcí, bez vodítka v uctivé vzdálenosti od majitele, který si buď povídá se svým protějškem nebo čumí do mobilu.

Jsou v Anglii některé psí rasy zakázané?

Ve Spojeném království je v rozporu se zákonem vlastnit určité typy psů. Jsou jimi: pitbulteriér, tosa inu, brazilská fila a argentinská doga. Jde skutečně o typ, nikoli přímo o rasu, jelikož o tom, jestli je pes zakázaný rozhoduje spíše jeho vzhled, než jeho plemeno či jméno. Z logiky věci jsou tak zakázáni i kříženci výše zmíněných plemen.

Pokud máte psa, jehož vlastnictví je zakázáno, váš pes může být zabaven i přesto, že nic nezpůsobil. V případě, že je pes na veřejném místě, k jeho zabavení nepotřebuje policie ani povolení soudu. Poté bude rozhodnuto, o jaký typ psa se jedná a zda je nebezpečný veřejnosti. Pes pak bude buď propuštěn nebo držen v chovatelské stanici dokud nerozhodne soud. Do rozhodnutí soudu nemáte povolení svého psa navštěvovat. U soudu je pak důkazní břemeno na vašich bedrech, vy musíte prokázat, že váš pes není zakázaný. Pokud to prokážete, pes vám bude navrácen. Pokud nikoli, budete souzen za trestný čin, za nějž můžete dostat pokutu v neomezené výši nebo si jít sednout až na 6 měsíců do vězení. Případně obojí. Váš pes bude utracen.

V případě, že pes je shledán zakázaným, ne však nebezpečným veřejnosti, může soud udělit výjimku, která platí po celý život psa. Váš pes pak ale musí být: kastrovaný, čipovaný, na vodítku, a s náhubkem kdykoli je na veřejném místě.

Přeji všem cestovatelům a jejich psím přátelům hodně zdaru a žádné komplikace. A k tomu Vám dopomáhej tento článek

Jak blogový analfablb měnil pozadí

Abrakadablog! Čáry máry blog! Dexempo multo blogoplex! Blogadium leviosa!

Po ukrutném dvoudenním boji s pozadím blogu (jak vy zkušení harcovníci říkáte "layout") jsem se uchýlila k magii.

A co? Ani h****, ani blog.

Čáry máry prostě neexistují, jinak bych vás netýrala pohledem na ten zoufalý pokus o nastavení pozadí. Jelikož psali, že správný blog se přeci nespokojí s tím přednastaveným. A taky psali, jak si nové vytvořit, jak ho nastavit. A píšou to všude. Problém však spočívá v mé osobě. Jmenuji se Martina a jsem blogový analfablb. Naprostý. Přesto jsem si před pár týdny založila blog ke sdílení radostí i starostí z naší nové životní etapy. Klasika, že by asi nejeden z vás blil. K vašemu neštěstí mě to však docela chytlo a tak při sledování vašich povedených i méně povedených pozadí jsem si řekla, že se s nebíčkem, travičkou nebo tužtičkou nespokojím. Tak jsem si vybrala domeček. Který však nevidíte. A já nevím proč. Nevím ani spoustu dalších věcí.

Tak by mě zajímalo, jestli vy jste se u toho prvního pokakanýho pozadí layoutskýho navztekali tak jako já?

Nebo mi snad zbývá se smířit s tím, že diagnóza blogový analfablb je doživotní a nevyléčitelná...

Záležitost dospěla do zdárného konce. V rámci zachování mého duševního zdraví jsem problém předala kompetentnímu člověku a vy už vidíte domeček.

Najdi 10 rozdílů

V Anglii zatím nejsme vůbec dlouho, přesto jsem si za tak krátkou dobu všimla několika věcí, které jsou jiné, a na které si budu zvykat. Na některé ráda, na některé nerada. Nejedná se o univerzální popis celé Anglie, ale pouze postřehy z jednoho města, z High Wycombe.

Potraviny

Hlady neumřete. Výběr je obrovský a při první návštěvě supermarketu (Morissons máme 5 minut od domu) jsem byla nadšená. Ne všechno je však dobré a je třeba si najít to své. My si našli třeba 6 kousků pečiva za libru. A tak si bereme výborné máslové croisanty a italské ciabatty.

Milujeme anglické mléko! To z českých luhů a hájů mu nesahá ani po kotníky. Čerstvé v plastu tu stojí stejně jako trvanlivé v krabici. Kupujeme vždy rovnou tu největší láhev čerstvého- 4 pinty (2,2 l). Ta chuť! Je fakt, že anglické polotučné mléko, které kupujeme, obsahuje 1,7 % tuku, ale nemyslím, že 0,2% (v porovnání s naším 1,5%) mohou způsobit 200% chuťový rozdíl, jelikož tak snad nechutná ani naše čerstvé plnotučné.

Občas, třeba jako dnes, se stane, že potřebuji něco, co tu prostě nevedou. Třeba strouhanku na řízky a tvaroh do koláče. Když to nevedou v Anglii, tak to ovšem vedou v Polsku! Polské obchody tu jsou snad v každém městě, i v tom našem. Řízky budou!

Automobilová doprava

Auta jezdí vlevo. Auta mají volant na pravé straně. Everybody knows.

Netuším, jaké to je jezdit nalevo, protože auto jsem neřídila ani v Čechách. Tedy řídila, ale jak rychle jsem začala, tak rychle jsem přestala, jelikož jsem si uvědomila, že jako řidička jsem nebezpečná sobě i svému okolí. Kdyby byli všichni lidé schopni takové míry sebereflexe, počet dopravních nehod by rapidně klesl.

Situaci tak hodnotím z pozice chodce. Prý je to hodně nebezpečné, protože člověk je zvyklý se dívat na druhou stranu. Já tedy jak v Čechách, tak tady, koukám všude a je mi naprosto jedno, jestli zrovna odtud auto může jet. Pravidla silničního provozu mi říkají asi tolik, jako fyzikální zákony. Takže prd. Dalším faktem, který snižuje riziko mého úhynu na pozemní komunikaci je, že mi auta na přechodu zastavují na počkání. Buď zastavují té okouzlující plavovlásce anebo té blondýně, co čumí i tam, kam netřeba, a tak netřeba ji mít pod koly.

Dalším rozdílem týkajícím se aut, je absence zimních pneumatik. Zima tu nebývá krutá a skoro nikdy nesněží. Ale když sněží... tak je to v řiti. Letadla nelítaj. Nic, co má kola, nejezdí. No, máme se na co těšit. Winter is coming....

Autobusová doprava

Anglická autobusová doprava je jednou z věcí, která se nedá s tou českou vůbec srovnat. Je to totiž o dost horší!

Čekáte na Godota. Chtěla jsem říct na autobus. A on nepřijede. Nikoli vyjimečně kvůli zpoždění, on třeba ani nevyjel. A tak Martin jezdí autobusem dřívějším, aby pro tyto případy stihl dojet do práce včas. Dalším faktem je, že vzdálenost, kterou autem jedete 10 minut, autobusem jedete 40. Autobus totiž staví asi tak často, jako metro. Opravdu skvělé je, že když staví, nevíte kde, jelikož žádné hlasové zařízení, které by vám sdělilo, kde se nacházíte, abyste věděli, jestli máte vystoupit, tu nevedou. Pro nemístní očistec a já opravdu postrádám ten ženský hlas sdělující mi : "Hůrka. Příští zastávka: Lužiny."

Člověk by očekával, že když něco stojí za h****, tak to bude taky h**** stát. Ani h****. Za měsíční jízdenku jen na trase High Wycombe- Bourne End jsme vytasili 45 liber.

Záclony

V Čechách máme na výběr nepřeberné množství různých záclon a záclonek, které vedle praktické funkce mají i funkci dekorační. Co se týče estetického dojmu zde.... dovolím si říci, že v porovnání s českým okýnkem s krajkou a fialkami za oknem je to někdy k zblití. Pokud záclony v okně jsou, zřejmě pamatují ještě Viktorii a jako historické dědictví se nikdy nepraly. Dále zde plní jen funkci hadru, který znemožňuje pohled dovnitř domu, leckdy tak postačí pouze závěs, též po praprapraprababičce.

Móda

Jestli se tomu ovšem dá říkat móda, já si takto představuji módní peklo. Zlatej českej outdoor. Protože vedle outdooru jsou tu pořád ještě tepláky! Nightworkovej song musel vzniknout nepochybně po shlédnutí Angličanů vykračujících si centrem města v teplácích. Jo, je to pohodlný, doma bych se jich nikdy nevzdala, i koš s nima vynesu. Ale do města???

Vedle tepláků se nám tu však rozmohl i jiný zajímavý nešvar. Balerínky za každého počasí. Nabývám pocitu, že některé dámy zřejmě jinou obuv nemají. Prší. Je zima. Přesto i v tomto nečasu uvidíte minimálně 10 žen s balerínami, samozřejmě, že naboso. A já tu od začátku chodím v kozačkách.

Kabinky v Primarku

Tak ty mě vyšplouchly. Vezmu manžela do Primarku, koupit mu něco na sebe. Vybere si několik věcí. Vyrážíme do kabin. Automaticky jdu s ním, přeci musím vidět, jak mu to padne a sluší. Smolíček, pacholíček. Kabinář mě dál nepustí, protože do části s mužskými kabinkami ženy nesmí! Karlštejn hadr. Zůstala jsem osamocena stát před kabinkami jak trubka a Martin pokaždé musel vyjít ven a ukázat se mi tam. K mému překvapení však neprotestoval a chodil. Příště už by to ale mohlo být jinak a proto vzdávám hold českým kabinkám!

Zmenšená ochrana vlastního pozemku

Ještě doma mně Martin sděloval, že za domem je zahrada. Ze které se projde kolem domu a dojde až....až na ulici. Jelikož vrátka se ještě nestihla udělat. První procházka kolem bloku mě dovedla k zjištění, že vrátka se nestihla udělat u více než poloviny obyvatel. V Čechách by za těchto okolností bylo třeba neustále řešit, zda mi nějaký nezvaný host netrajdá po pozemku, protože tam přeci není plot ani cedule, že je to moje! Tady řeším tak akorát sousedovic kocoura, který by však trajdal i s vrátkama.

Zmenšená rychlost pokladních na kasách, avšak také menší protivnost čekajících zákazníků

Pokladní v Kauflandu nestíhá utírat pot z čela, pípípípípípípípípíp. Přesto čekající fronta zákazníků obrací oči v sloup a přihodí pár rýpavých poznámek.

Píp. Píp. Píp. Píp. Píp. Pokladní v Poundlandu bez zbytečného spěchu namarkuje všechny položky. Lidé ve frontě si povídají nebo čtou zprávy na svém ufounu.

Nevím, co je lepší, páč přiznávám, že čekání ve frontě beru jako kurz sebekoncentrace. Ufouna nemám (zatím) a většinou jsem sama. Ale tak přece se za ten mizerný plat nesedřou.

Léky za libru na každém rohu

Strepsils. Gaviscon. Lemsip. A další léky za třetinovou cenu, než v Čechách. Konečně to všechno ochutnám. Už jsme začly Gavisconem. Proč, to nechtějte vědět.

Země bez psích bobků

Hned první den jsme vyrazili do parku. Parku, který je asi tak 10x větší, než ten Centrální na Lužinách. Oči jako ostříž, připnuté k zemi, v očekávání nášlapných min. Země se však ukázala jako velmi bezpečná s pravděpodobností našlápnutí miny blížící se k nule. K tomuto stavu jistě přispívají i pokuty, které se ukládají v případě nezneškodnění miny. Tady se máme v Česku opravdu co učit.

V několika ohledech neshledávám výraznějších rozdílů.

• Při přecházení silnice se semaforem jsou lidé stejně barvoslepí jako u nás, jen ta blondýna, co se rozhlíží na všechny strany ještě čeká na zelenou.
• Řidiči jezdí jako dobytci. Prý. Já nevím, jak už jsem psala, zaprvé nejsem zrovna Standa Huml a za druhé mi na přechodu každý staví.
• Vánoční výzdobou se i Angličani kochají dva měsíce předem.

"Já jsem ti to říkala!"

Síla slov. U nás doma. S každou situací končící slovy: "Já jsem ti to říkala!" přemýšlím, zda moje slova doma vůbec nějakou sílu mají. Došla jsem k závěru, že asi nemají, nebo pokud mají, je to váha nikoli větší, než setina nanogramu prachového peří. V opačném případě bych totiž větu "Já jsem ti to říkala!" nemusela vyslovovat tak nekřesťansky často.

Manžel vždy oponuje stejným způsobem. V lepším případě jedním slovem "Neříkala!", což mohu přisuzovat jeho nepozornosti či špatné paměti. Neboť já to říkala. A nejednou.

V horším případě přichází na řadu rovnou souvětí " Říkala, no a co, já jsem to chtěl udělat podle sebe!" Tato věta může však pocházet ze dvou odlišných zdrojů. Jedním může být velká potřeba mužské samostatnosti. Nebo se jedná o tzv. období vzdoru, které přichází kolem 2. roku života dítěte. Samozřejmě, že se jedná o to první, jelikož můj manžel se naprosto nikdy jako dítě nechová... Vyloučeno. Absolutně.

Pro představu mého životního údělu popíšu situaci s pracovním názvem "obaly".

Před více, než rokem jsme se nastěhovali do Prahy. Koupili matrace a spoustu dalších krámů. Protože jsme počítali s tím, že se budeme někdy stěhovat, obaly jsme uskladnili ve sklepě. Více než rok jsme se prodírali obaly pokaždé, když jsme zrovna potřebovali ze sklepa něco, co nebylo obalem. Obaly si žily vlastním spokojeným životem, než nastal den před odstěhováním. Manžel se jal vyklízet sklep. Večer mi s pocitem dobře vykonané práce povídá, že vyhodil tolik nepotřebných věcí. Začínala jsem tušit, že se právě na vlastní kůži přesvědčím, co je to medvědí služba. Přesvědčila.

Já: "Ty obaly, které nás déle než rok obtěžovali jen, pouze a jedině kvůli stěhování, tam ale stále jsou, viď, miláčku?"

Miláček: "A do prdele"

Mojí další reakci už myslím není příliš těžké uhodnout....

A co vy, vzpomenete také na situaci, kdy "už jste to říkali" ?

Ženy chápou, muži nechápavě kroutí hlavou.

Záliba je to zvláštní napůl. Kluci, chlapi, muži nebudou jen nevěřícně kroutit hlavou, ale přidají i ťukání na čelo. Holky, děvčata a ženy budou možná přitakávat. Alespoň do doby, než přijde to druhé zmíněné nechápající stvoření. A možná taky nebudou a záliba je ještě zvláštnější, než jsem si myslela. A jsem asi divná. Respektive jsem byla, jelikož jsem se jí zbavila. V den svatby, vyslovením toho pověstného "ano".

A o čem, že to tady celou dobu mluvím?

Zkouška příjmení.

Ještě za časů svobody jsem si s každou známostí představovala, jak bych se jmenovala, kdyby.... většinou zkouška dopadla dobře, neboť jméno Plachá není žádná hitparáda. V případě, že známost trvala delší dobu, postoupila jsem na vyšší level- zkouška podpisu. K té však nedošlo, pokud již zmiňovaná první zkouška dobře nedopadla. A tak třeba takový Struk ( = vemeno) sítem neprošel. Zbylá jména zmiňovat nebudu, nejsem si jistá, že bych se setkala s manželovým pochopením. Tento však prošel všemi zkouškami nejlépe ze všech uchazečů a již během prvního týdne jsem věděla, že Maršálka chci za muže. A to nikoliv kvůli příjmení.

PS: Přesto, že jsem si podpis zkoušela několit let dopředu, stejně jsem ho před měsícem u oltáře podělala.

Share house aneb jak se sdílí dům

Ještě než jsme vůbec do Anglie odjeli, bylo třeba zajistit střechu nad hlavou. Pokud chcete vyzkoušet pevnost vašeho vztahu či manželství, vřele doporučuji rozhodnutí o přesídlení do jiné země. Pokud vztah pevný není, rozpadne se ještě během příprav k odjezdu.

Typ, cena, místo ubytování... vše bylo předmětem bouřlivých diskuzí a i přes poměrně silné stěny našeho bývalého domova by sousedé mohli vyprávět místo mě.

Protože já zařizovala svatbu, Martin měl na starost anglickou záležitost. A tak na internetu sám aktivně hledal a podával inzeráty. Vše bylo dost obtížné z důvodu, že nejsme Angličani a neměli jsme zde žádnou historii. Další těžkostí byla naše prozatímní fyzická nepřítomnost v Anglii. Nic z toho však nebylo takovým problémem, jako skutečnost, že máme psa. No Pets. No Pets. No Pets. Tahle dvě slova na nás křičela z každého inzerátu a když nekřičela, ihned přišla v odpovědi. Hledali jsme a hledali. Zvládli jsme se se psem najít bydlení v Plzni i Praze a byli jsme odhodlaní najít ho i v Anglii. Až zase někde budu číst inzerát, že se někdo zbavuje psa z důvodu stěhování, tak mu ten inzerát osobně přijdu nacpat do pr****.

Původní záměr najít si nějaký pěkný domeček či byt se brzy vytratil s frází No Pets, jež nám okruh rozšířila i na tzv. share house. Tak mi byl jednoho dne na fotografii ukázán maličký pokojík v podkroví. Má reakce přišla záhy: " Spad si z višně přímo na palici? Absolutně NE! I utečenci v kamionu maj prostoru víc! Ani dvě postele se nevlezou vedle sebe, uvědom si, že jsme novomanželé!" Navíc jsem pořád tajně doufala, že sdílet s někým budeme tak maximálně zeď. Nicméně nic jiného na trhu pro nás nebylo k mání. Počal tedy Martin komunikovat s majitelkou domu. Protože ani později nám žádné jiné bydlení do klína nespadlo, nakonec jsem znovu vyslovila "ano". Dlouho jsem poté přemýšlela, jestli nebude mít tvrdší dopad, než to předchozí. První obavy ze mě začaly padat při prvním hovoru na Skypu, při němž jsme viděli dům a všechny jeho obyvatele. Ty poslední ze mě spadly během prvních dnů tak rychle, jak právě padá listí ze stromů.

A jak že se to tedy bydlí v tom share housu? Máme svůj pokojík. Podkrovní pokojík. Malý, ale hezký. Rozmontovali jsme rošty a tak se nám vedle sebe vešly i matrace, jsme přeci novomanželé! Koupelnu, kuchyň, jídelnu, obývák, zahradu... vše sdílíme s ostatními obyvateli domu. Uklízí každý sám po sobě, kromě psů, ti v tomto ohledu silně pokulhávají. Dům samotný je...jiný. Jiný pro člověka z Čech, který nikdy předtím v Anglii nebyl. Tak jako já. První dojem byl.... rozpačitý. Zdál se mi starý, zašlý, špinavý... Na podruhé už jsem ho však viděla jinak. Staře a zašle působí všechny domy v okolí a starý anglický dům zkrátka vypadá poněkud ponureji, než kterýkoli jiný. Majitelka domu, Ana, má navíc ráda vintage a viktoriánské starožitnosti, což dojem ještě umocňuje. Je tu hodně věcí. Hodně věcí a řekla bych, že každá nemá své místo a to je důvod, proč jsem si poprvé myslela, že s úklidem to bude kříž. Jak jsem se mýlila. Ana každý pátek, sobotu a neděli vytírá a jednou týdně navíc utírá prach a dezinfikuje kuchyň a koupelnu. Malý robotický vysavač je navíc vždy připraven k akci.

Pojďme si tedy představit všechny obyvatele domu na Hughenden Road v High Wycombe.

Ana.

Majitelka domu. 53 let, rozvedená. Bankovnice pracující v Londýně. Původem z Portugalska a Francie. V Anglii žije již 30 let. Faktem je, že vzhledem ani chováním neodpovídá svému věku, čupr baba, se kterou se hodně nasmějete.

Emma.

Nájemnice. 51 let. Rodilá Angličanka pracující v Beaconsfieldu jako pečovatelka v domě seniorů. Věk byste jí také nehádali, s Anou chodí 4x týdně do posilovny. Což se stalo velkou motivací pro Martina, který si také zakoupil permanentku.

Morse.

3-letý King Charles Španěl patřící Emmě. S Ketynkou a Martinem soupeří o pozici největšího žrouta v domě. Trochu víc tlouštík. Velký mazel.

Po práci se vídáme všichni v jídelně, povídáme si, smějeme se. Máme v plánu společné nedělní večeře.

Pro naši angličtinu a vůbec je to asi ten nejlepší začátek.

Svatební cesta trochu jinak

Jednoho dne se Martin zeptal Martinky: " Martinko moje, vezmeš si mě za muže?" A Martinka odvětila: " Až naprší a uschne." A tak žil Martin šťastně a spokojeně až do smrti.

Ha! To by se mu líbilo.

Jak víme, Martinka tyto plány zhatila a odpověděla kladně. Povětšinou následuje takovýto scénář: Novomanželé jedou na svatební cestu do země zalité sluncem, vracejí se do svého domečku, usilovně pracují na následovnících trůnu a žijí šťastně a spokojeně do té doby, než přijde rozvodové řízení.

Maršálci však nechtěli zapadnout do středního proudu a rozhodli se razit jinou cestu. Na svatební cestu odjíždějí nikoli na několik týdnů, ale na několik let. Odjíždějí do země zalívané velmi často, ale nikoli sluncem. Svůj manželský život se rozhodli začít trávit v podkrovním pidipokoji v tzv. "share housu" s dvěma postaršími dámami a psem, můžeme tak doufat, že rod nevymře po přeslici. Místo rozvodového řízení jsou navíc silně odhodláni žít šťastně a spokojeně až do smrti smrťoucí.

Abychom nikoho neochudili o detaily, vraťme se zpátky na začátek. Do Prahy. Přípravy na cestu byly veliké. S dostatečně nedostatečným předstihem jsme zařizovali a rušili bankovní účty a možná i nemožná pojištění a spoření, rozdávali plné moci, prodávali auto... a v neposlední řadě zařizovali Pet Pass pro Ketynku s příslušnými razítky.

28. 10. středa- stěhování, část první. Den začal neobvykle. Velký taťka z kmene Atchalpů, naše spása s povozem a babičkou, nepřijel brzkého rána, jak je jeho zvykem. Hladoví jsme se rozhodli vydati do restauračního zařízení. Naše plány nám však zhatil klíč ve dveřích. Zevnitř. Co následuje, když zabouchnete dveře s klíčem zevnitř a všichni, kromě psa, stojíte venku? Bohužel ani jeden z Ketynčiných triků se nejmenuje "hop na kliku" a tak následovalo volání zámečníka a zchudnutí o 1400 českých korun. V restauraci nepřijímali stravenky a tak následně zchudla i babička. Nasycení jsme počali stěhovat všechny krámy a harampádí. Naprosto netuším, kde se toho tolik vzalo a kdo to koupil. Proměna Felicie v nákladní kamion trvala několik hodin. Ještě zabarikádovat babičku na předním sedadle a bude hotovo. Podařilo se. Loučíme se a jdeme se připravit na pokračování.

29.10. čtvrtek- stěhování, část druhá. Balení, stres, očekávaný příjezd ve 13h. Zpráva o příjezdu ve 12h, ještě větší stres. Mnou zamýšlená zavazadla: 2 matrace (jsou totiž kouzelné), trocha oblečení, ložní prádlo, oblíbené hrníčky. Do Anglie se přeci jezdí na nákupy, nic nepotřebujeme. Pár dní před odjezdem jsem vyvedena z omylu, když mi jsou ukázány 4 (čtyři!) krabice s věcmi na pájení. Představa, že ten náš malý prostor budu sdílet ještě se 4 krabicemi na pájení ve mě nadšení nevyvolávala, což vedlo k bouřlivé diskuzi. Výsledek: právě se v pokoji dívám na 4 krabice na pájení. Tento stav však nehodlám akceptovat jako stálý a už se pomalu blýská na lepší časy. Představu o tom, jak moc mi tyto krabice na pájení překáží si udělejte sami: nevím, co je to pájení, nicméně jsem mu věnovala celých 5 řádků, v nichž jsem 5x použila slovo pájení. Teď už šestkrát.

Předmětem konfliktu se staly i ony matrace, respektive igelitové obaly na ně. Den před stěhováním manžel vyklízel sklep. Celý radostný mi povídá, jak spoustu věcí vyhodil. Odvětím, že by bylo lépe nejdříve provést konzultaci s manželkou, než něco vyhodím. On Povídá: "Nenene, to byly k ničemu věci." Večer mu říkám, že ve sklepě musí být ty obaly na matrace, které jsme rok skladovali jen a jen kvůli stěhování. Dostalo se mi odpovědi: "A do prdele."

Dalším sporným bodem byl kaktus. Náš 154 let starý kaktus na smrtelné posteli. Já ho chtěla nechat sousedce, Martin trval na převozu. Výsledek: právě se dívám na kaktus. Co je však horší, že se zde rozmnožil. Rozumějte, že vedle něj teď stojí kaktus, který už měl dávno prdět do hlíny. Nicméně můj ochránce všeho živého nedovolil Aně (kdo je Ana se dozvíte později) ulehčit mu trápení a skoncovat s jeho životem.

Zpátky do Prahy na Modrou ulici č. 6. Ve 12h přijel transit s přívěsem. Murphy se projevil: vždy když chci, aby někdo dorazil včas, dorazí pozdě. Jednou jedinkrát chci, aby přijel pozdě, a on přesto, že jede až z druhého konce země, dorazí na čas. Naložili jsme do přívěsu matrace obalené folií na svačinu a zbytek našich krámů. Hotovo, naloženo, zbývá jen nasednout. Řidič kontroluje Pet Pass. Ortel: "Máte razítko ve špatné kolonce, pes musí zůstat". Co?! Martin musel jet, Ketynku jsme neměli kde nechat, musela bych taky zůstat. Bez bytu, bez spoďárů, jenom se psem čekat, kdo se mě ujme. Těch 5 minut bylo strašných a pomalu jsem se připravoovala na roli bezdomovkyně. Naštěstí se nám podařilo řidiče přemluvit, že ještě vyřídíme veterinu znovu. Teď. Hned. Do 10 minut. V osobním rekordu (co osobním, to byl svěťák!) jsem doběhla na veterinu, kde jsem ze sebe vyblila, že potřebuji razítko do jiné kolonky. Hotovo. Mezitím přijeli ostatní, které Martin na veterinu navigoval. Znova kontrola Pet Passu řidičem. V pořádku, jedeme. První hodinu jízdy jsem měla jen dva pocity: že mám stoprocentně zápal plic a že Ketynku určitě do Anglie nepustí.

V transitu jeli vepředu dva řidiči a s nimi jeden cestující. Za nimi dva Slováci s klecí s osmákem degu na klíně. Vedle nich u dveří Martin. V poslední řadě u okna já s Ketynkou a vedle mě Slovenka s malou dcerkou. Ano, každý jsme seděl na druhé straně, místa pro novomanžele bohužel nebyla součástí smlouvy. Za námi pak morčata a v přepravních klecích německá ovčanda Suma patřící Slovence a týraná šarpejka z útulku z východního Slovenska, která jela za lepším životem... což se bohužel nepodařilo :-(

Kolem druhé jsme dorazili na hranice. Před nimi je však speciální "pet reception", kde se kontrolují Pet Passy a načítají čipy. Ketynka i Suma byli vyřízeny během minuty. Šarpejce se však i přes půlhodinovou snahu nepodařilo načíst čip, patrně si ho během cesty zničila. Musela zůstat, avšak nebyl kdo by s ní zůstal. Frčeli jsme tedy do psího hotelu, který byl dále, ale jediný přijímal kdykoli, i v noci. Moc si přeji, aby vše pro šarpejku dobře dopadlo, jelikož tolik stresu navíc pro už tak vystresovaného pejska...

Z psího hotelu jsme frčeli (opravdu frčeli, nebylo času nazbyt) k Eurotunelu. Jo! Stihli jsme to, jede to za 5 minut! Ve vlaku v Eurotunelu jsme jeli necelou půlhodinku a z tunelu vyjeli na už anglickou půdu. V novém "doma" jsme byli vysazeni v šest ráno. Pršelo :-) Zabarikádovali jsme celou kuchyň svými věcmi, vypili nabídnutou kávu, na oplátku nabídli babiččinu bábovku, z posledních sil žbleptali něco o cestě.... a pak jsme padli vyřízení na gauč...

O tom kdo, co a jak s námi bydlí, zase příště....

Ano! Ano! Ano! Aneb jak se dělá rychlosvatba

S naším rozhodnutím o vycestování se vznášelo ve vzduchu ještě jedno. Věděli jsme o něm oba, jelikož jsme o něm mluvili prakticky od začátku našeho vztahu. Přesněji jsem spíše mluvila já a Martin přitakával. A tak jsem už dávno pokoukávala po svatebních šatech, po zásnubních a snubních prstenech.... protože štěstí přeci přeje připraveným. A mně to štěstí nakonec opravdu přálo. Když už jsem doma asi po stodvacátéčtvrté říkala, že než odjedeme, tak se přeci chceme vzít, tak to přišlo. Nikoli nečekaně, jelikož jsem to očekávala každou minutu. Každou vteřinu. I tu nejtitěrnější milisekundu jsem byla připravená z plna hrdla zvolat: "Ano! Ano! Ano!". A protože Martin věděl, že ať už mě vezme do hvězdárny, do restaurace nebo na hřbitov, vždy to budu čekat, tak po mě doma hodil celozrnnou bagetu s krabičkou, ve které se třpytil překrásný prstýnek. Skutečně překrásný, jelikož jsem ještě před vším vytvořila na počítači složku s prtýnky, které jsou vskutku dle mého gusta... neromanticky, avšak prozřetelně, jelikož já bych byla schopna jít vyměnit i zásnubní prsten. (Kdo zná Přátele, jistě vzpomene na Rachel...)

První úkol- být požádána- byl tedy splněn. Protože do odjezdu zbývali dva měsíce, bylo třeba jednat rychle. Vymyslet datum. Koupit šaty. Vybrat snubní prsteny. Oznámit datum na rodinném sjezdu. Změnit datum, jelikož rodiče jsou v zamýšlené datum na dovolené. Datum změněno, rezervováno. Najít prostory na svatební veselí. Zajistit pravidelný přísun tekutin a potravin. Najít DJ, fotografa, kameramana, vizážistku. Nezapomenout na květiny a dekorace. Bylo toho moc, ale i přes šibeniční termín se podařilo a já si 9.1O. 2015 konečně mohla říkat Maršálková a také se tak podepsat. Což mi nečinilo žádný problém, protože... štěstí přeci přeje připraveným.

Rozhodnutí

Jak a proč jsme vlastně dospěli k rozhodnutí, že opustíme rodnou hroudu? Tož to bylo tak.....

Přes čtyři léta jsme spolu žili obvyklým českým životem. Čím víc jsme však byli dospělí, tím méně nám začala sedět povaha většiny českých lidí. S přestěhováním do Prahy jsme se o tom jen přesvědčili. Dovolím si tvrdit, že jsme dva slušní, hodní a inteligentní mladí lidé, kteří vidí dál, než na špičku svého nosu. Je pro nás samozřejmostí zdravit lidi, které potkáme na chodbě našeho paneláku. Se stejnou samozřejmostí máme ve všech kapsách a kabelkách pytlíky pro případný úklid pokladů po našem psovi. Okamžitě uvolňujeme místo k sezení v MHD starším lidem. V supermarketu prodavačce na kase řekneme "Dobrý den" a odcházíme se slovy "Děkuji, nashledanou."

To je jen malý výčet pro nás samozřejmých věcí, které však pro mnoho lidí samozřejmé nejsou. A proto po naší zemi chodí lidé nabubřelí, kteří neodpoví na pozdrav, lidé nesnášící psi, jelikož stále šlapou do jejich výkalů, senioři nadávající na vše mladé, jelikož si nesednou v tramvaji.

Slušnost se zde zkrátka nenosí. A když jste k tomu ještě mladý? No jéje, to si pěkně slíznete. Nikdo neví, co je to respekt, ale s despektem s vámi jedná každý druhý.

Přitom si přejeme jen jedno, aby lidé vnímali nejen sebe, ale i své okolí a respektovali se navzájem. Přísloví "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" by se mělo tesat do kamene a ještě každý den hlásit místním rozhlasem.

Konkrétní okamžik, kdy jsme si řekli: " A dost. Zkusíme žít jinde.", nastal v srpnu, když jsme ve slunné poledne házeli Ketynce aport do vody a najednou se mi za zády zjevil staford. Vodítko nikde, pán nikde. Bohužel až příliš běžný jev. Divadlo, které následovalo bylo opravdu k pláči. My pouze slušně žádali, aby si majitel, který si po chvíli dokráčel, psa od nás odvolal. Ten ovšem dovedl jen opakovat, že to je jeho pes a že si může běhat kde chce. Smutné, že dle něj má jeho pes nárok na celou planetu a my ani na tu blbou osobní zónu. Naše Kety je vychovaná dobře, neběhá za ničím, pokud chce za člověkem, zvládnu ji odvolat. Jen je to seniorka s velmi špatnými zkušenostmi a jiné psy odhání, což vede často ke rvačkám. To by v normálním světě, kde se lidé nejdříve zeptají, jestli se mohou s druhým psem seznámit, nevadilo. Ale v tomto musím mít bohužel stále oči na stopkách, jestli se někde nevyřítí nevychované tele bez pána, jenž se poté bude cítit neuvěřitelně ukřivděn tím, že jeho psa odháním a jeho žádám o ta tři sprostá slova: "Azore, ke mně!"

A tak jsme se rozhodli sbalit svých pět švestek a zkusit to jinde. Zkusit. Protože si uvědomujeme, že není růže bez trní. Protože vždy je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali.

Kdo? Co? Jak? Proč?

Kdo jsme? Jsme tři. Martina, Martin a Ketynka Maršálkovi. Manželé a pes. A já se rozhodla psát náš blog.

Proč? Prvotní myšlenkou byl čistě účelový blog o naší cestě do té sychravé země říkající si Anglie. Okruh naší rodiny a přátel je totiž až příliš rozsáhlý na to, abych mohla každému zvlášť vyprávět všechny události anglického všedního i nevšedního dne. Ale protože jako žena jsem všestranná, tvořivá a neskonale vtipná, můžete být v očekávání i dalších témat, článků a příběhů ze života Maršálků.

Jak? Je třeba však zmínit i úlohu již zmíněného manžela. Tento má možnost připomínkovat předložené návrhy, avšak autor návrhu má vždy právo veta. Nebráním se případné výměně úloh pisatele a připomínkovatele, avšak vzhledem k životním zkušenostem zahrnujícím vedení Turistického deníku, do něhož za více než 4 léta nepřibyl jeden jediný příspěvek psaný manželovou rukou, považuji tuto možnost za pravděpodobnou asi stejně jako pád 242 meteoritů.

Poznámka na závěr: Osoby ani příběhy nejsou smyšlené. Můj specifický humor manžel zná a ať už si při čtení budete myslet cokoli, věřte, že ho neskonale miluji.